III. Jak si Stát udržuje moc

Jakmile je Stát nastolen, problémem vládnoucí skupiny, chcete-li „hradu“, je, jak svoji nadvládu udržet.[7] Zatímco síla je jejich modus operandi, jejich základní a dlouhodobý problém je ideologický. Aby mohla jakákoliv (nikoliv pouze „demokratická“ vláda) setrvat ve funkci, potřebuje mít podporu většiny svých poddaných. Tato podpora, a to je třeba poznamenat, nemusí být aktivní entuziasmus. Stačí, aby to byla pasivní resignace, jako by tento stav byl nevyhnutelným přírodním zákonem. Ale podpora ve smyslu nějakého druhu akceptace to být musí, jinak by menšinová vládnoucí skupina byla nakonec přemožena aktivním odporem většiny. Jelikož vykořisťovaní musí být podepřeno zásobami, které vytvořila reálná produkce, je nezbytné, aby vládnoucí třída Státu – byrokracie na plný úvazek (a šlechta) – byla v zemi výrazně v menšině, ačkoliv si vláda samozřejmě může kupovat spojence mezi významnými skupinami obyvatel. Nejdůležitějším úkolem vládců je tedy vždy zajistit aktivní nebo rezignovanou akceptaci většiny obyvatel.[8],[9]

Jednou metodou zajištění podpory je samozřejmě vytvoření ekonomických vztahů mezi Státem a vybranou skupinou obyvatel. Tedy – král nemůže vládnout sám, musí mít početnou skupinu následovatelů, kteří se těší z plodů jeho vládnutí. Mezi ně patří například členové Státního aparátu jako třeba úředníci nebo zavedená šlechta.[10] Ale i to stále přináší pouze minoritu zarytých podporovatelů, a ani nezbytné nakupování podpory ostatních obyvatel skrz dotace a další propůjčení privilegií nedodává potřebný souhlas většiny. Pro nezbytnou akceptaci Státu či vládnoucí třídy musí být většina přesvědčena ideologicky  o tom, že vláda (Stát) je dobrá, moudrá a přinejmenším nevyhnutelná a rozhodně lepší než jakákoliv jiná myslitelná alternativa. Propagace této ideologie mezi lidmi je životně důležitým společenským úkolem „inteligence.“ A to proto, že masy lidí nevytváří svoje vlastní ideje nebo skutečně nezávisle podle těchto idejí žijí, ale pasivně následují myšlenky adoptované a rozšířené souborem intelektuálů. Intelektuálové tedy formují názory ve společnosti. A jelikož je to právě formování názorů, co Stát zoufale potřebuje, důvod pro po staletí ověřené spojení mezi Státem a intelektuály se záhy objasňuje.

Je evidentní, že Stát potřebuje intelektuály, nicméně není tak zřejmé, proč intelektuálové potřebují Stát. Jednoduše řečeno můžeme tvrdit, že živobytí intelektuálů na volném trhu není nikdy příliš jisté, jelikož se musí spoléhat na hodnoty a volby svých spoluobčanů. A je právě charakteristické, že masy lidí jsou obecně nezaujaté intelektuálními záležitostmi. Stát na druhou stranu je ochoten nabídnout intelektuálům jistotu a permanentní hnízdo ve Státním aparátu, a tedy jistý příjem a vysokou prestiž. Inteligence bude královsky odměněna, protože pro vládu Státu, které se nyní stala součástí, vykonává velmi důležitou funkci.[11]

Spojenectví mezi Státem a inteligencí byla v 19. století symbolizována nezměrnou touhou profesorů z Berlínské univerzity vytvořit „intelektuální bodyguardy rodu Hohenzollernů.“ V současnosti vzpomeňme odhalující komentář předního marxistického teoretika, který se zabývá kritickou studií profesora Wittfogela o starověkém orientálním despotismu: „Civilizace, kterou profesor Wittfogel tak hořce atakuje byla ta, která dělala z poetů a učenců funkcionáře.“[12] Na nesčetně případech služeb hlavního vládního ramene násilí – armádě – můžeme připomenout nedávný rozvoj použití této strategie (tj. vojenských akcí opírajících se o podporu inteligence).[13] Další ctihodné postavení má Státní úředník nebo „dvorní“ historik, který horlivě předkládá vládcovy názory jako své vlastní.[14]

Existovalo mnoho různých argumentů, kterými Stát a jeho oddaná inteligence přemluvili své poddané, aby podporovali jejich vládnutí. Základní prvky jejich argumentů můžeme shrnout takto: (a) Vládci Státu jsou skvělí a moudří muži (vládnou „božským právem“, jsou „aristokracie“ lidí, jsou „vědečtí experti“), mnohem skvělejší a moudřejší než dobří, ale prostí poddaní. (b) Vládnutí rozsáhlé Státní správy je nevyhnutelné, naprosto nezbytné a mnohem lepší než nepopsatelná zla, která by na nás jinak padla. Spojení Státu a církve je jedním z nejstarších a nejúspěšnějších ideologických zřízení. Vládce byl buď Bohem pomazaný, nebo v případě absolutistických vlád mnoha orientálních despocií Bohem samotným, a tedy jakýkoliv odpor k jeho vládnutí byl rouháním. Státní kněžstvo vykonávalo základní myšlenkovou funkci při získávání popularity a dokonce i při uctívání vládců.[15]

Dalším úspěšným způsobem bylo rozsévání strachu z jakékoliv jiné formy vlády či bezvládí. Současní vládci, jak se tvrdilo, poskytují obyvatelům nezbytné služby, za které by měli být vděční tj. ochranu proti ojedinělým kriminálníkům a nájezdníkům. Aby si Stát uchoval svůj monopol na vykořisťování, skutečně se staral o to, aby byl soukromý a nesystematický zločin držen na minimu – Stát žárlil na své konkurenty. Speciálně úspěšný byl Stát v průběhu posledních staletí, kdy rozséval strach z ostatních vládců (Států). Jelikož všechna půda na Zemi byla rozdělena mezi konkrétní Státy, jednou ze základních doktrín Státu je identifikovat se s teritoriem, kterému vládne. Jelikož velká část lidí tíhne k lásce k vlasti (ve smyslu území, kde žijí), identifikace země a lidí se Státem byla způsobem, jak dosáhnout toho, že přirozený patriotismus pracoval ku prospěchu Státu. Pokud by „Ruritanii“ napadla „Walldavia“, pak prvním úkolem Státu a inteligence bylo přesvědčit lid „Ruritanie“, že útok je veden právě na ně a nikoliv na vládnoucí třídu. Takto se válka mezi vládci změnila ve válku mezi lidmi, kdy šel každý národ bránit své vládce v mylném přesvědčení, že vládci brání je. Tento vynález „nacionalismu“ byl, co se týče západní civilizace, úspěšný pouze v několika posledních staletích. Ještě před nedávnou dobou považovali lidé války za irelevantní potyčky mezi různými skupinami šlechty.

Mnohé a lstivé jsou ideologické zbraně, které Stát používal napříč staletími. Další excelentní zbraní byla tradice. Čím déle byl někdo schopen vládnout Státu, tím mocnější byly jeho zbraně, protože potom měla dynastie X nebo Stát Y za sebou zdánlivou váhu staletí tradic.[16] Uctívání jedincových předků se pak lstivě stává uctíváním dávných vládců. Největším nebezpečím pro Stát je nezávislá intelektuální kritika a neexistuje lepší cesta, jak ji udusit, než zaútočit na každý izolovaný hlas kritiky tak, že každý, kdo vznese nové pochyby, znesvěcuje moudrost svých předků. Další účinnou ideologickou silou je utlumení jedince a vyzvednutí kolektivity ve společnosti. Jelikož každá vláda implikuje akceptaci většiny, jakékoliv ideologické nebezpečí pro tuto vládu může pouze vzejít od jednoho nebo několika mála nezávisle myslících jedinců. Každá nová myšlenka, a především kritická myšlenka musí vzniknout jako názor menšiny, Stát tedy musí zarazit tento názor v zárodku tím, že každý takový názor, který vzdoruje názorům většiny, ihned zesměšní. „Poslouchejte pouze své bratry“ či „přizpůsobte se společnosti“ se tak stává ideologickou zbraní k zašlapání individuální opozice.[17] Tímto způsobem se masy lidí nikdy nedozví, že císař je nahý.[18]

Stejně tak je pro Stát důležité, aby to vypadalo, že jeho vláda je nezbytná. I když je jeho vládnutí neoblíbené, setká se s pasivní rezignací, kterou můžeme pozorovat například na oblíbeném úsloví „smrt a daně.“ Další metodou je zavedení dějepiseckého determinismu jako opaku ke svobodné vůli jednotlivce. Pokud nám vládne dynastie X, je to proto, že neúprosné zákony historie (nebo boží vůle, nebo absolutna, nebo materiální síly tvoření) tak rozhodly a nic, co by nějaký maličký človíček udělal, nemůže změnit tento nevyhnutelný stav. Dále je pro Stát důležité, aby vštěpil svým poddaným averzi k jakékoliv „konspirační teorii historie“, protože hledání „konspirací“ znamená hledání motivů a přisuzování odpovědnosti za minulé chyby. Na druhou stranu, pokud jakákoliv tyranie uvalená Státem, korupce nebo agresivní válka nebyla způsobena vládci, ale záhadnými a tajemnými „společenskými silami“ nebo nesprávným stavem věcí nebo pokud jsme nějakým způsobem všichni zodpovědní („My všichni jsme vrazi,“ hlásá jeden slogan), pak není žádný důvod, aby lidé poukazovali na špatnosti a bouřili se proti nim. Navíc útok na „konspirační teorie“ znamená, že se poddaní stanou důvěřivější k „obecnému blahu“, které je vždy předkládáno Státem jako důvod pro účast v jeho despotických akcích. „Konspirační teorie“ mohou vykolejit systém tím, že podpoří pochybování veřejnosti o Státní propagandě.

Další ozkoušená metoda udržení poslušnosti poddaných ke Státu je zavedení viny. Na jakékoliv zlepšení životní situace jedince může být zaútočeno jako na „nepřiměřenou chamtivost“, „materialismus“ nebo „přílišné bohatství.“ Vytváření zisku může být atakováno jako „vykořisťování“ a „lichva“, vzájemně výhodná směna je označována za „sobeckost“ a nějakým zázračným způsobem je jako řešení vždy navrhováno, že má připlout více peněz ze soukromého sektoru do toho „veřejného“. Navozená vina způsobí, že právě to je veřejnost připravena udělat. Zatímco jedinci mají sklon k „sobecké lakotě,“ selhání Státních vládců zapojit se do dobrovolné směny má znamenat jejich oddanost k vyšším a vznešenějším cílům – parazitické vykořisťování je zřejmě ve srovnání s mírovou a produktivní prací morálně a eticky ušlechtilejší.

V dnešní sekulárnější době bylo božské poslání Státu nahrazeno zavedením nového božstva, Vědy. Vládnutí se nyní prohlašuje za ultravědecké, jelikož ho provádějí a plánují experti. Ale zatímco „rozum“ je používán častěji než v předešlých staletích, není to opravdový rozum jednotlivce a projev jeho svobodné vůle, stále je to „rozum“ kolektivistický a deterministický, který stále implikuje holistické agregování a násilnou manipulaci s pasivními poddanými jejich vládci.

Rostoucí používání vědeckého žargonu dovolilo Státní inteligenci tkát tmářské apologie pro Státní nadvládu, které by se v prostších časech setkaly pouze s výsměchem. Zloděj, který ospravedlňuje svoji krádež tím, že ve skutečnosti pomáhá oběti tím, že utrácením ukradených peněz zvedne maloobchodní trh, by našel jen málo konvertitů. Ale když se tato teorie zabalí do keynesiánských rovnic a působivých referencí „multiplikačního efektu,“ tak to naneštěstí působí přesvědčivěji. A tak útok na zdravý rozum pokračuje v každém století, pokaždé jinými prostředky.

Ideologická podpora je tedy pro Stát životně důležitá. Stát se musí neustále snažit vštípit veřejnosti svoji „legitimitu,“ aby odlišil svoje aktivity od pouhých banditů. Nepolevující odhodlání útočit na zdravý rozum není náhoda, protože jak Mencken názorně uvedl: 

Průměrný člověk, jakkoliv se jinak může mýlit, alespoň jasně vidí, že vláda je něco ležícího mimo něj a mimo všeobecnost jeho druhů – že je to separátní, nezávislá a násilnická síla, která je jen částečně pod jeho kontrolou a která je schopna mu způsobit velikou škodu. Není podstatné, že okrádání vlády je všude považováno za zločin nižší významnosti než okrádání jedinců nebo dokonce i korporací? (…) Co za tím vším leží, věřím, je hluboký smysl fundamentálního nepřátelství mezi lidem a jeho vládou. Vláda není chápána jako výbor vybraný, aby vykonával veřejný byznys pro celou populaci, ale jako separátní autonomní korporace, která se především zabývá vysáváním populace pro dobro svých vlastních členů…. Když je obyčejný občan okraden, je okraden úctyhodný člověk o plody své práce a spořivosti. Když je okradena vláda, to nejhorší, co se může stát, je, že určití flákači a povaleči budou mít méně peněz, se kterými si mohou hrát, než měli předtím. Názor, že by si ty peníze vydělali, není nikde brán v úvahu, pro většinu rozumných lidí by to bylo absurdní.[19]