Zdravý rozum

Mises.cz: 29. října 2012, Thomas Paine (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 3

NĚKTEŘÍ spisovatelé zaměňují společnost s vládou, jako by mezi nimi nebylo žádného rozdílu; zatímco nejenže jsou rozdílné, ale jsou i odlišného původu. Společnost je plodem našich potřeb, zatímco vláda jeplodem naší zkaženosti; společnost podporuje naše štěstí POZITIVNĚ uspokojováním našich zálib, vláda podporuje naše štěstí NEGATIVNĚ omezováním našich hříchů. Společnost podporuje vzájemné soužití, vláda vytváří rozdíly. Společnost je patronem, vláda je drábem.

Společnost je v každé podobě požehnáním, zatímco vláda je ve své nejlepší podobě jen nutným zlem; v té nejhorší podobě pak zlem nesnesitelným. Na rozdíl od utrpení v zemi BEZ VLÁDY, pokud jsme vystaveni stejné bídě díky VLÁDĚ, naše neštěstí je zvýšeno vědomím toho, že sami poskytujeme prostředky, kterými trpíme. Vláda, stejně jako oblečení, je znakem ztracené nevinnosti. Paláce králů vyrostly na troskách ráje. Kdyby impulsy svědomí byly jasné, jednotné a lidé by se jimi vždy řídili, člověk by nepotřeboval žádného jiného zákonodárce. Tak tomu bohužel není. Člověk shledává nezbytným vzdát se části svého majetku, aby si zajistil ochranu toho zbytku, a to koná ze stejného zvyku, který mu i ve všech ostatních případech radí vybrat si ze dvou zel to menší. Jelikož je poskytování bezpečnosti pravým účelem a smyslem vlády, plyne z toho, že jakákoliv její forma se zdá býti nejúspěšnější v zajišťování co největší bezpečnosti s co nejnižšími náklady, pak je tou nejvýhodnější formou před všemi ostatními.

Abychom získali jasnou a správnou představu o smyslu a účelu vlády, představme si, že se malá komunita lidí usadila v nějaké dosud neobydlené části země nespojené se zbytkem světa. V tomto stavu přirozené svobody bude společnost jejich první myšlenkou. Tisíce motivů je k tomu budou popouzet: síly jednoho člověka jsou ve velkém nepoměru k jeho potřebám a jeho mysl je nepřizpůsobená permanentní osamělosti, takže brzy vyhledá pomoc a společnost druhého člověka, který bude oplátkou požadovat totéž. Společenstí čtyř nebo pěti lidí může uprostřed divočiny vybudovat přijatelný přístřešek, ale osamělý člověk může pracovat celý svůj život aniž by čehokoliv dosáhl; když pokácí strom, nebude schopen s ním pohnout ani ho zdvihnout; hlad ho donutí přerušit práci a všechny jeho rozličné potřeby ho budou táhnout různými směry. Nemoc i pouhá smůla pro něj budou znamenat smrt; ačkoliv ani jedno nemusí být smrtelné samo o sobě, přesto mu to znemožní život a uvede do stavu, v němž bude pro něj smrt vysvobozením.

Tudíž nezbytnost, jako gravitační síla, brzy zformuje naše nově dorazivší emigranty ve společnost, v níž požehnání vzájemné reciprocity nahradí zákonné závazky a učiní vládu zbytečnou, dokud k sobě lidé navzájem zůstanou spravedliví. Ovšem pouze Nebesa jsou odolná proti hříchu a nevyhnutelně se po překonání prvotních potíží emigrace, které je poutaly dohromady, stane to, že začnou polevovat ve svých povinnostech a v příchylnosti jeden ke druhému a tato ochablost poukáže na nezbytnost ustavit nějakou formu vlády, aby se nahradil tento nedostatek mravních ctností.

Nějaký starobylý strom jim poskytne sněmovací místo, pod jehož větvemi se celá kolonie bude shromažďovat, aby rozhodovala o společných záležitostech. Je více než pravděpodobné, že jejich první zákony nebudou vynucovány jiným trestem, než veřejným opovržením. V tomto prvotním parlamentu bude mít přirozeným právem každý člověk svoje místo.

Jak se kolonie bude rozdůstat, budou růst i veřejné záležitosti a vzdálenost, kterou mohou být jednotliví členové odděleni. Pak bude obtížné, aby se všicni scházeli při všech příležitostech jako tomu bylo dříve, když jejich počet byl malý, jejich příbytky blízko sebe a veřejných záležitostí bylo málo a byly nepatrné. Toto ukáže na nezbytnost přenechat legislativní část práce vybraným jednotlivcům zvoleným z celého společenství, o kterých se předpokládá, že mají stejné zájmy jako ti, kdo je pověřili, a kteří budou jednat stejným způsobem, jako by jednalo celé společenství, kdyby bylo přítomné. Pokud se kolonie bude nadále rozrůstat, stane se nutností omezit počet zástupců a rozdělit celek kolonie do několika částí, z níž každá vyšle svůj patřičný počet zástupců. Aby si ZVOLENÍ nikdy nevytvořili zájem oddělený od VOLITELŮ, opatrnost velí, aby volby probíhaly často, protože pak se ZVOLENÍ mohou zase navracet a promísit s komunitou VOLITELŮ během několika měsíců, jejich věrnost veřejnosti bude zajištěna rozumnou reflexí a nebudou tak mírou sami sobě. A toto časté střídání zajistí společný zájem se všemi částmi komunity, které budou přirozeně navzájem podporovat jedna druhou a na tomto (a nikoliv na nesmyslném jménu krále) závisí SÍLA VLÁDY A ŠTĚSTÍ OVLÁDANÝCH.

Zde je tedy původ a vývoj vlády; jmenovitě v nedostatečnosti morálních ctností a jejich neschopnosti vládnout světu; zde je také plán a účel vlády – svoboda a bezpečnost. A jakoukoliv podívanou mohou být naše oči oslněny a jakýmkoliv zvukem mohou  být podvedeny naše uši; jakkoliv předsudky mohou křivit naší vůli či zájmy zatemňovat naše porozumění, prostý hlas přirozenosti a rozumu řekne: „toto je správné“.

Odvodil jsem svou ideální formu vlády z přirozeného principu, který žádné umění nemůže překonat t.j. čím jednodušší nějaká věc je, tím méně je náchylná k upadnutí do nepořádku a tím snadněji ji lze opravit, pokud do nepořádku přece upadne. A s tímto maximem na mysli nabízím několik poznámek k tolik vychvalované anglické ústavě. Že byla vznešená v temných otrockých dobách, kdy se rodila, je jasné. Když byl svět zaplaven tyranií, jakékoliv její omezení bylo slavným vysvobozením. Ale to, že její nedokonalost způsobuje neklid a není schopná poskytnout, co zdánlivě slibuje, se dá snadno ukázat.

Absolutní vlády (toto zneuctění lidské přirozenosti) mají jednu výhodu; jsou jednoduché. Když lidé trpí, tak znají hlavu, z níž jejich utrpení pochází; stejně jasná je jim náprava a nejsou zmateni množstvím příčin a léků. Ale anglická ústava je tak složitá, že národ může roky trpět, aniž by byl schopen objevit ve které části vězí chyba; někdo bude říkát v té a někdo zase v oné a každý politický lékař bude doporučovat jinou medicínu.

Vím, že je obtížné přenést se přes místní či dlouho trvající předsudky, přesto pokud prozkoumáme části, z nichž se skládá anglická ústava, zjistíme, že jsou založeny na dvou pradávných tyraniích doplněných novým republikánským materiálem.

Zaprvé – pozůstatky monarchické tyranie v osobě krále.

Zadruhé – pozůstatky aristokratické tyranie v osobách peerů.

Zatřetí – nový republikánský materiál zosobněný dolní sněmovnou, na jejíchž ctnostech závisí anglická svoboda.

