Záchrana pianového průmyslu
Mises.cz: 07. října 2010, Jeffrey Tucker (přidal Josef Tětek), komentářů: 0
Vládní dotace skomírajícího průmyslu přináší vysoké plýtvání zdroji. Stejně jako kvůli vlivům měnících se ekonomických podmínek téměř zaniklo americké odvětví výroby pian, tak zaniká i americký automobilový průmysl, čímž se uvolňují zdroje pro hodnotnější využití.
The Free Market, 1/2009
Nejdražším zbožím, které si v dnešní době lidé kupují, je mimo domu automobil. Tato skutečnost vede mnoho lidí k domněnce, že americkému automobilovému průmysl prostě nemůže být dovoleno zkrachovat. Bez našeho milovaného automobilového průmyslu, který je pro náš blahobyt tak nepostradatelný, jednoduše nemůžeme být opravdovou zemí a silným národem. Toto alespoň tvrdí mluvčí velké trojky (pozn. překl. – tj. firmy Ford, General Motors, Chrysler).
Podívejme se však na časy před rozšířením automobilu, tj. do let 1870-1930. Ačkoliv to dnes může znít překvapivě, nejdražším zbožím, které si lidé v těchto letech pořizovali, bylo mimo domu piano. Každý musel jedno mít. Ti, kteří jej neměli, po něm toužili. Byla to trofej, neoddělitelná součást života, a jejich prodeje se počítaly v milionech.
Před rokem 1850 byla většina amerických pian dovážena. Americká výroba pian téměř neexistovala. Po roce 1850 však nastala velká změna, když začal americký pianový průmysl vzkvétat. Kolem roku 1890 byla americká produkce schopna uspokojit poptávku poloviny světa. Mezi lety 1890 a 1928 čítaly prodeje amerických pian 172 000 až 364 000 kusů ročně.
Jednalo se o případ ohromného a nepolevujícího růstu. Americká piana byla v této době, kdy byla hudební výchova považována za základ dobrého vzdělání, užívána ve všech učebnách. Piana byla zdrojem domácího hudebního požitku v době předcházející hudebním nahrávkám a iPodům. Byla základem vší zábavy. Američtí spotřebitelé se jich nemohli nabažit, na což reagoval trh.
V New Yorku, Bostonu a Chicagu se nacházely největší společnosti vyrábějící piana. Jedněmi z nejúspěšnějších společností byly Chickering, Hallet and Davis v Bostonu, J. and C. Fischer v New Yorku, stejně jako Strich and Ziedler, Hazelton, William Knabe, Baldwin, Weber, Mason and Hamlin, Decker and Sons, Wurlitzer, Steck, Kimball v Chicagu a samozřejmě také Steinway.
Americký pianový průmysl byl největším na světě, nejen proto, že Američané zavedli nové a pokrokové výrobní postupy, nýbrž také proto, že ekonomické podmínky zde byly pro výrobu pian nejpříhodnější.
Rozmach tohoto průmyslu doprovázel rozsáhlý marketing. Reklamy na piano byly všudypřítomné, jak se lze dnes přesvědčit v dobových časopisech. Bylo široce rozšířeným přesvědčením, že nákup piana nebyl pouhým spotřebním výdajem. Jednalo se o investici. Peníze, které jste zaplatili, zůstaly uložené v tomto krásném a užitečném artiklu. Vždy jste jej mohli prodat za více, než kolik jste za něj zaplatili, což také byla většinou pravda. Lidé tak preferovali nákup piana před čímkoliv jiným.
S růstem odvětví přišla i exploze v množství obchodů, které tak či onak souvisely s trhem pian. Ladění piana se stalo velmi ziskovou profesí. Obchody s piany vznikaly všude, stejně tak obchody s notami. Všimli jste si někdy, že hudební obchody bývají ve velkých městech většinou rodinné a doba založení sahá 40, 50, či až 100 let zpět? Tyto obchody jsou přežívajícím důkazem naší pianové minulosti.
