8 a 1/2. Školství a svoboda

Předchozí – tedy osmou – kapitolu jsem zakončil představením nestandardního a velmi svobodného vzdělávacího modelu, jenž popisuje další možnost, jak by nějaká škola mohla vypadat. Připadá vám to nereálné? Pomysleli jste si něco o tom, že tohle už snad ani nemohu myslet vážně? Jedná se o pouhou salónní teorii, která nemá žádnou oporu v praxi? Jde o koncept, jenž s reálnými dětmi nemůže nikdy fungovat?

Když jsem o tomto edukačním modelu četl poprvé, přibližně takové myšlenky mi proběhly hlavou. Kdykoliv jsem dané téma diskutoval s nějakým pedagogem, reakce byly v podstatě vždy jen negativní. Je to přesně jeden z těch způsobů výuky, který by si žádná vláda nedovolila zavést, protože přece odporuje všemu, co o školství víme; takže samozřejmě nemůže nikdy fungovat.

Leč Hanna a Daniel Greenbergovi byli jiného názoru. V roce 1968 se rozhodli právě takovou školu založit. Školu Sudbury Valley, ve které nejsou vyučovací hodiny, nevyučují se žádné předměty, nikdo studenty k ničemu nenutí, neznámkuje je a nijak jinak nehodnotí; je jim jen ponechán prostor, aby si dělali, co chtějí. Nemají tam žádné třídy, děti nesegregují podle věku; naopak nechávají všechny pohromadě – od čtyřletých až po devatenáctileté. Rozhodování (včetně toho, kterým učitelům bude a nebude prodloužena smlouva) je řešeno hlasováním, v němž mají hlasy všech (čtyřletých, devatenáctiletých i učitelů) stejnou váhu.

Výsledky? Excelentní. Škola Sudbury Valley za padesát let své existence vychovala stovky úspěšných absolventů, kteří jsou mimo jiné – kupodivu – schopni se zařadit do státního školství: Osmdesát procent z nich získalo vysokoškolský diplom. Za celá ta léta se nenašel ani jeden absolvent této školy, který by neuměl číst a psát (ač právě toto je velmi častou námitkou odpůrců takového stylu výuky). V Sudbury Valley se též nevyskytuje šikana. Psychologové, kteří se tímto jevem zabývali, si to vysvětlují dvěma způsoby: Zaprvé se domnívají, že velký vliv na to má právě absence věkové segregace, díky které nejsou slabší děti (časté oběti šikany) nuceny porovnávat se s vrstevníky, ale mohou trávit čas s mladšími (navíc se často stává, že starší se mladších zastávají). A zadruhé mají za to, že děti často přijímají vzorce chování, které kolem sebe vidí. Proto také šikana tolik bují ve školách, kde se učitelé chovají ke studentům autoritativně (totéž lze v tvrdším měřítku pozorovat na vojně), nikoliv v Sudbury Valley, kde se nikdo s takovým chováním nesetká. Více se o této škole lze dočíst například v publikacích psychologa Petera Graye, případně stačí googlovat heslo „Sudbury Valley“.

Ačkoliv je Sudbury Valley asi nejpopulárnější a nejznámější ze svobodných škol, není jedinou ani první. Nejstarší známý podobný projekt v novodobé historii odstartoval anarchista Francisco Ferrer Guardia roku 1901 v Barceloně; o pět let později byl však zatčen za údajnou spolupráci při pokusu jiného anarchisty zabít krále, což mu stát sice neprokázal, ale i tak jej věznil přes rok, během nějž jeho škola zanikla. První stále fungující (a navíc extrémně úspěšnou) vzdělávací instituci tohoto typu založil Alexander Sutherland Neill roku 1921 v Německu, odkud se přesunula do Rakouska a od roku 1923 sídlí v Anglii.