První dvě instituce, které jsou dědičné, jsou nezávislé na lidu; tudíž v ÚSTAVNÍM SMYSLU nepřispívají ničím ke svobodě státu.

Říkat, že  anglická ústava je UNIÍ těchto tří mocí, vzájemně HLÍDAJÍCÍCH jedna druhou, je směšné; buď tato slova nemají žádný smysl, nebo jsou v přímém rozporu.

Říkat, že dolní sněmovna hlídá krále znamená předpokládat dvě věci

Zaprvé - že králi se nedá věřit a musí být kontrolován; jinými slovy, že touha po absolutní moci je přirozenou nemocí monarchie.

Zadruhé – že dolní sněmovna vykonávající tento úřad je moudřejší a důvěryhodnější než Koruna.

Ale tatáž ústava, která dává dolní sněmovně moc hlídat krále skrze zadržování fondů, dává poté králi moc hlídat sněmovnu právem vetovat její ostatní zákony, opět předpokládá, že král je moudřejší než ti, kteří mají být moudřejší než on. Čirá absurdita!

Na skladbě monarchie je něco neobyčejně absurdního; nejprve zbaví člověka přístupu k informacím a pak ho zmocňuje jednat v případech, kdy je vyžadován nejvyšší úsudek. Královský status ho odřezává od světa, přesto povolání krále od něj vyžaduje, aby ho znal skrz naskrz. Tudíž rozličné části, které jsou v nepřirozené opozici a ničí jedna druhou, dokazují, že celý její charakter je absurdní a nepoužitelný.

Někteří sposovatelé vysvětlují anglickou ústavu takto: Král je jednou stranou, lid druhou; horní sněmovna zastupuje krále, dolní sněmovna zastupuje lid; ale toto má  být veškeré rozlišení ve sněmovně rozdělené proti sobě samé. Ačkoliv toto uspořádání může být obratně vysvětleno, přesto pokud ho zkoumáme,  vypadá neužitečně a nejasně. A vždycky se stane, že ty nejpěknější konstrukce na světě, jichž jsou slova schopná, když jsou aplikována na popis něčeho, co buď nemůže existovat nebo je příliš neuchopitelné pro popis, budou pouhým zvukem, který může potěšit ucho, ale nemůže informovat mysl: jelikož toto vysvětlení vyžaduje odpověď na předchozí otázku:  JAK SE DOSTAL KRÁL K MOCI, KTEROU SE LIDÉ OBÁVAJÍ SVĚŘIT A VŽDY MAJÍ POVINNOST KONTROLOVAT? Taková moc nemophla být darem od moudrých lidí, stejně tak žádná moc, VYŽADUJÍCÍ KONTROLU, nemůže pocházet od Boha; přesto uspořádání, které vytváří ústava, předpokládá existenci takové moci.

Uspořádání ale neodpovídá úkolu; prostředky buďto nemohly nebo nebudou moci dosáhnout žádoucího cíle a celá záležitost je sebevražedná: jelikož tak jako těžší závaží vždy převáží lehčí a jako jsou všechna kola stroje uváděna do pohybu jedním, zbývá jenom zjistit, která moc v ústavě má největší váhu, jelikož ta bude vládnout: ty druhé, či jejich části, mohou překážet, či jak se říká kontrolovat rychlost pohybu, přesto dokud ho nemohou zastavit, jejich snaha bude neefektivní. První hybná síla vždy dosáhne svého a co postrádá na rychlosti, to získá časem.

To ,že Koruna je tou hlavní mocí v anglické ústavě nepotřebuje důkazu, a že toto je následek samotné pravomoci rozdávat posty a penze, je jasné. Tudíž ačkoliv jsme byli dost moudří na to, abychom zavřeli a zamkli dveře absolutní monarchii, byli jsme zároveň dost pošetilí na to, abychom klíče svěřili Koruně.