Toto vše se změnilo s příchodem roku 1930, který se dá označit za poslední velký rok amerického piana. Prodeje pian se v těžkých dobách následujících let propadaly. Firmy, které si všichni Američané zamilovali, doplácely na krušné časy a postupně krachovaly. Následující válka byla zničující, když stát pro válečné účely konfiskoval měď a ocel, čímž téměř zničil soukromý sektor. Po druhé světové válce trend úpadku pokračoval a stále více pian bylo vyráběno v zahraničí.
V šedesátých letech posilovala zahraniční konkurence a americká pozice na trhu pian byla stále více oslabována. Japonsko v té době již vyrábělo ekvivalent poloviny množství amerických pian. V sedmdesátých letech se situace již zcela obrátila, když Japonsko Spojené státy v množství vyrobených pian předběhlo. V osmdesátých letech již Japonsko vyrábělo dvakrát více pian. Poté se produkce začala přesouvat do Koreje. V dnešní době je světovým výrobcem pian Čína. Je pravděpodobné, že piano, které v dnešní době vidíte v hotelovém baru, pochází právě odtamtud.
Co zůstalo z kdysi milovaného a nenahraditelného amerického pianového průmyslu? Firma Steinway zůstala na trhu a vyrábí luxusní nástroje, které si může dovolit málokdo. Firmě Mason & Hamlin se podařil pozoruhodný comeback, rovněž v segmentu dražších nástrojů. Zbytek americké výroby se pod novým vlastnictvím přesunul do zahraničí, či prostě vymizel z trhu, kde pro něj nebylo místo.
Trápí to dnes někoho? Mnoho lidí ne. Byli jsme jako národ a jednotliví lidé zdevastováni? Vůbec ne. Jednalo se prostě o záležitost ekonomických faktů. Poptávka poklesla a výrobní náklady na piana, kterých se poptávalo méně, byly mnohem nižší v zahraničí.
Pianový fajnšmekr, který si čte tento článek, nyní prohlásí “Člověče, ty jsi ale omezenec. Poslechni si starý model Chickering a uslyšíš rozdíl. Jeho zvuk byl teplý a líbivý, téměř symfonický. Je měkký a dokonalý. Dnešní piana z Číny jsou proti tomu ostrá a jejich zvuk není příjemný. Znějí jako xylofon. Na takovém krámu nemůžeš hrát Schuberta nebo Brahmse. Nikdo to nechce poslouchat. Zpět se starými dobrými časy, kdy piana vyluzovala zvuky znějící jako opravdová hudba!”
Inu, takový zvuk dnes stále můžete mít, dokonce i pocházející z New Yorku. Můžete si koupit Steinway. Samozřejmě, že za něj zaplatíte $50 000 či klidně až $120 000, ale ta možnost zde je. Že si to nemůžete dovolit? To říkáte Vy. Je to čistě věcí priorit. Můžete se vzdát svého domu a žít v maličkém bytě, ale přitom mít ten nejúžasnější nástroj, který se dá za peníze sehnat. V každém případě nemá žádný smysl požadovat skvělé piano za nízkou cenu, když to realita neumožňuje.
Ve stejném duchu bude mnoho lidí naříkat nad ztrátou amerického automobilového průmyslu a takovými klenoty jako je 1957 Chevy. Nicméně je třeba se vypořádat s realitou a přijmout, že zlatý věk tohoto odvětví leží v minulosti. Hospodářství se pohybuje vpřed, a to na základě neúprosných faktů, které vyplývají ze vztahů mezi náklady a cenami, nabídkou a poptávkou. Musíme se naučit milovat tyto síly ve společnosti, protože jsou to jediné, co udržuje naživu racionalitu ve vztahu k využívání omezených zdrojů. Bez nich by neexistovalo nic než plýtvání a chaos, ústící v hlad a smrt. Jednoduše si nemůžeme dovolit žít mimo ekonomickou realitu.
