Zisková ochrana přírody ve viktoriánském stylu

Mises.cz: 28. prosince 2012, The Freeman (přidal Jakub Skala), komentářů: 5

V myslích ochránců přírody 21. století evokují viktoriánská města a obce (tj. období tzv. divokého kapitalismu) obrázky hustého černého kouře a zdraví škodlivých životních podmínek. Pro většinu lidí té doby šlo ovšem o největší úspěchy lidstva. Bez pochyby nebyla města tak čistá jako venkov, ale jednalo se o vzkvétající oblasti, ve kterých byly miliony chudých venkovanů vyzdviženy ze svých skličujících podmínek.

Znečištění se mohlo zdát jako akceptovatelná cena za takový pokrok, ale kupodivu vysoký počet obyvatel považoval za rozumné očekávat jak zvýšení životního standardu, tak zlepšení životního prostředí, pokud by některé trendy, které obyvatelé pozorovali během svých dní, pokračovaly další roky a desetiletí. Mezi prvními z těchto zlepšení byl obrovský úspěch podnikatelů a technologů při vytváření vedlejších produktů z průmyslového odpadu.

Zatímco mnoho spisovatelů sbíralo kousky a částečky informací o těchto úspěších, žurnalista Peter Lund Simmonds (1814-1897) publikoval na toto téma rozsáhlou syntézu poprvé v roce 1862 a významně revidované vydání v roce 1873, které pojmenoval Waste Products and Undeveloped Substances; or, Hints for Enterprise in Neglected Fields. [1] Simmondsovy knihy diskutují ziskové znovu-užití prakticky všech typů průmyslových a jiných odpadů. Nikdy neopomněl zdůraznit, že nejenže došlo k nárůstu bohatství využitím dříve vyhazovaných zbytků, ale také životní prostředí na tom bylo v důsledku typicky lépe. Několik takových případů poskytne ukázku úspěchů viktoriánských továrníků.

Jak Simmonds připomíná svým čtenářům, co dělat s pátou čtvrtkou zvířete, tj. s vnitřnostmi a jinými zbytky, byla otázka, která „dříve neustále zavalovala zdravotní výbory a hygieniky, kteří dohlíželi na provoz jatek, trhů s masem atd.“ Nicméně v době, kdy psal svoji knihu, sloužily vnitřnosti k potravě, odpad z vydělávání a přípravy kůže a další zbytky našly svá „četná a různá užití“. Simmondsův současník, vzdělanec Charles Babbage, takto v roce 1832 popsal ziskové využití vedlejších produktů z rohů: „Koželuh, který zakoupil surové kůže, oddělí rohy a prodá je výrobcům hřebenů a luceren. Roh se skládá ze dvou částí, vnějšího zrohovatělého obalu a vnitřní kuželovité hmoty, která vyplňuje prostor mezi kostí a obalem. První proces sestává z oddělení těchto dvou částí, nárazem rohu na špalek dřeva. Zrohovatělý obal je poté nařezán pilou na tři části.“

Babbage pokračuje ve vyčíslování různých procesů, kterými se části rohů přetvářejí v hřebeny, náhradu skla v lucernách, rukojeti nožů, mýdla, lepidla ke spojování látek a hnojiva. „Mimo tato různá užití, pro která se různé části rohů používají,“ napsal Babbage, „jsou odřezky, které vznikají při tvorbě hřebenů, prodávány farmářům jako hnojivo… Hobliny, které tvoří odpadky výrobců luceren, mají mnohem jemnější texturu: některé z nich jsou vyřezány do tvaru postaviček, pomalovány a prodávány jako hračky. (…) Ale větší část těchto hoblin je také prodávána jako hnojivo.“ [2]

Jak poukázal Simmonds, pokud by se takové „schopnosti a vynalézavost“ neobjevily při zpracování kostí a kosti byly vyhozeny, aby někde hnily, a tak „vytvářely nemoci a horečku“, jistě by existoval důvod pro „napětí mezi hygieniky“. Přesto to nebyl ten případ a všichni mohli vidět, „jak nebezpečí zmizelo a zdroj zla se změnil ve zdroj dobra a předmět vzkvétajícího a prosperujícího průmyslu.“ [3]

