Téměř hysterický odpor ke zlatému standardu je jedno z témat, které spojuje etatisty všech vyznání. Zdá se, že si uvědomují - možná jasněji a zřetelněji, než mnozí obhájci laissez faire - že zlato a ekonomická svoboda jsou neoddělitelné, že zlatý standard je nástrojem laissez faire a že jedno se neobejde bez druhého.

Abychom porozuměli zdroji tohoto odporu, je nezbytné nejprve porozumět specifické roli zlata ve svobodné společnosti.

Peníze jsou společným jmenovatelem veškerých ekonomických transakcí. Je to společná komodita, která slouží jako prostředek směny, je univerzálně přijímána všemi účastníky směnné ekonomiky jako platba za zboží a služby, a může tudíž být užívána jako standardní měřítko tržní hodnoty a jako uchovatel hodnoty, i.e., jako prostředek spoření.

Existence takové komodity je předpokladem k rozšíření dělby práce v ekonomice. Pokud by člověk neměl k dispozici nějakou komoditu všeobecně přijímanou jako peníze, musel by zůstat u primitivního barteru nebo byl přinucen žít na soběstačných farmách a oželet ohromné výhody pracovní specializace. Pokud by člověk neměl žádný prostředek k uchování hodnoty, i. e., ke spoření, nebylo by možné ani dlouhodobější plánování ani směna.

Jaké médium směny bude přijatelné pro všechny účastníky na trhu, nebylo rozhodnuto arbitrárně. Zaprvé, prostředek směny by měl být trvanlivý. V primitivní chudé společnosti trvanlivost pšenice mohla být dostatečná, aby se z ní stal prostředek směny, jelikož většina směny se odehrála během a krátce po skončení sklizně. Ale když se stane aspekt uchování hodnoty důležitější, jako v bohatších a civilizovanějších společnostech, prostředkem směny musí být trvanlivá komodita, obvykle některý kov. Kov je velmi výhodný, protože je homogenní a dělitelný: každá jednotka může být stejná a odlita v libovolném množství. Drahokamy, například, nejsou ani homogenní, ani dělitelné na libovolně velké části. Ještě důležitější je, aby vybraná komodita byla vzácná v porovnání s poptávkou natolik, aby jí naprostá většina lidí vždy akceptovala. Obilí představuje luxusní zboží v primitivních civilizacích, ale nikoliv v rozvinuté společnosti. Cigarety obvykle neslouží jako prostředek směny, ale v Evropě po druhé světové válce sehrály tuto úlohu, protože se staly luxusním zbožím. Vzácnost implikuje vysokou jednotkovou hodnotu. Vysoká jednotková hodnota znamená, že takové zboží je snadno přenosné; například jedna unce zlata může mít cenu půl tuny železa.

V ranném stádiu vývoje peněžní ekonomiky mohlo být užíváno několika prostředků směny, protože existoval široký rozsah komodit, které splňovaly předchozí podmínky. Nicméně jedna z komodit postupně nahrazovala všechny ostatní a stávala se stále šíře přijímanou. Preference ohledně toho, co držet jako uchovatele hodnoty, se přesunovali k nejšíře přijímané komoditě, což jí v důsledku učinilo ještě žádanější. Tento posun postupuje progresivně stále více, až se tato komodita stane jediným prostředkem směny. Použití jediného univerzálně přijímaného prostředku směny má veliké výhody z téhož důvodu, z jakého je peněžní ekonomika nadřazena barterové ekonomice: umožňuje směnu v mnohem širším měřítku.

