Za císaře pána a jeho rodinu

Mises.cz: 11. listopadu 2012, Jakub Skala, komentářů: 14

Přesně před 94 lety skončila první světová válka, nejděsivější vojenský konflikt do té doby a jeden z nejhorších konfliktů vůbec. Během pouhých čtyř let zahynulo 10 milionů lidí na bojišti i mnoho dalších i mimo něj. Těsně po válce zdecimovala španělská chřipka oslabené obyvatelstvo a pomyslnou třešničkou na dortu bylo poválečné uspořádání, které dalo za vznik druhé, ještě hrozivější, světové válce. My se ale nejprve vrátíme o několik let zpět.

Sud s prachem

Bude to znít jako klišé, ale Balkán na přelomu 19. a 20. století době skutečně představoval onen sud se střelným prachem čekající na jednu jedinou jiskřičku postačující k tomu, aby explodoval a páchal škody všude okolo. A evropské státy škrtaly sirkami již pěkně dlouhou dobu. Carl Menger, jeden ze zakladatelů rakouské školy, vycítil přicházející úpadek západní civilizace stejně jako mnoho dalších. Ludwig von Mises ve svých pamětech píše:

Jsem přesvědčen, že jsem odhalil příčinu Mengerova předčasného odchodu do ústraní a ponoření se do ticha. Jeho bystrý intelekt jasně rozpoznal směr, kterým se Rakousko, Evropa a celý svět ubírají; viděl tuto nejvelkolepější ze všech civilizací mířit k záhubě. Předpovídal zvěrstva, která se dnes dějí, následky toho, že se svět odvrátil od liberalismu a kapitalismu. Sám udělal, co mohl, aby s těmito nepříznivými trendy bojoval. Jeho kniha Untersuchungen über die Methode der Sozialwissenschaften byla zamýšlena jako polemika proti destruktivním intelektuálním proudům, kterými pruské university zamořovaly svět kolem sebe. Zjistil, že tento boj je marný a beznadějný, a toto zjištění ho naplnilo temným pesimismem a zbavilo ho vůle bojovat. Tento pesimismus přenesl i na svého přítele a studenta, následníka trůnu Rudolfa. Jsem přesvědčen, že korunní princ si vzal svůj život ze zoufalství nad budoucností své říše a evropské civilizace…

Mises sice ve svých pamětech obviňuje z vypuknutí Velké války především pruskou aristokracii bohatě podporovanou tamní inteligencí, nicméně nacionalismus nekvetl jen v německy mluvících zemích. Stejně tak to nebyly pouze pruské imperiální choutky a militarismus, které by byly tou hlavní příčinou přicházejícího masakru biblických rozměrů. Podobné smýšlení bylo patrné i ve Francii, Itálii, Rusku, Anglii či Rakousku-Uhersku. Svoji roli sehrála i myšlenka panslavismu, kterou na Balkánu podněcovalo Rusko, které se tak snažilo destabilizovat R-U. Příčiny první světové války jistě by vydaly na několik knih, shrnout je ale můžeme ve shodě s historiky takto: válka neměla (jak to tak bývá) jediného viníka, ale evropské státy (a především státníci) k ní směřovaly již delší dobu, aniž by se jí snažily aktivně vyhnout. Tou jiskrou, která měla na pět let rozpoutat hrůzu napříč kontinentem, byl nakonec atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este v bosenském Sarajevu.

Zde je třeba zmínit, že, tak jako obvykle, za přicházející válku nemohli obyčejní lidé. Byla výsledkem ideologie silného státu, indoktrinace inteligence na státních univerzitách a všeobecného odklonu od myšlenek svobody jednotlivce. Válka nebyla výsledkem dobrovolných interakcí jedinců na volném trhu. Byla důsledkem arogance a pýchy mocných, kteří věděli, že neponesou následky bojů. Válka pro ně byla již stokrát hraná hra.

Po sarajevském atentátu se vše semlelo bleskově a Evropa byla v plamenech. [1]

Na vlastní kůži

Nebudu zde čtenáře unavovat popisem vývoje na frontách, celá válka by se totiž bohužel dala shrnout následujícími slovy: obrovské a bezcílné plýtvání cizími životy. Uveďme si jednu výstižnou citaci z vynikající série článků o první světové válce Radima Kapavíka, která vyšla na serveru valka.cz:

Vzhledem ke svému průběhu a tristnímu výsledku je Somma bitvou vhodnou k podrobnějšímu popisu jinak obecně používané nesmyslné taktiky frontálního útoku na nepřátelské zákopy. Celých sedm dní a nocí trvající ostřelování nepřátelských pozic zhatilo jakoukoliv naději na dosažení momentu překvapení. Základní podmínka úspěchu útoku – aby pěchota dosáhla nepřátelské linie dříve, než se bude nepřítel schopen účinně bránit – byla trestuhodně zanedbána. (…) V 7 hodin ráno 1. července bubnová palba dosáhla vrcholu a za půl hodiny skončila a přešla v uzavírací (byla přenesena dál za nepřátelskou linii, aby nepřítel nemohl vyslat zálohy). Zároveň se ze zákopů vynořily vlny britských vojáků (návrh vyslat nejdříve malé průzkumné oddíly zjistit výsledky bombardování a stav nepřátelských opevnění byl zamítnut, přestože tuto taktiku už s úspěchem používali Němci u Verdunu) a vydaly se na závod se smrtí, který mnozí z nich prohráli. Několik stovek metrů široké území nikoho měli překonat rovnoměrným tempem v uzavřené formaci hodné 18. století – prapory útočily ve 4 až 8 vlnách v maximálně stometrových odstupech a muži s plnou výstrojí (asi 33 kg těžkou!) měli jít těsně vedle sebe, vzpřímeně a stejnoměrným pomalým krokem. Prvního útoku se účastnilo 60 000 Britů, a tato masa byla rychle zkosena kulomety, které Němci (bombardování mnoho z nich přečkalo v hlubokých pevných krytech) povytahovali z úkrytů a okamžitě zprovoznili.

(…) Na většině úseku byli Britové toho dne zatlačeni zpátky do svých zákopů a utrpěli vůbec nejvyšší ztráty za celou válku – během tohoto jediného dne, 1. července 1916, činily ztráty mezi britskými vojáky (a tady už nešlo o profesionální armádu, nýbrž o odvedence) 58 000 mužů, z nichž zhruba třetina padla. (…)

Na začátku září se k ofenzívě připojila na 20 km dlouhé frontě na jih od stávajícího bojiště francouzská 5. armáda a 15. září byl po třídenním ostřelování zahájen poslední britský útok s cílem prolomit německé linie. Ačkoliv do něj bylo nasazeno 15 divizí a poprvé v historii se na bojišti objevil tank, zbraň navržená k překonávání zákopů a zátaras, odolná proti kulometné palbě a pro německé pěšáky smrtící monstrum, nedosáhl více než zisku asi kilometru území (byl to vrcholek horského hřbetu, strategická pozice využívaná dosud Němci). 25. září následoval ještě menší útok a až do 16. listopadu pokračovaly drobné útoky. Boje však byly poněkud netakticky přeneseny do jiné oblasti, než bylo okolí tak pracně získaného vyvýšeného hřbetu, čímž se tato výhoda stala nevyužitelnou. Výsledkem ofenzívy na Sommě, definitivně ukončené 18. listopadu s prvním sněhem, byly obrovské ztráty – na britské straně 420 000 mužů, Francouzi přišli o 200 000 mužů a Němci asi o 500 000. Dohodové armády získaly asi 12 km území…

Tolik tedy historická ukázka, jak se bojovalo za první světové války. Ve stejném duchu se situace vyvíjela i na italské frontě, kde v bitvách u Soči bojovali a umírali i čeští vojáci. Dnes nám padlé předky - jak na straně císařpána, tak v legiích - připomínají už jen omšelé pomníčky na návsích.

Statisíce mužů byly během války s ledovým klidem posílány vstříc kulometům chrlícím olovo pro pár kilometrů bahnité půdy. Když jsem celou sérii zmiňovaných článků dočetl, zhostil se mne hluboký smutek. Co dokáže dohnat lidstvo k takovému šílenství?


A na frontě válka teprve začíná, ačkoliv pro příliš mnoho mužů tam také skončila.

Lidumil Churchill

Winstona Churchilla má možná většina lidí spojeného především s druhou světovou válkou, kde přebral otěže Británie a zmobilizoval zemi k pevné obraně před nacisty. O této jeho roli si ještě něco povíme v jednom z dalších článků. Tentokrát se soustřeďme na jeho neméně důležitou roli v první světové válce.

Churchill do ní vstoupil jako První lord admirality (tj. jako velitel námořních sil) a okamžitě od atentátu usiloval o zapojení Británie do války. Ještě před válkou odehrál ze své pozice důležitou roli v závodech v námořním zbrojení s Pruskem. Churchillův hlavní úděl ale spočíval ve vytvoření námořní blokády Německa. Tato blokáda ovšem podle interpretace mezinárodního práva dle všech kromě Británie nebyla legální (natož pak legitimní z pohledu přirozeného práva). Britové při ní zadržovali zboží, které do té doby nikdy nebylo označováno jako kontraband – kupříkladu jídlo pro civilní obyvatelstvo. To mělo nepřekvapivě dosti neblahé následky, podle odhadů zemřelo v Německu na následky hladomoru během první světové války cca. 750 000 lidí. Tři čtvrtě milionu civilistů, kteří se provinili pouze tím, že žili na špatné straně hranice. Jeden očitý svědek popsal německý hladomor takto: „Brzy začaly ženy, které stály v bezbarvých frontách před obchody, mluvit více o hladu svých dětí než o smrti svých manželů.“ [2] Z těch, co hladomor přežili, se za pár let stali ti nejaktivnější přívrženci národního socialismu.

Také v důsledku blokády pokračovalo Německo ve své ponorkové válce. Na jaře 1917 napsal Churchill Walteru Runcimanovi: „Ze všeho nejdůležitější je přilákat k našim břehům neutrální lodě v naději, [že je německé ponorky potopí, a] zatáhnout tak Spojené státy do konfliktu s Německem.“ A snad čirá náhoda tomu chtěla, že o týden později skutečně došlo k potopení zaoceánského parníku Lusitania [3], které znamenalo vstup Spojených států do války [4]. Tato skutečnost měla za následek v první řadě prodloužení bojů na západní frontě (tj. další tisíce mrtvých, jen na americké straně se jednalo o 130 000 padlých) a v druhé obrat v rozložení sil, který vedl k porážce Německa a Rakouska-Uherska.

Konec války a Versaillský mír

Hladomor v Německu se s koncem války ještě o něco zhoršil, jelikož Británie pokračovala v námořní blokádě a Německo bylo nyní blokováno i přímo v Severním moři, kde navíc ztratilo možnost rybolovu. Raico píše: „Na začátku března 1919 informoval generál Herbert Plumer, velitel britské okupační armády, britského premiéra Davida Lloyda Geore, že jeho muži žadoní, aby byli posláni domů: nedokázali déle snášet pohled na „hordy vyhublých a nafouklých dětí prohrabávajících odpadky“ z britských kempů.“ Teprve na konci března, téměř pět měsíců po vyhlášení příměří, se podařilo Američanům a Britům přehlasovat francouzské námitky proti ukončení blokády a do Hamburku dorazily první dodávky jídla. Kolik obětí hladomoru zemřelo za těchto pět měsíců, už nikdo nespočítá.

Mezitím v lednu 1919 začala vyjednávání o míru, ke kterým poražené mocnosti nebyly přizvány. Trochu jednostranná domluva, že? Poražení byly nakonec v červnu téhož roku postaveny před hotovou věc a nuceni „mírovou smlouvu“ podepsat. Kromě územních změn a odzbrojení musela nově vzniklá Výmarská republika zaplatit Spojencům 226 miliard marek. Tato suma byla v roce 1921 snížena téměř na polovinu na 132 miliard, což stále odpovídá dnešním 8 726 000 000 000 (8,7 bilionům) korun. Kde tyto peníze vzít? Jinak než z daní těžko. A tak ve finále reparace platili již válkou dosti zkoušení obyčejní lidé. Jako vždy, jako všude.

Právo na sebeurčení

Prezident Spojených států Wilson již na počátku roku 1918 navrhl svých slavných čtrnáct bodů, ze kterých měl vycházet světový řád, jakmile skončí válka. Pro Čechy byl patrně nejdůležitější bod desátý, totiž právo na sebeurčení národů R-U. Především díky podpoře Spojených států došlo následně koncem října 1918 k vyhlášení samostatného Československa (státu, který nikdy předtím v přesné ani podobné podobě neexistoval).