Nyní uvažujme, že F.D.Roosevelt (pozn.překl. – prezident USA v letech 1933-1945) prosadil „bailout“ pianového průmyslu a poté jej dokonce převzal a znárodnil. Ty samé firmy by poté po následující dekády vyráběly ta samá piana. To by nicméně nezastavilo výše uvedený rozmach japonského pianového průmyslu v šedesátých a sedmdesátých letech.
Američané by preferovali japonská piana, protože by byla levnější. Kvalita amerických pian, v té době vyráběných státními společnostmi, by upadala a upadala, až by jejich kvalita dosáhla „kvality“ sovětských automobilů šedesátých let. Samozřejmě, že by vláda mohla zavést celní bariéry. To by donutilo americké spotřebitele kupovat americká piana. Až na to, že poptávka by i tak upadala. Tento problém by mohla vláda obejít tím, že by učinila vlastnictví piana povinným. Lidé by si však již v takové situaci pian nevážili a nehráli by na ně.
Nakonec je třeba si položit otázku, zda stojí za to utrácet biliony dolarů na dotace, vysoká cla, daně a poplatky pouze kvůli tomu, aby bylo udrženo naživu odvětví, které je označováno za nepostradatelné? Koneckonců, jak jsme si ukázali na příkladě pian, se o o nepostradatelné odvětví nejedná. Věci přicházejí a odcházejí. Takový je svět. Takový je běh událostí. Takový je pohyb historie vpřed ve světě neúprosného pokroku tvořeného volným trhem. Díky bohu, že se F.D.Roosevelt nesnažil zachránit americký pianový průmysl! Výsledkem je, že si mohou Američané vybrat mezi velkým množstvím hudebních nástrojů ze zemí celého světa a za takovou cenu, jakou jsou ochotni zaplatit.
Dnešní vláda je však arogantnější a vskutku věří tomu, že schvalováním zákonů může zachránit americký automobilový průmysl. Může dotovat a platit za neekonomické aktivity, a to každým rokem stále větší částku. Vláda může stejně tak platit milionům lidí za pečení koláčů z bláta a prohlašovat to za nepostradatelné odvětví. Je to možné; nicméně za jakých nákladů a jaký to má smysl? Nakonec bude muset i vláda procitnout do reality, která je nám ekonomickou vědou připomínána každý den.
původní článek zde
Jeffrey Tucker je redaktorem Ludwig von Mises Institute – www.mises.org.
Nejdražším zbožím, které si v dnešní době lidé kupují, je mimo domu automobil. Tato skutečnost vede mnoho lidí k domněnce, že americkému automobilovému průmysl prostě nemůže být dovoleno zkrachovat. Bez našeho milovaného automobilového průmyslu, který je pro náš blahobyt tak nepostradatelný, jednoduše nemůžeme být opravdovou zemí a silným národem. Toto alespoň tvrdí mluvčí velké trojky (pozn. překl. – tj. firmy Ford, General Motors, Chrysler).
Podívejme se však na časy před rozšířením automobilu, tj. do let 1870-1930. Ačkoliv to dnes může znít překvapivě, nejdražším zbožím, které si lidé v těchto letech pořizovali, bylo mimo domu piano. Každý musel jedno mít. Ti, kteří jej neměli, po něm toužili. Byla to trofej, neoddělitelná součást života, a jejich prodeje se počítaly v milionech.
Před rokem 1850 byla většina amerických pian dovážena. Americká výroba pian téměř neexistovala. Po roce 1850 však nastala velká změna, když začal americký pianový průmysl vzkvétat. Kolem roku 1890 byla americká produkce schopna uspokojit poptávku poloviny světa. Mezi lety 1890 a 1928 čítaly prodeje amerických pian 172 000 až 364 000 kusů ročně.
Jednalo se o případ ohromného a nepolevujícího růstu. Americká piana byla v této době, kdy byla hudební výchova považována za základ dobrého vzdělání, užívána ve všech učebnách. Piana byla zdrojem domácího hudebního požitku v době předcházející hudebním nahrávkám a iPodům. Byla základem vší zábavy. Američtí spotřebitelé se jich nemohli nabažit, na což reagoval trh.