Předpojatost Angličanů ve prospěch jejich vlastní vlády krále, lordů a sněmovny se daleko více zakládá na národní pýše než na rozumu. Jednotlivec je bezpochyby bezpečnější v Anglii než v některých jiných zemích: ale vůle krále je v Británii zákonem stejně jako ve Francii, s tím rozdílem, že místo aby vycházela přímo z jeho úst je na lidi uvalena v impozantní podobě parlamentního zákona. Osud Karla I.  krále pouze učinil opatrnějšími – nikoliv spravedlivějšími.

Ponecháme-li stranou národní pýchu a předsudky, holou pravdou je, že JE TO POVAHOU LIDÍ A NIKOLIV POVAHOU VLÁDY, díky čemu je Koruna v Anglii méně despotickou než v Turecku.

Prozkoumání ÚSTAVNÍCH CHYB v anglické formě vlády je v této době naprosto nutné, jelikož nikdy nebudeme moci být patřičně spravedliví k druhým, dokud budeme pod vlivem nějaké základní předpojatosti. Stejně tak nebudeme moci být spravedliví k sobě, dokud budeme spoutaní jakýmkoliv neústupným předsudkem. A jako muž, který je oddaný prostitutce, je nevhodný pro výběr nebo posouzení manželky, stejně tak předsudek ve prospěch prohnilého vládního uspořádání nás zbaví možnosti kriticky si vybrat to dobré.

O monarchii a dědičném nástupnictví

LIDÉ si byli původně stvořeni jako sobě rovní a tato rovnost mohla být zničena pouze nějakou následnou okolností: rozdíl mezi bohatým a chudým může být z velké části vysvětlen, aniž bychom se odvolávali na hrubě znějící slova jako útisk a lakota. Útisk bývá často DŮSLEDKEM, ale zřídka kdy PROSTŘEDKEM k získání bohatství. A ačkoliv lakomství může člověka ochránit před zchudnutím, obecně ho dělá příliš bázlivým než aby získal bohatství.

Muž a žena jsou rozdílem daným přírodou, dobrý a zlý jsou rozdílem daným Nebesy; ale existutuje rozdíl, kterému žádný pravdivý přírodní ani náboženský důvod připsán být nemůže a to je rozdíl mezi KRÁLEM a PODDANÝM. Jak mohla vzniknout rasa lidí, kteří přicházejí na svět tak vysoko pozvednuti nad zbytek svých bližních? Je hodno podrobného prozkoumání a uvážení, jestli to lidstvu přineslo štěstí či bídu.

Podle Písma nebylo v ranných dobách na světě králů, v důsledku čehož nebylo ani válek; byla to pýcha králů, která uvrhla svět do zmatků. Holandsko bez krále po celé století užilo více míru, než kterákoliv z evropských monarchií. Antika vykazuje tytéž znaky; poklidný venkovský život prvních patriarchů měl v sobě něco živoucího, co se vytratilo, když přicházíme k historii Židovkého království.

Vláda králů byla na svět přivedena pohany, od nichž děti Izraele přebraly tento zvyk. Byl to jeden z nejúspěšnějších vynálezů Ďábla podporující modloslužbu. Pohané prokazovali svým zemřelým králům božské pocty a křesťanský svět toto posunul dále, když stejné pocty prokazuje živým. Jak bezbožným je posvátný titul Jeho Veličenstva, když je aplikován na červa, který se v prostředku vší své nádhery rozpadá v prach!

Vyzvednutí jednoho člověka do takové výše nad ostatní nemůže být ospravedlněno přirozeným právem a nemůže být ani hájeno autoritou Písma; jelikož vůle Všemohoucího, jak byla vyhlášena Gedeonem a prorokem Samuelem, výslovně zapovídá vládu králů.

Veškeré protimonarchické části Písma byly velice úlisně v monarchiích zamluveny, ale bez pochyby by se měly těšit pozornosti v zemích, které svůj způsob vlády teprve hledají. „Dejte císaři co jest císařovo“ je dvorská doktrína z Písma; přesto toto neznamená podporu monarchické vlády, jelikož Židé v té době neměli krále a byli vazaly Římanů.

