12. Chyby záporné daně

Po rozpoznání katastrofálního ničení vlastní iniciativy a úsilí, které s sebou přináší přímo garantovaný příjem, jiní reformátoři začali propagovat „zápornou daň.“ Tento návrh byl předložen významným ekonomem profesorem Miltonem Friedmanem z University of Chicago, v jeho knize Kapitalismus a svoboda, která vyšla v roce 1962. Jím navrhovaný systém by fungoval souběžně s běžnou daňovou administrativou.

Předpokládejme, že hranice chudoby bude nastavena na $3000 na „spotřební jednotku“ (rodina nebo jednotlivec) a předpokládejme, že záporná příjmová daň (což je ve skutečnosti subvence) bude mít stejnou výši 50%. Pak každá „spotřební jednotka“ (toto je technický termín statistiků), jejíž příjem poklesne pod $3000 bude mít nárok na subvenci řekněme 50% z rozdílu (mezi jejím příjmem a hranicí chudoby). Pokud si například vydělá $2000, dostane k tomu od vlády subvenci $500; pokud si vydělá $1000 dostane $1000; pokud si nevydělá nic dostane $1500.

Profesor Friedman upřímně připouští, že tento návrh, „jako každý jiný prostředek k odstranění chudoby… snižuje podněty těch, kterým pomáhá, aby si pomohli sami“. Ale argumentuje tím, že „neničí tyto podněty tak úplně jako systém poskytování příjmu na nějakém fixním minimu. Dolar vydělaný navíc vždycky znamená více peněz dostupných na výdaje“.

Je pravdou, že „záporná daň z příjmu“* (což je zavádějící název pro poněkud sofistikovanější garantovaný příjem), by neměla tak destruktivní účinek na vlastní iniciativu jako přímo garantovaný příjem. Ve skutečnosti (asi před třiceti lety) jsem se já sám zabýval podobným návrhem. Ten se objevil v The Annalist (týdenní příloha New York Times) dne 4. ledna 1939. Svůj návrh jsem pojmenoval „zužující se subvence“. Byla to sociální dávka, která by se snižovala o $1 za každé $2, které by si její příjemce vydělal sám. Opustil jsem tento návrh, když jsem zjistil, že vede k dilematu, které je přesně stejné jako dilema záporné daně. Buď je subvence zcela neadekvátní na nejnižších stupních nebo je neospravedlnitelně rozsáhlá na horních stupních. Buď bude znamenat pouze polovinu adekvátního příjmu (podle své vlastní definice „adekvátnosti“) pro rodinu bez příjmu nebo bude znamenat téměř dvojnásobek adekvátního příjmu pro rodinu, která si již vydělává téměř adekvátní příjem.

Problém, přes který se záporná daň z příjmu musí přenést, je případ jednotlivce či rodiny s nulovým příjmem. Pokud bychom jednotlivci dali pouze $300 (takové číslo bylo v původním návrhu profesora Friedmana v roce 1962), nikdo by to nepovažoval za adekvátní - zvláště pokud by, jak navrhuje rovněž profesor Friedman, záporná daň z příjmu měla nahradit veškeré ostatní formy pomoci a sociálních dávek. Pokud by záporná daň z příjmu pro rodinu s nulovým příjmem měla být nastavená na $1700, žádný z obhájců garantovaného příjmu by to nepovažoval za dostatečné pro „důstojný život“. Takže kdyby záporná daň z příjmu byla přijata, byl by bezpochyby vyvinut enormní politický tlak, aby minimální platba pro rodinu s vlastním nulovým příjmem byla $3400.

Základní dávka by se tudíž stala stejně vysokou jako v systému přímo garantovaného příjmu. Ale kdyby základní dávka záporné daně z příjmu pro rodinu s nulovým příjmem byla $3400, potom, podle 50% vzorce, by rodina dostávala přídavky, dokud by její roční příjem nedosáhl $6800. To je však více než byl střední příjem rodiny v roce 1963 v celé zemi ($6637). To by bylo fantasticky nákladné.

Navíc by tak vyvstal vážný problém spravedlivosti. Dokud by podporovaná rodina vydělávala $6798, tak by stále dostávala $1 podpory. Když by její příjem dosáhl $6800, tak by vypadla z (gravy train) zcela, a musela by snad potom čekat až se její příjem propadne pod 3400 aby získala opět nárok na přídavky? A co rodina, jejíž příjem bude 3402 a nikdy se tak nedostane do (gravy train)?

Aritmetické dilema záporné daně z příjmu zatím vzbudilo tak málo pozornosti u jejích obhájců, že mi doufám prominete, když uvedu následující příklad, abych ilustroval paradoxní způsob jejího fungování.

V ortodoxním systému by se vyplácelo nezaměstnané hlavě rodiny řekněme $60 týdně. Když posléze začne něco vydělávat, byl by mu placen jednoduše rozdíl mezi vydělanou částkou a $60. V systému záporné daně z příjmu by člověk bez práce také obdržel $60 týdně. Ale kdyby si sám za týden vydělal $30, tak by stále  dostával dávku $45 (snižovanou pouze o $1 za každé $2, které si vydělá sám), což pro něho bude znamenat celkový týdenní příjem $75. Pokud bude schopen později sám vydělat celých $60, stále bude dostávat podporu $30, což jeho celkový příjem zvýší na $90. A dokonce když se mu podaří vydělat týdně $118, stále bude pobírat $1 podpory týdně.

Bude na tom ekonomicky dvakrát lépe než by byl, kdyby stále vydělával dost - řekněme $61 týdně - a nedostal se tak na seznam příjemců podpory. To by bylo jednoznačně nespravedlivé vůči osobám, které nikdy podporu nepobíraly. Stimul, dostat se na podporu a zůstat na ní, by byl daleko větší v systému záporná daň z příjmu než v současném.

Pokud bychom se tomuto výsledku chtěli vyhnout a zavedli zápornou daň z příjmu jenom částečně - a zrušíme například podporu, jakmile někdo bude vydělávat více než $60 týdně - dostaneme ještě absurdnější výsledky. Když bude vydělávat $58 týdně, tak díky záporné dani z příjmu bude stále dostávat $31 týdně od vlády, takže jeho celkový příjem bude $89. Pokud se však dopustí hlouposti, že by vydělal jen o dva dolary více, skončí s čistou ztrátou $29 týdně. Takže záporná daň z příjmu by vytvořila ohromnou tendenci dostat se a zůstat na sociálních dávkách.

Schéma záporné daně z příjmu by se mohlo vyhnout těmto absurdním následkům, kdyby, dejme tomu člověku s nulovým příjmem, bylo vypláceno pouhých $30 týdně. Tedy jenom polovina toho, co pokládají podporovatelé tohoto návrhu za minimální příjem k důstojnému přežití.

Někteří čtenáři by si mohli myslet, že dilematu záporné daně z příjmu můžeme uniknout, pokud změníme procentní sazbu, podle které bude podpora redukována s tím, jak se vlastní příjem bude zvyšovat. Ale jakákoli změna oproti 50% na jednu či na druhou stranu pouze otupí jeden roh, zatímco ten druhý se stane hrozivějším. Pokud budeme snižovat vládní podporu o 75% za každý vydělaný dolar, tak také odpovídajícím způsobem snížíme stimuly k zvyšování výdělku. Pokud budeme snižovat podporu o pouhých 25% za každý vydělaný dolar, tak zvýšíme stimuly, aby příjemce pracoval. Avšak za cenu nákladnějšího vládního programu a zvýšíme také podněty příjemců zůstat na podpoře kvůli značnému snížení jeho příjmu, kdyby z programu vypadl. Pokud vymyslíme ještě komplikovanější schéma, například pokud budeme snižovat podporu pouze o 25 centů za prvních $10 vlastního týdenního výdělku, o 50 centů za každý dolar z druhé desítky dolarů vlastního výdělku a o 75 centů za každý dolar z třetí desítky, nebo nějaké podobné schéma, vytvoříme pouze administrativní noční můru, aniž by se nám podařilo vyřešit základní dilema. Hořkou pravdou je, že kdykoli se pokusíme „zvýšit podněty“ snížením podpory o méně než dolar za každý dolar vydělaný prací, vyřešíme tím okamžitý problém za cenu vytvoření většího problému v budoucnosti.  

