11. září 2014 21:33:47 | reagovat
Joe Doe
Díky za pěkný článek..
Rothbard opět brilantně připomněl již dávné pravdy. Za připomenutí stojí "kouzlo" vládních dluhopisů. "Veřejný dluh "vytěsňuje" produktivní soukromé užití úspor." (Opět paradoxně vláda sama roztáčí "spirálu", proti které by měla bojovat..)Turgot správně odhalil a odsoudil postoj proti lichvě a to ne jen za jeho do očí bijící NE-konzistenci. Z čehož plyne dnes tak rozšířená neúcta k právu a neschopnost (pro mnohé jedince) jej vůbec rozlišit.
Autor argumenty vyvrací nejen keynesiánskými, ale i všemi mainstreamovými ekonomy dodnes papouškovaný omyl, že časové preference ve formě úrokové míry jsou přímo určeny poptávkou po penězích (tj. množstvím v držení). (Odtud plyne to šílené „roztleskávání“ spotřeby CB a vžitá představa o škodlivosti úspor a mnoho dalšího institucionalizovaného zla.)
Podstatou naopak není množství, ale kupní síla peněz jako funkce individuálních časových preferencí (tj. přesně obrácený vztah). Keynesův pohled vzájemných vazeb je jen špatný kouzelnický trik. Nejčastější námitkou zastánců je, že všechny křivky poptávky i nabídky jsou ve vzájemném vztahu přes jejich vazby k cenám. Tento argument je však až příliš zjednodušený (protože ignoruje podstatu samotného jednání) a opět chybný. Křivky poptávky jsou určeny měřítkem užitečnosti, zatímco křivky nabídky jsou zase definovány spekulacemi a službami/zbožím vyprodukovanými prací, půdou a mnohými dalšími faktory, které jsou však v konečném důsledku řízeny právě na základě časových preferencí. (viz. Man, Ekonomy and State, M.N.Rothbard, str.786, 1959)
„Z hlediska jednotlivců jsou to právě individuální preference, které ovlivňují tok peněz a to úplně stejně jako cokoliv jiného co podléhá zákonům nabídky a poptávky.“
"Každý "pracující" se může stát "kapitalistou" a jedinou věcí, co mu v tom brání, jsou jeho vlastní vysoké časové preference." (Ibid. str. 418)
Odpůrci lichvy také pozapomněli na základ dobrovolnosti směny a staré pořekadlo: "Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše".