Zločinec měsíce: Překupník vstupenek

Mises.cz: 08. května 2015, Dan Šťastný (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 3

[Článek vyšel v časopise Terra Libera 2004/5, ale ani za 11 let neztratil nic na své aktuálnosti, jak ukazuje například tato kauza, pozn. redakce]

Provinění: Prodej vstupenky na hokejové utkání za vyšší než nominální cenu. 

Trest: ? (Za poškozování spotřebitele může trest dosáhnout výše až 8 let vězení.) 

Květnové mistrovství světa v hokeji bylo provázeno pravidelnými reportážemi o prodejcích lístků, které na roveň zločincům stavěla nejen média, ale i státní orgány. Právě ty na překupníky – i když s efektivností typickou pro státní sektor – před zimními stadiony pořádaly hony. 

Překupník – jakkoliv pejorativně toto označení zní – však nikomu neubližuje jako zloděj či vrah. Nikoho, s kým přichází do styku, k ničemu nenutí a pouze nabízí spolupráci. Proč je tedy považován za zločince? Snad v důsledku představy, že vstup překupníka na trh lístků zvyšuje jejich ceny pro fanoušky: nebýt překupníka, dostali by fanoušci lístky za 500 Kč od původního distributora. 

Taková představa překupníka jako parazita je ovšem značně povrchní a připomíná časté stesky ekonomických ignorantů o neproduktivnosti prostředníků: jen kupují levně a prodávají dráž a zboží se stává o jejich přirážku dražší. Je sice pravdou, že prostředníci zřídkakdy prodávají levněji, než nakoupili (alespoň to nemají v plánu). Kdyby ovšem opravdu prodávali identické zboží (tj. kdyby k hodnotě zboží ničím nepřispívali), potom by nebylo jasné, proč by byl spotřebitel ochoten kupovat toto zboží od prostředníka za vyšší cenu, přestože si je může koupit levněji přímo od dodavatele. Obdobně bychom se mohli ptát, proč by za takových podmínek dodavatel prodával zboží raději prostředníkovi za nižší cenu než za cenu vyšší přímo spotřebiteli. Řešením těchto hádanek je, že prostředník bude existovat právě a jen tam, kde svoje postavení (stejně jako každý podnikatel na trhu) obhájí: tam, kde přispěje k hodnotě zboží více, než kolik činí jeho přirážka. Kdyby prostředník přispěl méně (nebo vůbec ne), dodavatel a spotřebitel se bez něj rádi obejdou! 

Jak toto souvisí s překupníky lístků na hokej (fotbal, do divadla apod.)? I oni jsou prostředníky a vzhledem k tomu, že se na trhu „udrželi“, musíme se ptát, čím přispěli k hodnotě lístku, že si fanoušci lístky kupovali raději od nich, než přímo od Sazky. Zdánlivě jednoduchá odpověď, že to přeci nešlo, neboť lístky skoupili překupníci, opomíjí skutečnost, že každý z fanoušků měl technicky stejné možnosti si v hodinu H (např. 2. 4. v 5 hodin ráno) lístky zakoupit, stejné jako překupníci. Že se na většinu z nich (jak fanoušků, tak překupníků) nedostalo, bylo způsobeno skutečností, že Sazka nasadila tak nízké ceny, že by při nich chtělo utkání na stadionu sledovat takové množství diváků, že by se na stadion nevešli. Vzhledem k tomu, že si této skutečnosti byli kromě fanoušků (kupujících lístky pro sebe i své kamarády) vědomi i podnikaví obchodníci, nestáli onoho rána ve frontě na lístky fanoušci sami a nedostatek lístků se projevil o to rychleji – asi za 3 minuty… 

Nedostatek lístků pro fanoušky by se však projevil dříve či později i bez překupníků. A skutečnost, že by existovali neuspokojení fanoušci, by vedla ke vzniku nového trhu s lístky, kde by fanoušci, na něž se nedostalo, snažili získat lístky od těch, kteří v nákupu lístků od Sazky byli z nějakého důvodu úspěšní (první ve frontě, osobní konexe v Sazce, kamarád ve frontě apod.). Cena na tomto trhu by proto převýšila distribuční cenu Sazky a její výše by se odvíjela od ochoty neuspokojených fanoušků platit. Jestliže, jak jsme viděli, byli fanoušci ochotni za lístky zaplatit třeba 10.000, Kč, dosáhla by cena lístků na tomto trhu této výše bez ohledu na to, zda jim lístky prodávali fanoušci (kteří si ve světle vyšší ceny uvědomili, že preferují peníze před možností jít na zápas) či překupníci (kteří se na zápas nikdy ani nechystali)! 

Jediný možný rozdíl způsobený přítomností překupníků na trhu by spočíval v tom, že by tento trh fungoval mnohem hladčeji v důsledku toho, že profesionální překupníci (bez zájmu o hokej) mají na rozdíl od fanoušků větší motivaci lístky prodat. Vzhledem k tomu, že na zápasy osobně vlastně ani jít nechtěli, a lístky pro ně představují hodnotu pouze tehdy, pokud se jim je podaří prodat, vyhledávají potenciální zájemce o lístky z řad fanoušků velmi aktivně a účinně. V důsledku toho si bylo možno lístky na hokej koupit po celou dobu mistrovství bez problémů. Nebýt překupníků, bylo by pro ne úspěšné fanoušky mnohem složitější – a tedy dražší – během šampionátu lístky získat. 

Tím se dostáváme k hodnotě, kterou překupníci k lístkům přidali: učinili lístky dostupné i pro ty, kteří nechtěli či nemohli v daný den vstávat, aby byli ve frontě včas. Pro mnohé fanoušky se tak překupníci stali levnějším způsobem získání lístku, a jejich přítomnost na trhu je proto stejně oprávněná jako přítomnost jakýchkoliv jiných prostředníků. 

Neměli bychom nicméně zapomínat na to, že prostor pro překupníky byl vytvořen nesmyslně nízko nastavenými cenami při původní distribuci. Kdyby se původní prodejce choval více podnikatelsky a ceny nastavil výše, prostor pro překupníky by se snížil a zisk, který překupníci inkasovali, by zůstal jemu. Skutečnost, že se původní prodejce lístků takto nechoval, je sice pozoruhodná, ale její vysvětlení by přesáhlo problematiku, které se zde věnujeme. V každém případě je nutno podtrhnout, že pokud tak činí ve víře, že jsou za nižší ceny lístky fanouškům dostupnější, ignoruje skutečnost, že se fanoušci o omezené množství lístků stejně „poperou“ a výsledná cena se stejně vyšplhá na úroveň danou poptávkou fanoušků. Bude-li mít boj navíc podobu třeba stání ve frontě, ponesou fanoušci náklady (čas strávený ve frontě), které nebudou pro prodejce žádným přínosem. 

Analogií situace při mistrovství světa by bylo třeba rozhodnutí Škodovky prodávat Octavie za 50 tisíc. Protože za takovou cenu by si chtělo tato auto pořídit více lidí, než kolik je Škodovka ochotna dodat (stejně jako při ceně 500 Kč si lístek chtělo koupit více lidí, než kolik byla Sazka schopna nabídnout), všichni zájemci o Octavie by mezi sebou soutěžili, kdo Octavii za tak nízkou cenu získá. Stáli by třeba fronty a Octavie by se dostaly nakonec do rukou těch, kteří by byli ochotni k získání auta obětovat nejvíce času ve frontě. Pravděpodobnějším scénářem by ovšem bylo, že by se objevili překupníci, kteří by auta skoupili a snažili se je prodávat za ceny, při nichž by počet zájemců o ně právě odpovídal počtu nabízených aut. 

V rozporu s představou mnoha lidí nebyla cena lístků při mistrovství světa tak vysoká v důsledku existence překupníků, ale proto, že byla po lístcích taková poptávka. Jediné, co překupníci ovlivnit mohli, je struktura fanoušků, kteří se nakonec na zápas dostali. Lístky se totiž dostaly do rukou těch fanoušků, kteří byli nejvíce ochotni platit, zatímco kdyby překupníků nebylo, skončili by v rukou buď náhodných šťastlivců, nebo těch, kterým nedělalo problém v daný den brzy vstát a být u terminálu Sazky s dostatečným předstihem. 

Hony na překupníky lístků proto představují nejen nespravedlnost vůči samotným překupníkům, ale i plýtvání časem těch institucí, jejichž úkolem je honit a usvědčovat skutečné zločince.