Navíc k zvláštnímu dilematu, které záporná daň z příjmu představuje, si současně uchovává fatální defekty přímo zaručeného příjmu. Odmítáním důkladného přezkoumání potřeb a zdrojů každého jednotlivého žadatele, což je činěno v obvyklém systému podpor, se otevírá prostor pro masivní podvody a švindlování. A stejně, jako zaručený příjem, nutí tento systém daňové poplatníky podporovat lidi bez ohledu na to, jestli se upřímně snaží si pomoci sami. Vláda by se musela dostat do neřešitelných těžkostí, pokud začne dávat peníze „chudým“ nejen bez kontroly, jestli jsou opravdu chudí, ale také bez zjišťování příčiny, proč je konkrétní jednotlivec chudý.

Kolik by to stálo?

Kolik by program garantovaného příjmu nebo záporné daně z příjmu stál? Již jsem poukázal, že ačkoli obhájci předložili propočet ve výši $38 miliard ročně, můžeme si být jisti, že tento odhad je systematicky podhodnocen, a to již pro nejbližší roky. A pokud někdy přijmeme hlavní princip jednoho z těchto návrhů, minimální dávka či subvence bude mít tendenci neustále růst. Kdokoli, kdo o tom pochybuje, by se měl podívat na historii dávek v nezaměstnanosti a sociálního pojištění, které vzniklo ve třicátých letech. (Ty také byly zaváděny s tím, že měly nahradit ostatní formy pomoci, které nicméně existují dál a rostou alarmujícím tempem.)

Existuje nějaká záruka, že by zaručený příjem nebo záporná daň z příjmu nerostla stejně rychle? Současná společenská atmosféra naznačuje, že by mohly růst ještě rychleji. Je příznačné, jak jsem již předtím uvedl, že v prvním plánu záporné daně z příjmu v roce 1962 v knize Kapitalismus a svoboda, profesor Milton Friedman navrhoval, aby jedinec bez příjmu dostával velmi malou podporu $300 ročně. Nyní mluví převážně o čtyřčlenné rodině, která by měla mít nárok na základní sumu $1500. Nicméně již existuje prominentní konkurenční program (publikovaný Brookingovým institutem a sepsané Jamesem Tobinem z Yale, Josephem A. Pechmanem, ředitelem ekonomických studií Brookingova institutu a Peterem M. Mieszkowskim), které nabízí daleko velkorysejší subvence. Jakmile se tato schémata dostanou do praktické politiky, můžeme očekávat konkurenci v tom, kdo nabídne nejštědřejší podmínky.

Při znalostech vlivu, jaké mají politické tlaky a jaká byla historie dávek, „sociálního pojištění“ a dalších opatření „proti chudobě“, jsme nuceni konstatovat, že jakmile by byl přijat princip, ať už záporné daně z příjmu nebo garantovaného příjmu, tak by patrně tvořil doplněk a nikoliv náhradu současného konglomerátu programů „boje proti chudobě“. A jen samy o sobě by mohly drasticky zredukovat stimuly k produkci u lidí, kteří vydělávají méně než garantovanou částku a vážně omezit stimuly těm, kteří vydělávají více, kvůli tíživému zdanění, které by bylo nezbytné. Celkovým efektem by bylo snížení a nikoli zvýšení reálných příjmů.