V New Yorku, Bostonu a Chicagu se nacházely největší společnosti vyrábějící piana. Jedněmi z nejúspěšnějších společností byly Chickering, Hallet and Davis v Bostonu, J. and C. Fischer v New Yorku, stejně jako Strich and Ziedler, Hazelton, William Knabe, Baldwin, Weber, Mason and Hamlin, Decker and Sons, Wurlitzer, Steck, Kimball v Chicagu a samozřejmě také Steinway.
Americký pianový průmysl byl největším na světě, nejen proto, že Američané zavedli nové a pokrokové výrobní postupy, nýbrž také proto, že ekonomické podmínky zde byly pro výrobu pian nejpříhodnější.
Rozmach tohoto průmyslu doprovázel rozsáhlý marketing. Reklamy na piano byly všudypřítomné, jak se lze dnes přesvědčit v dobových časopisech. Bylo široce rozšířeným přesvědčením, že nákup piana nebyl pouhým spotřebním výdajem. Jednalo se o investici. Peníze, které jste zaplatili, zůstaly uložené v tomto krásném a užitečném artiklu. Vždy jste jej mohli prodat za více, než kolik jste za něj zaplatili, což také byla většinou pravda. Lidé tak preferovali nákup piana před čímkoliv jiným.
S růstem odvětví přišla i exploze v množství obchodů, které tak či onak souvisely s trhem pian. Ladění piana se stalo velmi ziskovou profesí. Obchody s piany vznikaly všude, stejně tak obchody s notami. Všimli jste si někdy, že hudební obchody bývají ve velkých městech většinou rodinné a doba založení sahá 40, 50, či až 100 let zpět? Tyto obchody jsou přežívajícím důkazem naší pianové minulosti.
Toto vše se změnilo s příchodem roku 1930, který se dá označit za poslední velký rok amerického piana. Prodeje pian se v těžkých dobách následujících let propadaly. Firmy, které si všichni Američané zamilovali, doplácely na krušné časy a postupně krachovaly. Následující válka byla zničující, když stát pro válečné účely konfiskoval měď a ocel, čímž téměř zničil soukromý sektor. Po druhé světové válce trend úpadku pokračoval a stále více pian bylo vyráběno v zahraničí.V šedesátých letech posilovala zahraniční konkurence a americká pozice na trhu pian byla stále více oslabována. Japonsko v té době již vyrábělo ekvivalent poloviny množství amerických pian. V sedmdesátých letech se situace již zcela obrátila, když Japonsko Spojené státy v množství vyrobených pian předběhlo. V osmdesátých letech již Japonsko vyrábělo dvakrát více pian. Poté se produkce začala přesouvat do Koreje. V dnešní době je světovým výrobcem pian Čína. Je pravděpodobné, že piano, které v dnešní době vidíte v hotelovém baru, pochází právě odtamtud.
Co zůstalo z kdysi milovaného a nenahraditelného amerického pianového průmyslu? Firma Steinway zůstala na trhu a vyrábí luxusní nástroje, které si může dovolit málokdo. Firmě Mason & Hamlin se podařil pozoruhodný comeback, rovněž v segmentu dražších nástrojů. Zbytek americké výroby se pod novým vlastnictvím přesunul do zahraničí, či prostě vymizel z trhu, kde pro něj nebylo místo.
Trápí to dnes někoho? Mnoho lidí ne. Byli jsme jako národ a jednotliví lidé zdevastováni? Vůbec ne. Jednalo se prostě o záležitost ekonomických faktů. Poptávka poklesla a výrobní náklady na piana, kterých se poptávalo méně, byly mnohem nižší v zahraničí.
Pianový fajnšmekr, který si čte tento článek, nyní prohlásí “Člověče, ty jsi ale omezenec. Poslechni si starý model Chickering a uslyšíš rozdíl. Jeho zvuk byl teplý a líbivý, téměř symfonický. Je měkký a dokonalý. Dnešní piana z Číny jsou proti tomu ostrá a jejich zvuk není příjemný. Znějí jako xylofon. Na takovém krámu nemůžeš hrát Schuberta nebo Brahmse. Nikdo to nechce poslouchat. Zpět se starými dobrými časy, kdy piana vyluzovala zvuky znějící jako opravdová hudba!”
