IV. Jak Stát překračuje svoje limity

Jak moudře poznamenal Bertrand de Jouvenel, v průběhu staletí lidé zformovali koncepty určené ke kontrolování a omezování výkonu Státní moci, ale jeden po druhém se je Státu za pomoci svých intelektuálních spojenců podařilo změnit na intelektuální razítko legitimity a ctnosti, kterým Stát označoval svoje dekrety a akce. Původně v západní Evropě koncept boží suverenity znamenal, že králové mohou vládnout pouze v souladu s božím zákonem. Králové ale tento koncept převrátili na razítko božího souhlasu s jakoukoliv jejich akcí. Koncept parlamentní demokracie začal jako kontrola občanů nad absolutistickou monarchistickou vládou a skončil s parlamentem jako zásadní součástí Státu, která jedná naprosto svrchovaně. De Jouvenel dochází k závěru:

Mnoho autorů teorií o absolutní moci přišlo s nějakým (…) restriktivním prostředkem. Ale nakonec každá taková teorie, dříve nebo později, ztratila svůj původní význam a začala se chovat jako odrazový můstek Moci tím, že jí poskytla silného pomocníka, neviditelného vladaře, se kterým se mohla časem úspěšně identifikovat.[20]

Podobně k tomu došlo i u specifičtějších doktrín: Z „přirozených práv“ jedince ustanovených Johnem Lockem a Listinou práv se stalo etatistické „právo na práci“. Utilitarianismus obrátil argumenty pro svobodu na argumenty proti odporu před Státní invazí do svobody jednotlivce, etc.

Zřejmě nejambicióznějším pokusem zavedení limitů Státu byla Listina práv a další restriktivní části americké ústavy. V nich zapsané omezení vlády se stalo fundamentálním zákonem, který by se měl nezávisle interpretovat justicí, která je údajně nezávislá na jiných složkách vlády. Všichni Američané jsou seznámeni s procesem, kdy se během minulého století konstrukce limitů obsažených v Ústavě neúprosně rozšířila. Ale jen hrstka byla tak bystrá jako profesor Charles Black, aby viděla, že Stát při tomto procesu transformoval soudní revize ústavnosti sebe sama z omezujících opatření na další nástroje pro poskytnutí ideologické legitimity vládním aktivitám. Protože stejně jako termín „neústavní“ je silnou brzdou pro vládní moc, implicitní nebo explicitní verdikt „ústavní“ je silnou zbraní pro získání souhlasu veřejnosti se stále se zvyšující mocí vlády.

Profesor Black začíná svoji analýzu poukázáním na zásadní potřebu „legitimity“ k tomu, aby vláda mohla přežít. Tato legitimita jednoduše znamená většinovou podporu vlády a jejích aktivit.[21] Akceptace legitimity se zvláště stává problémem v zemích, jako jsou Spojené státy, kde „jsou podstatná omezení vestavěna do teorie o kterou se vláda opírá.“ Co vláda potřebuje, dodává Black, je způsob, jakým může ujistit veřejnost, že rostoucí moc je v skutku „ústavní.“ A dospívá k názoru, že toto je hlavní historická funkce soudního přezkoumávání ústavnosti.

Black popisuje problém takto:

Největším rizikem [pro vládu] je neloajálnost a pocit zneužívání široce rozšířený mezi populací a ztráta morální autority vlády jako takové, bez ohledu na to, jak dlouhá byla doba, kdy byla tato autorita násilně vynucována, ze setrvačnosti akceptována nebo tolerována pro nepřístupnost reálné okamžité alternativy. Téměř každý, kdo žije pod vládou s omezenou mocí, musí dříve či později být vystaven nějaké vládní aktivitě, kterou on sám chápe jako aktivitu mimo pravomoc vlády či vládě přímo zakázanou. Soukromá osoba může být povolána do armády, ačkoliv o povolávání do armády se v ústavě nic nedočte… Farmáři je řečeno, kolik pšenice může vypěstovat a on věří, a zjistí, že – a s ním i někteří renomovaní právníci - stejně tak, jako on nemá právo říkat své dceři, koho si vezme za muže, vláda nemá právo říkat jemu, kolik pšenice má vypěstovat. Člověk může jít do federální věznice za to, že říká, co chce, a v cele si může nahlas odříkávat…“Kongres nesmí vydat zákon omezující svobodu slova“ [první dodatek ústavy Spojených států, pozn. překl.]… Vláda říká obchodníkovi s podmáslím, kolik si za něj může, a musí, účtovat.