Podívejme se blíže na problém zvyšování daní, aby bylo možno zaplatit zaručený příjem nebo program záporné daně z příjmu. Je zjevné, že se takové programy nedají zaplatit prostým zdaněním nejbohatších. Pokud budeme subvencovat všechny rodiny s příjmem menším než $3400, složitě je budeme zdaňovat. Ale již před zvyšováním daně z příjmu v roce 1968, jednotlivec s čistým příjmem (po slevách a odpočtech) $500 zaplatil 14% z takového příjmu, 15% z dalších $500 a tak dále, takže osoba s čistým příjmem pod $6000 byla zdaněna 22%.

Navíc v roce 1965 daňoví poplatníci s upraveným hrubým příjmem pod $15000 (kteří tvoří více než tři čtvrtiny osobních zdaňovaných příjmů), zaplatili ze svých daní 61,5% příjmů do státní pokladny. Daňoví poplatníci s hrubým příjmem pod $20000 přinesli státní pokladně 70% příjmů.

Proč se největší část daní nevybere od lidí s opravdu velkým příjmem? Protože daňoví poplatníci s hrubým příjmem nad $50000 tvoří pouhých 5% hrubých zdanitelných příjmů.

Takže, když obhájci garantovaného příjmu a podobných programů farizejsky prohlašují, že „my si můžeme dovolit“ platit více za takové programy, měli by specifikovat, kdo jsou to „my“. Měli by vysvětlit lidem, kteří si svoje peníze vydělali tvrdou prací, proč doopravdy nepotřebují vše, co se obtěžovali si vydělat pro svoje vlastní rodiny, a sdělit jim, o kolik víc si mohou „dovolit“ jim vzít.

Ani „záporná daň z příjmu“ ani „zaručený příjem“ v rozsahu, který je nyní navrhován by nemohl být zaveden se stávající kupní silou dolaru. 

Chudinské zákony v Anglii

Již v současnosti naše velká a rostoucí kolekce programů pomoci a boje proti chudobě vážně narušuje stimuly k produkci, které by jinak bylo možné dosáhnout. Naši sociální reformátoři neustále přehlížejí druhou stranu problému redukce chudoby. Složitý dvoustranný problém, kterému čelíme je: Jak můžeme ulehčit následky neštěstí nebo osobního selhání, aniž bychom zároveň podkopali stimuly, aby člověk vyvinul snahu dosáhnout úspěchu?

Naši sociální reformátoři se někdy tváří, jakoby žádná vláda nedělala nic pro podporu chudých a lidí bez práce předtím, než se v roce 1933 objevil New Deal. Neustále naříkají nad údajnou necitlivostí, nezájmem a lakotou našich předků v boji s chudobou. Ale i když odhlédneme od soukromé charity, předchozí generace a jejich vládní kapacity si dobře uvědomovaly problém chudoby a vyvíjely snahu na jeho zmenšení. To můžeme doložit již v dobách, kdy vznikly první písemné záznamy. „Chudinské zákony“ existovaly v Anglii již dávno před panováním královny Alžběty. Výnos z roku 1536 zřizoval dobrovolné fondy na podporu těch, kteří nebyli schopni pracovat. O jedenáct let později se Londýn rozhodl zavést povinnou daň, z níž se měli podporovat chudí. V roce 1572 byla zavedena tato daň v celonárodním měřítku.

Ale tento problém se brzy ukázal příliš velkým pro lidi té doby. Vyšší třída byla jen velmi nepočetná a lidé ze střední třídy měli tehdy vždy velmi blízko k tomu, co bychom nazvali hranicí chudoby. Pracovní dílny a další podmínky vnucené lidem na podpoře, se nám dnes jistě zdají velmi kruté. Naši předkové však žili v neustálém strachu, že kdyby zvýšili výpomoc nebo oslabili přísné podmínky, vedlo by to k pauperizaci většího podílu populace a vytvořilo by to neřešitelný problém.

