Díky usilovné práci policistů, hasičů, soudců, učitelů, lékařů můžeme žít bezpečným, klidným a pohodovým životem. Snižování platů ve veřejné sféře je proto nepřípustné! To a mnoho dalšího jsme mohli nedávno slyšet z úst odborářů. Rád bych proto nabídl i opačný názor a zamyslel se nad současnou demokracií. 

Od roku 2000 vzrostly mzdy ve veřejném sektoru o 11 000 korun, v soukromém sektoru to bylo jen 10 300 korun. Produktivita státních zaměstnanců je dle mnoha manažerů o mnoho nižší než v sektoru soukromém. Jak je možné, že si státní zaměstnanci i přesto vydobyli taková privilegia?

Problém také je, že nikdo ze soukromého sektoru nemůže nijak ovlivnit práci lidí ve veřejné sféře. I když jako klienti soustavně reklamujeme kvalitu státních služeb - dlouhé fronty, neochotné úředníky či na otřesnou práci policie - zůstává zákaznický tlak bez odezvy. Neexistuje totiž politická síla, která by si doopravdy troufala veřejný sektor zefektivnit a snížit počet úředníků. I státní zaměstnanci a jejich příbuzní jsou voliči. A přece si dobrovolně nezvolí více práce. Nebo dokonce její ztrátu. A žádná velká strana si zase nemůže dovolit o jejich hlasy přijít. Pak už by to nebyla velká strana.

Domyšleno až do konce: nejenže „na státním“ neplatí, že náš zákazník je náš pán, ve skutečnosti lidé ze státního sektoru vládnou těm ostatním. Říkám tomu státokracie.

Tento očividně nedemokratický jev je ale důsledkem dodržování demokratického principu. Totiž toho, že ve státě mají všechny hlasy stejnou váhu. Bez ohledu na to, jestli jejich vlastníci na chod tohoto společného podniku přispívají (a přispěvatelem je pouze soukromý sektor), nebo jestli je živí (veřejný sektor je čistý příjemce).

„Bezstátní“ společnost zatím existuje jen v představách libertariánských anarchistů. Řekněme, že bychom ale chtěli nejprve stát zmenšit a zefektivnit. Jaká by ale měla být ideální velikost státu a jaký počet lidí ve státním sektoru? Kdo to určí?

Rozumný se podívá, jak to funguje v jiných, úspěšných zemích. Kupříkladu Hong Kong či Singapur jsou státy, kterým k bezproblémovému chodu státního sektoru stačí vynaložit v poměru k HDP dvakrát méně, než vynakládáme my (u nás 36,9 % HDP, v Hongkongu pouze 14,2 %). Zákony tam nejsou tolik složité, jejich vynucování je rychlé a úřady jsou velmi efektivní.

Jeden příklad za všechny: správa daní v Hong Kongu zabrala fiktivní firmě podle serveru Doing business jen nějakých 80 hodin při čtyřech ročních platbách oproti 613 hodinám u nás při 12 ročních platbách. Složitější zákony si u nás tedy žádají nejen více úředníků na kontrolu jejich dodržování, ale rovněž podnikatelský sektor kvůli nim musí vynakládat dodatečné prostředky. A obrovské administrativní náklady soukromých subjektů jsou zase jedním z důvodu, proč je u nás leckteré zboží dražší než v okolních západních zemích.

Historie, učitelka života, nám však předkládá i odvážnější příklady. Kupříkladu Spojené státy si podle Roberta Higgse (v knížce Politická ekonomie strachu) ještě v roce 1914 vystačily s pouhými dvěma procenty HDP.

Pokud tedy opravdu chceme snižovat sumu peněz, které stát z naší ekonomiky spolyká, nestačí jen propouštění, i když i na něj dojde. Začněme od účelné reformy penzí – zbavme se státního Ponziho schématu, které vysává peníze daňových poplatníků. Proveďme důsledný audit funkčnosti a jednoduchosti zákonů a zvažme, zda opravdu potřebujeme všechny ty státem podporované ústavy a úřady – svého favorita na zrušení si můžete vybrat třeba zde. Jedině tak možná někdy dosáhneme skutečné demokracie, nikoliv státokracie.