Zbraně, cigarety, mraky regulací; co mají společného?
Mises.cz: 13. června 2015, Urza, komentářů: 0
Připustíme-li, že je v jedné věci v pořádku pošlapat vlastnická práva a rozhodovat o cizím majetku, těžko pak můžeme konzistentně v případě jiné regulace tvrdit, že vlastnictví je nedotknutelné; tím pádem jsme už pak odkázáni jen a pouze na utilitaristické argumenty.
Mnoho lidí, pro které není svoboda jen prázdným pojmem, vede v dnešní společnosti nerovný boj proti všemožným uzurpátorům; jedni chtějí zakazovat zbraně, další cigarety, jiní zas přikazovat, co mají automobilky montovat do aut a výrobci pohonných hmot přimíchávat do svých paliv (a to je samozřejmě jen několik příkladů z mnoha). Ačkoliv se jedná většinou o regulace velice hloupé se zjevnými negativními dopady na společnost, takže je poměrně snadné proti nim vznést přehršle logických a platných argumentů (které však lze v demokracii snadno přebít koblihou), je už v podstatě samotná „celospolečenská debata“ na téma, zda a jak moc regulace uškodí či prospěje, v určitém smyslu prohrou slušných lidí.
Poprvé mě tato myšlenka napadla, když jsem sledoval otřesný díl pořadu „Máte slovo“, kde byly tématem zbraně (respektive povinné psychologické testy pro jejich držitele). Bez toho, aby kdokoliv protestoval, tam padaly zrůdné názory typu, že nošení zbraně není právo, nýbrž privilegium, případně že zbraň není běžná věc jako třeba rybářský prut, ale něco speciálního, co je třeba regulovat. Argumenty předsedy sdružení LEX sice dávaly smysl, ale byly jeho stupidními oponenty zprvu ignorovány, pak i zadupány do země moderátorkou na základě oblíbené demagogie na téma „i kdyby to mělo zachránit jen jediný lidský život“ (věřím, že netřeba vysvětlovat, proč je tento argument nesmyslný a zcela prostoduchý; pro případné zájemce tak mohu učinit v diskusi).
Co je však hlavní problém? Že se taková debata vůbec odehrává a argumentuje se v ní statistikami, dopady na společnost, čímž automaticky všichni získávají (v demokracii velmi nebezpečný) pocit, že jim je něco do toho, zda má jejich soused palnou zbraň! Netvrdím, že je špatně ukazovat statistiky a předkládat lidem i další argumenty, když už je situace tak kritická, že se společnost v tomto bodu ocitne, nicméně ten základní problém nespočívá ani tak v tom, že Franta Vomáčka s pivem u televize není zrovna velkým fandou studia sociální dynamiky, takže se nehrne do hlubšího analyzování argumentů pro a proti ozbrojené společnosti, nýbrž v tom, že Franta Vomáčka považuje za naprosto samozřejmé, že je jeho věc se na tom rozhodnutí podílet.
Totéž můžeme sledovat v případě zákazu kouření: v momentě, kdy se řeší argumenty typu zdraví, smrad, obsluha v zakouřeném prostředí, rodiny s astmatickými dětmi na obědě a podobné nesmysly, už je bitva v podstatě prohrána, neboť v té chvíli už každý, kdo má do zadku díru, cítí, že je i jeho záležitostí rozhodnout za majitele hospody, zda se v jeho lokálu smí kouřit, nebo ne. Věc se má tak, že i kdyby to bylo stokrát zdraví škodlivé (což do jisté míry bezpochyby je), špatné, smradlavé a hnusné, jednoduše to není záležitostí „veřejnou“, nýbrž rozhodnutí každého jednotlivce; v momentě, kdy z toho začneme veřejnou záležitost dělat (na čemž je bohužel demokratická společnost do značné míry založena), je to celé špatně.