Na počátku 19. století se již náklady na výpomoc chudým začaly vymykat kontrole. Celkové náklady na správu chudinských zákonů se mezi lety 1785 až 1817 zvýšily na čtyřnásobek původních nákladů, tvořily celou šestinu celkových veřejných výdajů a dále prudce narůstaly. Jedna vesnice v Buckinghamshiru podala v roce 1832 zprávu, že její výdaje na chudinskou výpomoc jsou osminásobné proti stavu roku 1795 a jsou vyšší než příjmy celé farnosti v tomto roce.

Tváří v tvář těmto statistikám, a aby stabilizovali veřejné rozpočty před hrozícím bankrotem, rozhodli se vládnoucí Whigové zasáhnout. Ustavili královskou komisi** a v roce 1834 přijali úpravu chudinských zákonů podle doporučení této komise.

Základním principem nového zákona bylo, že lidem schopným práce bude chudinská pomoc poskytována jen za práci v regulovaných pracovních dílnách (workhouse), za podmínek horších než u nejchudšího soukromého zaměstnavatele. To se může zdát kruté, ale členové komise argumentovali tím, že „každá penny, která by učinila podmínky lidí závislých na podpoře příjemnějšími než jsou podmínky nezávisle pracujícího, je subvencí lenosti a hříchu“.

Pokud se uprostřed 19. století kyvadlo vychýlilo k přílišné přísnosti a šetrnosti, mohlo se v naší době naopak příliš vychýlit k laxnosti a rozhazovačnosti. Rozsáhlé subvencování zahálky, jak je navrhováno skrze garantovaný příjem, by pouze oslabilo nebo zničilo veškerou snahu nejen na straně těch, kteří by byli subvencováni a podporováni, ale také na straně těch, kteří by je byli nuceni podporovat ze svých vlastních výdělků. Neexistuje rychlejší cesta ke zruinování národa.

Velkým problémem dneška je, jak udržet podporu pod kontrolou. Jak zbavit podpory ty, kteří jí zneužívají k permanentní zahálce coby životnímu stylu a ponechat ji těm, kteří jí využijí, aby se postavili zpět na nohy a stali se opět produktivními občany? To je složitý problém a nemám prostor, abych se jím nyní detailně zabýval. Naši občané mohou být sami přinuceni se vrátit k některé z dřívějších pojistek, které byly možná příliš lehkomyslně opuštěny - pečlivému zkoumání potřeb a prostředků; výpomoci v naturáliích než v penězích, obnovení podmínek výplaty dávek v místě bydliště, aby se zabránilo přesunu do měst jenom kvůli vyšším dávkám: požadavek na vykonávání alespoň nějaké práce výměnou za podporu, dokud nebude nalezeno vhodné místo u soukromníka.

Existují také další způsoby, jak omezit podporu. Vynikající klasičtí liberálové minulosti neváhali s jejich doporučováním. V roce 1914, A. V. Dicey, prominentní britský právní teoretik, položil otázku, jestli je moudré dovolit příjemcům dávek volit do parlamentu. A John Stuart Mill ve své Zastupitelské vládě (Representative Government) v roce 1861 psal velmi jasně:

„Považuji za základní princip, že příjemcům chudinských dávek bude odepřeno volební právo. Ten, kdo se není svou prací schopen uživit sám, nemá žádný nárok na privilegium, kterým by si mohl pomoci k penězům druhých. Když se stal existenčně závislým na ostatních členech společnosti, zřekl se nároku na rovná práva také v ostatních ohledech“.

Ve skutečnosti zašel J. S. Mill mnohem dále a trval na tom, že nikdo by neměl mít volební právo, pokud neplatí přímé daně:

„Je rovněž důležité, aby shromáždění, které hlasuje o daních, ať už všeobecné nebo jen místní, bylo voleno pouze těmi, kteří tyto daně platí. Pokud by s těmito penězi skrze své hlasy disponovali ti, kteří daně neplatí, měli by veškeré motivace k rozhazování a žádné k šetrnosti … Rovnalo by se to povolení strkat své ruce do cizích peněženek za jakýmkoli účelem, který se jim zlíbí nazvat veřejným“.