Jestli touto jedinou komoditou bude zlato, stříbro, dobytek nebo tabák je vedlejší a závisí to na kontextu vývoje v dané ekonomice. Ve skutečnosti se v různých dobách užívalo jako prostředku směny všech uvedených komodit. Dokonce také na počátku 20. století existovaly dvě hlavní komodity, zlato a stříbro, které se společně užívaly jako mezinárodní prostředek směny. Zlato má umělecké a funkční využití a je relativně vzácné, což jsou výrazné výhody oproti ostatním prostředkům směny. Na začátku 1. světové války již bylo zlato prakticky jediným mezinárodním standardem směny. Pokud by bylo všechno zboží a služby placeno zlatem, v jeho fyzické formě, bylo by složité provést velké platby a to by omezovalo rozsah dělby práce ve společnosti a specializaci. Tudíž logické zdokonalení mechanismů směny spočívá v rozvoji bankovního systému a úvěrových nástrojů, které slouží jako substitut zlata, ale neustále jsou za zlato konvertibilní.

Systém svobodného bankovnictví založený na zlatě je schopen poskytovat úvěry a vydávat bankovky v souladu s potřebami produktivní ekonomiky. Jednotlivci vlastnící zlato jsou pobízeni, skrze výplatu úroků, aby svoje zlato ukládali v bance. Jelikož je případ, že by si všichni vkladatelé chtěli svoje zlato vyzvednout najednou velmi vzácný, bankéř si může v rezervě ponechat jenom část zlata. To bankéři umožní půjčit více, než kolik by odpovídalo množství uloženého zlata (což znamená, že drží jako záruku za vklady spíše pohledávky na zlato, než zlato samotné). Ale objem půjček, které si může dovolit poskytnout, není arbitrární: musí uvážit množství svých rezerv a status svých investic.

Když banky půjčují peníze na financování produktivních a ziskových podniků, jsou jim půjčky spláceny a bankovní úvěr je nadále všeobecně dostupný. Když jsou však obchodní aktivity financované bankovním úvěrem méně ziskové a splácení se opožďuje, bankéři brzy zjistí, že je rozsah jejich půjček příliš velký relativně k jejich zlatým rezervám a budou omezovat další půjčování, obvykle tím, že budou požadovat vyšší úrok. Toto povede k omezení financování nových podnikatelských aktivit a od stávajících dlužníků to bude vyžadovat zlepšení jejich ziskovosti předtím, než obdrží úvěr na další rozšíření. Tudíž pod vládou zlatého standardu, svobodný bankovní systém hraje roli ochránce ekonomické stability a vyváženého růstu.

Když je zlato přijímáno jako prostředek směny většinou národů, nepokřivený svobodný mezinárodní zlatý standard slouží k podpoře celosvětové dělby práce a rozšíření celosvětových obchodních vztahů. I když se název měnové jednotky (dolar, libra, frank, etc.) odlišuje v jednotlivých zemích, když jsou tyto jednotky definovány prostřednictvím zlata, tvoří tak ve skutečnosti jedinou společnou mezinárodní měnu a všechny ekonomiky jednotlivých zemí fungují jako ekonomika jediná - pokud neexistují omezení obchodu a pohybu kapitálu. Úvěry, úrokové míry a ceny se pak ve všech zemích vyvíjejí podle podobného vzoru. Například kdyby banky v jedné zemi začaly s příliš volnou úvěrovou expanzí, úrokové míry v této zemi by se snížily, což by vkladatele přimělo k tomu, aby své zlato přesunuli do bank v jiné zemi, které by jim platily větší úrok. To by okamžitě snížilo rezervy v bankách v zemi s „levnými penězi“, omezilo objem úvěru a vedlo k návratu k vyšším úrokovým mírám.

Plně svobodný bankovní systém a plně konzistentní zlatý standard, dosud nikde neexistoval. Ale v době před první světovou válkou k němu měl svět zatím pravděpodobně nejblíže. Vlády intervenovaly jen v omezené míře a bankovnictví bylo více svobodné než kontrolované. Periodicky, jako následek příliš rychlé úvěrové expanze, banky narážely na omezení daná jejich zlatou rezervou, úrokové míry se prudce zvýšily, půjčky byly omezeny a ekonomika se ocitla v nárazové recesi, která ovšem typicky byla velmi krátká (ve srovnání s Vekou depresí byla období ekonomického poklesu před první světovou válkou skutečně velmi mírná). Byla to omezení daná zlatou rezervou, která zastavila nevyváženou jednosměrnou expanzi spekulativní aktivity předtím, než se stihla rozvinout do toho typu katastrofy, která nastala ve 20. a 30. letech. Vyrovnávací období byla krátká a ekonomika vrácena na pevné základy brzy pokračovala ve zdravém růstu.

Avšak tento nápravný proces byl chybně diagnostikován jako nemoc: pokud nedostatek bankovních rezerv způsobuje recesi - argumentovali ekonomičtí intervencionisté - proč potom nenajít způsob, jak by se dalo zajistit, aby rezervy nikdy nechyběly! Pokud by banky mohly půjčovat peníze v neomezené míře - bylo prohlašováno - pak nikdy nemusí nastat žádný pokles ekonomické aktivity. A tak byl v roce 1913 vytvořen Federální rezervní systém. Skládá se z dvanácti regionálních rezervních bank, které jsou nominálně vlastněny soukromými bankéři, ale ve skutečnosti kontrolované, sponzorované a podporované vládou. Úvěr poskytovaný těmito bankami je v praxi (ačkoliv nikoli v legislativě) kryt mocí federální vlády vybírat daně. Technicky jsme tehdy ještě zůstali u zlatého standardu; jednotlivci stále mohli vlastnit zlato a zlato bylo užíváno jako bankovní rezerva. Ale ke zlaté rezervě přidala Federální rezervní banka „papírové rezervy“, které mohly sloužit jako legální prostředek k výplatě vkladatelů.

Když ekonomika Spojených států prožívala mírnou kontrakci v roce 1927, Federální rezervní systém vytvořil větší papírové rezervy v naději, že předejde jakémukoliv nedostatku bankovních rezerv. Horší ovšem byla snaha Federálního rezervního systému pomáhat Velké Británii, která ztrácela zlato, protože Bank of England odmítala zvýšit úrokové sazby, navzdory působícím tržním silám (bylo to politicky nepřijatelné). Zdůvodnění zainteresovaných autorit bylo následující: pokud Federální rezervní systém napumpuje dodatečné papírové rezervy do amerických bank, úrokové míry ve Spojených státech poklesnou na úroveň srovnatelnou s britskou; to zastaví odliv zlata z Británie a zabrání nutnosti zvyšovat úrokové míry.

FED uspěl; zastavil odliv zlata, ale také při tom téměř zničil ekonomiku celého světa. Nadměrné rezervy, které FED napumpoval do ekonomiky se přeměnily na úvěry, které přitekly na burzu a daly vzniknout fantastické spekulační bublině. Opožděně se FED snažil stáhnout přebytek těchto rezerv a zabrzdit boom. Bylo už příliš pozdě: v roce 1929 byla spekulativní nerovnováha tak obrovská, že tento pokus pouze urychlil prudký pokles a následně demoralizoval obchodníky. Americká ekonomika zkolabovala. Velká Británie dopadla ještě hůře a ve snaze zmírnit následky svého předchozího bláznovství, úplně opustila v roce 1931 zlatý standard, čímž zlikvidovala poslední zbytky důvěry a spustila celosvětovou lavinu bankovních krachů. Světová ekonomika se ponořila do Velké deprese.

S logikou nepředstavitelnou pro předchozí generace etatisté argumentovali, že největší vinu za úvěrový debakl vedoucí k Velké depresi nese zlatý standard. Pokud by prý zlatý standard neexistoval, tak by britské rozhodnutí, zastavit platby ve zlatě v roce 1931, nezpůsobilo kolaps bank po celém světě. (Ironií samozřejmě bylo, že od roku 1913 neexistoval plnohodnotný zlatý standard, ale něco, co by mohlo být nazváno „smíšený zlatý standard“ - smíšený standard zlata a papíru; přesto se veškerá vina snesla jen na zlato). Ale opozice proti zlatému standardu v jakékoliv formě - od rostoucího počtu advokátů sociálního státu - byla poháněna mnohem hlubším vhledem: zjištěním, že zlatý standard je nekompatibilní s chronicky deficitním utrácením z veřejných rozpočtů (což je rozlišovacím znakem sociálního státu). Pokud vynecháme akademický žargon, tak sociální stát není nic jiného než mechanismus, kterým vláda konfiskuje majetek produktivních členů společnosti, aby s ním mohla uhradit širokou škálu socialistických programů. Podstatná část této konfiskace se odehrává prostřednictvím zdanění. Ale etatisté brzy zjistili, že pokud si chtějí uchovat politickou moc, musí omezit výši zdanění a spolehnout se na deficitní utrácení i.e., musí si půjčovat peníze skrze vydávání vládních dluhopisů, aby financovali sociální výdaje ve velkém měřítku.

Pod zlatým standardem je velikost úvěru, který může ekonomika poskytnout určena množstvím reálných aktiv, jelikož každý úvěrový nástroj je v konečném důsledku požadavek na nějaké reálné aktivum. Ale vládní dluhopisy nejsou kryty nějakým reálným bohatstvím, pouze vládním slibem zaplatit z budoucích daňových výnosů, a proto je finanční trh nemohl snadno absorbovat. Veliký objem nových vládních dluhopisů by mohl být prodán veřejnosti jen na progresivně rostoucí úrokovou sazbu. Tudíž vládní deficitní utrácení bylo díky zlatému standardu velmi tvrdě omezeno. Opuštění zlatého standardu umožnilo etatistům využít bankovní systém jako prostředek k neomezené úvěrové expanzi. Vytvořili papírové rezervy ve formě vládních dluhopisů, které - skrze komplexní sérii kroků - banky akceptují místo reálných aktiv a zacházejí s nimi, jako by to byly skutečné vklady, i.e., ekvivalent toho, co u nich bylo předtím bylo uloženo ve zlatě. Držitel vládního dluhopisu nebo bankovního vkladu tvořeného papírovou rezervou věří, že má platný nárok na reálné aktivum. Ale ve skutečnosti nyní tyto nároky převyšují reálná aktiva. Zákon nabídky a poptávky se nedá obejít. A jelikož se nabídka peněz (nároků) zvyšuje relativně k nabídce reálných aktiv, musejí v ekonomice ceny růst. Tudíž peněžní úspory vytvořené produktivními členy společnosti ztrácejí svoji hodnotu. Když jsou v ekonomice účty nakonec vyrovnány, člověk zjistí, že jeho ztráta, skrze inflaci, odpovídá množství zboží nakoupeném vládou pro sociální a jiné účely za peníze vytvořené při nákupu vládních dluhopisů bankovní úvěrovou expanzí.

Když byl zrušen zlatý standard, tak již neexistuje bezpečný způsob, jak ochránit úspory před konfiskací skrze inflaci. A kdyby existoval, vláda by ho učinila ilegálním, stejně jako to učinila v případě zlata. Kdyby se například všichni rozhodli uložit své úspory do stříbra nebo mědi nebo některé jiné komodity a přestali přijímat papír jako platbu za zboží, vládou vytvořený úvěr by byl náhle bezcenný. Finanční politika sociálního státu vyžaduje, aby neexistoval žádný jednoduchý způsob, jak by se člověk mohl uchránit před inflací.

Tohle je podlým tajemstvím veškerých tirád, které etatisté vedou proti zlatu. Deficitní utrácení je zkrátka skrytou konfiskací majetku. Zlato dlouho stálo v cestě tomuto zákeřnému procesu. Bylo ochráncem vlastnického práva a jakmile tohle člověk pochopí, pak také pochopí antagonismus, který etatisté projevují ke zlatému standardu.