Jenže toto právo na sebeurčení neplatilo tak úplně pro všechny, určitě ne pro Němce. Nově vzniklé Československo bylo úplně stejnou směsicí národů jako čerstvě pohřbené R-U. Na území dnešní ČR tvořili největší enklávu Češi (a Moravané) s necelými 7 miliony obyvatel, druhou nejpočetnější skupinou byli Němci se 3 miliony (v absolutním počtu žilo v ČSR více Němců než Slováků), Poláci, Slováci či Maďaři čítali méně než sto tisíc. Na Slovensku byla situace obdobná, zde tvořili majoritu Slováci s dvěma miliony obyvatel, druzí nejpočetnější byli Maďaři s cca sedmi sty tisíci lidí. Nezapomínejme ani na Podkarpatskou Rus, kde žilo mimo jiné dalších zhruba čtyři sta tisíc Rusínů.

Inu, pěkná směsice obyvatel žila uvnitř hranic Československa. Na začátku války byli Češi součástí nefunkčního mnohonárodnostního molocha. Po jejím skončení vytvořili právě takový - s tím rozdílem, že zatímco před válkou byli strádající menšinou v okovech Habsburka (a nejrozvinutější zemí c. a k.), po válce se stali tou demokraticky utlačující většinou. Národnostní rozbroje si Československo odneslo z padlého mocnářství s sebou.

Sláva vítězům

Nacionalismus, militarismus a imperiální choutky největších evropských států, které kvetly již od 19. století, měly za následek miliony mrtvých během pouhých pěti let. Versaillští „mírotvůrci“ si z předchozího vývoje nevzali pranic žádné ponaučení a nastolili nový, snad ještě mnohem horší řád. Výsledek jejich snažení pocítily evropské národy již za dvacet let.

Hitler totiž brilantně využil všech příkoří, která spojenci Němcům připravili. Obrovské reparace, demilitarizace, rozdělené Německo u Baltu, enklávy Němců v jiných zemích, nedořešená otázka velkého Německa z 19. století – to vše hrálo jemu a podobně smýšlejícím jedincům do karet při budování Třetí říše. Aniž bych chtěl jakkoliv stírat vinu z nacistických vůdců, neměli bychom zapomínat na až příliš příznivé podhoubí, které jim spojenci připravili. Inu, sláva vítězům.

Oko libertariána

Pohledem libertariána je celé zmiňované období jedna velká tragédie – jak hysterie před válkou, tak zrůdnosti po válce. Masové vraždění během války musí považovat za pohromu snad každý rozumně smýšlející člověk.


Tato historická epocha je také smutnou ukázkou toho, kam až vede ideologie silného státu, který zachází se svými občany jako s dobytkem. Měli bychom si z této éry odnést ponaučení a přeskočit náš elektrický ohradník. A především bychom neměli podléhat moderní propagandě, která se nás snaží přesvědčit o nadřazenosti vlastní civilizace, potřebách vývozu demokracie a nenávisti, kterou k nám údajně cítí národy sedící na ropných polích. Obyčejní lidé nechtějí válku, chtějí v klidu a míru žít svůj život. K jejich smůle je ale válka zdravím státu.

Reference:

[1] Rakousko-Uhersko, povzbuzené podporou Berlína, zaslalo Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Na základě uzavřených dohod se přidávaly i ostatní státy, na straně centrálních mocností to bylo Německo a Itálie.
Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července. Dne 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, o dva dny později pak Francii (již 2. srpna obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie. (zdroj: Wikipedia)
[2] Ralph Raico: Great Wars and Great Leaders A Libertarian Rebuttal, str. 201.
[3]Německá ambasáda umístila následující varovnou reklamu do padesáti amerických novin včetně těch vycházejících v New Yorku:
Pozor!
Cestující, kteří plánují vydat se na cestu přes Atlantik, jsou upozorňeni, že mezi Německem a jeho spojenci a Velkou Británií a jejími spojenci probíhá válka; že válečná zóna zahrnuje i vody poblíž britských ostrovů; že ve shodě s oznámením německé vlády plavidla plující pod vlajkou Velké Británie nebo jejích spojenců mohou být v těchto vodách potopeny a že cestujicí na britských plavidlech v těchto vodách tak činí na vlastní nebezpečí.
Německý císařská ambasáda (zdroj: Wikipedia)
[4] O tom, zda se Churchill na potopení Lusitanie aktivně podílel, nebo ne, se vedou historikové spory. Viz Raico str. 67.

Všechny obrázky v článku jsou volná díla a byly převzaty z Wikipedie.