Anarchokapitalismus

Tři příběhy. První o sprostých lupičích, kteří okradli bezbrannou ženu; druhý o mafiánech vyhrožujících násilím, nahánějících strach a vybírajících výpalné; třetí se však liší, neboť pojednává o neúspěšné drobné podnikatelce, jež se vlastní vinou a následnou laxností dostala do problémů. Alespoň tak tyto příběhy nejspíše vnímá valná většina lidí. Patříte mezi ně? Pak byla tato kniha napsána právě pro vás; rád bych totiž nabídl ke zvážení jiný úhel pohledu, se kterým sice nemusíte souhlasit, nicméně budu moc rád, když nad ním budete alespoň přemýšlet – pokud možno bez předsudků a předem vytvořených závěrů, ke kterým člověk až zpětně hledá argumenty.

Snad každý bude souhlasit, když řeknu, že jednání těch lupičů i mafie je odsouzeníhodné. Položme si ale otázku – proč tomu tak je? Z jakého důvodu zavrhujeme loupení a výběr výpalného? Inu, přivlastňovat si násilím (či hrozbou násilí) cizí zdroje proti vůli jejich majitele považujeme za špatné, protože kdo vynaloží svůj čas a energii k tomu, aby něco získal, si nakonec zaslouží v míru užívat plody své práce; nikdo by neměl mít právo mu je brát jen proto, že má v daném čase a místě více síly. Občas se to samozřejmě stane a vždy k podobným incidentům bude docházet, nicméně je důležité takové jednání odsuzovat a vymezovat se proti němu.

Co jsou však daně? Bohužel to samé; lidé musejí někomu (státu) pod hrozbou násilí dávat své zdroje. Není to tak jasně vidět na první pohled, protože ono státní násilí je tak trochu skryté; zatímco v prvním příběhu bylo použití síly zcela explicitní, ve druhém již méně a ve třetím došlo na sílu vlastně až poté, co oběť dostala spoustu šancí řešit situaci jinak. To jsou však rozdíly technické, nikoliv morální; ve všech případech si útočník nárokuje cizí zdroje a použije k jejich získání sílu, nebudou-li mu vydány. Obecně platí, že čím je lupič silnější, tím více si může dovolit dát své oběti šancí: Vagabundi v parku museli Terezu obrat hned, protože kdyby ji nechali jít, o lup přijdou; mafie mohla poskytnout Rosalii nějaký čas na rozmyšlenou, ale když to nepomohlo, sáhli k zastrašování; stát si mohl dovolit dát Katině mnoho šancí, protože když žádnou z nich nevyužila, prostě ji oloupil za bílého dne, aniž kdokoliv cokoliv namítal.

Netvrdím, že mezi drbany v parku, mafií a státem nejsou rozdíly; poukazuji pouze na to, že ačkoliv mezi loupeží, výpalným a daněmi lze najít spoustu odlišností technického charakteru, z etického hlediska jde stále o totéž: Silný vyhrožuje slabšímu a chce po něm, aby mu zaplatil; nezaplatí-li, bude vůči němu užito násilí, jež jej nakonec k platbě stejně donutí. Naprosto chápu, že to v případě státu zní absurdně a dost možná si nyní ťukáte na čelo; celá historie je však plná případů zjevných zvěrstev, která byla ve své době považovaná za normální až správná. Kdyby někdo během čarodějnických procesů obhajoval obžalované tím, že jejich rouhání nikomu neubližuje, protože čáry neexistují, dost možná by sám skončil na hranici. A co třeba násilí pána vůči otrokovi? Kdyby někdo v otrokářské společnosti prohlásil, že z morálního hlediska je to stejně zlé jako násilí vůči svobodnému člověku, všichni se mu vysmějí; vždyť něco takového nelze přece vůbec srovnávat! Podobně jako nelze srovnávat lupiče, stát a mafii…

Někdo by mohl namítnout, že stát za vybrané peníze poskytuje občanům různé služby; na druhou stranu když lupič oběti za ukradené peníze (třeba i za všechny) něco koupí, jeho loupež jen těžko přestává být loupeží (japonská mafie jakuza při živelných katastrofách občas pomáhá postiženým; to však neomlouvá její zločiny). Pravdou také je, že v (demokratickém) státu si lidé daně odhlasovali a uzákonili; avšak jen proto, že si lidé něco odhlasují a legalizují, se to automaticky nestává oprávněným a legitimním (to bychom pak museli připustit, že vše, co se kdy stalo s posvěcením dostatečného počtu lidí, bylo v pořádku – například, i když zdaleka nejen, demokratické zvolení Hitlera k moci či následný holokaust, který byl též v souladu s tehdejším právem). Někdo může též argumentovat tím, že stát své úmysly danit jasně deklaruje a jsou pro to daná pravidla; to jistě ano, nicméně když bude mafie stejně jasně deklarovat úmysl vybírat výpalné, jen těžko to označíme za legitimní. Z podobného důvodu neobstojí argument, že daňový poplatník se přece může odstěhovat, když se mu to nelíbí; to může totiž plátce výpalného také.

Dobrá; ale i kdybychom z morálního hlediska stát odmítli, kdo pak bude stavět silnice, vzdělávat děti, starat se o chudé, léčit nemocné, chránit životní prostředí, chytat zločince, rozsuzovat spory a hlídat hranice před nepřáteli? Paradoxně právě hledání odpovědí na tyto otázky a pídění se po co nejefektivnějším způsobu, jak výše uvedené (a další) problémy řešit, mě před lety přivedlo k úvahám o etice fungování státu; velmi jsem se tomu bránil, ta představa se mi vůbec nelíbila, leč dlouhé diskuse, ve kterých mým cílem bylo ukázat nezbytnost a potřebnost státního zřízení, mě nakonec přesvědčily, že morálka i efektivita jdou sice ruku v ruce, avšak v úplném protikladu ke státu. Stal se ze mě anarchokapitalista.

Ptáte se, co to znamená? Co je to anarchokapitalismus? Ačkoliv si většina lidí s anarchií spojuje rovnostáře, komunisty a obecně levici, existují i anarchistické školy založené na respektu k vlastnickým právům a volném trhu, který by podle nich mohl nahradit všechny funkce státu, jakkoliv absurdně to zní; a anarchokapitalismus je jednou z takových škol. Stejně jako všichni ostatní anarchisté, i anarchokapitalisté vášnivě milují svobodu a z duše nenávidí stát; naše důvody (i prostředky) se však liší – nejvyšší hodnotou je pro nás svoboda a s ní nerozlučně spjatá zodpovědnost, přičemž my – na rozdíl od většiny ostatních anarchistů – věříme, že skutečné svobody lze dosáhnout skrze respekt k soukromému vlastnictví a vlastnickým právům, neboť svobodný je v našich očích ten, kdo si může užívat plodů své vlastní práce a rozhodovat si o životě po svém, aniž by jej někdo k něčemu nutil, případně mu bral, co jeho jest. Stát pak představuje největšího uzurpátora a agresora, jenž nařizuje lidem, jak mají a nemají žít, nemluvě o tom, že je nutí odevzdávat mu většinu toho, co vydělají. To vše se děje pod hrozbou násilí, neboť kdo neuposlechne, výpalné (vznosně zvané daně) nezaplatí a bude svůj majetek proti agresorovi bránit, skončí v lepším případě za mřížemi, v horším pak pod zemí.

