Zlatý standard

Mises.cz: 04. srpna 2014, Urza, komentářů: 0

[Původně napsáno pro časopis Beran vydávaný Stranou svobodných občanů.]

V mém předchozím článku „Navyšování peněžní zásoby“ jste se, vážení čtenáři, mohli dočíst o tom, proč je současný bankovní systém škodlivý, jakým způsobem nás poškozuje a vůbec jsem uvedl mnoho důvodů k jeho odmítnutí jakožto prohnilého a zavrženíhodného nástroje státní kontroly a okrádání; plně si však uvědomuji, že vymezím-li se proti něčemu tak kategoricky, nemohu zůstat pouze u kritiky současného stavu a tvrzení, že vše je špatně, aniž bych také ukázal, jak by věci mohly fungovat jinak a lépe, což hodlám napravit právě v tomto textu, ve kterém se budu věnovat zlatému standardu. A co že to vlastně znamená? Spolehneme-li se na znalosti, kterými nás vybavilo (státní) školství, nejspíše dojdeme k tomu, že se jedná o cosi primitivního, dávno přežitého a pro dnešní moderní dobu již zcela nepoužitelného, protože kdo by dnes chodil nakupovat s měšcem a odděloval ze své zlaté hroudy půl gramu u pokladny obchodního domu? Ti, kdo již o daném tématu vědí více, v důsledku čehož jim výše uvedená představa připadá po právu absurdní, mi doufám prominou, začnu-li skutečně od začátku, neboť se pohybujeme v oblasti, ve které tmářství (státního) vzdělávacího systému napáchalo nedozírné škody.

Podstatou zlatého standardu tedy není to, že by lidé fyzicky platili přímo zlatem, nýbrž pouze fakt, že měna, kterou používají, je za zlato směnitelná v pevně daném poměru; o takové měně pak říkáme, že je „krytá“ zlatem, což v praxi znamená, že každá bankovka je poukázkou na nějaké konkrétní množství zlata. Ani pro bezhotovostní platby nepředstavuje zlatý standard žádný problém: místo toho, aby byl bankovní účet veden v korunách či eurech, může být veden například v miligramech zlata, což samozřejmě platí i pro veškeré ceny; když tedy majitel takového účtu přijde do obchodu, kde si koupí rohlík za jeden miligram zlata a zaplatí jej platební kartou, bude tento miligram zlata převeden na účet prodávajícího. To samozřejmě neznamená, že všechny platby musí bezpodmínečně probíhat bezhotovostně, neboť bankovky mohou existovat úplně stejně jako dnes, pouze s tím rozdílem, že na bankovce nebude uvedena její nominální hodnota v nekryté měně (jakou je například koruna), nýbrž hmotnost zlata, za které je ona bankovka směnitelná. Nejzásadnější rozdíl oproti současnému stavu pak spočívá zejména v tom, že bance vzniká vůči držitelům jejích peněz závazek vyplacení zlata za bankovky na požádání; není-li banka tomuto závazku schopna dostát, stane se nedůvěryhodnou a pravděpodobně brzy zkrachuje. Pokud tedy některá z bank začne vydávat poukázky na neexistující zlato a vytvářet tak peníze z ničeho (což se běžně děje dnes), riskuje tím ztrátu důvěryhodnosti zákazníků a následný krach (na rozdíl od dnešního systému, ve kterém banky neustále půjčují peníze, jež ve skutečnosti nemají, což si mohou dovolit, neboť takové peníze nemusí být z principu za nic směnitelné).

Často se lze též setkat s argumentem odpůrců zlatého standardu, že prý zlata není „pro potřeby dnešní společnosti“ dostatek na to, aby jím mohly být kryty všechny peníze světa. Inu, tento argument by skutečně platil za předpokladu, že by se cena zlata vyjádřená v současných měnách nemohla měnit; jelikož je však takový předpoklad již na první pohled nesmyslný, není korektní ani argument o takzvaném nedostatku zlata: je-li v oběhu X korun a drží-li banky v součtu Y miligramů zlata, pak by prostě v případě zavedení zlatého standardu byla jedna koruna směnitelná za Y/X miligramů zlata, přičemž je téměř irelevantní, o jaká množství zlata a korun se jedná; úplně stejně je pochopitelné možno „pokrýt“ jakoukoli měnu, aniž se změní cokoliv krom ceny zlata a možnosti vytvářet peníze z ničeho (důvody, proč je to nežádoucí, lze najít podrobně rozepsané v předchozím článku).

Existuje tedy nutnost nějakého státního zásahu, který bude nutit banky, aby peníze zlatem kryly? K překvapení mnohých odpověď zní, že nikoliv; bohatě postačí, nebude-li stát nikoho nutit přijímat nějakou měnu, tvořit umělé překážky pro vstup do bankovního odvětví, nebo dokonce zachraňovat krachující banky z peněz daňových poplatníků (což jsou podmínky nutné, neboť v případě, že banky budou inkasovat zisky, ale ztráty za ně ponese stát, budou mít – a ostatně již dnes mají – tendence přehnaně riskovat). Na volném trhu totiž dochází mezi konkurenčními bankami k jevu, který se nazývá „nepřátelský clearing“; podstatou této strategie je, že jedna či více bank na trhu vykupuje konkurenční bankovky, za které pak v jednom okamžiku požaduje zlato. Není-li konkurence schopna takovému požadavku dostát, stává se nedůvěryhodnou a ztrácí klienty, což je čistě volnotržní nástroj, pomocí kterého na sebe konkurenční banky vzájemně dohlížejí bez nutnosti státních zásahů; příkladem budiž „Bank of Scotland“ a „Royal Bank of Scotland“, které se v osmnáctém století takto vzájemně „hlídaly“, čímž bránily hospodářským krizím, jež postihovaly sousední Anglii. Co tedy brání současným státům, aby nechaly banky a celý trh peněz v rukou svobodných lidí? Inu, odpověď je bohužel velmi jednoduchá: ačkoliv by tento krok drtivé většině lidí pomohl, nebylo by pak z čeho financovat vrtochy politiků a nejspíše by nikdo nekupoval (za současných podmínek a v dosavadní míře) státní dluhopisy; a která vláda se o tuto možnost sama připraví?