V dnešní politické atmosféře by byl považován každý, kdo by navrhoval omezit volební právo příjemcům podpor, byť jen na dobu, kterou by byli na podpoře, za podivína, který ztratil kontakt s realitou. Přesto, pokud bude stále rostoucí armádě lidí, kteří těží z nějaké formy státních sociálních programů ponecháno právo volit kohokoli, kdo jim slíbí více peněz jiných lidí, můžeme očekávat, že budou sociální programy růst až do doby, dokud nepřivodí pád měny nebo národní bankrot. Čtenář si jistě vzpomene na země, kde se to již stalo.

Léčbou je produkce

Jedním z nejhorších aspektů všech plánů na přerozdělení bohatství a zarovnání nebo garantování příjmů je to, že ztrácejí ze zřetele podmínky a instituce, které jsou především potřeba k vytvoření bohatství. Mají za danou existující velikost ekonomického koláče; a tak se netrpělivě snaží, aby byl nakrájen na rovnější díly a zcela přehlížejí síly, které nejen koláč vytvořily, ale také se starají, aby byl každým rokem větší. Ekonomický pokrok a spravedlnost nespočívají v naprosto rovnoměrném rozprostření bídy, ale v neustálém vytváření více zboží a služeb, více bohatství a přijmu, který může být sdílen.

Jedinou reálnou léčbou chudoby je produkce.

Způsobem, jak maximalizovat produkci, je maximalizování stimulů produkovat. A způsobem, jak to udělat, jak zjistil moderní svět, je skrze systém známý jako kapitalismus - systém soukromého vlastnictví, volného trhu a volného podnikání. Tento systém maximalizuje produkci, protože dává člověku svobodu ve výběru zaměstnání, svobodu vybrat si s kým se spojí a bude spolupracovat, a nade vše ostatní, svobodu ponechat si plody své práce. V kapitalistickém systému existuje dlouhodobá tendence, aby každý obdržel to, co vytvoří nebo pomůže vytvořit. Když každý z nás pozná, že jeho odměna závisí na jeho vlastním úsilí a výsledcích, potom bude mít každý maximální popud k tomu, aby zvýšil své úsilí a svou produkci.

Bojujte s chudobou kapitalismem

Kapitalismus přinesl průmyslovou revoluci a obrovské zvýšení produktivity, které tento zápas učinilo možným. Kapitalismus enormně pozvedl ekonomickou úroveň mas. Zlikvidoval celé chudinské oblasti a neustále pokračuje v likvidaci dalších. Takzvané „kapsy chudoby“ se stávají čím dál menšími a řidšími.

Navíc podmínky chudoby jsou spíše relativní než absolutní. To, co nazýváme ve Spojených státech chudobou, by bylo bráno jako bohatství ve větší části Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Pokud by měl být příjem „dostatečný k důstojnému životu“ „absolutním lidským právem,“ proč ho jeho obhájci nenavrhují zavést nejprve v chudých zemích jako je Indie a africké státy, kde je chudoba nejrozšířenější a nejpalčivější? Důvodem je zkrátka fakt, že ani bohatší skupiny v těchto zemích nevyprodukovaly dost bohatství, které by mohlo být vyvlastněno a přerozděleno.

Jeden z obhájců garantovaného příjmu v poznámce naivně připouští: „Musíme si také uvědomit, že stále nemáme strategii pro eliminaci chudoby v rozvojových zemích“. Samozřejmě, že nemají. Strategií by bylo zavedení volného trhu a stimulů k práci, spoření, akumulování kapitálu, lepších výrobních prostředků a vybavení a produkci.

