Zločin a trest ve svobodné společnosti

Mises.cz: 11. února 2011, Jakub Skala, komentářů: 68

„Tento muž není vinen úkladnou vraždou. Je vinen jedině tím, že je Arnold J. Rimmer. To je jeho zločin a zároveň i jeho trest.“
Kryton (Červený trpaslík: Spravedlnost)

Zatímco doposud jste se mohli na stránkách mises.cz setkat s mnoha články, které obhajují přirozená práva, jen v několik článcích jsme se věnovali situacím, kdy jsou tato práva porušena. V tomto článku se podíváme jak by mohly fungovat tresty ve svobodné společnosti, konkrétně jak může být viník potrestán, kdo jej může potrestat a proč vůbec by jej měl trestat? 

Nikoho asi příliš nepřekvapí, že Stát, který selhává při poskytování tak prostých služeb jako je doprava nebo vzdělání, selhává při poskytování spravedlnosti přímo dokonale. Pokud nechce čtenář přijmout fungující soukromou policii, soukromé soudy a vůbec soukromé právo jako nějakou černou skříňku, která „prostě funguje“ (což bych mu ani nedoporučoval), nechť navštíví články, které se těchto témat dotýkají. V tomto článku navrhneme libertariánský pohled na trestání zločinců jako alternativu k současnému stavu.

Proč může být zločinec potrestán?

Začnu od poslední předestřené otázky, jelikož bez odpovědi na ni by bylo zbytečné řešit otázky zbylé. Vycházíme-li z přirozených práv, pak samozřejmě musíme mluvit i o jejich obraně a trestu za porušení těchto práv. Bez této obrany resp. trestu by celý koncept přirozených (vlastnických) práv naprosto postrádal smysl.

Každá osoba má právo na svoje tělo, stejně tak jako na plody své práce.[1] Každý člověk tedy musí mít i možnost své tělo a svůj majetek přiměřeně bránit a v případě, že k porušení vlastnických práv dojde, musí mít poškozená osoba právo přiměřeně potrestat narušitele těchto práv. Pokud by tomu tak nebylo, tak by právo na tělo a plody vlastní práce nemělo žádný reálný význam. Jelikož každá osoba tato práva má, může je samozřejmě i předat či prodat někomu jinému.

Pokud tedy osoba A poruší nějaké vlastnické právo osoby B, pak osoba B může (ale nemusí) toto právo vymáhat zpět. Pokud pan Zloděj ukradne milión panu Továrníkovi, pak pan Továrník nepřichází o své právo na milion a může ten svůj milion na panu Zlodějovi vymáhat. Krádeží nepřichází pan Továrník o své právo na milion. Možnost získat svůj ukradený majetek (nebo jinak porušená vlastnická práva) zpět, tedy plyne z logiky přirozených práv. Stejně tak se víceméně podobná praxe osvědčila napříč historií a není tedy třeba tuto část více rozvíjet.

Kdo může zločince potrestat?

Rozdělme si tento bod na dvě části: i) kdo rozhoduje o výši trestu a ii) kdo samotný trest provádí. V současném světě se o celý tento proces „spravedlnosti“ stará Stát. Stát chytí podezřelého, Stát rozhodne o jeho vině či nevině a následně jej (při prokázání viny) potrestá. Skutečnosti, že Stát v současné době trestá zločince naprosto nemorálním a hloupým způsobem, se budeme věnovat níže. Ve svobodné společnosti by tomu bylo jinak. Jedna firma by zločince chytala, jiná soudila a trest by „vynášela“ oběť. V případě vraždy by za oběť mohla jednat osoba pověřená závětí nebo dědici dané osoby.

Pokud si někdo myslí, že je tento přístup nelogický, pak si musí uvědomit to, co píše Jarett B. Wollstein ve své Society without Coertion:
Pro počátek si musíme ujasnit, že vláda [státu] není nic jiného než jednající lidé. Moralita a hodnota vlády jako jakékoliv jiné společnosti lidí není větší ani menší než moralita a hodnota lidí, kteří ji zpochybňují. Jelikož vláda není nic jiného než lidé, její inherentní pravomoc jednat není o nic větší nebo rozdílnější, než pravomoc jednat jednotlivých osob.

Jestliže má dnes Stát zastoupený soudcem morální právo určovat výši trestu, pak je to proto, že jsme mu tato práva byli pod pohrůžkou násilí nuceni předat. 

Pokud soukromá policie dopadne pana Zloděje a soukromý arbitr pak rozhodne o jeho vině, je to stále pan Továrník, jehož práva byla porušena a právě proto je to on, kdo by měl rozhodnout o výši trestu (v nějakém rámci přiměřenosti viz níže). 

