Zamyšlení o duševním vlastnictví

Mises.cz: 13. srpna 2011, Urza, komentářů: 73

Drtivá většina lidí s konceptem duševního vlastnictví (v různé míře) souhlasí. Dokonce i mezi libertariány se najdou příznivci této teorie, kteří hledají analogii mezi vlastnictvím fyzickým a duševním.

Vlastnická práva

Ač se přímo nabízí lákavá myšlenka, že člověk může vlastnit své nápady a vynálezy podobně jako hmotné statky, má to jeden velmi zásadní háček - tato dvě „vlastnictví“ nemohou koexistovat vedle sebe, neboť se vzájemně vylučují. Tuto neslučitelnost lze poměrně snadno dokázat.

Všichni se asi shodnou na tom, že k tomu, aby byla vlastnická práva respektována a dodržována, musí mít každý jedinec možnost se svým majetkem nakládat libovolným způsobem, kterým nepoškozuje majetek ostatních (do majetku zde řadím i lidské tělo). Měl by tedy mít možnost svůj majetek využívat libovolným způsobem, může jej velebit, ničit, přetvářet, ale i prodávat (či rozdávat). V těchto aktivitách by neměl žádnému svobodnému jedinci nikdo bránit a neměl by mít možnost do nich nijak zasahovat. Tento princip je asi všem libertariánům svatý.

Nyní připusťme koncept duševního vlastnictví. Za předpokladu, že by nebylo v rozporu s vlastnickými právy, nesmělo by nikomu bránit nakládat se svým majetkem. Pokud by tomu ale tak skutečně bylo, pak žádné duševní vlastnictví nemusíme vůbec řešit, protože se všichni mohou chovat přesně tak, jak by se chovali, kdyby nic takového neexistovalo. Je tedy zjevné, že takový koncept někomu musí v něčem bránit (například bude lidem bránit v tom, aby si udělali kopii software, který někdo naprogramoval). A právě zde narážíme na výše zmíněnou neslučitelnost - jestliže nějaký princip (v tomto případě duševní vlastnictví) brání lidem určitým způsobem nakládat se svým majetkem (např. přepisovat knihu, kopírovat CD, vyrábět nějaké udělátko, sdílet něco přes internet), pak je v rozporu s vlastnickými právy.

Nelze tedy být konzistentně zastáncem vlastnických práv a duševního vlastnictví zároveň, neboť se tyto dvě věci vzájemně vylučují. Proto je pro mě lehce nepochopitelný postoj některých libertariánů, kteří duševní vlastnictví obhajují (u ostatních lidí to pro mě nepochopitelné není, neboť ti většinou neuznávají v plném rozsahu ani vlastnická práva).

Praktická stránka věci

Kdykoliv čtu na toto téma nějaký článek, který napsal přesvědčený anarchokapitalista, případně někdo s podobným smýšlením, nacházím v něm určitý jednotný vzor, který mi trochu vadí (na tomto serveru spadají do tohoto vzoru snad všechny články na toto téma s jednou výjimkou) - napřed autor seznámí čtenáře s problémem autorských práv na příkladech knih, software, hudby a podobně, avšak poté, co přejde k vysvětlování realizace v praxi, upustí od výše zmíněných příkladů a poukáže na nepraktičnost patentů léků (nebo něčeho podobného, co je evidentně špatně).

Žádný článek na tomto serveru se nezabývá například problematikou autorských práv kolem knih, případně počítačových programů. Byl bych moc rád, kdyby mi někdo vysvětlil, že se mýlím, ale obávám se, že v tomto případě by absence autorských práv skutečně brzdila rozvoj a pokrok společnosti.

Vezmeme-li jako příklad vývoj software, bez autorských práv by nevzniklo mnoho programů, za které jsou lidé ochotni platit, nicméně bez duševního vlastnictví by se nikomu nevyplatilo takové aplikace vyvíjet. Jeden můj známý (na tomto webu pod nickem Malcik) mi v jednom rozhovoru na toto téma namítal, že softwarové společnosti by místo vymáhání peněz za neoprávněné užití jejich programů mohly věnovat úsilí do zabezpečení proti tomu, aby nebylo možné tyto programy ukrást. Realita je ale bohužel taková, že většinu software (výjimku tvoří aplikace, které vyžadují například server provozovaný výrobcem) na dnešních počítačích zabezpečit prostě nelze. Nejde o to, že by ještě nikdo nepřišel na to, jak to udělat, ono lze přímo formálně dokázat, že něco takového není možné. Technickými detaily nebudu čtenáře zatěžovat, jen pro představu jde o to, že aby mohl náš procesor program zpracovávat, musí mu rozumět - jenže pokud programu rozumí procesor a my víme, jak funguje procesor, rozumíme programu také, na zákládě čehož jej můžeme upravit tak, aby dělal něco trošku jiného (například se neptal na licenční klíče a podobně). Aby něco takového nebylo možné, musely by mít počítače zcela jinou strukturu a princip fungování, který by ale uživatele výrazně omezoval (buď bychom nesměli vědět, jak procesor zpracovává programy, nebo bychom nesměli mít možnost modifikovat některá vlastní data).

Zcela jasné je to pak u knih, kde kopírování díla prostě zabránit nelze - může-li si člověk knihu přečíst, pak ji může i přepsat. Pravdou je, že u knih není společenská situace tak problematická jako u software, který je kraden v obrovské míře; knihy asi moc nikdo nepřepisuje (nebo o tom alespoň nejsem informován). Pochopitelně elektronické knihy se „kradou“ (to slovo píši do uvozovek, protože se nejedná o krádež v pravém slova smyslu, neboť tím nejsou porušována vlastnická práva, nicméně je to nelegální) jako o závod, neboť je jejich kopírování velmi jednoduché a nestojí prakticky nic.

Řešení v souladu s právem svobodné společnosti

Celý problém s duševním vlastníctvím má jedno hypotetické řešení, pomocí kterého lze zajistit, aby byla autorská práva slučitelná s vlastnickými. Háček takového řešení je v tom, že by fungovalo pouze teoreticky, respektive by v některých případech (patrně ve většině) bylo vymáhání neefektivní.

Prodejce knihy, programu či nějakého podobného statku by mohl uzavřít s kupujícím smlouvu, ve které se dotyčný zavazuje k nešíření daného díla (ve smlouvě může být nějak řešeno i to, co se stane, když kupující dílo nějak zkopíruje - sankce může být prakticky libovolně velká). Takové řešení je pochopitelně v souladu s vlastnickými právy, protože ač je omezuje, je takové omezení dobrovolné a svých práv se může pochopitelně kdokoliv vzdát (v jakémkoli rozsahu, takže i takto specifickém).

Je však zjevné, že nikdo se nemůže vzdát práv třetí osoby bez jejího souhlasu, což znamená, že prodejce sice může stíhat kupujícího, který porušil jejich dohodu, avšak nemá žádné právo se čehokoliv dožadovat od lidí, se kterými obchod neuzavřel (a třeba je nikdy ani neviděl). V tom spočívá praktická neslučitelnost vlastnických práv s autorskými v té podobě, v jaké je dnes známe.

I kdyby totiž prodejce zjistil, který jeho zákazník smlouvu porušil, může jej sice stíhat a žádat po něm peníze, ale i kdyby ho smlouva zavazovala platit ušlé zisky i za další lidi, jež budou dílo šířit, jsou tyto požadavky zjevně limitované movitostí stíhaného. Ostatní lidé mohou s dílem nakládat libovolným způsobem - nelze je za to nijak stíhat (oni ani nemusí vědět, že byla porušena nějaká smlouva; krom toho, i kdyby si toho vědomi byli, není to jejich věc, neboť oni nic špatného nedělají). Další věc je, že kupující nemusel šířit dílo záměrně, mohlo mu být někým zcizeno - pokud by jej postihovala smlouva i v tomto případě, patrně by ji asi málokdo měl zájem uzavřít.

Závěr

Téměř ve všech otázkách, se kterými jsem se na tomto serveru (případně i jinde) setkal, bylo nejmorálnější řešení zároveň i nejefektivnější. Svoboda a respekt k vlastnickým právům bez státních zásahů s sebou přináší jak „správné“ věci (nikdo není k ničemu nucen), tak efektivitu (pro celou společnost, od nejchudších po nejbohatší). Téma duševního vlastnictví je jediné, kde dle mého názoru nepředstavují vlastnická práve největší „blaho“ pro společnost z hlediska efektivity.

Jak řešit toto dilema? Jsem pevně přesvědčen, že nelze někoho k něčemu násilím nutit jen na základě toho, že takové řešení shledáme efektivním. I kdybych měl skutečně pravdu a vlastnická práva by byla pro společnost efektivnější, pak to, že takový stav platí teď, nijak neimplikuje, že by totéž platilo po několika letech, během kterých by byl problém ponechán k řešení volnému trhu.

Ale ani v případě, že by žádné lepší řešení neexistovalo, bych se nikdy nepřikláněl k tomu, aby byla autorská práva uznávána (v jejich nynější podobě - a jakékoliv jiné, která by byla v rozporu s vlastnickými právy). Proč? Protože to není správné.

Přijmeme-li fakt, že existuje někdo, kdo může rozhodnout, že lze potlačit něčí práva na základě blaha společnosti, získáme tím nebezpečný precedens, jenž nám umožní dělat nemorální věci, kterých kolem sebe v dnešní společnosti bohužel vidíme spousty.