6. Hasiči

Soukromí hasiči. Absence státních hasičů. Když něco podobného člověk vysloví ve většinové společnosti, reakce bývají různé. Většinou velmi emocionální, často se dostáváme k různým barvitým obrazům, ve kterých figurují hořící domy, z nichž jsou zachraňováni platící zákazníci, zatímco ostatní končí v plamenech a vyskakují z oken jako živé pochodně. Protože jsou tyto emoce přesně tím, čím stát manipuluje své občany, zkusme je na chvilku odložit stranou a hlouběji o věcech popřemýšlet.

Jelikož se v této kapitole budeme bavit o způsobu a kvalitě poskytování hasičských služeb, je pro začátek třeba zmínit, že tato kvalita hodně závisí na jejich ceně; obecně pro téměř každý stav lze říci, že za nějaké peníze navíc je možné docílit zvýšení kvality. Jeden extrém odpovídá tomu, že hasičské služby nebudou poskytovány vůbec nikým a nijak, takže veškeré náklady budou rovny nule. Druhý teoretický extrém může vypadat přibližně tak, že u každého domu bude stát plně vybavená stanice požárníků. Mezi těmito extrémy existuje spousta mezistavů, které odpovídají různě husté síti nejrůzněji vybavených stanic. Je evidentní, že přidáváním peněz do takového systému lze dosáhnout zvyšování kvality – například nákupem lepšího vybavení, snížením dojezdových dob a podobně.

Zdravý rozum, famózní kniha „Human Action“ od Ludwiga von Misese, pozorování okolí a první dvě kapitoly této knihy naznačují, že lidé mají své potřeby, které uspokojují v pořadí od nejnaléhavějších po nejméně naléhavé (zdroje jsou omezené, nemohou tedy uspokojit všechny). To v praxi znamená, že člověk typicky ví, že potřebuje jíst, bydlet a chodit do práce, což budou věci, které si pořídí jako první (nejprve tedy ze svých peněz zaplatí jídlo, bydlení a dopravu do práce); dále například ví, že by ještě rád šel na koncert a pár večeří v dobré restauraci (z peněz, které zbydou, zaplatí toto); potom třeba ví, že chce jet v létě k moři a za rok si koupit auto (z peněz, které zbyly po jídle, bydlení, dopravě do práce, koncertu a večeřích, odloží nějaké stranou na spoření); a konečně by také rád zašel do kina, ale například může zjistit, že na to už mu žádné peníze nezbyly – to znamená, že do kina nepůjde, protože jeho ostatní potřeby jsou důležitější. Přibližně tímto způsobem uvažuje každý z nás: Stanoví si priority svých potřeb a přání a uspokojí ty nejnaléhavější, největší. Někteří mohou namítnout, že existují i lidé, kteří si to takto přímo nerozvrhnou a jednají více impulzivně, případně jsou o tom líní přemýšlet a dělat nějaké rozumné rozvahy; ve zkratce lze na tyto námitky odpovědět, že pro tyto lidi je impulzivita či lenost (jejichž projevy jsou svým způsobem též potřebami) přednější než uspokojování některých z potřeb výše uvedených (komu tato odpověď nestačí, toho odkazuji na výše zmíněnou knihu „Human Action“, ve které Ludwig von Mises toto jednání popisuje velmi detailně).

Jak to souvisí s hasiči? Inu, ochrana před požárem patří mezi potřeby drtivé většiny lidí; a každý pociťuje tuto potřebu v různé míře. Někdo je ochoten platit skutečně hodně za velmi kvalitní služby, jiný by nejraději platil málo za služby horší. Co se stane, když stát nastaví nějakou fixní kvalitu služeb? Ti, pro které kvalita není dostačující, si typicky koupí něco lepšího; ostatně mnoho průmyslových podniků a cennějších nemovitostí je dnes chráněno proti požáru soukromými hasičskými firmami (majitelé chráněných objektů však musí i tak naprosto nemorálně a nesmyslně platit za protipožární ochranu státu). Jsou mezi námi ale i tací, pro které jsou státní hasičské sbory příliš nákladné a spokojili by se s levnější – leč horší – variantou. Tito lidé jsou násilím nuceni platit něco, co nechtějí. Stát prostě vezme nějakou jejich méně naléhavou potřebu a donutí je uspokojit ji na úkor potřeby naléhavější, na jejíž uspokojení už dotyčný nemusí mít dostatek zdrojů.

Toto (a samozřejmě i fakt, že nutit někoho k platbě nějaké služby násilím je krajně nemorální) jsou tedy hlavní – a dost zásadní – důvody proti existenci státních hasičů. Když tedy připustíme, že hasičské služby bude poskytovat čistě volný trh bez státních intervencí, jak by něco takového mohlo vypadat? S ohledem na to, že tržní řešení problémů jsou výsledkem interakce obrovského množství svobodných jedinců, nelze jen tak od stolu přesně říci, jak to bude fungovat, nicméně lze leccos odhadnout. Nastíním tedy jednu z možností, jak by volný trh mohl zajišťovat hasičské služby – je pravděpodobné, že skutečnost by byla ještě lepší, protože miliony podnikatelů po celém světě vymyslí určitě mnohem efektivnější řešení.

S ohledem na to, jak fungovaly soukromé hasičské sbory v historii i nyní, lze předpokládat, že platby za tyto služby by probíhaly podobně jako pojištění. Podnikatelé budou zřizovat hasičské stanice na různých místech a lidé v okolí si budou platit jejich služby paušálně: Každý měsíc zaplatí nějakou malou částku bez ohledu na to, zda u nich skutečně hoří, či nikoliv; když pak bude skutečně hořet, dotyčná firma zasáhne. Je rozumné se domnívat, že takto pojištěné by byly celé domy (těžko jednotlivci, které je prakticky nemožné včas v požáru lokalizovat), čímž odpadají scénáře, kdy hasiči vytahují z hořícího domu platící zákazníky a nechávají zbytek uhořet (pojištění bude patrně platit na celý dům a všechny osoby uvnitř – hasičská firma, která by chránila majetek, ale lidi nechala uhořet, by asi zrovna moc zákazníků neměla).

Další obrovskou výhodou tohoto principu je, že cena za protipožární ochranu by byla stanovována individuálně – byla by vyšší u budov, kde je vyšší pravděpodobnost požáru, a nižší u těch, kde je pravděpodobnost nižší. Podobně jako třeba dnes v ceně pojištění proti povodni hraje roli poloha domu (v záplavových oblastech je to dražší). Pro domy lépe zajištěné proti požárům bude poplatek za protipožární ochranu nižší. Když zajišťuje tyto služby stát a jejich cena je nezávislá na riziku požáru, musí existovat mraky protipožárních předpisů, které nikdo nemá zas až tak velkou motivaci dodržovat (a ti, kdo domy staví, nemají tak moc důvodů dělat v tomto směru více než nutné minimum). Bude-li cena za ochranu proti požáru tržní, dodržování (i vytváření) „protipožárních předpisů“ bude ekonomicky výhodné pro ty, kdo budovy staví, i pro ty, kdo je udržují a bydlí v nich. Nikdo nebude muset nikoho k ničemu násilím nutit, lidé budou motivováni tím, že při dodržování určitých pravidel prostě ušetří.

Připusťme, že se někteří lidé proti požáru nepojistí. Je velmi pravděpodobné, že firmy, které poskytují služby hašení požárů na bázi pravidelných poplatků, budou ochotny hasit požár i za přímou platbu, která bude logicky mnohem vyšší než platba onoho pravidelného pojištění; každopádně s ohledem na to, že se jedná o hašení domu, prakticky vždy se majiteli vyplatí takový poplatek zaplatit, neboť cena domu je typicky vyšší než cena jeho uhašení. Nelze tedy argumentovat ani tím, že si chudí nebudou moci ochranu proti ohni zaplatit: Kdo má dům či byt, ten má i peníze na hasiče; i kdyby se rozhodl neplatit pravidelné poplatky, stejně může v případě požáru zavolat nějaké firmě, která nemovitost uhasí – vyplatí se mu to prakticky za libovolnou částku, která je nižší než cena toho, co z nemovitosti po uhašení zbude.

Dalšími volnotržními možnostmi jsou například hasiči firemní (fabrika má svůj hasičský sbor, jenž hasí i v okolí) či dobrovolní (toto povolání přináší společenskou prestiž), například v Rakousku tito pokrývají výrazně větší část trhu než ti státní; v Dánsku zas většinu požárů hasí komerční firmy. I historicky se soukromé hasičské sbory osvědčily. Státem financované hasičské sbory jsou poměrně novodobou záležitostí; povětšinou se začaly objevovat až ke konci devatenáctého století, kdy zdaleka nepokrývaly tak velkou část trhu jako dnes (což přišlo až ve století dvacátém). Dříve byly hasičské služby poskytovány a placeny poměrně různě. Například v Londýně vznikly první profesionální hasičské sbory již v sedmnáctém století; byly placeny pojišťovnami a byly velmi úspěšné – ve městě, které bylo prakticky celé dřevěné, zasahovaly několikrát denně a uhasily stovky tisíc požárů (koho by zajímaly detaily, lze je dohledat například v knize „An Economic History of London 1800–1914“ od Michaela Balla a Davida Sunderlanda). Na území ČR byly hasičské sbory spíše dobrovolné a financované na bázi charity nebo se jednalo o tovární hasičské spolky (jejich primárním úkolem bylo hašení případných požárů v továrnách, ale typicky chránily i přilehlé okolí); prostředky na jejich fungování byly dostatečné i bez státních zásahů (více detailů lze najít například v knize „Dějiny Moravy. Díl 4, Svobodný stát a okupace“ od Josefa Bartoše).

Tržní ceny také zajistí odpovídající platy pro hasiče (takové, jaké si zaslouží, což jsou ty, které jsou jim lidé ochotni dobrovolně platit) i jejich „správný“ počet. Každý již určitě slyšel z úst nějakého politika, že zastaví zeštíhlování sborů hasičů, případně se postará o nárůst jejich počtů; pořád slýcháme o tom, že nějakých státních zaměstnanců je příliš málo a nezvládají dělat svou práci v požadovaném rozsahu. Jak často naopak slyšíme o direktivním zvyšování stavů pekařů, programátorů, dělníků nebo prodavačů? Nic takového není nutné, neboť neviditelná ruka trhu dokáže zajistit jejich správný počet (je-li lidí vykonávajících nějakou profesi málo, rostou jejich platy, což láká další lidi k tomu, aby se této profesi vyučili, a naopak – tyto principy jsou podrobněji popsány v prvních dvou kapitolách této knihy). S hasiči by to bylo úplně stejné – kdyby stát přestal toto odvětví regulovat a nechal prostor svobodnému trhu.

Ač je protipožární ochrana obecně vnímána jako statek, který by měl být poskytován státem, protože „jinak by to nefungovalo“, při bližším zkoumání zjistíme, že už to dávno fungovalo a i dnes v některých zemích funguje; navíc vlastně neexistují žádné důvody, proč by to fungovat nemělo. Naopak existuje mnoho argumentů, proč jsou soukromé hasičské služby nejen morálnější (nikdo nikoho nenutí násilím je platit), ale také efektivnější. Na výběr bohužel nemáme, stát nás násilím nutí platit jeho služby; totéž lze říci o subvencování kultury, jemuž se budeme více věnovat hned v následující kapitole.