Existuje reálné nebezpečí, že každý z těchto lidí (a kdo z nás k nim nepatří?) bude konfrontovat koncept ohraničení Státní moci s realitou (tak jak ji sám vidí), uvidí zřejmé překročení skutečných pravomocí a dojde k zjevnému závěru v otázce legitimity vlády.[22]

Toto nebezpečí Stát odvrací tím, že předkládá teorie o tom, že jen jediný úřad má mít definitivní hlas v otázce ústavnosti a že tento úřad, podle poslední analýzy, musí být součástí federální vlády.[23] Zatímco zdánlivá nezávislost federální justice hrála pro mnoho lidí tak důležitou roli, že byly federální aktivity chápány téměř jako Písmo Svaté, je také vždy pravda, že justice je součástí a hřištěm vládního aparátu a je jmenována exekutivní a legislativní složkou moci. Black přiznává, že to znamená, že Stát jmenoval sám sebe v případech, které se ho týkají, do role soudce, a tím porušuje základní justiční princip spravedlivých rozhodnutí. Přesto bryskně odmítá možnost jakékoliv alternativy.[24]

Black dodává:

Problém potom je vymyslet takový vládní způsob rozhodování, který bude toto [snad] redukovat na přípustné minimum, aby nedocházelo k námitkám, že vláda je sama sobě soudcem. Pokud takový způsob vymyslíte, můžete následně pouze doufat, že námitky, ačkoliv teoreticky stále obhajitelné prakticky ztratí na síle tak, že legitimizující proces rozhodčí instituce si získá veřejný souhlas.[25]

V této analýze považuje Black dosažení spravedlnosti a legitimity věčného Státního posuzování vlastních kauz za „něco jako zázrak“.[26]

Po použití této teze na známý konflikt mezi nejvyšším soudem a New Dealem, profesor Black dychtivě kárá své kolegy podporující New Deal za jejich krátkozrakost v odsuzování soudních překážek.

Standardní verze příběhu New Dealu a soudu, ačkoliv svým způsobem přesná, přesouvá důraz někam jinam (…) soustředí se na obtíže a téměř zapomíná, co se z celé věci vyklubalo. Výsledkem této záležitosti bylo [a to bych rád zdůraznil], že po nějakých 24 měsících handrkování (…) nejvyšší soud bez jakékoliv změny v zákonech, v jejich složení nebo významu, dal New Dealu, a tím i celému novému konceptu Státu v Americe razítko legitimity.[27]

Tímto způsobem dal nejvyšší soud smrtelnou ránu velkému množství Američanů, kteří měli silné námitky proti ústavnosti New Dealu:

Samozřejmě ne každý byl spokojený. Naivním snílkům o ústavně řízené laissez-faire to stále trhá srdce. Ale již více neexistují výrazné nebo nebezpečné veřejné pochybnosti o ústavní moci Kongresu řešit záležitosti národní ekonomiky …

 Nemáme jiný způsob, kromě nejvyššího soudu, k udělení legitimity New Dealu.[28]            

Jak Black připouští, jeden významný politický teoretik, který poznal – a to s velkým předstihem – do očí bijící skulinu v ústavním omezení vlády, která vznikne tím, že dáme rozhodující interpretační moc do rukou nejvyššímu soudu, byl John C. Calhoun. Calhoun se nespokojil se „zázrakem,“ ale místo toho vytvořil důkladnou analýzu tohoto ústavního problému. Ve své knize Disquisition Calhoun demonstruje inherentní tendence Státu vymanit se z omezení, které jsou mu dána ústavou:

