Zprivatizovat: Vlády selhávají v ochraně ohrožených druhů

Mises.cz: 19. září 2016, HynekRk, komentářů: 2

[Vyšlo na Mises.org, dne 4. 9. 2016, autor Michael Malin, https://mises.org/blog/privatize-governments-have-failed-preserve-endangered-species]

Ochrana ohrožených zvířecích druhů je oblastí, kde většina ekonomů tvrdí, že zde existuje tržní selhání. Kvůli tomu se většina lidí domnívá, že tato služba může být zajištěna pouze skrze vládní zásahy. Všude na světě vlády zkoušely různé metody, aby toto zajistily. Mezi nejpopulárnější metody patří vytváření národních parků nebo rezervací pro zvířata a ochrana zvířat před lovem a odchytem pomocí práva. V roce 1966 Spojené státy podepsaly "Zákon na ochranu ohrožených druhů", který uváděl 78 různých druhů, které by měly být chráněny. Od té doby se jen dva z těchto druhů opět početně vzmohly a tři vymřely [nutno uvést, že vymření nějakého druhu nemusí být nutně zásluhou člověka, ale může být i výsledkem přirozeného vývoje, pozn. překladatele].
 
Nyní je na listě ohrožených zvířat přes 9 tisíc druhů zvířat. Přes snahu "zastavit a zvrátit trend vymírání druhů za každou cenu" (Tennessee Valley Authority versus Hill) a přesto, "Národní úřad pro oceán a atmosféru" (NOAA) má roční rozpočet téměř 2 miliardy dolarů, je úspěšnost ohrožených druhů méně jak jedno procento. Nicméně, otázka záchrany ohrožených druhů není beznadějná. Níže jsou tři různé příklady, kde tyto trendy byly zvráceny za velmi nízkých nákladů (a i zisku).

Afričtí sloni

V roce 1989 zakázala "Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin" (CITES) mezinárodní obchod se ve snaze ochránit slony před nadměrným lovem. Tento zákaz ve skutečnosti vytvořil velmi lukrativní černý trh se slonovinou, který vedl i k většímu pytlačení slonů. Dle profesorů Stuarta Chapina III., Garyho Kofinase a Carla Folkeho v knize "Principles of Ecosystem Stewardship: Resilience-Based Natural Resource Management in a Changing World", "...ve snaze řešit problém ochrany slonů během 70. a 80. let 20. století mnoho afrických zemí ustavilo národní parky a jiné formy rezervací tak, že to omezilo všechna lokální využití slonů." Tyto dobře míněné změny také vytvořily těžké následky včetně zničené úrody, strachu mezi obyvateli a v některých případech smrt pošlapáním. Dále, nebyly poskytnuty žádné výjimky anebo zaopatření jako náhrada za používání zdrojů domorodými obyvateli anebo těžce se živícími usedlíky. "Navzdory ustavení CITES a chráněným oblastem s dozorčími úředníky, organizovaný nelegální obchod se sloními produkty rostl, hnán kupujícími na černém trhu."

Vládní regulace nebyly sto tento problém zastavit. Za nějakou dobu se stalo jasné, že silné společenské hnutí bude nutné. "Zimbabwe bylo první zemí v Africe, kde připustili ochranu přírody jejím využíváním, která uznává, že vlastníci půdy by měli benefitovat z divoké přírody." Pro tyto účely byl vytvořen program nazývaný "Communal Areas Management Program for Indigenous Resources" (CAMPFIRE) [přeloženo zřejmě jako program komunitního oblastního managementu pro původní zdroje, pozn. překladatele]. "V čase kdy začínal, byl CAMPFIRE v Africe unikátní v tom, že opravňoval lokální komunity k distribuci výnosů z trofejních kořistí obcím nedaleko zvířecích rezervací, a tak podporoval ochranářství. Zisk z těchto lovů šel přímo lidem nebo byl použit pro lokální infrastrukturu. Tyto změny vedly k dramatickému vzestupu v zapojení komunity a dovolily původním kmenům plně využít jejich staletých tradičních ochranářských znalostí. Finální výsledky tohoto dvouletého experimentu byly slibné. Dle reportů zde byl "dramatický vzestup v hlášení porušení regulací lovu, protože obyvatelé komunit začali pomáhat ve vynucování regulací, které chránily jejich majetky."