Recyklovaná voda a další vedlejší produkty

To, co platilo pro vedlejší produkty při zpracování zvířat, platilo ve většině odvětví. Simmonds popisuje procesy, které byly objeveny v továrně na zpracování vlny v Kinghole poblíž Dumfries, při kterých byla odpadní voda z mycích domů přetvořena v cenný komerční materiál. „Použitím chemie a mechanických zařízení,“ píše, „se odpadní voda, která se dříve vlévala do řeky Nith ke škodě místních lososů, použije k produkci stearinu, který tvoří základ smíšených svíček stejně jako granulovaného hnojiva, které se prodává za 40 schillingů za tunu.“

Simmondsův přítel, chemik Lyon Playfair, obdobně popsal rozvoj v podobné textilce, kde využití květiny používané pro barvení látek poskytovalo jak ekonomické, tak environmentální výhody. „Velké množství využitého madderu, které se neustále akumulovalo, bylo značně nepohodlné.“ Použitý madder nebyl dost cenný na to, aby se používal jako hnojivo, a tak se původně tento materiál odhazoval do řek. Ale Playfair zpozoroval, jak si chemici všimli, že jedna třetina barviva je tímto způsobem vyhozena. Brzy bylo objeveno, že při sloučení s kyselinou je použitý madder připraven k dalšímu barvení. Výsledkem, který pozoroval, byly „kupy odpadu nyní zdrojem bohatství a barviči již neotravují řeku použitým madderem, ale opatrně ho sbírají, aby jej chemici mohli připravit pro další použití.“ [4]

Struska z železných pecí poskytuje další zajímavou ilustraci. Tato odpadní hmota byla středem zájmu několika obyvatel viktoriánské Anglie a vedla k řadě návrhů a experimentů. Například večer 25. března 1855 přečetl Dr. William Smith z Philadelphie svůj článek „Využití roztavených minerálních produktů z tavících pecí“ na londýnském srazu Společnosti umění, ve kterém zmiňoval nové technologie, které objevil, aby přetvořil strusku v cihly pro stavební průmysl. V diskusi, která následovala, jakýsi pan Nesbit prohlásil, že ačkoliv se jedná o důležitý článek, myslí si, že jeho předmět není ničím novým. On sám údajně pracoval na tomto tématu o desetiletí dříve, a jak poznamenal, jeho experimenty ho dovedly k mnoha pracím v jižní Francii, jižním Walesu a různých částech Anglie a Skotska.

Další zajímavé poznámky se během tohoto setkání dotýkaly vysokých nákladů výrobců na zbavení se vedlejší produktů, díky čemuž mohly být tyto od nich levně koupeny. Austin poznamenal, že znal výrobce železa, kteří platili hodně peněz za odstranění strusky, což zvedalo cenu železa, a že k tomu by nedocházelo, kdyby se dala struska přetvořit do něčeho smysluplného. To podle jeho slov „potřebovalo pouze ducha a energii, kterými Angličané vládli, aby záležitost dovedli do ziskového konce.“ [5]

Smithův návrh, stejně tak jako mnoho před ním a po něm, se neukázal jako komerčně úspěšný. Nicméně inovativní řešení problému se struskou bylo nalezeno o několik desetiletí později, kdy se začala hojně používat jako substitut pro kameny a písek v maltě. Britský inženýr John Kershaw popsal hlavní zlepšení, které tento vynález přinesl britské krajině: „Nejen že tato nová výroba vyřešila problém likvidace strusky v Staffordshiru a v dalších oblastech země, které vyrábějí železo, ale… ohromné zásoby strusky, které se díky předešlé aktivitě nashromáždily, jsou postupně odstraňovány, a vnější aspekt toho, co bývalo v minulosti známo jako „černá krajina“, prochází postupnou změnou k lepšímu v důsledku úspěchu této nové výroby.“ [6]

Poučme se od Viktoriánů

Většina teoretiků „udržitelného růstu“ prokazuje nízkou důvěru v incentivní strukturu tržních ekonomik, aby si vedly dobře zároveň finančně i environmentálně. Přesto mnoho komentátorů z viktoriánské éry, kteří měli lepší přehled o obchodu a průmyslu, vidělo přímé propojení mezi rostoucími konkurenčními tlaky a zlepšeným životním prostředím. Podle jejich soudu technologické inovace a podnikatelské chování zajišťovaly jak lepší životní úroveň, tak řešení vážných problémů znečištění.

To neznamená, že by firmy z toho období byly efektivnější nebo čistější než dnešní výrobci, jejichž základy jsou postaveny na více než jednom století dalších inovací. Kritéria, podle kterých by mělo být hodnoceno environmentální povědomí a ochrana životního prostředí podnikatelů viktoriánské éry, tedy nemohou být standardy 21. století, ale místo toho bychom se měli dívat na zlepšení, které přinesla ve srovnání s předcházejícími zvyklostmi. Jak píše ekonom Thomas DeGregori, inovace a vývoj nejsou nikdy definovány pohledem konečného řešení, ale místo toho pohledem „zmenšování problémů, které musíme řešit.“ [7]

Ačkoliv důkazy podané v tomto článku se dotýkají pouze Spojeného království během viktoriánské éry, podobné procesy jsou k nalezení ve všech vyspělých ekonomikách. Simmonds řekl: „Velká Británie byla první, která odpadů využila ve velkém množství, a její příklad je nyní následován ve velké míře i na kontinentu, v Austrálii, Spojených státech, a dokonce i v Argentině a Uruguayi, kde se z četných surovin, které byly dříve pouze odpadem, stávají ziskové obchodní artikly.“ [8] Pokud bylo Simmondsovo hodnocení správné – což můžeme podpořit tím, že o pár desítek let později vznikala díla podobná tomu jemu od francouzských, německých a amerických autorů [9] – mohli bychom dojít k závěru, že ekonomický vývoj a zlepšování životního prostředí nejen že nejsou nekompatibilní, ale dokonce ekonomický vývoj vždy předcházel efektivnějšímu využívání materiálů a objevování nových ziskových užití odpadů.

Reference:

[1] Peter Lund Simmonds, Waste Products and Undeveloped Substances; or, Hints for Enterprise in Neglected Fields (London: Robert Hardwicke, 1862), and Peter Lund Simmonds, Waste Products and Undeveloped Substances: A Synopsis of Progress Made in Their Economic Utilisation During the Last Quarter of a Century at Home and Abroad, 3rd ed. (London: Hardwicke and Bogue, 1876 [1873]).
[2] Charles Babbage, On the Economy of Machinery and Manufactures (1832). Available at http://socserv.socsci.mcmaster.ca/~econ/ugcm/3ll3/babbage/babb2.
[3] Bethnal Green Branch of the South Kensington Museum, Descriptive Catalogue of the Collection Illustrating the Utilization of Waste Products (London: George E. Eyre and William Spottiswoode for Her Majesty’s Stationery Office, 1875), p. 36.
[4] Lyon Playfair, On the Chemical Principles Involved in the Manufactures of the Exhibition as Indicating the Necessity of Industrial Instruction (London: Royal Society for the Encouragement of Arts, Manufactures and Commerce, 1852), pp. 173-74.
[5] “The Utilization of the Molten Mineral Products of Smelting Furnaces,” Journal of the Society of Arts, March 30, 1855, pp. 335-41.
[6] John B.C. Kershaw, The Recovery and Use of Industrial and Other Waste (London: Ernest Benn Limited, 1928), pp. 3-4.
[7] Thomas R. DeGregori, A Theory of Technology: Continuity and Changes in Human Development (Ames, Iowa: Iowa State University Press, 1985), p. 5.
[8] Peter Lund Simmonds, Animal Products, Their Preparation, Commercial Uses and Value (New York: Scribner, Welford and Armstrong, 1875), p. iii.
[9] For more detail on this issue, see Pierre Desrochers, “Industrial Ecology and the Rediscovery of Inter-Firm Recycling Linkages: Some Historical Perspective and Policy Implications,” Industrial and Corporate Change, November 2002, pp. 1031-57.

Článek původně vyšel na fee.org. Redakčně zkráceno.