Zákaz kouření jako hygienická norma

Mises.cz: 30. června 2017, Urza, komentářů: 35

Před časem tu vyšel článek kritizující zákaz kouření v restauracích, s nímž sice vesměs souhlasím (pochopitelně s článkem, ne zákazem), nicméně v něm zazněla myšlenka, kterou bych rád rozporoval; konkrétně šlo o tento postřeh: „Argumentuje se často hygienou. Když už se reguluje hygiena, může se prý regulovat i kouření v restauraci. Nikoliv. Hygienická kontrola kontroluje podmínky, o kterých se nemůžete jednoduše rychle sami přesvědčit při vstupu do restaurace. Na rozdíl od povolení nebo zákazu kouření, o kterém víte při vstupu do restaurace.“

Domnívám se, že jakmile připustíme legitimitu hygienických zákonem vynucovaných norem, lze stejnou logikou obhájit i zákaz kouření. Ač vskutku platí, že o tom, zda je hospoda kuřácká, se může návštěvník přesvědčit velmi snadno, zatímco o dodržování hygienických norem celkem komplikovaně, nic to nemění na svobodě majitele provozovat takové služby, jaké sám uzná za vhodné; hygienické normy totiž nefungují na principu, že by státní úředník nějakým způsobem restauraci zhodnotil, na základě čehož by pak někam vyvěsil informaci pro zákazníky, aby se mohli svobodně rozhodnout, zda si v takovém podniku jídlo objednat nebo ne.

Stát hygienické normy násilně vynucuje a nikomu neumožňuje vyvěsit na svou hospodu „U Prasat“ ceduli „NAD HYGIENICKÝM PŘEDPISY SI (NE)MYJEME RUCE; ANI PÁNVE NEMYJEME, JEN DOLÉVÁME OLEJ, JE TO LEVNĚJŠÍ“ s tím, že zákazník by si mohl vybrat, zda preferuje přesmažený tuk a špinavý talíř, ušetří-li tak pár korun; stav, ve kterém úředníci určili nějaké standardy a stát je násilím vnucuje všem, sice není z etického hlediska obhajitelný (a ti, kdo se o to snaží, typicky z takové diskuse po chvíli ustupují do pozic „pojďme se bavit v nějakém reálném rámci současných podmínek“), avšak momentálně v něm žijeme, takže to zastánce zákazu kouření láká jím argumentovat.

Jenže budeme-li předpokládat legitimitu státem vynucovaných hygienických norem, nemůžeme logicky konzistentně obhájit, že zákaz kouření legitimní není, neboť ty ostatní hygienické normy kolikrát vynucují daleko větší nesmysly s dopadem na zdraví mnohem nižším (hlukové limity, plochu toalet a podobně); vyjdeme-li z tohoto předpokladu, je pak argumentace zastánců zákazu kouření zcela korektní a bezchybná.

Státem vynucované hygienické normy však nejsou v pořádku ze dvou hlavních důvodů: Zaprvé se jedná o vyhrožování násilím majitelům hospod, kteří musejí své podniky provozovat podle toho, jak rozhodla jakási autorita z pozice síly; a zadruhé pro vynucování těchto norem je třeba zdrojů, jež stát – opět pod hrozbou násilí – vybírá od svých poddaných podobně jako mafie výpalné. Z toho mimo jiné plyne, že zajišťování hygienických norem platí i ti, kdo je nevyužívají, nepotřebují nebo nechtějí; to by samo o sobě nebylo nic proti ničemu, kdyby tak však činili na bázi dobrovolnosti, ne z donucení.

Nahlédnout, proč je to eticky neobhajitelné – vycházíme-li z nemorálnosti loupení a násilných útoků – není z logického hlediska žádný problém; horší je emocionální odpor založený na tom, že nám všem bylo již od malička vštěpováno do hlavy něco jiného – takovým způsobem lze lidi naučit akceptovat libovolné zvěrstvo (od kamenování znásilněné a ženskou obřízku přes pohřbívání živých novorozeňat do základů domů až po otrokářství, stát a daně), přičemž ho budou sveřepě hájit před každým, kdo se jejich přesvědčení pokusí nabourat.

Špatná zpráva tedy je, že když už uznáme legitimitu hygienických předpisů (jež musí být dodržovány a nelze se z nich vyvázat prostou deklarací, že dodržovány nejsou), těžko můžeme logicky konzistentně odmítat zákaz kouření, neboť se prostě jedná o další předpis z celé řady dalších (a tím, že na hospodu dám cedulku „kuřácký prostor“, se z jeho dodržování nemohu vyvázat o nic více než cedulkou „naši zaměstnanci nemají potravinářské průkazy“ z předpisů jiných); za „dobrou zprávou“ bych pak označil, že podobně lze argumentovat i opačným směrem, tedy že kdo je proti zákazu kouření, by konzistentně neměl trvat ani na hygienických normách (uvozovky kolem dobré zprávy používám proto, že logická konzistence pro naše oponenty často znamená pramálo).

Závěrem bych rád poznamenal, že tento problém je daleko obecnější; uznáme-li v některých případech možnost porušovat cizí vlastnická práva a iniciovat vůči někomu násilí jako přijatelnou (či dokonce žádoucí), chytáme se do pasti, neboť jsme připustili, že etické hranice mohou někdy ustoupit našemu přání, čímž se celá diskuse přesouvá do debaty o míře (pro jak velký benefit je akceptovatelné jednat nemorálně), která je však z podstaty subjektivní. Sám za sebe jsem rozhodnut z etických principů nikdy neustoupit ani za cenu lepší přijatelnosti mých argumentů pro nelogického pozorovatele; důvodem je jednak má vnitřní potřeba logické konzistence, ale především se bojím zaprodat svou duši. Chce-li tak někdo činit, naprosto to chápu a budu jej v rámci boje za svobodu podporovat, neboť svobodu nelze šířit jen korektní argumentací, jsou zapotřebí i emoce a líbivost, čehož nejsem schopen, takže oceňuji, činí-li tak jiní, jen varuji před „šikmou plochou“ – argumentační i morální.