Z Maratonu do Athén

Mises.cz: 17. května 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Tržní konkurence bývá často přirovnávána k soutěži, která je inherentně nespravedlivá, protože za rovných pravidel v ní nemají všichni soutěžící stejnou šanci vyhrát hlavní cenu. Proto je potřeba pravidla upravit, aby zvýhodnila ty, kteří, bez vlastního zavinění, mají při standardním soutěžení nulové nebo minimální šance. Účelem tohoto zamyšlení je poukázat úskalí tohoto pohledu.

Představme si fiktivní starověký městský stát, jehož občané jsou, na rozdíl od reálně existujících Athén, tvořeni z průřezu všemi národnostmi a etniky světa a ženy mají stejné právní postavení jako muži. (Pozn. Tenhle předpoklad je pomůckou pro čtenáře, kteří jsou zvyklí sledovat moderní Olympijské hry.) V obci existuje tradice, kdy se všichni občané jednou za půl roku účastní závodu v běhu na 42 km. Účastníci dostanou finanční odměny úměrně tomu, na jaké pozici doběhli. Pravidla závodu jsou jednoduchá – všichni běží stejnou trasu ve stejných povětrnostních podmínkách a vybíhají ze stejné startovní čáry.

Po několika letech pořádání těchto závodů si všímavý pozorovatel uvědomí, že ve výsledcích existuje nepřehlédnutelná pravidelnost. Na prvních pozicích (spojených s největší finanční odměnou) se umísťují mladí štíhlí muži černé pleti z náhorních planin Afriky, s odstupem za nimi jsou další štíhlí mladí muži ostatních ras a národů, pak štíhlé mladé ženy provozující pravidelně sport, pak starší muži, co pravidelně nesportují atd. atd. a na posledních místech jsou lidé staří, lidé nemocní, handicapovaní, lidé trpící obezitou atp.

Tato pravidelnost také způsobuje, že se největší finanční odměny v průběhu let kumulují u jedné malé skupiny elitních běžců a v obci tak roste majetková nerovnost.

Náš pozorovatel se nyní zamyslí: je soutěž podle popsaných pravidel skutečně „spravedlivá“ a v zájmu všech soutěžících, když v ní pravidelně vítězí a prohrávají pořád ty samé skupiny lidí? Jakou vlastní zásluhu mají černoši na tom, že se narodili s genetikou běžců do prostředí, kde je přesun během na dlouhou vzdálenost tou nejpřirozenější věcí? Jaká je zásluha, že se narodili jako muži? Je chybou těch, co se narodili v severských krajích, kde většinu roku počasí přesuny během neumožňuje, že nemají tolik natrénováno? A když někdo onemocněl nebo se narodil postižený?

Po tomto zamyšlení dospěje k závěru, že byť jsou pravidla pro všechny stejná, existuje zde „kosmická“ nespravedlnost, která by se měla odstranit. Navrhne tedy následující řešení:

Komise rozhodčích u každého účastníka závodu prověří před startem jeho aktuální kondici a stanoví mu takový náskok nebo handicap, aby ve výsledku všichni účastníci závodu měli šanci doběhnout do cíle ve stejný okamžik. Starší, nemocní, obézní tak budou vybíhat s několikahodinovým náskokem a Keňané se na trať dostanou až v okamžiku, kdy ten nejstarší mrzák bude několik stovek metrů od cílové čáry.

Pořadí v cíli bude za takových podmínek zcela náhodné, a když se bude soutěž mnohokrát opakovat, tak statistika výsledků bude přesně kopírovat demografii „Athénské“ populace. První místa a největší odměny budou získávat mladí i staří, trénovaní i netrénovaní, muži i ženy, štíhlí i obézní, černoši, běloši a Asiaté ve stejných poměrech, v jakých se dostavili na start.

Tahle úprava pravidel však může mít na Athénskou populaci dva negativní efekty. Jakýkoliv trénink běhu je pro umístění se v soutěži irelevantní, protože ten, kdo netrénoval, má úplně stejnou šanci se umístit jako ten, kdo běhá pětkrát týdně. Pokud byla účast na tradiční běžecké soutěži hlavním motivačním faktorem pro trénování běhu, tak celková fyzická zdatnost Athénské populace bude touto úpravou pravidel znatelně oslabena.

