2 a 1/2. Nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování

Jev, kterým se zabývá druhá kapitola, se nazývá „nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování“. Protože jde o jednu z naprosto nejzásadnějších věcí, na níž je založeno mnoho tezí napříč celou knihou, rozhodl jsem se tuto kapitolu poněkud rozšířit. Hluboké porozumění tomuto tématu je pravděpodobně nezbytné pro úplné pochopení zbytku knihy.

Představme si centrálně plánovanou společnost a její vládu, jež může být tvořena jednotlivcem, případně i nějakou skupinou; není-li tato společnost na zcela primitivní úrovni technologického rozvoje, nelze považovat za reálné, aby tito panovníci rozuměli všem oborům lidské činnosti, kterým se věnují jejich poddaní. Musejí tedy nezbytně vytvořit hierarchickou strukturu jedinců, kterou si lze představit jako pyramidu, jejíž základy jsou tvořeny třeba dělníky, nad kterými se nachází jejich nadřízení, nad nimi zas jejich nadřízení; a tak dále až k vládě, jež se nalézá na samém vrcholu.

Abychom ukázali, že problém centrálního plánování společnosti je naprosto fatální i v absolutně ideálních (nedosažitelných) podmínkách, předpokládejme pro všechny úvahy v této kapitole, že všichni členové dané společnosti jsou bezvýhradně čestní, za všech okolností staví blaho celku nad blaho vlastní, nikdy nekradou a na srdci jim neleží nic než budování lepších zítřků, kvůli kterému budou dřít od úsvitu do soumraku. Velmi často se lze setkat s názorem, že centrální plánování nefunguje právě proto, že lidé nemají výše zmíněné vlastnosti; já však hodlám dokázat, že i kdyby je měli, zůstane centrální plánování stále zoufale neefektivním způsobem řízení společnosti.

Ze všech tisíců a milionů zdrojů, které je třeba koordinovat a rozdělovat, se zaměříme na jeden jediný: titan. Uplatnění pro tento stříbřitě bílý kov existuje – díky jeho pozoruhodným vlastnostem – mnoho. Když pomineme, že se z něj staví pláště vesmírných sond, družic a stanic, kterými se zde nebudeme zabývat, zbývá dostatek dalších využití, z nichž se zaměříme jen na výrobu lodních šroubů a chemických reaktorů; předpokládejme, že v naší centrálně řízené zemi existují nějaké loděnice a velmi rozvinutý chemický průmysl.

V souladu s úvodními předpoklady připusťme, že na všech relevantních pozicích pracují toliko špičkoví odborníci, jejichž cílem není nic jiného než blaho společnosti. Chemik přesně zná a dokáže popsat výhody i nevýhody titanového reaktoru oproti jinému. Lodní konstruktér zase chápe a umí vysvětlit všechna pro a proti titanových lodních šroubů. Oba sdělí tyto závěry svým nadřízeným, kteří jim ve všem porozumějí, neboť jsou též na slovo vzatými odborníky. Spočítají si tedy, kolik titanu potřebují pro celé své odvětví, a zažádají o něj. Předpokládejme však, že kovu je nedostatek, takže si moudrý centrální plánovač sezve všechny, kdo žádají o titan, a také osobu zodpovědnou za jeho produkci (v reálném světě to pochopitelně bude fungovat úplně jinak, ale zde pro zjednodušení předpokládáme ideální podmínky prosté klientelismu, ignorantství a podobně).

Jak bude takové jednání asi probíhat? Nesmíme zapomínat, že se jedná o centrálně plánovanou společnost, ve které neexistují tržní ceny. Všichni se tedy sejdou, žadatelé vysvětlí, proč potřebují titan; osoba zodpovědná za jeho produkci sdělí, jakých zdrojů je zapotřebí, aby mohlo být titanu více. Centrální plánovač teď musí učinit rozhodnutí; ale jak? Jaké faktory má vůbec zahrnout? Kdyby bylo jasné, kolik chemických reaktorů a lodních šroubů „je potřeba“, mohl by alespoň zjišťovat, kde je použití substitutu méně nákladné. Jenže ono „je potřeba“ závisí právě mimo jiné na tom, jak bude výsledné řešení nákladné; čím komplikovanější je stavba lodi, tím spíše se vyplatí jich mít méně a užívat jiných dopravních prostředků (nemluvě o tom, že zde do hry vstupuje ještě přání milionů spotřebitelů, kteří leckdy ani sami nevědí, co chtějí, dokud si to nevyzkoušejí). Také je možné zvýšit produkci, což ovšem stojí zase jiné zdroje, pro které však pochopitelně existuje mnoho dalších využití; jeden problém se váže na druhý. A to celé je pouhý začátek, neboť i jen samotný titan lze ještě využít například ve zdravotnictví, leteckém průmyslu, někteří z něj chtějí mít hodinky a tak dále; především je ale nezbytné učinit podobná rozhodnutí nejen pro jeden kov, nýbrž pro každý z nepřeberného množství zdrojů.