Úspěchy těchto škol inspirovaly mnohé další nadšence a podnikatele; desítky podobných institucí byly založeny v několika dalších zemích světa. Jejich výsledky jsou velmi podobné těm, jež jsem popisoval výše pro Sudbury Valley. Navzdory těmto prokazatelným a fascinujícím úspěchům legislativa mnohých států takové školy odmítá. Znamená to, že pokud by si například zde v České republice někdo otevřel takovou instituci, stát by ji jako školu neuznal, což by vedlo k tomu, že studentům by tamní studium nebylo uznáno v rámci povinné školní docházky a jejich rodiče by měli problémy se sociálkou jako ti, kdož se o své děti nestarají. Smysluplné, že?

Považuji za důležité zdůraznit, že rozhodně netvrdím, že by celé školství mělo vypadat takto a všechny školy by měly fungovat podle sudburského modelu. Předpokládám, že pro některé děti je takový způsob vzdělávání vhodný, pro jiné nikoliv (totéž lze ostatně říci o každém systému, včetně toho současného). To ale neznamená, že by měl být plošně zakazován. Lidé jsou různí; proč tedy jejich individualitu potlačovat a snažit se je pod hrozbou násilí indoktrinovat a ze všech sil cpát jejich vzdělání do nějakého jednotného vzoru, který vytvořil stát?

Jenže dokud bude pravidla celého školství určovat vláda, spousta dobrých způsobů vzdělávání nikdy nebude mít šanci vzniknout. Když totiž někdo vymyslí pravidla pro školu taková, jaká mají v Sudbury Valley, drtivá většina lidí (a zejména pedagogů a všemožných expertů na vzdělávání) řekne, že by to nikdy nemohlo fungovat. Nikdo to tedy nezkusí a koncept zůstane pustou teorií. Přičemž pochopitelně nejde jen o sudburský model! Různých teoretických způsobů vzdělávání existuje bezpočet; a jediným způsobem, jak zjistit, které z nich v praxi fungují, zůstává, že někdo prostě přijde a zkusí to (přičemž samozřejmě nikdo nebude žádné rodiče nutit, aby své děti do takové školy dávali, to bude čistě na nich). Dokud však nebudou lidé v takovém experimentování svobodní, zkusit to nemohou, takže mnoho dobrých vzdělávacích modelů zůstane jen na papíře.

Bohužel jedním z důvodů, proč si většina států školství a vzdělávací systém tak podmanila, je právě snaha o to, aby byl každý jedinec správně indoktrinován a již v dětství mu bylo důkladně vštípeno, že je morálně ospravedlnitelné a ospravedlněné, aby jedni vládli druhým, že on je pouhým občanem, jenž potřebuje vládce, a měl by být ještě rád, že si jej může alespoň zvolit. Nevěříte? Vezměte si do rukou libovolnou učebnici základů společenských věd, případně nějaké občanské výchovy (už ten název předmětu naznačuje výchovu k občanství). Stále nevěříte? Stačí se začíst do „Národního programu vzdělávání“, kde se dočtete o (cituji) výchově k demokratickému občanství, posilování sounáležitosti [..] k národním tradicím, klíčových kompetencích zaměřených zejména na [..] výchovu občana či o vnášení prvků demokracie do života škol. Naprosto chápu a respektuji, že to leckterý čtenář může považovat za správné, ale nenuťte mě, abych tomu vystavoval své děti.

O sudburském modelu jsem se bavil s mnoha lidmi. Často s pedagogy. Dokonce i se dvěma experty na vzdělávání, kteří celou svou profesní kariéru zasvětili učení, učení jak učit, vydávání učebnic a různé práci pro ministerstvo školství. Vždy jsem začal tím, že jsem model popsal jako teorii a diskutoval o něm pouze v hypotetické rovině; dotyční netušili, že někde takové školy vážně existují. Nejčastěji jsem se setkal přibližně s touto odpovědí (a čím více zkušeností s pedagogikou dotyčný měl, tím kategoričtěji a jistěji ji pronesl): „To je sice krásná teorie, která zní moc hezky, ale v praxi to nikdy fungovat nemůže. Vím, o čem mluvím, studenti se prostě chovají jinak.“ Jistě, chovají se jinak! Ještě aby ne, když jsou vzděláváni v úplně jiném prostředí. Problém každého takového pedagoga (či pedagogického experta) je právě v tom, že vše soudí jen podle toho, co vidí v současném školství. Není ale rozumné předpokládat, že když se studenti chovají v jednom vzdělávacím modelu nějakým způsobem, budou se stejně chovat i v modelu diametrálně odlišném.

V souvislosti s tím mě napadá paralela o fungování společnosti. Když se vedou diskuse o bezstátním zřízení, mnozí velmi často předpokládají, že se lidé budou v takové společnosti chovat stejně, jako se chovají teď. To je ale pochopitelně velký omyl. Lidé se teď o některé věci nestarají a některé věci nedělají prostě proto, že je za ně dělá stát. Je chybou se domnívat, že kdyby se stát starat přestal, oni by své chování nezměnili. Je to podobně krátkozraké jako odsouzení sudburského modelu na základě toho, že kdyby se v něm studenti chovali tak, jako v současných školách, nefungoval by.

Dejte lidem okovy a budou agresivní, nedůvěřiví. Přikovejte někoho ke zdi, bude se snažit osvobodit, chovat se nepřátelsky, nedůvěřivě. Pak jej od zdi odpoutejte, dejte mu o něco delší řetězy. Co zpozorujete? Bude ještě agresivnější, uvidí šanci, bude se snažit utéct o to usilovněji, protože teď může dělat alespoň něco. Co z toho vyvodíte? Že je třeba více okovů a kratší řetězy, neboť člověk přikovaný ke zdi je klidnější než ten, který se může pohybovat alespoň po místnosti? Protože přesně tak mnozí uvažují o státu: Čím víc stát „povolí řetězy“, tím se lidé údajně začnou chovat hůře a zneužívat toho. Jenže naprosto zjevná pravda spočívá v pravém opaku. Řešením je dotyčného propustit z okovů a dát mu svobodu. Protože svoboda je přirozená, pak bude spokojen.

Mohu to pozorovat i sám na sobě. Dokud jsem věřil státu, poslouchal jeho zákony, žil pod vlivem propagandy, zajímalo mě spíš to, co je psáno, než co je správné. Dodržoval jsem zákony z principu – i tehdy, když jsem měl možnost si jejich porušením pomoci; připadalo mi, že dobrý člověk zákony ctí. Když jsem se od tohoto pohledu osvobodil, staly se dvě věci. Jednak je má mysl svobodná. To je nádherný pocit, věřte mi. A jednak jsem pochopil, že morálka a etika jsou nadřazeny zákonům; těmi se řídím buď v případech, kdy se tak dobrovolně rozhodnu, nebo když by mě za jejich porušení stihl trest; jinak pro mě neznamenají nic než okovy, které jsem nikdy neodsouhlasil a které mi násilím nasadila vláda, o niž nemám zájem a již jsem si nezvolil. Necítím tedy žádnou povinnost její pouta respektovat a nemám žádné výčitky je kdykoliv opustit. To ale neznamená, že by se ze mě stal grázl. Ba naopak. Dostal jsem se i do situací, ve kterých bych si prostým odvoláním se na zákony mohl pomoci, ale zachoval jsem se raději správně než v souladu se zákonem. Už nehledím na to, co je psáno, nýbrž na to, co je dobré a co špatné. A troufám si tvrdit, že tato proměna ze mě udělala lepšího člověka, než jakým jsem byl předtím.

Určitě neříkám, že kdyby neexistoval stát, začali by se všichni lidé chovat čestně a správně. Je mi jasné, že nezačali. Jsem však přesvědčen, že by se nezanedbatelná skupina lidí stala zodpovědnější, protože by se museli starat sami o sebe. A domnívám se, že zodpovědnost je ctností, jež vede k ctnostem dalším…