Druhý negativní efekt je, že chytřejší mohou své šance na vítězství podle těchto nových pravidel přeci jen zvýšit nad pouhou náhodu – když dokáží komisi rozhodčích úspěšně přesvědčit o tom, že jsou mnohem horšími běžci a většími mrzáky, než ve skutečnosti jsou. Dostanou pak na startu větší náskok před ostatními, než by odpovídal jejich opravdovým běžeckým schopnostem.

Pokud k tomuto vývoji dojde, přestane být výsledková listina náhodnou kopií demografie obce a výhry se opět začnou koncentrovat u konkrétní skupiny. Předtím pravidla selektovala na přední pozice ty nejlepší vytrvalostní běžce, nyní budou selektováni ti „nejlepší“ simulanti a lháři. Sytém je tak nastaven na negativní selekci.

Nyní nastal čas přidat poslední kamínek do mozaiky našich předpokladů a posouzení, co je skutečně „sociálně“ spravedlivější. Král králů Dareios z mocné Perské říše přísahal, že Athény vypálí a celou populaci pobije nebo zotročí. Jedinou nadějí, jak ho odrazit, je dostatečně rychlý posel se zprávou o místě jeho vylodění a to, že domobrana Athénských občanů bude schopná co nejrychlejšího přesunu a útoku. Každá chvíle zdržení bude znamenat větší pravděpodobnost, že všichni Athénští muži budou pobiti, ženy a děti znásilněny a odvlečeny do otroctví.

Doručením této zprávy má být pověřen vítěz závodů; vojenskou jednotku, která se přemístí z Athén do Maratonu, má tvořit 10 000 těch občanů, kteří se v závodech umístili na předních příčkách.

Za takto nastavených podmínek je jen řečnickou otázkou, která pravidla závodů jsou „sociálně“ spravedlivá. Všichni obyvatelé Athén mají životní zájem na tom, aby se závody pořádaly podle prvního typu pravidel a selekce pořadí v cíli fungovala na bázi co největší vytrvalosti a tělesné zdatnosti  - a to včetně těch, kteří mají nulovou naději, že se někdy umístí byť jen v první polovině tabulky.  To, jestli a nakolik je vytrvalost a tělesná zdatnost výsledkem vlastní píle, nebo dobré genetiky a prostředí, to je v takto nastavené situaci vedlejší otázkou. Je potřeba vybrat ty nejzdatnější, bez ohledu na to, jestli jsou zdatní proto, že jim nadělili sudičky, nebo vlastní ohromnou pílí. A je potřeba nejen vybrat, ale i motivovat ostatní k tomu, aby svou zdatnost udržovali a prohlubovali.

Jestliže soutěž neexistuje jen kvůli soutěži samotné, ale jako selekční nástroj, který má vybrat lidi vhodných vlastností do pozic, na nichž nejvíc závisí blahobyt nebo i samotné přežití obce, pak je zavádění a propagování druhého typu pravidel „vyrovnání šancí“ nejen chybné, ale přímo protispolečenské – je to proti zájmu všech obyvatel včetně těch, kterým by taková změna krátkodobě přinesla „vyšší šanci“ na výhru.

Spor o nastavení pravidel se vede mezi těmito dvěma póly. Pokud bychom se drželi předchozího podobenství se soutěží v běhu, tak dnešní praxe je kompromisním řešením, které (zatím) úplně neničí motivace soutěžit a zlepšovat se. V mnoha oborech lidské činnosti se na prvních příčkách stále umísťuje více schopných lidí, než by odpovídalo pouhému náhodnému výběru, čímž se udržuje základní životaschopnost společnosti. Naneštěstí existují vlivné instituce a obory, kde platí opak a znepokojivé je, jak málo lidí si uvědomuje pravou příčinu tohoto stavu. 

Sociální reformátoři nevzdali svého snu o vyrovnaných výsledcích, a vedou intenzivní kampaně za posun pravidel směrem, který je pro celou společnost škodlivý a nebezpečný. Bohužel i tehdy, kdy jsou tyto škody vidět, jen málokdy jsou identifikovány jako důsledek jejich vlivu.