Život a smrt 1. - Dvojí pohled na život

Mises.cz: 05. dubna 2018, Veronika Tulef, komentářů: 3

V otázkách života a smrti je v první řadě nutné připomenout jeden ze zásadních problémů v myšlení lidí – nerespekt k hodnotovému žebříčku člověka, daný interpersonální neporovnatelností užitku. Není například možné označit někoho za hlupáka jen proto, že zveřejňuje na internetu svoje intimní fotografie, aniž bychom věděli, zda pro něj má jejich případné odhalení nebo zneužití nějaký význam. Lidské životy a pohnutky jsou příliš komplikované, než aby je bylo možné z našeho omezeného pohledu za všech okolností chápat jako racionální – a ani to není cílem. Problém nastává ve chvíli, kdy se určitý subjekt rozhodne lidem diktovat, jak má jejich žebříček hodnot vypadat, a tuto svojí představu poté vynucuje násilím.

Na první pohled se může zdát, že určité hodnoty, kterých si vysoce váží většina lidí (jako například život nebo zdraví), musí být paušálně zařazené na vrchol celospolečenského hodnotového žebříčku. Jejich ochranu lze pak bez diskuse realizovat i za cenu porušování svobodného rozhodnutí o vlastním žebříčku hodnot člověka, jehož se týkají. Výsledek je zcela očividný: Naše tělo není naším vlastnictvím, nýbrž že my sami jsme majetkem státní instituce.

V této souvislosti bych chtěla poukázat na dvojí chápání života. V tom prvním je život definovaný pouze existencí v opozici k neexistenci. Jediným cílem státu je udržet člověka za každou cenu naživu, a to bez ohledu na všechno, včetně jeho vlastního názoru na život. Pokud je na život pohlíženo tímto způsobem, je zcela zjevné, že člověk nemůže být definovaný svobodou vůlí, která je zcela jedinečná, ale pouze svojí tělesnou schránkou, která představuje dalšího daňového poplatníka schopného tvořit hodnoty pro systém. Pokud otázku života scvrkneme na pouhý binární model existence a neexistence, existenci navíc vecpeme jako nejvyšší hodnotu, která musí platit za všech okolností pro všechny lidi, znamená to, že tím člověka deklasujeme na pouhou položku na státním seznamu.

Proto bych chtěla nabídnout jiný pohled na život, který se opírá o realitu takovou, jaká doopravdy je. Aby mohl být něčí život hodnocen, je třeba definovat ho veškerým jeho obsahem - od chvíle, co jsme vznikli, až po náš poslední okamžik na tomto světě. Váš život není nic míň a nic víc než každá vaše vzpomínka, vše, co jste kdy zažili, a vše, co ještě zažijete. Všechno, co jste kdy vytvořili, každá radost, každá bolest, každá myšlenka i pocit, každý váš nádech i výdech, každé mrknutí oka, každý nenaplněný sen, zkušenost i selhání, každý okamžik, každý krok na vaší cestě. To vše je součástí vašeho života a život sám nemůže být nikdy definován ani hodnocen ničím jiným než veškerým svým obsahem, a to se všemi souvislostmi. Bez výjimky. Vzhledem k této definici je zcela zjevné, že jediný, kdo je schopen určit hodnotu každého konkrétního života (ať už kladnou nebo zápornou), je jeho nositel. (Mimochodem, nikdy jsem například nepochopila, proč se věta „škoda mladého života“ používá prakticky výhradně jen v souvislosti se smrtí.)

Chtěla bych doplnit, že v tomto pojetí je „neexistence“ vnímána pouze jako neexistence v rámci současného života. Článek se nesnaží zpochybňovat ani potvrzovat existenci takových věcí, jako je například posmrtný život, a ani se tím blíže nezabývá, protože jde o problematiku z naší pozice zcela neuchopitelnou. Jedná se proto pouze o hodnocení daného „pozemského“ života od vzniku člověka až do jeho smrti.

Aby bylo možné zcela objektivně diskutovat o otázkách natolik zásadních jako je život a smrt ze svojí vlastní vůle, je zcela zásadní si už na počátku jednou pro vždy ujasnit, jestli budeme brát člověka jako bytost se svobodnou vůlí, nebo pouze jako majetek společnosti. Valná většina lidí má tendenci hájit svobodu lidí ve většině běžných otázek života. Člověk má právo zařídit si život takový, jaký ho chce mít, a také si za to potom nést plnou zodpovědnost. Svůj život má od začátku ve svých rukou a jinak tomu být ani nemůže. Jakmile ovšem dojde situace do bodu, kdy se svobodný člověk rozhodne překročit jisté (státem a společností definované) meze, nárokujeme si zčistajasna právo o jeho životě rozhodovat v plném rozsahu. Již z výše popsané definice je takové přesvědčení nesmyslné a nesmírně pokrytecké.

V připravované sérii těchto článků bych se chtěla blíže zabývat otázkou svobodného ukončení života, problematikou „zachraňování“ sebevrahů, ale i dalšími otázkami života a smrti. Budu se snažit vyvrátit některá všeobecně zažitá klišé a vést čtenáře k zamyšlení nad otázkou hluboce zakořeněného kultu života, který utváří naše přesvědčení možná mnohem víc, než si jsme ochotni připustit. Právě z důvodů výrazné etické orientace nebudu toto téma podávat jen z pohledu státní moci, ale především z hlediska celospolečenského myšlenkového nastavení. I když se toto téma nemusí zprvu jevit natolik zásadní jako ekonomické svobody, já sama ho považuji za zcela stěžejní, dost možná vůbec nejdůležitější otázku lidské suverenity. I v nejistém světě musí být člověku ponechána ta nejzákladnější svoboda – svoboda skončit. Opak představuje absolutní odevzdání svého života do rukou mocnějších sil. Pokud nemá člověk ani to nejzákladnější právo na sebeurčení ohledně vlastního života a smrti, není možné mluvit o něm jako o svobodné bytosti.