II. Co Stát je

Každý člověk se do tohoto světa narodí nahý a potřebuje používat vlastní mysl, aby se naučil, jak uchopit zdroje, které mu příroda dala, a transformovat je (například investicí do kapitálu) do tvarů, forem a míst, kde budou tyto zdroje použity k uspokojení jeho potřeb a zvýšení jeho životní úrovně. Jediný způsob, jak toho může člověk dosáhnout, je používáním své mysli a energie tak, aby transformoval zdroje (tj. produkoval) a vyměňoval tyto produkty s produkty, které obdobně vyrobili ostatní. Člověk pochopil, že díky procesu dobrovolné vzájemné směny, může enormně vzrůst produktivita, a tím pádem i životní úroveň všech účastníků této směny. Jediný „přirozený“ způsob pro člověka, jak přežít a dosáhnout bohatství, je tedy použití své vlastní mysli a zapojení se do procesu výroby a směny. Toho dosáhne vyhledáváním přírodních zdrojů a jejich transformací („smísením s prací“ říká Locke), tak aby z nich udělal svůj majetek a ten posléze směňoval za obdobně získaný majetek ostatních. Společenská cesta diktovaná potřebami lidské povahy je tedy cesta „vlastnických práv“ a „volný trh“ směny či darování těchto práv. Skrz tuto cestu se lidé naučili vyhýbat „džungli“ metod boje nad vzácnými zdroji ve smyslu, že osoba A je může získat pouze na úkor osoby B, a místo toho se rozhodli několikanásobně tyto zdroje znásobit mírovou a harmonickou produkcí a směnou.

Velký německý sociolog Franz Oppenheimer ukázal, že existují dva vzájemně se vylučující způsoby získávání bohatství, z nichž první je výše popsaný způsob produkce a směny, kterou nazýval „ekonomický způsob.“ Druhá cesta je jednodušší v tom, že nepotřebuje produktivitu – je to cesta zmocnění se cizích výrobků a služeb skrze sílu a násilí. Toto je metoda jednostranné konfiskace, metoda krádeže majetku ostatních. Tuto metodu Oppenheimer pojmenoval „politický způsob“ získávání bohatství. Mělo by být zřejmé, že mírové použití rozumu a energie je pro člověka „přirozená“ cesta: způsob, jak na Zemi přežít a prosperovat. Stejně tak by mělo být jasné, že násilné, vykořisťovatelské prostředky stojí oproti přirozenému právu. Je to parazit, který místo rozvoje produkci ochuzuje. „Politické způsoby“ přesouvají produkci k parazitickým a destruktivním jedincům a skupinám. Tento přesun neubírá jen z celkového počtu vyprodukovaného, ale snižuje i výrobcovu motivaci vyrábět nad hranici nezbytného minima. V dlouhém období zloděj zničí svoji vlastní životnost tím, že oslabí nebo úplně eliminuje zdroj svých vlastních zásob. Ale ne jenom to, dokonce i v krátkém období se predátor chová v protikladu ke své lidské přirozenosti.

Nyní se nacházíme v pozici, kdy můžeme šířeji zodpovědět otázku: Co je to Stát? Stát je slovy Oppenheimera: „Organizace politických způsobů“. Je to systematizace loupeživých procesů na daném území.[4] Zatímco běžný zločin je sporadický a nejistý a lano, na kterém násilnický parazit visí, může být odporem jeho obětí kdykoliv přestřiženo, Stát poskytuje legální, metodickou a systematickou cestu k loupení soukromého vlastnictví. Poskytuje jistou, bezpečnou a relativně „mírovou“ cestu parazitického hradu ve společnosti.[5]  Jelikož produkce musí vždy předcházet krádeži, předchází volný trh Státu. Stát nikdy nebyl vytvořen „společenskou smlouvou“, vždy byl zrozen z podrobování a vykořisťování. Klasickým příkladem byl dobyvačný kmen, který si udělal pauzu mezi lety prověřeným pleněním a vražděním slabšího kmene, aby zjistil, že kdyby bylo časové rozpětí loupení delší, tak by bylo i bezpečnější a celá situace by byla vůbec pro lupiče příznivější, pokud by porobený národ měl více času na nenásilné žití a produkci. Dobyvatelé by se mezi dobývanými usadili jako jejich vládci a pravidelně vymáhali stálý tribut.[6] Tato metoda vzniku Státu může být ilustrována následovně: v kopcích jižní „Ruritanie“ si skupina banditů zajistí fyzickou kontrolu nad teritoriem a velitel banditů se prohlásí za „Krále suverénní a nezávislé vlády Jižní Ruritánie“. A pokud on a jeho muži mají dostatečnou sílu na to, aby tuto vládu chvíli udrželi, hle a zři!, nový Stát se přidal do „rodiny národů“. Bývalí velitelé banditů se stali zákonnou nobilitou nové říše.

[4] Franz Oppenheimer: The State (Vanguard Press, 1926), str. 24-27