Zhroucení konzervativismu

Mises.cz: 18. prosince 2015, Jeffrey Tucker (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

Šest desetiletí pracoval konzervativní establishment na vyvracení té největší z levičáckých lží: že kdokoliv napravo od demokratů je ve skutečnosti zakukleným nacistou. Kvůli tomu konzervativní proud procházel po druhé světové válce neustálou očistou.

William Buckley, redaktor National Review, byl při těchto očistách vůdčí osobností. Postupně zbavoval hlavní proud konzervativismu rasistů, přesvědčených segregacionistů, falangistů, antisemitů, teokratů a paranoidních konspiračních šílenců.

Buckley byl na to tou pravou osobou, s dostatečnou erudicí a citem pro to, jak se věci mají. Byla to masivní snaha na poli společenské a politické kontroly, která z větší části zafungovala. Její kulminací pak bylo zvolení Ronalda Reagana.

Buckley byl na obviňování z nacismu velmi citlivý. Při živě vysílané předvolební debatě v roce 1968, když po něm tímto obviněním hodil Gore Vidal, tak ztratil svůj klid a vyhrožoval mu ranou do tváře.

V těchto čistkách Buckley až do konce života nikdy nepolevil. Abyste se mohli stát součástí jeho kruhů, museli jste být domestikovaní a pečlivě se vyhýbat malarickým bažinám.

Mnohé z této očisty bylo zcela správné, ale došlo i k vedlejším škodám. Buckley zavrhl libertariány a objektivisty, ačkoliv z jiných důvodů. Libertariáni se odmítali podřídit pravidlům Studené války s podporou zbrojení a zahraničních intervencí, což tehdy byl na politické pravici smrtelný hřích. Co se týče objektivistů, na nich mu pravděpodobně nejvíce vadil jejich ateismus, protože pevná obrana náboženského přesvědčení a hodnot se tou dobou stávala nedílnou součástí nové konzervativní identity.

Pokud jde o Buckleyho boj proti dojmu, že jedinou alternativou liberální levice je nacismus, tak mohl ubrat ze své studenoválečnické rétoriky naznačování možnosti použití jaderných zbraní proti Severnímu Vietnamu a Rusku. Pokud je jedním z charakteristických znaků nacismu víra v násilí jako vhodný prostředek pro dosažení určitých politických cílů, tak ideologická změna by mohla být efektivnější než čistky při odvracení těchto nálepek, které se levice snažila dávat pravici. Také mohl dávat najevo méně pochopení pro taktiky policejního státu během protiválečných demonstrací. Konec konců existovaly důvody, proč mohly tyto urážky z leva budit dojem věrohodnosti.

Nu a dnes, v roce 2015, přichází na scénu Donald Trump. Není nijak marginálním kandidátem. Jeho vzestup a konstantní dominantní pozice naplňuje republikánský konzervativní establishment panikou, protože je důkazem, že jejich ideologie není mezi republikánskými voliči dominantní. Demografické analýzy jeho podporovatelů ukazují, že své informace nečerpají z časopisů a internetu. Tito lidé (střední věk, střední příjmové skupiny) jsou televizními diváky a většina jich nemá vysokoškolské vzdělání. Debaty mezi intelektuály na ně nemají přímý vliv.

Právě jejich hlas nyní našel odezvu v republikánské straně. V minulosti nebyl tolik slyšet, protože nenacházel vhodného vlajkonoše a establishment držel otěže kontroly pevně v rukou. S Trumpem zde máme dokonalou bouři: je zde osoba, která je karikaturou amerického hulváta. Posouvá patriotismus až k nativismu, víru v akčnost výkonné moci až k fašismu, policejní moc vnímá jako neomezené řešení a vojenskou moc jako jediný vhodný prostředek zahraniční politiky.

Latentní etatismus republikánů došel ke svému ztělesnění v Trumpovi a to dohání konzervativní establishment k zoufalství. On je obrazem na půdě, který chtěli nechat schovaný.

Co se týče populismu obecně, tak jak konzervativci, tak libertariáni si s ním občas pohrávají. Podle tohoto pohledu lidé přirozeně touží po svobodě a jediným problémem je vládnoucí mediálně-kulturní elita a její moc. Pokud by se podařilo prosadit vůli obyčejných lidí skrze asertivní vyražení kontroly z rukou elity, tak by výsledkem byla svobodnější Amerika. Kořenem problému jsou zde lidé kontrolující politické strany a média, nikoliv voliči jako takoví.

Podívejme se však na to, co se děje nyní. Establishment očividně ztrácí nad děním kontrolu, ale výsledkem není hnutí, které by přineslo více svobody. Výsledkem jsou neřízené střely nenávisti, které zasahují tu mexické imigranty, tu Syřany, pak všechny muslimy a dnes může Trump stát před davem, vysmívat se svobodě projevu a sklízet za to nadšený aplaus.

Dnes se čím dál více vracím k H. L. Menckenovi. To je pro mě změna. Vždy jsem oceňoval Menckenovu lásku ke svobodě, jeho podezřívavost vůči státu, jeho oceňování vyšší kultury a pohrdání letitými pověrami. To vše jsem chápal a sdílel. Co jsem nemohl docela sdílet, bylo jeho pohrdání obyčejným člověkem a absolutní výsměch politickému systému, který se spoléhá na hoi polloi při výběru politických vůdců. Takový systém shledával absurdním.

Vždy jsem znal intelektuální argumenty proti demokracii a více či méně s nimi souhlasil. Nechápal jsem ale Menckenovu vášeň pro toto téma. Nerozuměl jsem jeho přesvědčení, že demokracie je tím hlavním a největším ohrožením svobody.

Trump tohle změnil. Nyní si pně uvědomuji, že obyčejný člověk může být zlatem ve svém běžném životě – jako pracovník, spotřebitel, člen rodiny nebo církevní kongregace, ale jako volič a základní prvek v politickém systému je potencionální katastrofou.

Jaký toto bude mít vliv na konzervativní ideologii? Činí to práci těch, kteří se považují za inteligentní a odpovědné ještě obtížnější. Pokud bych byl levičák, tak bych se tomuto pobouření smál nahlas. Trump jako jediná alternativa k Sandersovi/Hillary – to není svět, ve kterém bych chtěl žít.

Z výše řečeného vyvozuji následující. Ať už Trump získá republikánskou nominaci či nikoliv, jeho dominance v průzkumech v roce 2015 je pro levici tou největší vzpruhou za posledního půl století. Konzervativci si také budou muset ujasnit svoji pozici: posunout se více k libertarianismu nebo se připravit na Trumpizaci svého hnutí.

Původní článek:https://tucker.liberty.me/the-conservative-meltdown-courtesy-of-trump/