Někdo by mohl namítnout, že centrální plánovač může celý problém vyřešit stanovením cen jednotlivých statků. Ceny jsou však důsledkem tržních procesů; pak vyjadřují vzácnost zdrojů a lidské preference. Stanoví-li je někdo arbitrárně, výše uvedenému problému se nevyhne, pouze jej přesune jinam; otázkám podobným těm z minulého odstavce totiž bude čelit v rámci vytváření cen, neboť v tomto procesu stejně musí porovnávat relativní vzácnost všech statků (a tu konfrontovat s poptávkou nakupujících). Další zásadní problém arbitrárního určování cen spočívá v tom, že stav světa se stále mění a proces oceňování by měl být z podstaty věci dynamický a nekonečný.

Trh naopak dovede tyto problémy řešit samovolně, neboť ceny vytvářejí sami obchodující jedinci v rámci snahy o maximalizaci svých zisků; celý proces je velmi robustní, reaguje na změny v čase, reflektuje preference všech účastníků tržního procesu i vzácnost zdrojů. Všechna výše popsaná rozhodnutí pak nedělá žádná centrální autorita, nýbrž všichni nakupující, prodávající, výrobci, spotřebitelé, zaměstnanci i zaměstnavatelé. Není-li volný trh nijak deformován (například státními zásahy), pak je maximalizace zisku každého jedince ekvivalentní maximalizaci jeho přínosu pro společnost (protože na jedné straně poskytování co nejžádanějších služeb znamená nejvyšší příjmy a na straně druhé snižování nákladů znamená šetření vzácnými zdroji, které pak mohou použít jiní).

Často se lze setkat s námitkou, že obří korporace jsou také centrálně plánované, což by měl být důkaz toho, že centrálně plánovaná společnost by mohla fungovat stejně. Rozdíl je však v tom, že i hodně velká korporace se může v tržním prostředí orientovat pomocí cen. Lze ji interně rozdělit na jednotlivé divize a oddělení, aby výsledky jejich činnosti mohly být převáděny na peníze, což může sloužit jako klíč k rozdělování vzácných zdrojů. Je-li centrálně plánovaná ekonomika jako celek, pak žádnou takovou možnost nemá, neboť tržní ceny vznikají jen a pouze neregulovanou interakcí svobodných (tedy ne centrálně řízených) jedinců. Výše zmiňovaná korporace se tedy orientuje pomocí cen zvenčí; je-li však centrálně řízená celá společnost, tuto možnost ztrácí (respektive může se řídit zahraničními cenami, což bude patrně stejně lepší než nic, nicméně rozhodně hrubě neefektivní). Kdyby přesto nějaký soukromý subjekt dorostl na nějakém území rozměrů státu a stal se v tolika oblastech dominantním hráčem, začne se potýkat se stejnými problémy; zásadní však je, že dokud mohou lidé jeho služby odmítnout, tento může zkrachovat, čímž dá prostor efektivnějším konkurentům. K tomu v případě státu dojde jen těžko, neboť daňoví poplatníci nemají příliš na výběr.

Drtivá většina států je samozřejmě řízena nějakou kombinací či kompromisem mezi volným trhem a centrálním plánováním; je však důležité si uvědomit, že výše uvedené závěry platí pro každý obor lidské činnosti, takže uzurpuje-li si stát nějaké odvětví, zavléká do něj nutně neefektivitu. Čím větší část trhu tedy stát ovládne či zreguluje, tím více se projeví centrálně neřešitelné problémy rozebírané v této kapitole.

Závěrem bych rád podotkl, že hledání všemožných kompromisů volného trhu a centrálního plánování vede pouze k tomu, že čím více odchylek od nezdeformovaného trhu existuje, tím znatelněji klesá efektivita dané společnosti jako celku. A budeme-li kvůli tomu žádat o pomoc vládu, zabloudíme v začarovaném kruhu: Čím hůře je, tím intenzivněji voláme po státních zásazích, které však způsobují další zhoršování situace.