Vzhledem k subjektivitě újmy z daného porušení vlastnických práv není ani možné, aby bylo toto právo automaticky delegováno na někoho jiného, aniž by nedošlo v očích oběti k nějaké „nespravedlnosti“. Dnes můžeme často pozorovat nespokojenost obou stran sporu nad výší trestu právě proto, že o této výši rozhoduje nějaká třetí osoba tj. soudce. Ve svobodné společnosti by o této výši rozhodovala oběť či oběti. Jelikož nikdo jiný nebyl poškozen, nemá do výše trestu vůbec co mluvit. 

Je také třeba si uvědomit, že pokud má dnes Stát právo usvědčeného zločince trestat např. odnětím svobody, pak je to proto, že mu toto právo oběti zločinů opět nedobrovolně předali! Pokud jej mohli předat Státu, pak jej mohou předat i soukromé společnosti, nebo zločince potrestat sami. Pokud tedy zločince může uvěznit státní věznice, pak to může stejně tak udělat věznice soukromá. (Dnes tedy legálně nikoliv, ve svobodné společnosti ano) Na otázku, jak by takové soukromé věznice fungovaly a zda by vůbec existovaly se pokusíme odpovědět níže.

Ve svobodné společnosti by soudce (resp. soukromý arbitr) na základně důkazů rozhodoval pouze o vině či nevině obžalovaného[2], nikoliv o výši trestu. O výši trestu by rozhodovala oběť či osoba obětí pověřená. Výkon trestu by zajišťovala soukromá společnost.

Státní vězení

Podívejme se nejprve na současnou situaci. Pokud pan Zloděj ukradne panu Továrníkovi onen prokletý milion, který do doby odsouzení stihne prošustrovat, pak bude pravděpodobně odsouzen na několik let odnětí svobody a pan Továrník se může s milionem véceméně rozloučit. Kde nic není, ani smrt nebere. Jak to vypadá se státními věznicemi po ekonomické stránce? 

Náklady, které mají vězni hradit, jsou při výkonu vazby, tedy ještě před odsouzením, 45 korun za den. Ve výkonu trestu mají odsouzení povinnost hradit 32% z toho, co si vydělají, maximálně však 1500 korun za měsíc. Pokud nepracují, odvádí 40% z důchodu či částky, která jim na účet chodí z venku, opět však pouze do výše 1500 korun měsíčně. Celkem vězni na těchto nákladech dluží necelých 500 milionů korun. Náklady na jednoho vězně na den byly v roce 2006 872 Kč.[3],[4]

Po započtení inflace můžeme počítat náklady na jednoho vězně v roce 2011 na cca 900 korun na den. Ze zdroje není zřejmé, zda je do částky započítáno již 50 korun, které má vězeň povinnost hradit (1.500 Kč / 30 dní). Uvažujme tedy ve prospěch současného systému a řekněme, že náklady na vězně jsou 900 – 50 = 850 korun na den. Ročně tedy stojí jeden vězeň daňového poplatníka bratru 310.000 Kč.

Dnešní řešení je tedy takové, že pan Zloděj, který ukradl milión, bude na náklady daňových poplatníků včetně např. pana Továrníka (sic!) držen na místě, kde jeho jediným rozptýlením z bezbřehé nudy bude konverzace s dalšími kriminálníky. To mu jistě prospěje! Výsledek takového přístupu na sebe nenechal dlouho čekat – mezi odsouzenými zločinci, kteří nastupují k výkonu trestu, se poměr recidivistů pohybuje okolo 40-70% v závislosti na zemi a typu zločinu.[5]

Víme tedy již, že Stát trestá zločince hloupě. Podívejme se ještě, proč je trestá nemorálně.

Jak vysoký může být trest?

Murray Rothbard v Ethics of Liberty píše:
Navrhuji další fundamentální pravidlo týkající se zločinu: kriminálník, narušitel vlastnických práv chcete-li, ztrácí svá vlastní práva v rozsahu ve kterém o tyto práva připravil někoho jiného. Pokud někdo připraví někoho jiného o část jeho vlastnických práv na svoji osobu nebo o rozšíření těchto práv na fyzický majetek, ztrácí svá vlastní vlastnická práva ve stejné míře.

Toto elegantní řešení již na první pohled nabízí zajímavou alternativu současnému systému. Pan Zloděj, který ukradl panu Továrníkovi milion, a tedy porušil jeho vlastnická práva na jeden milion, sám přichází o svoje vlastnické právo až do výše jednoho milionu (svého nikoliv ukradeného) ve prospěch pana Továrníka. 

Nezapomínejme, že Rothbard navrhuje trest v rozsahu původního zločinu jako maximální možnou míru. Pokud by byl někdo naprostý pacifista, pak může zločinci trest úplně odpustit. Stejně tak může oběť útočníkovi odpustit jen část trestu. Pokud tedy pan Zloděj ukradl panu Továrníkovi milion, pan Továrník po něm může celkem požadovat: až 1 milion (ukradený) + až 1 milion (trest) + vzniklé náklady. 

Pokud by ale pan Továrník požadoval (či rovnou sebral) od pana Zloděje 10 milionů místo těch cca 2 milionů, na které má právo, pak je to Továrník, kdo porušuje právo, jelikož trest není přiměřený zločinu. Pokud tedy (hrozí, že) zákazník ukradne majiteli obchodu žvýkačku, pak jej majitel v žádném případě nemá právo na místě zastřelit. Svobodná společnost (či anarchokapitalismus) nerovná se „divoký západ“. [6]

Pokud tedy dnes Stát arbitrárně určuje tresty podle nějakého vlastního vzorce, pak jedná nemorálně a proti přirozeným právům.

Porušení majetkových vlastnických práv

Doposud jsme se věnovali teoretické stránce trestu, podívejme se teď na tu praktickou. Nejjednodušší případ jsme nastínili již výše. Pokud dojde ke zcizení části majetku, pak je postup poměrně jednoduchý. Soud vynese nad obviněným rozsudek vinen či nevinen (popř. následují nějaká odvolání) a pokud byl nakonec odviněný shledán vinným, pak původní oběť určí výši trestu (v rámci daných mezí). 

Jestliže tedy pan Zloděj má zaplatit panu Továrníkovi např. 1,5 milionu (ukradený milion, 100 tisíc náklady, 400 000 trest), které ale nemá, znamená to, že je uvržen do určitého druhu „otroctví“, kdy musí postupně splácet panu Továrníkovi podle nějakého klíče na kterém se domluvili. Tak jako je tomu dnes, pokud někdo splácí dluh, na který momentálně nemá, jen se tomu říká jinak. (Nerad bych, aby si z tohoto článku někdo odnesl dojem anarchokapitalisti = otrokáři, jde jen o správné pojmenování takového stavu)

Pokud čtenář četl články, na které odkazuji na začátku tohoto textu, pak mu jistě neuniklo, že ve svobodném světě by pravděpodobně existovaly pojišťovací agentury, které by své zákazníky zaštiťovaly v mnoha ohledech. Pokud by tedy pan Továrník, zákazník pojišťovací agentury T, byl okraden panem Zlodějem, zákazníkem pojišťovací agentury Z, pak by celý soudní proces mohl proběhnout třeba takto:
Pan Zloděj je shledán vinným, agentura T zaplatí panu továrníkovi sjednanou sumu, kterou následně vymáhá na agentuře Z. Agentura Z pak tyto peníze může vymáhat na panu Zloději. Těžko si lze představit, že by nějaká agentura uzavřela pojištění s někým, kdo by si chtěl do smlouvy dát dodatek „V případě že něco ukradnu, agentura hradí škodu za mě.“ Naopak dodatek „V případě, že neúmyslně způsobím škodu, agentura hradí škodu za mě,“ je poměrně logický a takové pojištění v určitých ohledech existuje již dnes. (např. havarijní pojištění, pojištění odpovědnosti za škody způsobené při výkonu povolání,…)

Obdobně by proces fungoval i u ostatních porušení majetkových vlastnických práv. Nezaujatý člověk jistě ocení, že nebylo třeba žádné policie, žádných soudů a žádného vězení, které by byly provozovány na jeho náklady.

Porušení osobních vlastnických práv

Pokud pan Vrah zabil paní Oběť, pak Rothbardův návrh opět nabízí jednoduché řešení. Každý člověk může v závěti určit, co se má v případě jeho násilné smrti s vrahem stát, popř. zmínit někoho, kdo o tom může rozhodovat. Paní Oběť tedy v závěti určila výši trestu a její zástupce či pojišťovna se tímto rozhodnutí bude u soudu řídit. Pokud oběť nikoho neurčí, pak o výši trestu mohou rozhodovat její nejbližší, jelikož jsou to i oni, kdo daným porušením přirozených práv (tj. vraždou) trpí.

Jelikož maximální výši trestu Rothbard navrhuje ve výši porušení vlastnických práv, potom je za vraždu logickým nejvyšším možným trestem trest smrti. Nikdo samozřejmě netvrdí, že oběť předem v závěti či její zástupce posléze musí vybrat tuto maximální výši. Pokud chce někdo zmírnit tento trest na doživotní vězení, směle do toho. Pokud chce někdo prominout panu Vrahovi trest úplně, jak je libo. Pokud se chce někdo domluvit na finanční odměně, prosím.

