VI. Jak jsou Státy navzájem provázané
Jelikož teritoriální prostor Země je rozdělen mezi rozdílné Státy, mezistátní vztahy musejí zabírat Státu mnoho času a energie. Přirozenou tendencí Státu je expandovat svou moc a mimo území Státu se tato expanze projevuje dobýváním nových území. Pokud není toto území neobývané nebo bez přítomnosti jiného Státu, každá taková expanze zahrnuje inherentní konflikt zájmů mezi jednou a druhou skupinou vládců Státu. Pouze jedna skupina vládců může nad daným územím v danou dobu dosáhnout monopolu na násilí. Kompletní moc nad určitým teritoriem Státu X může být získána pouze vyhnáním Státu Y. K válce, ač je to riskantní, bude vždy přítomná tendence, přerušena pouze obdobími míru a změnou koalicí a spojenectví mezi jednotlivými Státy.
Viděli jsme, že „vnitřní“ neboli „domácí“ pokusy omezovat Stát v sedmnáctém až devatenáctém století vedly v těch nejpodstatnějších případech ke konstitucionalismu. „Externím“ neboli „zahraničním“ protějškem byl vznik „mezinárodních zákonů,“ konkrétně šlo o takové zákony jako „válečné zákony“ nebo „práva neutrální země.“[1] Části mezinárodního práva byly původně čistě soukromé, vyrůstaly z potřeb kupců a obchodníků chránit všude svůj majetek a rozhodovat soudní spory. Příkladem je námořní právo a obchodní právo. Ale dokonce i mezivládní pravidla se vyvinula dobrovolně a nebyla vytvořena nějakým mezinárodním Superstátem. Cílem „válečných zákonů“ bylo omezit vnitřně Státní destrukci na Státní aparát samotný, a tím uchránit „civilisty“ před válečným vražděním a devastací. Cílem vývoje práv neutrální země bylo ochránění obchodních zájmů soukromých osob, dokonce i obchodů s „nepřátelskými“ zeměmi, od uchvácení jednou z válčících zemí. Prvořadým cílem bylo omezit rozsah jakékoliv války, a především omezit její destruktivní vliv na soukromé osoby neutrálních a dokonce i válčících stran.
Právní teoretik F. J. P. Veale kouzelně popisuje takovéto „civilizované válčení,“ které krátce kvetlo v Itálii v patnáctém století:
Bohatí měšťané a obchodníci středověké Itálie byli příliš zaneprázdnění vyděláváním peněz a užíváním si života, než aby sami podstupovali obtíže a nebezpečí válčení. A tak si osvojili najímání žoldáků, aby ti za ně bojovali, a jelikož byli šetrní byznysmeni, tak tyto žoldáky propouštěli, jakmile jejich služeb již nebylo třeba. Války tedy byly vybojovány armádami, které byly najímány na jednotlivá tažení (…) Poprvé se tak vojáci stali rozumnou a poměrně neškodnou profesí. Generálové v této době manévrovali proti sobě, často s perfektní zručností. Ale jakmile si jeden získal výhodu, jeho oponent obecně buď utekl, nebo se vzdal. Bylo uznávaným pravidlem, že město může být vydrancováno, pokud se pokoušelo o odpor: imunita mohla být vždy koupena zaplacením výkupného. (…) Přirozeným důsledkem toho bylo, že žádné město se nikdy nepokoušelo o odpor. Vláda, která byla příliš slabá, aby bránila své občany, samozřejmě ztratila jejich oddanost. Civilisté neměli příliš čeho se ve válce obávat, jelikož to byla pouze záležitost profesionálních vojáků.[2]
Situaci z Evropy osmnáctého století velmi blízkou absolutní separaci soukromých osob a Státního válčení popisuje Nef:
Dokonce i poštovní komunikace nebyla úspěšně omezena po dlouhé období válek. Dopisy obíhaly bez cenzury se svobodou, která člověka 20. století udivuje. (…) příslušníci válčících národů spolu mluvili a pokud se nemohli setkat, tak spolu korespondovali, nikoliv jako protivníci, ale jako přátelé. Sotva existoval moderní názor, že (…) Státní příslušníci nepřátelské země jsou částečně zodpovědní za bojechtivé akce svých vůdců. Staré inkvizitorské praktiky špionáže ve spojení s náboženským uctíváním a vírou se vytracovaly a žádné srovnatelné vyšetřování týkající se politické nebo ekonomické komunikace nebylo dokonce ani zvažováno. Cestovní pasy byly původně vytvořeny, aby zajišťovaly svým nositelům v období války bezpečnost. Během velké části osmnáctého století Evropané jen vzácně upustili od svých cest do cizí země, pokud s ní ta jejich válčila.[3]
Jelikož chápání prospěšnosti obchodu pro obě strany rostlo, válčení v osmnáctém století bylo vyvažováno znatelným objemem „obchodování s nepřítelem.“[4]
To, jak dalece Státy překročily pravidla civilizovaného válčení v tomto století, nepotřebuje delší rozpracování. V éře moderního válčení zkombinované s technologií totální destrukce se pouhá myšlenka udržení válčení v mezích Státního aparátu zdá dokonce více podivná a zastaralá než původní ústava Spojených států.