Ale obhájci garantovaného příjmu ignorují nebo pohrdají kapitalistickým systémem, který učinil jejich sny reálnějšími a dal jejich návrhům na přerozdělování určitou hodnověrnost, kterou dnes mají. Kapitalistický systém učinil tuto zemi nejbohatší na světě. A stále pokračuje v tomto zázraku také v současnosti, a zvyšuje bohatství a produkci rok od roku. Stačí si uvědomit, že průměrná reálná dělnická mzda se od roku 1933 do roku 1968 více než ztrojnásobila.***

Pokud mu bude dovoleno pokračovat v působení také v relativně omezené ekonomické svobodě posledních let, bude dále pokračovat ve vytváření těchto zázraků. Bude bojovat proti chudobě všeobecným zvýšením příjmů a bohatství. Ale krátkozraké a netrpělivé pokusy o vymýcení chudoby přerušením spojení mezi úsilím a odměnou, může vést pouze k růstu totalitního státu a ke zničení veškerého ekonomického pokroku, který tato země tak draze zaplatila.

Postscriptum

V televizním proslovu dne 8. srpna 1969, prezident Nixon oznámil veliký krok do hlubin močálu sociálního státu.

To, co navrhnul byla forma garantovaného ročního příjmu známého jako záporná daň z příjmu a několik dalších triků.

Tento radikální návrh předložil konzervativním jazykem. Řekl, že za posledních třicet let vzniklo „byrokratické monstrum“, které „nám odkázalo dědictví etablovaných programů“. Potom navrhl plán, který může byrokratické monstrum jedině zvětšit a vytvořit mohutnější a etablovanější programy.

Jím navrhovaný program by v prvním roce přišel na nejméně $4 miliardy a více než zdvojnásobil množství lidí, kteří by byli příjemci státní podpory - z 10 milionů na 22 milionů.

Jaké další daně bude nutné zavést k zaplacení těchto $4 miliard nebylo řečeno. Bez ohledu na ohromné rozdíly v příjmech, mzdách a životních nákladech mezi městy a venkovem a jednotlivými státy, čtyřčlenná rodina bez příjmu, má podle plánu obdržet jednotnou federální podporu $1600 ročně. Taková rodina může vydělávat $60 měsíčně nebo $720 ročně bez ztráty nároku na podporu. Při vyšších výdělcích bude podpora krácena o 50 centů za každý vydělaný dolar až do celkového příjmu $3920.

Nebude probíhat žádná „nesmyslná kontrola“. Žadatel o podporu jednoduše učiní prohlášení o příjmech a obdrží platbu.

Ochranou, aby státní rozpočet nedospěl k bankrotu, má být plán na povzbuzování - až nucení - lidí do práce. Každý příjemce dávek považovaný za zaměstnatelného bude muset přijmout práci považovanou vládou za vhodnou.

Pokud navrhovaný plán bude zaveden, což je v současném složení Kongresu a politické atmosféře možné, pravděpodobně se dostaví následky, před kterými jsem v této kapitole varoval.

Bylo velmi příznačné, že prezident Nixon učinil své prohlášení o návrhu garantovaného příjmu ten samý večer, kdy Francie byla nucena oznámit další devalvaci franku. Jaká je politika takové jsou výsledky.

* Nešťastné názvy tohoto druhu kazí jazyk a matou myšlení. Těžko byste objasnili záležitost, kdybyste rozdávání nazvali „záporným vyvlastněním“ nebo krádež „obdržením záporného daru“. (Pozn. autora)
 ** Členy této komise byli například Jeremy Bentham nebo Nassau Senior. Více o chudinských zákonech viz heslo „Poor Law“, Encyclopedia Britannica (Pozn. překl.)
*** Tady by někomu mohlo přijít divné, že Hazlitt bere za základ svého srovnání mzdu během hospodářské krize. Musíme si ovšem uvědomit, že reálná dělnická mzda na vrcholu hospodářské krize 30. let nejen nebyla menší než před krizí, ale docela naopak byla na dlouhou dobu rekordně vysoká. Důvod je ten, že ceny všech komodit spadly velmi prudce dolů, zatímco cena dělnické práce byla všemi dostupnými prostředky (včetně nátlaku vlády a posílených odborů) držena na stejné nominální úrovni jako před krizí. (Pozn. překl.)