I když byl CAMPFIRE do té doby nejvíce úspěšným systémem, pořád nebyl dokonalý. Nakonec selhal kvůli problémům s direktivní administrativou, nerovnoměrnou distribucí [zřejmě myšleno vzhledem k odváděným výkonům účastníků, pozn. překladatele] a politickou korupcí. Nakonec byl program zrušen díky politickým převratům v afrických zemích. I když toto zainteresování komunity bylo krokem správným směrem, nešlo evidentně dostatečně daleko.

Jihoafričtí nosorožci

V podobné situaci jako u slonů má také jihoafrická vláda těžkosti v ochraně nosorožců před pytlačením. Jejich odpověď v boji s tímto problémem: celkové stažení vlády. Dle Mika Cohena a Paula Burkhardta z Bloombergu, "Jihoafrická vláda žádá mezinárodní komunitu, aby legalizovala obchod s nosorožčími rohy jako prostředek k záchraně zvířat a boji s pytláctvím." Jejich argumentem je to, že nelegální obchod s rohy vytvořil velmi lukrativní černý trh, který silně podněcuje pytláctví. Zatímco postavení obchodu mimo zákon odstraňuje jakýkoliv ziskový motiv, aby majitelé půdy chránili zvířata. Jihoafričané doufají, že legalizace obchodu s rohy velmi zredukuje černý trh a soukromí vlastníci (kteří umí spravovat zdroje více efektivně a účinně) budou mít motiv k ochraně a zvyšování počtu kusů zvěře. 

Američtí bizoni

Jedna z několika tragédií ohrožených živočišných druhů obrácená v úspěšný příběh se týkala amerického bizona. Tragédie nastala, když populace bizonů šla z odhadovaných desítek milionů před rokem 1800 na několik stovek ani ne o 80 let později. Tento rapidní úbytek a málem vyhynutí je obecně připisováno "tragédii obecní pastviny" (tj. nedostatku práva soukromě vlastnit majetek). Když poptávka po produktech z bizonů stoupala, stávali se bizoni nadměrně lovenými, protože pobývali na území nevlastněném bílými, a tak byli považováni za lovnou zvěř, kterou mohl lovit kdokoliv. Železnice často šmahem platily za zabité bizony, aby se vyhnuly zpoždění, a protože zpoždění by stálo železniční společnosti peníze, nebyl zde žádný finanční motiv chránit bizony. Dle stati "Endangered Species, Private Property, and the American Bison" od Benjamina Wiegolda, federální armáda pod velením generála Williama Shermana "adoptovala politiku spálené země, která zahrnovala pokusy vymýtit stáda bizonů z planin."

Vládní úsilí ochránit bizony bylo neúspěšné. "V roce 1872 byl otevřen Yellowstonský národní park jako bezpečné útočiště, ale pytláctví pořád zůstávalo značným problémem. Henry S. Yount, připomínaný kvůli době, kterou strávil v Yellowstonu jako první ranger národního parku, rezignoval po 14 měsících, protože poznal, že jeho úsilí bylo samotné beznadějné."

Naštěstí volnotržní řešení zajistilo mnohem světlejší budoucnost pro bizona. Několik rančerů začalo chovat divoké bizony, když rozpoznali snižování jejich počtů jako příležitost, a tito byli daleko více úspěšní v jejich ochraně. Zatímco populace v Yellowstonu šla z 25 na 23 kusů mezi lety 1884 až 1902, soukromě vlastněná bizoní populace vzrostla na odhadovaných 700 kusů. "Tento trend pokračoval po více než století, když do 90. let 20. století byl podíl 25 tisíc veřejně vlastněných versus 250 tisíc soukromě vlastněných bizonů."

V každém z těchto případů nejen, že byly direktivní přístupy veřejného sektoru neadekvátní, ale mnoho z nich předně zapříčinilo ohrožení zvířat. V případě, že vlastnická práva jsou nedotčena, jasně definovaná a chráněná - ziskové stimuly pravděpodobněji zajistí, že počty těchto zvířat budou pokračovat v růstu.

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.