Zahrnuje NAP také zvířata?

Mises.cz: 26. února 2018, Matthias Lukl, komentářů: 11

Poněvadž častým sporem mezi různými lidmi (dokonce i anarchisty) bývá otázka, zdali je princip neagrese (non-agression principle – dále jen NAP) aplikovatelný i na zvířata, rozhodl jsem se k tématu vyjádřit. Rád bych odpověděl na otázku: měl by mít člověk právo si třeba koupit psa a doma ho jen tak pro zábavu zabít (třeba i nějakým brutálním způsobem)? Stát takové činy trestá. Avšak co v anarchii? Může takto člověk činit zcela svobodně bez následků?

Osobně jsem přesvědčen, že ano, a také, že zvířata do NAPu vůbec nespadají.

Než mě však obviníte z toho, že jsem bezcitný psychopat, dovolím si přednést pár argumentů, které můj závěr potvrzují.

Nejdříve je ale nutné si uvědomit, co je to NAP. Etatisté často tvrdí, že člověk nemůže mít úplné absolutní právo si dělat, co chce. Každá svoboda by měla mít nějaké hranice. Také rádi tvrdí, že ty hranice nejde jen tak snadno určit, a že by se o tom dalo filozofovat celé dny a žádného výsledku bychom se nedobrali. Já si však dovolím nesouhlasit...

Princip NAP, který etatisté obvykle vůbec neznají, definuje hranice svobody naprosto přesně a logicky. Tvrdí, že člověk si může dělat co chce, pokud nezasahuje do vlastnictví druhých lidí. U toho předpokládá, že člověk je vlastníkem svého těla.

NAP však není psaný zákon, který by vynucovala nějaká centrální autorita, nýbrž způsob myšlení. A já jsem dokonce přesvědčen, že většina normálních lidí nějakým způsobem NAP chápe, aniž by o něm slyšela. Lidi obvykle chápou, že není správné zabíjet a okrádat druhé (i kdyby neexistoval stát, tak to budou chápat). Jediným problémem je, že v tom etatisté mají trochu hokej a nerozumí tomu, proč jsou třeba daně principiálně stejné jako když mě zloděj okrade na ulici.

NAP každopádně může chránit zvířata také. Pokud zvíře vlastním, je to můj majetek, a když mu cizí člověk ublíží, poruší NAP a já můžu požadovat trest/odškodnění. Dále si mohu koupit nějaký pozemek a jakožto vlastník na něm zakázat lov/zabíjení zvířat.

Někdo jiný se však může rozhodnout, že on svá zvířata zabíjet bude a také povolí na svém pozemku lov. A tady mnoho lidí naráží na problém. „Nemůžeme přece někoho nechat, aby brutálně zabíjel zvířata!“

Jsou zvířata na stejné úrovni jako lidé?

Já tvrdím, že zvířata a lidé nejsou na stejné úrovni. Nelze stavět zvíře na úroveň člověka nebo ještě vyšší. Nejenom, že to tvrdím, ale jsem přesvědčen, že ani druzí nestaví zvířata na stejnou úroveň jako lidi, navzdory tomu, že něco takového rádi tvrdí.

A skutečně – lidé často tvrdí, že zvíře má pro ně větší hodnotu, než člověk a klidně by z hořícího domu nejdříve zachránili cizího psa než cizího člověka. I já jsem takové věci dříve často tvrdil, ale není to úplně pravda.

Dokážu to na jiném případu.

Představte si, že jdete po lese a najdete u cesty mrtvé tělo člověka. Bude to mít na vás emocionální účinek (šok, zhnusení, možná i trauma). A vaše logické uvažování vás nejspíše donutí zavolat policii (státní, nebo v hypotetické anarchii třeba soukromou).

A teď to budou muset vyšetřit nějací detektivové. Souhlasili byste s tím, aby tito detektivové smrt tohoto člověka ležícího u cesty vyšetřovali? A aby za svou práci dostali zaplaceno? A aby do toho investovali čas (vyšetřování se může táhnout i celé měsíce)? Souhlasili byste i s případným trestem pro odhaleného vraha?

No samozřejmě, že ano!

Avšak teď si představte, že jdete po lese a u cesty najdete mrtvou kočku. Emociální odezva nebude tak veliká. Možná si řeknete „ach, chudák kočka“, ale trauma z toho mít nebudete.

A po logické stránce. Souhlasili byste s tím, aby se smrt této kočky začala vyšetřovat úplně stejně jako smrt člověka? Mělo by se k tomu přistupovat se stejnou vážností? Mělo by se do toho investovat stejně času a energie? Měli by detektivové dostat zaplaceno stejně? Měl by se případně nalezený viník, který kočku z nepozornosti přejel, potrestat stejně, jako kdyby přejel člověka?

Domnívám se, že většina z vás by s tím nejspíše nesouhlasila. A to čistě proto, že kočka pro vás nemá takovou hodnotu jako člověk. Pochopitelně je to zjednodušený příklad a klidně se může stát případ, že pro nějakého konkrétního jedince může mít kočka větší subjektivní hodnotu než ten člověk a klidně by byl ochotný vyšetřování její vraždy celé zafinancovat.

Pokud máte nějaké domácí zvíře a rozhodujete o jeho životě (jak se bude jmenovat, jestli bude očkované, odčervené, kastrované, jestli bude žit na zahradě nebo v bytě, a jestli ho utratit v případě nějaké nemoci), tak potom ani pro Vás zvíře není na stejné úrovni jako člověk, neboť o jiném člověku nemůžete rozhodnout, jestli ho necháte vykastrovat nebo utratit.

Další problémy:

1) Zvířata za sebe nejsou zodpovědná. Pokud na druhého člověka vypustím pumu a ta ho roztrhá, vrahem jsem já, ne ta puma.

2) Zvířata porušují NAP každou chvíli. Zvíře klidně vytrhne druhému zvířeti z pacek jídlo a uteče s ním, což je u lidí považováno za krádež. Není divu, že se u většiny zvířat evolučně vyvinulo „lakomství“ (instinkt si chránit svou potravu). Zvířata se mezi sebou zabíjí, pojídají a páří, aniž by potřebovali souhlas toho druhého.

3) Zvířata nemají problém zabíjet lidi.

4) A tak dále.

Představme si ale na chvíli, že zvířatům přiznáme právo na život a rozhodneme se, že NAP aplikujeme i na ně. Co se stane potom? Sadista si nemůže koupit zvíře a zabít ho pro radost. To je skvělé! Vyřešili jsme jeden problém!

Ale ouha, najednou jsou tu další problémy. Nesmím zabíjet zvířata – můžu tedy lovit? Můžu je zabíjet na jatkách pro maso? Můžu chytat myši do pastí? Můžu zaplácnout mouchu? Můžu vůbec zvíře vlastnit? Je špatné zvířeti způsobovat jen bolest nebo i nějaký druh stresu (například, když bude zavřené v malé kleci)? A co smrt, ta je v pořádku?

Stát tyto problémy řeší za pomocí zákonu, ovšem zoufale neefektivně. Některé druhy týrání jsou legální, jiné zase nelegální. Obvykle nejsou tyto zákony založené na logice, ale na momentálních pocitech společnosti. Momentálně má většina lidí pocit, že zabíjet zvířata pro kožich je špatné, takže si vyprotestovali zákaz kožešinových farem. Ovšem zabíjet zvířata pro maso je podle většiny lidí v pořádku, takže to je momentálně legální. V USA skoro nikdo nemá pocit, že je špatné chytat zvířata do pastí, takže je to tam ve většině států zcela legální, zato je tam často považováno za týrání vlastnit nějaké divoké zvíře, takže je zakázáno si třeba odnést domů zraněné mládě z lesa. V případě odhalení jsou zvířata zabavována a usmrcována státem.

Po logické stránce je hranice toho, co je přijatelné a co už ne naprosto subjektivní. A dokud je subjektivní, nelze druhým nutit své hodnoty centrálně.

Zatímco nám subjektivně připadá špatný člověk, který zabíjí zvířata pro radost. Jiný si subjektivně myslí, že jíst maso je špatné a nejraději by za to trestal. Jsou i tací, co považují vlastnění zvířat samo o sobě za špatné (a nazývají to „zvířecí otroctví“). Kdo z nich má pravdu? Každý z nich je přesvědčen, že zrovna on má pravdu a má pro to nějaké argumenty.

Nehledě na to, že týrání zvířat se také posuzuje velice emocionálně. Kdyby někdo zabil kočku, natočil video a publikoval na Youtube, nejspíše by se strhla pořádná vlna nenávisti. Ovšem videí, kde někdo zabíjí potkana, je plný internet a nechávají všechny chladnými. Proč si kočka zaslouží žít víc, než potkan? Lidé obvykle argumentují „potkan je prostě škůdce“, což je emocionální hodnocení, které je irelevantní, když se ptáme na otázku „je toto týrání zvířat?“ Cítí obě zvířata bolest? Ano! Tudíž hodnocení z pohledu „užitečnosti“ zvířete nedává smysl.

Takže... NAP nelze aplikovat na zvířata, jelikož zvířata nejsou na úrovni člověka, ale člověk je za ně často zodpovědný. Dále nelze centrálně stanovit hranice toho, jak zvířata využít a jak nikoliv, jelikož tyto hranice jsou subjektivní a jednotlivé případy jsou často hodnoceny emocionálně.

Stát mnohdy chrání zvířata spíše na základě momentální nálady společnosti, ale mnohá pravidla nemají vždy logiku, jelikož některé druhy utrpení zvířat ignorují (pasti jsou legální, poštvat na zvíře smečku psů je legální), jindy trestají i za věci zcela morální (mít divoké nebo exotické zvíře jako domácího mazlíčka).

Naposledy se vraťme ale k člověku, který si pro zábavu koupí psa a zabije ho. Následky pro jeho život to bude mít každopádně i v bezstátní společnosti. Za prvé možná přijde o práci, protože firma si nebude chtít kazit svou pověst zaměstnáváním takového člověka. Možná ho opustí celá řada přátel a možná ho i zavrhne rodina. A to je důvod takové věci nedělat (alespoň ne otevřeně).