Velmi často se lze setkat s názorem: „Regulace obecně rád nemám, jsem zastáncem volného trhu, ale zrovna v této oblasti tuto konkrétní regulaci vítám.“ To je v zásadě cesta do pekla. Připustíme-li, že je v jedné věci v pořádku pošlapat vlastnická práva a rozhodovat o cizím majetku, těžko pak můžeme konzistentně v případě jiné regulace tvrdit, že vlastnictví je nedotknutelné; tím pádem jsme už pak odkázáni jen a pouze na utilitaristické argumenty (zda je to zdravé, škodlivé a tak dále). To, co bude regulováno, jak tvrdě to bude regulováno, případně rovnou zakázáno, v takovém stavu už závisí jen na tom, co kdo považuje za „dobré pro lidi“ a jak šikovně o tom dokáže mluvit v televizi.
V momentě, kdy připustíme, že argument škodlivostí cigaret (či smradem) v otázce regulací kouření má skutečně přednost před respektem k vlastnickým právům, pak neexistuje žádný způsob, jak se konzistentně ohradit proti podobně „dobrým“ nápadům i v ostatních oblastech, které ovlivňují zdraví. Povinná zelenina, zákazy bůčku, regulace tataráku, vynucená ranní rozcvička… a máme tu rok 1984. Jediným důvodem, proč teď zrovna nikdo nenavrhuje zákaz bůčku, je to, že by takové opatření nebylo příliš politicky populární. Stačí ale jedna vegetariánská generace a módní vlna, názor ve společnosti se otočí a hospody budou mít rázem nová nařízení. Připadá Vám to absurdní? Inu, položte si otázku, čím se to liší od zákazu kouření; a přijdete-li s odpovědí týkající se toho, že kouření v hospodě ovlivňuje i ostatní hosty, zapojte fantazii a představte si afektovanou vegetariánku, kterak v nějaké televizní debatě srdceryvně popisuje, jak se jí z bůčku na talíři u vedlejšího stolu dělá zle a nutí ji to zvracet. Jistě, dnes je to přitažené za vlasy, ale bude tomu tak i za dvacet let?
Se zákazy zbraní je to naprosto totéž; před (velkými) desítkami let nebyl (minimálně v USA) problém objednat si poštou kulomet. Jen tak. Jako si dnes koupíte rybářský prut. Zbraně se nosily zcela viditelně, člověk mohl jít po ulici s koltem u pasu a puškou přes rameno. Svět se kvůli tomu nezbořil, lidstvo nevyhynulo, dokonce s tím nebyl žádný problém. Časem začali mít lidé pod všeobecným vlivem demokracie pocit, že by se s tím mělo něco dělat, protože co kdyby… začalo se nenápadně; a hle, kde to jsme? A proč tam jsme? Jistě, politici jsou svině, jistě, salámová metoda funguje, ale především proto, že v dnešní společnosti mají všichni pocit, že je jejich věc rozhodovat o majetku ostatních. A nikomu už to ani nepřijde divné.
Co s tím? Ne že bych si dělal nějaké přehnané naděje na změnu současného stavu, ale myslím, že je především důležité se v utilitaristických diskusích o tom, co je škodlivé a co naopak prospěšné, neustále znovu a znovu vracet k prapodstatě problému: tedy že nejde až tak dalece o to, zda si někdo kouřením ničí zdraví, nýbrž o to, že do toho nikomu dalšímu nic není; že nezáleží ani tak moc na tom, zda eCall zvyšuje šanci na přežití autonehody, ale na tom, aby si do svého auta každý namontoval, co je libo, ale od aut ostatních ať se drží dál. Netvrdím, že utilitaristické argumenty nejsou dobré a neměli bychom je používat, to určitě ne; jen bychom pro ně neměli zapomínat na věci mnohem podstatnější. A v neposlední řadě je třeba se pokaždé, kdy shledáme nějakou regulaci „rozumnou“, zamyslet nad tím, zda její případnou podporou neotevíráme Pandořinu skříňku.