Psaná ústava má jistě mnoho značných výhod, ale bylo by velkou chybou předpokládat, že pouhé zasazení opatření, která mají omezit a limitovat moc vlády, bez vybavení těch, které mají omezení chránit, prostředky k prosazení těchto předpisů, bude dostatečné k zabránění hlavní a dominantní strany ve zneužití moci. Jsa stranou, která je u moci, bude vláda ze stejné lidské podstaty, ze které je ji třeba pro ochranu společnosti, pro moc, kterou jí bude garantovat ústava, a bude proti restrikcím, které mají její moc omezovat. (…) Minoritní nebo slabší strana se bude ubírat opačným směrem a bude považovat restrikce jako zásadní v ochraně proti dominantní straně. (…) Ale pokud neexistuje způsob, kterým mohou přinutit dominantní stranu k dodržení těchto omezení, jediné východisko by byla přísnější konstrukce ústavy. (…) Proti tomu by dominantní strana oponovala volnější konstrukcí. (…) Byla by to konstrukce proti konstrukci – jedna pro rozšíření a druhá pro omezení moci vlády k nejkrajnějšímu bodu. Ale jakou eventuální šanci by měl přísný konstrukt strany v menšině oproti volnému konstruktu dominantní strany, když tato by měla veškerou vládní moc odsouhlasit svoji konstrukci a zabránit schválení té restriktivnější? V takto nerovné soutěži by výsledek byl bez pochyb. Strana hlasující ve prospěch restrikcí by byla přemožena. (…) Konec tohoto zápasu by byl zkázou pro ústavu (…) restrikce by byly nakonec anulovány a vláda by získala neomezenou moc.[29]

Jedním z mála politologů, kteří ocenili analýzu ústavy Johna Calhouna, byl profesor J. Allen Smith. Smith poznamenal, že ústava je navržena tak, aby vyvažovala jednotlivé části Státní moci systémem brzd a protivah tak, aby se jedna část Státu nestala příliš mocnou. A i přesto vláda vynalezla nejvyšší soud, který má monopol na ultimátní interpretaci moci. Pokud federální vláda vznikla, aby kontrolovala invazi jednotlivých Států do svobody jedince, kdo měl kontrolovat federální vládu? Smith zastával názor, že implicitní idea systému brzd a protivah ústavy byl názor, že žádné jednotlivé části Státu nemůže být přiznána konečná moc interpretace: „Lidé předpokládali, že nová vláda nebude moci rozhodovat o limitech své vlastní autority, jelikož by to nadřazovalo vládu a nikoliv ústavu.“[30]

Řešení navrhované Calhounem (a v tomto století podporováno takovými spisovateli, jako je Smith) byla samozřejmě slavná teorie „concurrent majority.“ Pokud nějaká podstatná menšina v zemi, speciálně pak vlády jednotlivých Států, věřila, že federální vláda překračuje svoji moc a zasahuje do této menšiny, pak měla tato menšina právo vetovat toto užití moci jako protiústavní. Aplikováním na vlády Států tato teorie implikovala právo na anulování federálního zákona nebo jiné nařízení mimo jurisdikci daného Státu.

