Pokud by dětem bylo dáno právo účinně odmítnout něco, k čemu je vedeno, tlačeno či nuceno rodičem, nemůže rodiči zůstat odpovědnost za činy dítěte. Odpovědný může být totiž pouze ten, kdo má možnost předmět odpovědnosti účinně ovlivnit. Pokud dáme dítěti právo veta, nemůžeme tedy spravedlivě žádat, aby někdo jiný (rodič) nesl za takové rozhodnutí odpovědnost. Když zároveň uznáme, že dítě se snižující se mírou vzhledem k věku není schopné takové odpovědnosti, je uvedená teze o "právu vždy říci NE" od základu chybná. V opačném případě je nezbytné popřít základní funkci rodiny a tedy základní opodstatnění její existence.
Nelze nijak kvantifikovat, kdy jde směrem od rodičů k dítěti o jejich zodpovědnost za dítě vzhledem k jeho momentální ne/dospělosti, a kdy už jde o nátlak. Ale v zásadě platí, že rozhoduje ten, kdo hradí náklady. Právo veta má každé dítě a většina dětí jej uplatní -> v okamžiku, kdy je schopno a ochotno plně saturovat náklady na svou existenci.