Když spolu Státy neválčí, jsou často potřebná ujednání, aby se neshody udržely na minimu. Jednou teorií, která si podivuhodně získala širokou podporu, je údajná „nedotknutelnost mezinárodních dohod.“ Tento koncept je vnímán jako obdoba „nedotknutelnosti smluv.“ Ale mezinárodní dohoda a skutečná smlouva nemají nic společného. Smlouva ve skutečnosti převádí vlastnické tituly k soukromému majetku. Jelikož vláda v žádném řádném smyslu „nevlastní“ svoji teritoriální oblast, jakékoliv dohody, které uzavře, neudělují vlastnické tituly k majetku. Pokud například pan Jones prodá nebo daruje půdu panu Smithovi, dědicové pana Jonese nemůžou legitimně přepadnout dědice pana Smithe a nárokovat si půdu za právoplatně svoji. Vlastnický titul byl již převeden. Smlouva starého Jonese automaticky svazuje i mladého Jonese. Protože starý Jones už převedl svůj majetek, mladý Jones na něj nemá žádný nárok. Mladý Jones může požadovat pouze to, co od starého Jonese zdědil, a starý Jones může odkázat pouze majetek, který stále vlastní. Ale pokud je v určitý čas vláda Ruritanie donucena, nebo dokonce uplacena vládou Waldavie, aby se vzdala části svého území, je absurdní tvrdit, že vlády nebo občané těchto dvou zemí mají navždy zamezeno prohlásit reunifikaci Ruritanie na základě nedotknutelné mezinárodní dohody. Ani lidé, ani půda severozápadní Ruritanie není vlastněna žádnou vládou. Důsledkem toho je, že vláda určitě nemůže takto zavázat jinou vládu v budoucnosti. Revoluční vláda, která svrhla krále Ruritanie, může být těžko nazývána zodpovědnou za královy činy nebo dluhy, protože vláda není na rozdíl od dítěte skutečným „dědicem“ majetku svých předchůdců.
[37] Toto je potřeba odlišit od moderního mezinárodního práva s jeho důrazem na maximalizování rozsahu války koncepty jako „kolektivní obrana.“
[38] F.J.P. Veale: Advance to Barbarism (1953), str. 63. Podobně profesor Nef píše o Válce Dona Carlose vedené v Itálii mezi Francií, Španělskem a Sardinií proti Rakousku v osmnáctém století:
Při obléhání Milána a o několik měsíců později u Parmy spojenci (…) se setkaly nepřátelské armády v zuřivé bitvě mimo město. Ani v jednom případě nebyly sympatie obyvatel nakloněny jedné nebo druhé straně. Jediné, čeho se báli, bylo, že se vojáci jedné nebo druhé armády dostanou za brány města a budou plenit. Jejich obava se nenaplnila. V Parmě obyvatelé běželi na opevnění, aby se dívali na bitvu odehrávající se ve volné krajině.
(John U. Nef: War and Human Progress [1950], str. 158) také Hoffman Nickerson: Can We Limit War? (1934).
[39] Nef: War and Human Progress, str. 162.
[40] Ibid., p. 161. Pro obhajobu obchodování s nepřítelem vůdci Americké revoluce viz Joseph Dorfman: The Economic Mind in American Civilization (1946), str. 210–11.