Teoreticky by tedy takový systém zajistil, že by federální vláda kontrolovala vpády do svobody jednotlivých Států, zatímco Státní vlády by kontrolovaly zneužívání moci federální vládou. A ačkoliv by omezení moci byla bezpochyby efektivnější než dnes, existuje v Calhounově řešení mnoho problémů a obtíží. Pokud by skutečně měl podřízený zájem legitimní právo veta, proč se zastavovat u Států? Proč nedat právo veta i okresům, městům či městským čtvrtím? Mimoto zájmy nezávisí pouze na místě, ale také na povolání, sociálním statusu, atd. Co na to pekaři, řidiči taxi nebo jakákoliv jiná povolání? Neměli by oni mít právo veta nad akcemi týkajícími se jejich životů? To nás dovedlo k důležitému bodu – teorie anulování omezuje svoje kontroly pouze na úřady vlády samotné. Nezapomínejme, že federální a Státní vlády a jejich jednotlivé složky jsou stále Státy. Jsou stále vedeny jejich vlastními Státními zájmy místo zájmů jednotlivých občanů. Co zabrání Calhounově systému, aby pracoval opačně – se Státy které tyranizují své občany, vetující federální vládu pouze když se ta snaží tuto tyranii zastavit? Co zabrání Státům, aby se podvolili federální tyranii? Co zabrání spolčení federální a Státní vlády, za účelem vzájemně výhodného vykořisťování obyvatelstva? A i kdyby soukromá pracovní seskupení dostala nějakou formu „úřední“ reprezentace ve vládě, co jim zabrání používat Stát tak, aby pro sebe získali dotace a další speciální privilegia nebo aby zaváděli povinné kartely pro své vlastní členy?

V krátkosti Calhoun nezachází se svojí teorií „souhlasnosti“ dostatečně daleko, nedochází až k samotnému jedinci. Pokud je koneckonců jedinec ten, jehož práva se mají chránit, potom by konzistentní teorie souhlasnosti implikovala právo veta pro každého jedince – což je určitá forma „principu jednomyslnosti.“ Když Calhoun psal, že by mělo být „nemožné sestavit nebo udržet [vládu] bez současného souhlasu všech,“ tak, možná nevědomky, docházel právě k takovému závěru.[31] Ale takovéto spekulace nás odvádějí od našeho předmětu, protože tímto směrem leží politické systémy, které bychom mohli těžko vůbec označit za Státy.[32] Protože stejně tak, jako právo na anulování zákona pro Stát logicky implikuje možnost jeho odtržení, tak právo anulovaní pro jednotlivce by implikovalo právo „odtržení“ jednotlivce od Státu, ve kterém žije.[33]

Stát tedy konstantně ukazoval neobyčejný talent pro expanzi vlastní moci přes všechny limity, které na něj mohou být uvaleny. Jelikož Stát nezbytně žije z nedobrovolné konfiskace soukromého majetku a jelikož jeho expanze nezbytně zahrnuje stále se zvyšující útoky na svobodu soukromých osob a soukromých společností, musíme prohlásit, že Stát je hluboce a inherentně antikapitalistický. A tedy naše pozice je právě opačná k marxistickému výroku, že Stát je v současnosti „výkonným výborem“ vládnoucí třídy, údajně kapitalistů. Místo toho Stát, organizace politických prostředků, představuje a je původem „vládnoucí třídy“ (nebo vládnoucího hradu) a je v permanentní opozici ke skutečnému soukromému majetku. Můžeme tak spolu s de Jouvenelem tvrdit:

Pouze ti, kteří neví nic o žádné jiné době než o té své, ti, kteří žijí v kompletní temnotě ke způsobům chování Moci skrz tisíciletí, by považovali tyto kroky [znárodnění, daň z příjmu, atd.] za ovoce specifické sbírky doktrín. Ve skutečnosti jsou normální manifestací Moci a vůbec se neliší od znárodnění klášterů Jindřichem VIII. V činnost je uveden ten stejný princip – hlad po moci, žízeň po zdrojích a u všech těchto operací jsou přítomny stejné charakteristiky včetně rapidního narůstání dělitelů kořisti. Ať je socialistická, nebo není, Moc musí vždy vést válku s kapitalistickými autoritami a vyplenit kapitalistům jejich naakumulované bohatství; pří tom všem se řídí zákonitostmi své povahy.[34] 

[20] De Jouvenel: On Power, str. 27