Podle židovského počítání uběhlo téměř tři tisíce let od stvoření, než  Židé podlehli národnímu mámení a začali požadovat krále. Do té doby byl jejich formou vlády (krom mimořádných událostí, kdy zasahoval přímo Všemohoucí) druh republiky, spravované soudci a kmenovými staršími. Krále neměli žádné a bylo hříchem přiznávat tento titul jakékoliv bytosti mimo Hospodina zástupů. A když si člověk uvědomí modloslužebnické pocty prokazované osobám králů, pak se nediví, že Všemohoucí, vždy tak žárlivý na svoji čest, nepovolil formu vlády, která tak bezbožně zasahuje do nebeských privilegií.

Monarchie je v Písmu označena za jeden z židovských hříchů, díky nimž na ně byla uvalena kletba. Historie této události je hodna pozornosti.

Děti Izraele byly utlačovány Midjánci a Gedeon proti nim vytáhl s malou armádou a skrze božský zásah se vítězství přiklonilo na jeho stranu. Židé, hrdí na úspěch a připisující ho Gedeonovu velení, mu navrhli, že z něj udělají krále: „Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i syn tvého syna.“ Zde je pokušení v plném rozsahu; nejen království, ale přímo dědičné království; ale Gedeon ze své zbožné duše odpověděl: „Nebudu vaším vladařem ani můj syn nebude vaším vladařem. NAD VÁMI BUDE VLÁDNOUT HOSPODIN!“ Slova nemohou být explicitnější: Gedeon neodmítl poctu, ale odmítl jejich právo poctu udělit; ani jim nenabízí komplimenty a slova díků, ale v pozitivním stylu proroka je obviňuje z nevěrnosti jejich pravému vládci, Králi Nebes.

O sto a třicet let později dělají opět stejnou chybu. Touha, kterou Židé projevovali po modloslužebných zvyklostech pohanů, je něco extrémně záhadného. A tak se stalo, že když viděli nesprávné chování dvou Samuelových synů, kterým byly svěřeny nějaké světské záležitosti, přišli neočekávaně a hlomozně k Samuelovi a pravili: „Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Ustav nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u ostatních národů.“ Už zde můžeme vypozorovat jejich špatné motivy; chtěli být PODOBNÍ jiným národům, i. e. pohanům, zatímco jejich pravá sláva byla v tom, že byli NEPODOBNÍ ostatním národům, jak jen to šlo. „Ale Samuelovi se nelíbilo, když řekli: Dej nám krále, aby nás soudil. I modlil se Samuel k Hospodinu. A Hospodin Samuelovi odpověděl: Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, ABYCH NAD NIMI NEKRALOVAL. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta až dodnes, ukazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a ukaž jim způsoby krále, který nad nimi bude kralovat.“ i. e. nikoliv konkrétního krále, ale obecné způsoby králů na zemi, které Izrael tak nadšeně napodoboval. A přes ohromnou vzdálenost v čase a rozdílnost zvyklostí tento obecný charakter králů je stále v módě. „Samuel pověděl všechna Hospodinova slova lidu, který od něj žádal krále. Pravil: Toto budou způsoby krále, který vám bude vládnout. Vezme vám vaše syny, aby řídili jeho válečné vozy a běhali před jeho vozem. Ustanoví velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů. Vezme vám dcery, aby byly jeho mastičkářkami, kuchařkami a pekařkami. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a dávat je svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám vaše sluhy a služebné a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. A vezme desetinu vašich stád, a stanete se jeho služebníky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli králi, kterého jste si vyvolili, ALE HOSPODIN VÁM ONOHO DNE NEODPOVÍ.“ Toto svědčí proti pokračování monarchie; charakter těch několika dobrých králů, kteří se od té doby vyskytli, ani neposvěcuje tento titul, ani nemůže zakrýt hříšnost počátku monarchie; chvalozpěvy na Davida o něm nemluví jako o OFICIÁLNÍM KRÁLI, ale pouze jako o ČLOVĚKU blízkém Božímu srdci. „Lid však odmítl naslouchat Samuelovu hlasu. Prohlásili: Nikoli. Ať je nad námi král. My chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a vycházet před námi a bude bojovat naše bitvy.“ Samuel se s nimi dále přel, ale zbytečně; ukázal jim jejich nevděk, ale vše bylo marné. Tyto části písma jsou přímé a pozitivní. Nepřipouští žádný jiný výklad. To, že Všemohoucí vyslovil svůj protest proti monarchické vládě, je pravdou, nebo je Písmo lží. A člověk má dobrý důvod věřit, že je stejně tolik královského jako kněžského řemesla v tom, že se Písmo udržuje v papežských zemích mimo veřejnost. Monarchie je totiž v každém ohledu papežstvím vlády.

Ke zlu monarchie jsme přidali dědičné nástupnictví; a jako je monarchie naším snížením a degradací, tak je dědičné nástupnictví nárokované jako právo urážkou a podvodem na našem potomstvu. Jelikož mezi lidmi stvořenými jako sobě rovní nikdo nemůže mít právo vyvýšit svůj rod na věčné časy nad ostatní. Ačkoliv jednotlivec si může zasloužit patřičnou úctu a přední místo mezi svými současníky, jeho potomek se může ukázat jako nevhodný pro její zdědění. Jedním z nejsilnějších důkazů bláznovství dědičných práv králů je to, že sama příroda je proti němu; jinak by se mu tak často nevysmívala tím, že dá lidstvu OSLA NAMÍSTO LVA.

Zadruhé, jelikož žádný člověk nemohl z počátku získat jiné veřejné pocty, než mu byly uděleny jeho současníky, tak dárci těchto poct neměli moc vzdát se práv svých potomků; a ačkoliv měli právo říci: „Tebe chceme za svého vůdce,“ nemohli už říci, aniž by tím nespáchali nespravedlnost na svých dětech: „aby tvoje děti a děti tvých dětí vládly na věky nad těmi našimi.“ Takové nemoudré a nepřirozené rozhodnutí by totiž mohlo další generaci přinést vládu lupiče nebo blázna. Nejmoudřejší lidé ve svém soukromí vždy brali dědičné nástupnictví s rezervou; přesto je jedním z těch zel, které, jakmile jednou zakoření, nelze snadno odstranit. Mnoho lidí se mu podrobuje ze strachu, další z pověrčivosti a ti nejmocnější se s králem dělí o výnosy z oloupení ostatních.

Předpokládá se, že současná rasa králů světa má ctnostný původ, ztímco lze docela dobře dokázat, že pokud lze něco rozkrýt ze tmy obestírající dávné časy, pak jejich předkem byl často vůdce nějakého neklidného gangu, jehož divoké zvyky mu zajistily titul náčelníka mezi pleniteli; a který zvyšováním své moci a rozšiřováním svých nájezdů přinutil tiché a bezzbranné k tomu, aby si vykupovali své bezpečí častými odvody. Dědičné nástupnictví tudíž v těchto ranných dobách monarchie nevzniklo jako nárok, ale pravděpodobně jako něco náhodného nebo doplňujícího. Jelikož se nám ale z té doby dochovalo pouze málo záznamů a tradiční historie je plná mýtů a pohádek, bylo po několika generacích snadné přijít s nějakým příběhem, který, v Mohamedově stylu, nacpe dědičné právo do chřtánů prosťáčků. Možná nepořádky, které hrozily nebo se zdály hrozit při odchodu starého vůdce a výběru nového (jelikož volby mezi surovci nemohly probíhat v přílišném poklidu) přiměly z počátku mnoho lidí, aby podpořili dědičné nástupnictví, což se stalo. A to, co vniklo jako náhoda, bylo později prohlášeno za právo.

