Zmatení kolem Greshamova zákona

Mises.cz: 15. června 2011, Friedrich August von Hayek (přidal Peter), komentářů: 0

Je velkým nedorozuměním spojeným s Greshamovým zákonem věřit, že tendence k vytlačování dobrých peněz špatnými činí vládní emisní monopol nezbytným. Vynikající ekonom W. S. Jevons formuloval tento zákon ve formě, že dobré peníze nemohou vytlačit špatné právě proto, aby to dokázal. Je pravdou, že své argumenty proti návrhům filosofa Herberta Spencera, který prosazoval volnou ražbu zlatých mincí, formuloval v době, kdy jedinými myslitelnými penězi byly zlaté a stříbrné mince. Jevons, který se dostal k ekonomii přes práci přezkušovatele ryzosti kovů v mincovně, si snad ještě méně než kterýkoli z jeho současníků dokázal představit jiný druh peněz. Nicméně jeho rozhořčení nad tím, co nazval Spencerovým návrhem,

„že stejně jako důvěřujeme pěstitelům čaje, že nám jej budou dodávat po librách, pekařům, že nás budou zásobovat bochníky chleba, máme důvěřovat i Heaton and Sons či nějakému jinému podnikatelskému subjektu z Birminghamu, že nám budou poskytovat sovereigny a šilinky na vlastní riziko za účelem dosažení zisku“,³⁴

jej vedlo ke kategorickému výroku, že „neexistuje nic, co by bylo méně vhodným předmětem konkurence než peníze“.³⁵

Je více než charakteristické, že dokonce ani Herbert Spencer nešel ve svých úvahách dál než k tomu, že by soukromí podnikatelé mohli emitovat stejný druh peněz, který tehdy emitovala vláda – tj. zlaté a stříbrné mince. Zdá se, že je považoval za jediný druh peněz, o kterém můžeme smysluplně uvažovat, a že proto považoval za nezbytné, aby existoval pevný směnný kurz (doslova 1:1 v případě stejné váhy a ryzosti) mezi vládními a soukromými penězi. Za takových podmínek, pokud by nějaký emitent začal produkovat podřadné peníze, by Greshamův zákon skutečně působil. Tento výklad dokládá i Jevonsova formulace odmítnutí Spencerova návrhu na základě toho, že

„zatímco v jakémkoli jiném případě všichni ve svém vlastním zájmu preferují lepší alternativu před horší, v případě peněz se zdá, že lidé paradoxně vybírají horší variantu a zavrhují lepší.“³⁶

Jevons a s ním mnozí další zřejmě přehlédli či považovali za nevýznamné, že Greshamův zákon lze aplikovat pouze na různé druhy peněz, mezi kterými je zákonem stanoven fixní směnný kurz. Pokud zákon vytvoří ze dvou druhů peněz dokonalé substituty pro splácení dluhů a donutí věřitele akceptovat platbu v mincích s nižším obsahem zlata místo mincí s vyšším obsahem zlata, pak samozřejmě budou dlužníci ke splácení používat pouze první z nich a ziskovějším využitím pro druhé bude jejich tezaurace.

V případě pohyblivých směnných kurzů však bude podřadná kvalita jedněch peněz oceněna nižším kurzem a lidé se jich budou snažit zbavit, jak jen to bude nejrychleji možné. Proces výběru by směřoval k penězům, které budou z jakéhokoli důvodu považovány za nejlepší mezi všemi alternativními penězi emitovanými různými institucemi, a velmi rychle by došlo k vytěsnění peněz považovaných za nevhodné nebo bezcenné.³⁷

Vždyť kdykoli došlo k pádivé inflaci, začaly být všechny předměty stabilnější hodnoty od brambor po cigarety a od lahví brandy po vajíčka a účty v cizích měnách (např. v dolarech) používany jako peníze,³⁸ takže na konci velké inflace v Německu bylo jasné, že Greshamův zákon není pravdivý a odporuje empirické realitě. Není nesprávný, ale lze jej aplikovat pouze v případě, pokud je stanoven fixní směnný kurz mezi různými formami peněz.

34 W. S. Jevons [34], str. 64 v reakci na Herberta Spencera [57].

35 Jevons, ibid., str. 65. Ranější charakteristické pokusy ospravedlnit vyčlenění bankovnictví a emise peněz ze všeobecné argumentace ve prospěch volné konkurence je možné nalézt v roce 1837 ve spisech S. J. Loyda (pozdějšího Lorda Overstona) [38], str. 49: „Obvyklý prospěch všech členů komunity plynoucí z konkurence je ten, že povzbuzuje důmyslnost a snahu výrobců a tím způsobem veřejnosti zajišťuje nejlepší nabídku a množství výrobků za nejnižší cenu, zatímco veškeré náklady vyplývající z omylů a chybných kalkulací na straně výrobců dopadnou na ně samotné a nikoliv na veřejnost. S ohledem na papírové peníze je však zájem veřejnosti zcela jiného druhu – ve svém konečném důsledku je jím stabilní a stejnoměrná regulace jejich množství v oběhu za pomoci nějakého pevného pravidla. Nepříznivé důsledky jakéhokoliv omylu či chybné kalkulace v tomto případě z větší části nese veřejnost a nikoliv emitent.“ Je příznačné, že Loyd uvažoval pouze možnost, kdy by různé instituce emitovaly stejné peníze a nikoli, že by emitovaly různé peníze, které by si navzájem konkurovaly. 

36 Jevons, ibid., str. 82. Jevons formuloval tuto větu skutečně velmi nešťastně, protože ve svém přesném významu Greshamův zákon samozřejmě uvažuje lidi, kteří preferují lepší variantu před horší.

37 Pokud by Gresham, jak je někdy citován, mínil, že lepší peníze nemohou zcela obecně vytlačit horší, pak se jednoduše mýlil, pokud nedodáme jeho pravděpodobně implicitní předpoklad, že je stanoven pevný směnný kurz.

38 Srovnej Bresciani-Turroni [7], str. 174: „V podmínkách charakterizovaných naprostou nedůvěrou v národní měnu je princip Greshamova zákona zcela převrácen a dobré peníze vytlačují špatné. Hodnota těch špatných dále postupně klesá.“ Ale dokonce ani on nezmiňuje, že kritickým rozdílem není „naprostá nedůvěra“, ale existence či absence efektivně vynutitelného fixního směnného kurzu.

Tento text je 6. kapitola z knihy "F. A. Hayek - SOUKROMÉ PENÍZE: Potřebujeme centrální banku?", ktorá je v elektornickej forme dostupná tu.

Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu.