Zákazem zakazovačů ku svobodě?

Mises.cz: 25. listopadu 2015, Urza, komentářů: 22

Dovolím si zde napsat něco, co sice nikdy neřekl Voltaire, ale považuji to za velmi aktuální: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“

Klára Samková, právní zástupkyně Martina Konvičky, dnes oznámila médiím, že dotyčný byl 18. listopadu obžalován z podněcování nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod; trestného činu se měl prý dopustit v letech 2011 až 2014 (a za sebe dodávám, že v roce 2015 to nebylo o moc lepší). Robert Pelikán, jehož ministerstvo spravedlnosti proti ní (spravedlnosti) bojuje velmi vydatně na všech možných i nemožných frontách, v ten samý den publikoval na sociální síti následující text: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému (...) náboženství (...) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Sám Konvička k tomu řekl: „Je tu zjevná snaha kriminalizovat politické odpůrce vlády a ta snaha je zjevná v tom datu, kdy bylo obvinění sepsáno.“ Tento výrok mě docela pobavil v kontrastu ke slovům téhož pána před nějakým časem: „Jediné, co pomůže, je tlak na politiky, zastupitele, novináře, aby udělali vše pro to, aby se islámská expanze zastavila. I za cenu překopání zákonů, zavření hranic, militarizace společnosti a ano, klidně i zbavování občanských práv těch 12-16 procent populace, která s islámem sympatizuje.“ S ohledem na to, kolik je tu muslimů, členů neziskovek, hardcore sluníčkářů a podobně, znamená těch 12 až 16 procent populace v podstatě všechny Konvičkovy odpůrce. Není to ironie?

Bohužel je to opět jedna z těch věcí, která by byla k smíchu, kdyby ovšem nebyla k pláči. Konvička je dle mého názoru maniakální sadista, jenž tu chce zavádět totalitu; narazil však na to, že tady už jednu totalitu máme – jen zakazuje jiné věci, než by rád zakazoval dotyčný, shodou okolností celkem protichůdné. Samozřejmě bych teď mohl říci, že si to Konvička zaslouží, protože je nebezpečný extrémní zakazovač (nejen v otázkách islámu, ony se jeho názory linou v duchu regulací a sociálního inženýringu i jinak, nemluvě o lidech, kterými se obklopuje) – a přát mu žalář. Takové uvažování je však cestou přímo do pekel…

Mnoho lidí má tendence řešit problémy tím, že něco zakáží, přičemž podceňují škodlivost regulací jako takových; kdyby ti, kterým něco vadí, hledali jinou cestu než skrze stát a zákony, nevytvořila by se ve společnosti norma, že tak se mají problémy řešit. Jinými slovy, kdyby se tolik lidí nechovalo tak, jak se choval Martin Konvička, nebyl by teď Martin Konvička obžalován; obrovské množství lidí však již takové jednání přijalo za normu, ergo na to budeme narážet stále častěji. V podstatě to znamená, že místo toho, aby zde probíhala nějaká svobodná celospolečenská debata, snaží se současný establishment násilím umlčet svého oponenta, který mu před časem vyhrožoval tímtéž.

Bude-li – nedej Bože – Konvička shledán vinným, nastane ještě větší peklo, neboť by to byl jasný signál pro všechny, že to je ten správný způsob, jak vést debatu – umlčet své oponenty násilím; a dojde-li jednou k tomu, že se třeba Konvička a jeho nohsledi dostanou k moci, to nejhorší, co mohou v dané situaci udělat, je umlčet ty, kdo se teď snaží umlčet jeho. Většina lidí to však prostě nechápe – už teď lze na Internetu najít reakce podlých sluníčkářů, kteří žalobě na Konvičku tleskají a přejí mu vězení; oni jednoduše nedohlédnou, že budou-li tvořit takovou společnost, příště mohou být klidně oni sami na té druhé straně. Je to jako chodit po světě a rozhazovat tam radioaktivní materiály s nadějí, že ozáří někoho, koho nemáme rádi, ale zcela přitom zapomínat, že úplně stejně mohou ozářit nás a naše blízké.

Hlavní problém zakazování názorů a jejich šíření či propagace spočívá v tom, že neexistuje žádná všemi přijímaná metoda, jak zjistit, kdo „má pravdu“; kdyby existovala, spor by zanikl sám, takže samotná jeho existence je znamením toho, že onu metodu neznáme. Z toho ale plyne, že jediný způsob, jak vybrat, která strana sporu bude zakázaná, spočívá v tom, že rozhoduje ten, kdo je zrovna u moci. Sluníčkáři chtějí zakázat islamobijce, kteří zas volají po zákazu islámu; z principu věci nevyhraje ten, kdo má pravdu, nýbrž ten, kdo má moc (nebo koho favorizují současné elity, které jsou zrovna v tomto případě nakloněni sluníčkářům).

Aby mě někdo špatně nepochopil, rozhodně netvrdím, že Konvičkova touha zakazovat je stejně špatná jako zakazování samotné! Je v tom asi podobný rozdíl jako mezi tím, zda chcete někoho zavraždit, nebo to vážně uděláte. Konvička se ani náhodou neprovinil tak jako ten, kdo na něj onu žalobu podal; poukazuji pouze na to, že budeme-li volat po zákazech názorů, které se nám nelíbí, tvoříme tím určitou normu a podporujeme všeobecné přesvědčení, že takové jednání je v pořádku. Kdo seje vítr, sklízí bouři, což znamená, že kdo volá po zákazech, koleduje si o to, aby byl sám zakázán – a v demokratickém státě to platí v ještě trochu modifikované verzi: „Kdo seje vítr, sklízí bouři; a s ním i všichni ostatní.“

Ačkoliv tedy Konvičku považuji za nebezpečného totalitního zakazovače, ohledně žaloby stojím plně na jeho straně a modlím se za to, aby nebyl odsouzen; nejen proto, že kdyby byl, je to opět další krok k totalitě, ale především proto, že dotyčný pouze projevoval svůj názor a snažil se o něm přesvědčit ostatní lidi, což je naprosto legitimní jednání a neměl by za něj být jakkoliv postihován – bez ohledu na to, co si o daném názoru myslím já či kdokoliv jiný. Kláro Samková, pevně doufám, že Vám ten pro Vás tak typicky afektovaný projev a skákání do řeči v soudní síni pomůže; Martine Konvičko, držím Vám palce.