Anglie od svého dobytí poznala několik dobrých monarchů, ale naříkala pod daleko větším množstvím těch špatných. A žádný člověk při smyslech nemůže říct, že nárok Viléma Dobyvatele je čestný. Francouzský bastard, který se vylodil s ozbrojenými loupežníky a prohlásil se králem Anglie proti vůli domorodých obyvatel, je otevřeně řečeno velice chatrný původ, v němž není ani zrnko božskosti. Nepotřebujeme trávit příliš mnoho času odhalování bláznovství dědičného práva; pokud je někdo takový slaboch, že v něj věří, tak ať si promiskuitně vzývá osla jako lva. Já nebudu ani napodobovat jejich pokoru ani rušit jejich oddanost.

Přesto bych se rád zeptal: jak předpokládájí, že králové kdysi vznikli? Na to existují pouze tři možné odpovědi. Buď losem, volbou nebo uzurpací. Pokud byl první král vybrán losem, představuje to precedent i pro dalšího a vylučuje to dědičné nástupnictví. Saul byl vybrán losem, přesto nástupnictví nebylo dědičné a ani se nezdá, že by byl nějaký záměr ho tak někdy mít. Pokud byl první král v zemi vybrán volbou, pak to také představuje precedent pro budoucnost; jelikož říci, že právo všech dalších generací bylo zrušeno činem těchto prvních volitelů, že vybírali nejen krále, ale celý královský rod až na věky věků, má v Písmu obdobu pouze v doktríně prvotního hříchu, která předpokládá, že svobodná vůle všech lidí byla ztracena v Adamovi; a z tohoto srovnání nemůže dědičné nástupnictví odvodit žádnou slávu. Jako v Adamovi zhřešili všichni lidé, tak všichni lidé uposlechli prvních volitelů; jako se v prvním případě lidé podrobili Satanovi, tak v tom druhém absolutní moci; a jak byla naše neviinost ztracena v prvním případě, tak byla naše autorita ztracena v druhém; a jelikož nás obojí zbavuje možnosti navrátit se k dřívějšímu stavu a privilegiím, tak z toho nepochybně vyplývá, že prvotní hřích a dědičné nástupnictví jsou paralely. Potupná pozice! Neslavná spojitost! Přesto ani ten nejschopnější sofista by nedokázal vytvořit oprávněnější podobenství.  

A co se týče uzurpace, těžko se najde někdo, kdo by ji hájil; a to, že Vilém Dobyvatel byl uzurpátorem, je fakt, který nikdo nepopírá. Pravdou je, že starobylost anglické monarchie nesnese zkoumání.

Není to ale ani tak absurdnost, jako špatnost dědičného nástupnictví, co musí zajímat lidstvo. Pokud by nám dědičné nástupnictví zajistilo rasu dobrých a moudrých mužů, zůstal by mu závoj božské autority, ale jelikož otevřelo dveře BLÁZNIVÝM, ZKAŽENÝM a NEVHODNÝM, má ve své podstatě útlak. Muži, kteří se dívají sami na sebe jako na zrozené k panování a na ostatní jako na své sluhy, vyrůstají jako domýšlivci. Vydělením ze zbytku lidstva je jejich mysl již v mládí otrávena pocitem vlastní důležitosti; a svět, v němž jednají, se natolik materiálně liší od obecného světa, že mají jen málo příležitostí poznat opravdové zájmy svých poddaných, takže když nakonec nastoupí k vládě, jsou často těmi pro vládu nejnevhodnějšími na celém svém území.  

Další špatností, kterou trpí dědičné nástupnictví, je to, že na trůn často dosedají  nezletilci v jakémkoliv věku; a regenti jednající pod krytím krále mají možnosti a podněty zradit jejich důvěru. Totéž národní neštěstí může přijít, když král zmožený věkem vstoupí do posledního stádia lidské slabosti. V obou případech se veřejnost stane kořistí každého ničemy, který dokáže manipulovat s bláznovstvím ať už vysokého věku či dětství.