Anarchokapitalismus není v žádném případě bezcitnou materialistickou ideologií redukující lidi na pouhá čísla v účetnictví bez jakýchkoli práv. Já osobně jsem naopak přesvědčen, že by si lidé měli pomáhat, takže část svých příjmů věnuji chudým, kteří to dle mého názoru potřebují. Anarchokapitalisté určitě nejsou proti solidaritě (ba naopak; většinu z těch, které znám, bych označil za velmi soucitné a laskavé lidi), jen věří tomu, že má být dobrovolná a nikdo by k ní neměl být nucen pod hrozbou násilí (což je právě to, co dělá stát). Ani lidská práva nám nejsou lhostejná; rozdíl oproti tomu, jak je vnímá stát, jenž kvůli jejich vymáhání omezuje svobodu svých občanů, spočívá v tom, že my je definujeme pomocí práv vlastnických – například „právo na život“ odvozujeme z principu sebevlastnictví, podle něhož jsou lidé majiteli svých těl, takže útok na ně jest porušením jejich vlastnických práv.

Anarchokapitalisté nepatří k sociálním inženýrům, již touží plánovat životy lidí; jsme naopak přesvědčeni, že každý si o svém životě dokáže rozhodovat nejlépe sám, neboť žádný politik (ani nikdo jiný) netuší, co je pro ostatní nejlepší. Naším zájmem není někomu diktovat, jak má žít, pouze považujeme za správné nikoho k ničemu násilím nenutit, dokud si dotyčný hledí svého a nijak neútočí na druhé; a ani když si zásah vůči němu většina demokraticky odhlasuje, neudělá tím ze zlé věci dobrou.

Chceme jen svobodně žít v klidu a míru; chceme milovat, bavit se, pracovat, rozhodovat o sobě. Nechceme a nepotřebujeme nikoho, kdo si bude násilím brát většinu plodů naší práce a „za odměnu“ nám diktovat, co smíme a nesmíme veřejně říkat, co smíme a nesmíme prodávat a kupovat, za jakých podmínek smíme a nesmíme pracovat. Chceme o sobě rozhodovat sami a samozřejmě nést veškeré následky. Chceme vychovávat své děti bez toho, aby naši vladaři rozhodovali, k jakým hodnotám je máme vést více a k jakým méně nebo kdy, jakým způsobem a v jakých institucích se mají vzdělávat. Protože to je svoboda.

„To je sice hezká pohádka, ale bez státu by prostě naše společnost nefungovala,“ říkáte si? Inu, taková námitka je naprosto přirozená a divil bych se, kdyby ji nikdo nevyslovil; ostatně to byla první věc, jež mě napadla, když jsem o anarchokapitalismu poprvé slyšel. A není divu, vždyť právě tohle je nám všem předkládáno již od základní školy; je to ostatně právě stát, kdo určuje, co se ve školách učí. Na druhou stranu ještě před stoletím či dvěma bylo naprosto normální otrokářství, institut starý tisíce let. Před jeho zrušením v mnoha zemích patřilo k nejčastějším argumentům pro jeho zachování zhruba toto: „Zrušení otroctví je sice hezká pohádka, ale bez otroků by prostě společnost nefungovala, protože by nebylo dost lidí na práci.“ Nezní to povědomě? Tehdy bylo také většině lidí naprosto jasné, že zrušení otrokářství je čirou utopií. Ale dnes?

Historie je dlážděna obrovskými omyly lidstva, jejichž náprava leckdy trvá stovky či tisíce let; a já zde netvrdím nic jiného, než že státy jsou jen dalším takovým omylem v řadě. Vím moc dobře, jak těžké je konstruktivně a nezaujatě přemýšlet o tezích, jež zpochybňují samotné základy toho, co nám bylo od malička vštěpováno, proto prosím čtenáře o trpělivost a otevřenou mysl při čtení knihy o tom, jak by snad jednou mohla fungovat svobodná bezstátní společnost. Netvrdím, že vše nutně musí vypadat zrovna tak, jak popisuji, neboť reálně nelze předvídat, kam přesně nás lidská tvořivost posune; třeba skutečnost dalece předčí má očekávání. Když jsem však o anarchokapitalismu četl poprvé, nedokázal jsem si vůbec představit, jak by mohl trh nahradit všechny funkce státu; v této knize se tedy zaobírám jednotlivými oblastmi, ve kterých stát působí, a pokouším se popsat, jak by mohly být státní zákony nahrazeny volnotržními principy.