Inu, takový zvuk dnes stále můžete mít, dokonce i pocházející z New Yorku. Můžete si koupit Steinway. Samozřejmě, že za něj zaplatíte $50 000 či klidně až $120 000, ale ta možnost zde je. Že si to nemůžete dovolit? To říkáte Vy. Je to čistě věcí priorit. Můžete se vzdát svého domu a žít v maličkém bytě, ale přitom mít ten nejúžasnější nástroj, který se dá za peníze sehnat. V každém případě nemá žádný smysl požadovat skvělé piano za nízkou cenu, když to realita neumožňuje.
Ve stejném duchu bude mnoho lidí naříkat nad ztrátou amerického automobilového průmyslu a takovými klenoty jako je 1957 Chevy. Nicméně je třeba se vypořádat s realitou a přijmout, že zlatý věk tohoto odvětví leží v minulosti. Hospodářství se pohybuje vpřed, a to na základě neúprosných faktů, které vyplývají ze vztahů mezi náklady a cenami, nabídkou a poptávkou. Musíme se naučit milovat tyto síly ve společnosti, protože jsou to jediné, co udržuje naživu racionalitu ve vztahu k využívání omezených zdrojů. Bez nich by neexistovalo nic než plýtvání a chaos, ústící v hlad a smrt. Jednoduše si nemůžeme dovolit žít mimo ekonomickou realitu.
Nyní uvažujme, že F.D.Roosevelt (pozn.překl. – prezident USA v letech 1933-1945) prosadil „bailout“ pianového průmyslu a poté jej dokonce převzal a znárodnil. Ty samé firmy by poté po následující dekády vyráběly ta samá piana. To by nicméně nezastavilo výše uvedený rozmach japonského pianového průmyslu v šedesátých a sedmdesátých letech.
Američané by preferovali japonská piana, protože by byla levnější. Kvalita amerických pian, v té době vyráběných státními společnostmi, by upadala a upadala, až by jejich kvalita dosáhla „kvality“ sovětských automobilů šedesátých let. Samozřejmě, že by vláda mohla zavést celní bariéry. To by donutilo americké spotřebitele kupovat americká piana. Až na to, že poptávka by i tak upadala. Tento problém by mohla vláda obejít tím, že by učinila vlastnictví piana povinným. Lidé by si však již v takové situaci pian nevážili a nehráli by na ně.
Nakonec je třeba si položit otázku, zda stojí za to utrácet biliony dolarů na dotace, vysoká cla, daně a poplatky pouze kvůli tomu, aby bylo udrženo naživu odvětví, které je označováno za nepostradatelné? Koneckonců, jak jsme si ukázali na příkladě pian, se o o nepostradatelné odvětví nejedná. Věci přicházejí a odcházejí. Takový je svět. Takový je běh událostí. Takový je pohyb historie vpřed ve světě neúprosného pokroku tvořeného volným trhem. Díky bohu, že se F.D.Roosevelt nesnažil zachránit americký pianový průmysl! Výsledkem je, že si mohou Američané vybrat mezi velkým množstvím hudebních nástrojů ze zemí celého světa a za takovou cenu, jakou jsou ochotni zaplatit.
Dnešní vláda je však arogantnější a vskutku věří tomu, že schvalováním zákonů může zachránit americký automobilový průmysl. Může dotovat a platit za neekonomické aktivity, a to každým rokem stále větší částku. Vláda může stejně tak platit milionům lidí za pečení koláčů z bláta a prohlašovat to za nepostradatelné odvětví. Je to možné; nicméně za jakých nákladů a jaký to má smysl? Nakonec bude muset i vláda procitnout do reality, která je nám ekonomickou vědou připomínána každý den.
původní článek zde
Jeffrey Tucker je redaktorem Ludwig von Mises Institute – www.mises.org.