Úplně vidím, jak teď leckterému čtenáři vaří krev v žilách a říká si: „Anarchokapitalisti by klidně nechali chodit vrahy po ulicích. A boháči by mohli zabíjet koho chtějí a pak se vykoupit.“ Co ale dělá Stát? Když si někdo posedí 15 let v kriminále a pak je propuštěn, znamená to, že vlastně nikoho nezavraždil? Otázkou bohatých zlotřilců (pracovně jsem si je pojmenoval evil genius, protože pokud argumentujete pro svobodnou společnost, téměř vždy narazíte na někoho, kdo nastiňuje „reálné“ scénáře, kdy šílení superboháči vlastnicí atomové bomby o výkonu 500 Mt TNT odpalují Zemi, mučí důchodce a prodávají drogy nemluvňatům…) se zabývá článek Právo ve svobodné společnosti.

V ostatních útocích na osobní vlastnická práva by soukromé právo a soukromé tresty fungovaly obdobně. Pokud někdo někomu usekne ruku, pak od své oběti jako trest může čekat právě to. Samozřejmě některé případy jsou techniky obtížněji představitelné než jiné, to ale na platnosti daného návrhu nic nemění. V roce 1988 těžko mohl na otázku: „jak se bude péct chleba?“ přesně odpovědět jaké množství, jak dlouho, v jaké pekárně atd. Často to jsou jen technické záležitosti a trh (tj. lidé) by je jistě dokázal překonat, tak jako se mu to povedlo u výroby chleba a milionu dalších procesů.

Soukromé věznice

Výše jsme zmínili, že soukromé věznice jsou minimálně úplně stejně morální jako věznice státní. Jelikož pojišťovny by měly zájem na ochraně obyvatel, aby minimalizovaly riziko, a tak maximalizovaly svoje zisky, pravděpodobně by vlastnily soukromé věznice, kde by případně usvědčené a odsouzené zločince mohly uvěznit. 

Stejně tak by samozřejmě mohly existovat pojišťovny, které by žádná vlastní vězení neměly a v případě, že by pojištěnec této pojišťovny chtěl odsoudit pachatele k pobytu ve vězení, musel by to udělat na svoje náklady, popř. by se musel dohodnout s jinou pojišťovnou.

Kolik by takových uvězněných osob bylo? Rozhodně mnohem méně než dnes. U majetkových zločinů by žádné takové tresty patrně neexistovaly a i u zločinů proti osobám by jich bylo minimum.

Pokud pan Zloděj ukradl panu Továrníkovi milion, pak pan Továrník těžko uvidí svůj milion, pokud Zloděje zavře na pár let do vězení. Raději ho nechá pracovat, aby peníze co nejrychleji dostal zpět.

Stejně tak pokud vás někdo třeba při dopravní nehodě připraví o nohu, potom si troufám tvrdit, že by jen minimum lidí toužilo tohoto člověka poslat do vězení nebo jej rovnou připravit o nohu. Mnohem radši by lidé dostali nějakou finanční kompenzaci za újmu, která jim byla způsobena.

Závěr

Tak jako všude jinde i v oblasti práva nabízí tržní prostředí mnohem efektivnější, spravedlivější a morálnější výstupy než prostředí státní. Zároveň patří toto téma díky etatistické výchově, která provázela většinu z nás již od raného mládí, mezi nejkontroverznější a proto se často můžeme setkat s naprostým odmítnutím soukromého práva a trestů ještě před zahájením věcné debaty. Pokud je naším cílem skutečně svobodná společnost, kde násilí není systematizováno, jako je tomu dnes, ale kde je násilí čistě „náhodným“ projevem lidského jednání, pak musíme tak jako ve všech ostatních oblastech i v této krůček po krůčku poukazovat na nemorálnost státního jednání a na efektivnější alternativy, které nabízí trh.

Reference:
[1] John Locke: Second Treatise on Government
[2] Tak jako o vině a nevinně v současnosti ve Spojených státech rozhoduje nezávislá porota. Výši trestu pak určuje někdo jiný.
[3] denik.cz
[4] penize.cz
[5] Těžko samozřejmě odhadovat, jak velkou částí do toho přispívá nesmyslnost státních věznic a z jaké části je to povahou daných lidí. Pokud si ale Stát dává za cíl zločince „napravovat“, evidentně se mu to nedaří.
[6] Doporučuji knihu „The Not So Wild Wild West“, ke koupi zdea část ke stažení zde, česky potom zde.