11. června 2018 10:33:46 | reagovat
Tomáš Fiala
Jen tak dál
To je otázka pohledu. Buď člověk chápe bankrot jako obrodný proces nebo jako katastrofu. Evropská elita se v žádném případě nevzdá keynesiánských monetárně-fiskálních nesmyslů. Chca nechca ty jsou (beze srandy) nejdokonalejším mocenským manuálem. Evropským (i neevropským) elitám civilizovaného keynesiánského světa je jasné, že tahle teorie dovedla systém na samý konec jeho možné existence. Snaží se všemožně tento mocenský manuál nějak modifikovat nebo vylepšit, aby si dál zajistila existenci. Bez tohoto stávajícího systému totiž ta elita nebo nějaká její část má šanci spadnout na sociální chvost společnosti. Bez tohoto systému se hodnota majetků a prostředků této elity, které navytvářela v tomto a díky tomuto systému a jen jemu tedy poplatných, blíží limitně nule. Bez tohoto systému elitě hrozí, že ji rozezlená lůza pověsí za nohy na benzínku i s jejich milenkama. A ta elita to moc dobře ví. Ta snaha o modifikaci mi však připomíná vyděšenou myš, která bezmocně kličkuje před kočkou. A ne jednou. Elita vyděšeně kličkuje mezi GIIPSama, refjůdžíkama, ekologií, energetikou, fyzikou pohonu dopravních prostředků atd. a každý tento problém představuje ve skutečnosti nikoli problém k řešení, ale kočku, kterou si ke vší srandě porodila, odkojila a vychovala ta elita sama. X-D Používají zjevně nesmyslné postupy, o kterých vědí, že je už dávno dokázána jejich nefunkčnost. Teoreticky i prakticky. Mají na tu modifikaci k dispozici jen dva. Postupy ryze bolševické, které ještě mohou neznalým připadat jako pokus o nějakou systémovost. A merkantilistické chaotické blbnutí od čerta k ďáblu. Ke krachu však keynesiánská civilizace nezvratně spěje a dospěje. Teď záleží na tom, co člověk sám pro sebe ocení víc. Zdali relativně spokojený život v neustále se prodlužující agonii stávajícího systému a bláhovou naději, že je čas nebo dokonce reálná naděje na úspěch přesvědčit celníky, berní úředníky, zaměstnankyně ČOI, policajty s armádou..., což je převážná čřást společnosti, o blahodárnu libertariánství. Nebo zdali vítá každou keynesiánsko-bolševicko-merkantilistickou fantasmagotrii, která tento systém přiblíží zase o krok blíž k tomu krachu s tím, že stejně je nakonec nejlepší lidi hodit do vody, aby plavali sami, než jim utírat propagandistické nudle, kterými jsou bohužel prosáklí.Jakkoli je mi to na libertariánských fórech vyčítáno, osobně víc ocením to druhé. I kdyby po krachu tohoto systému žádná skutečná svoboda (v libertariánském smyslu) nenastala, podařilo se restartovat stát a situace by jela "da capo al fine", pořád by to bylo lepší než tahle ekonomicko-společenská degradace a destrukce. Alespoň na začátku by se lidi nadechli a stihli vybudovat něco pořádného - produktivního a hlavně by okamžitě pochcípaly všechny dotační a všelijak jinak vyžírkovské "firmy" a aktivity. A právě technologie, kterou mají lidi v ruce, a kterou je možná ještě sama ta elita možným zavedením bezhotovostního platebního styku naučí používat, dává naději. V případě bankrotu nebudou totiž stát produktivní lidi udiveně s rukama v kapsách, co že jako mají najednou dělat. Viz Venezuela. Už v průběhu toho bankrotu budou hledat a nacházet způsoby, jak kooperovat jinak, než ofiko. A že se snaží. E-gold byla první vlaštovka. Různé krypto, uberizace apod. jsou další a další nezastavitelné pokusy. Co nepůjde na legálním trhu, přesune se na černý. A čím dál víc. Viz Venezuelani, kterým bylo buřt, co si myslí Maduro např. o dolarech, kryptu, Au, Ag, jestli to zakazuje nebo ne a ještě v době, kdy Venezuela jako stát zdánlivě fungovala, to prostě sháněli, hromadili a odkládali na později. Bylo jim lhostejné jaký má Maduro názor na svobodný trh, kterému nadává do černého a postupně jej už v době, kdy Venezuela jako stát zdánlivě fungovala, rozvíjeli a víc a víc přesouvali do něj své aktivity. Dneska nemají produktivní Venezuelani nějaký vážný problém pokračovat ve své produktivní činnosti dál. Dnes tato produktivní činnost postupně vstřebává ty z neproduktivních, kteří nejsou líní a neštítí se práce pro dobrovolně platícího zákazníka.
Je tedy na každém jednom člověku, zda mu při čtení takovýchhle článků budou vstávat chlupy na zádech hrůzou nebo jestli je bude číst s pocitem naděje.