Nejpřijatelnější obhajobou, která byla ve prospěch dědičného nástupnictví kdy nabídnuta, je ta, že toto uchraňuje národ od občanských válek; a pokud by to bylo pravdou, pak by to mělo svou váhu. Zatím je to ale ta nejnestoudnější lež, co kdy byla lidstvu vnucena. Celé dějiny Anglie popírají tento fakt. Třicet králů a dvě děti vládli v tomto pomateném království od jeho dobytí, během kteréž doby zde bylo (včetně revoluce) ne méně než osm občanských válek a devatenáct rebelií. Dědičná monarchie tudíž místo přinešení míru tento mír zničila a tím zničila i samotné základy, na nichž měla stát.

Boj o monarchii a nástupnictví mezi rody Yorků a Lancasterů uvrhl Anglii do bratrovražedné války po mnoho let. Dvanáct větších bitev, mimo menších střetů a obležení, bylo vybojováno mezi Jindřichem a Edwardem. Dvakrát se stal Jindřich Edwardovým vězněm, který pak zase byl vězněm Jindřicha. A tak nejistý byl osud války a nálada národa, jelikož pozadí tohoto sváru tvořili osobní záležitosti, že Jindřich byl triumfálně odveden do paláce přímo z vězení, zatímco Edward musel z paláce uprchnout do zahraničí; jelikož ale náhlá změna nálady zřídka vydrží, byl Jindřich poté sesazen z trůnu a Edward znovu povolán, aby ho nahradil. Parlament se vždy přidal k silnější straně.

Spor začal za vlády Jindřicha šestého a nebyl úplně ukončen dokud nenastoupil Jindřich sedmý, v němž se obě rodiny sjednotily. Což bylo období 67 let, od roku 1422 do roku 1489.

Krátce řečeno, monarchie a nástupnictví uvalily (a nikoliv jenom na toto království) svět krve a popela. Toto je způsob vlády, proti němuž vydávají svědectví Boží slova a krev je potvrzuje.

Pokud se podíváme, co je prací králů, pak zjistíme, že vněkterých zemích nemají žádnou; a poté, co se proloudají svými životy aniž by potěšili sebe nebo přinesli prospěch národu, odejdou ze scény a nechají svého následníka jít totéž zahálčivé kolo. V absolutních monarchiích celá tíha občanských i vojenských záležitostí spočívá na králi; děti Izraele si krále žádaly, aby „nás soudil a vycházel před námi a bojoval naše bitvy.“ Ale v zemích jako je Anglie, kde král není ani soudcem ani generálem, člověk může být zmaten, co vlastně MÁ král na práci?  

Čím více se vláda blíží republice, tím méně zde zbývá práce pro krále. Je určitě obtížné najít správné označení pro Anglickou vládu. Sir William Meredith jí nazývá republikou; v současném stavu ale není hodná toho jména, protože korupční vliv Koruny, která má všechny posty k dispozici, efektivně soustředil moc a pozřel ctnosti Dolní sněmovny (republikánské části ústavy), takže anglická vláda je pomalu stejně monarchistická jako Francie či Španělsko. Lidé zacházejí s názvy aniž by jim porozuměli. Je to republikánská a nikoliv monarchistická část Anglické ústavy, která Angličany proslavila, tedy jejich svoboda vybírat si do Dolní sněmovny – a je snadno vidět, že když republikánské ctnosti selhávají, následuje otroctví. Proč je Anglická ústava nemocná? Monarchie otrávila republiku; Koruna přerostla sněmovnu.

V Anglii má král na práci jen válku a rozdávání postů, což znamená otevřeně řečeno ochuzování národa. Vskutku dobrá práce, aby za ní člověk dostával 800 tisíc šterlingů ročně a ještě byl přitom uctíván! Oč větší cenu má pro společnost a v očích Boha jeden prostý čestný člověk, než všichni korunovaní darebáci, co kdy žili.