16. Vládní plánování versus ekonomický růst

Pokud mluvíme o „ekonomickém plánování“, musíme jasně pochopit, co máme na mysli. Skutečná otázka totiž nezní: plánovat nebo neplánovat? Ale kdo bude plánovat?

Každý z nás si neustále vytváří svoje osobní plány do budoucnosti: co bude dělat zítra, zbytek týdne, nebo o víkendu; co bude dělat příští měsíc nebo příští rok. Někteří z nás plánují určité všeobecné věci třeba až na dvacet let dopředu.

Tyto plány si děláme s přihlédnutím k našim možnostem coby spotřebitelů a coby producentů. Zaměstnanci plánují, jestli zůstanou v současném zaměstnání nebo dají výpověď a přejdou jinam, přestěhují se do jiného města, nebo si zvolí zbrusu novou kariéru. Podnikatelé také plánují, jestli setrvají v jedné oblasti nebo se přesunou do jiné, jestli budou svoje podnikání rozšiřovat nebo utlumovat, jestli přestanou vyrábět produkt, o němž si myslí, že po něm nebude poptávka, a jestli začnou vyrábět jiný produkt, po kterém poptávka stoupá.

Lidé, kteří si říkají ekonomičtí Plánovači výše uvedené buď popírají nebo ignorují. Tváří se jako by svět soukromého podnikání, volného trhu, nabídky a poptávky a konkurence byl světem chaosu a anarchie, ve kterém nikdo neplánuje dopředu, ale všichni jsou pouze unášeni proudem. Jednou jsem se účastnil televizní debaty s věhlasným Plánovačem ve vysoké vládní funkci, který prohlásil, že bez jeho předvídavosti a vedení, by byla americká ekonomika jako „letadlo bez pilota“. Přinejlepším Plánovači považují svět soukromého podnikání za místo, kde si plány jednotlivých lidí neustále překážejí, a kde každý plánuje pouze ve svém „vlastním“ zájmu a nikoliv ve „veřejném“ zájmu.

Takže Plánovači chtějí nahradit ty miliony soukromých plánů jedním jediným Plánem. Nebo v lepším případě chtějí, aby vláda ustanovila Hlavní Plán, kterému se musí plány všech ostatních lidí podřídit.

Plánování znamená donucení

K tomuto aspektu Plánování nyní obrátíme svoji pozornost: státní Plánování vždy obsahuje donucení, které může být maskováno mnoha způsoby. Vládní Plánovači se samozřejmě budou snažit přesvědčit lidi, že Hlavní Plán existuje pro jejich vlastní dobro, a že jediné osoby, které budou Plánem k něčemu nuceni jsou ti, kteří „nejednají ve veřejném zájmu“.

Plánovači budou říkat v současné době módní fráze, že jejich Plán není „závazný“, ale pouze „indikativní“. Uspořádají velkou přehlídku „demokracie“, „svobody“, „spolupráce“ a „konzultace se všemi skupinami“ - „dělníky“, „průmyslníky“, vládou, dokonce také „zástupci spotřebitelů“ - při vytváření Hlavního Plánu a specifikaci „cílů“. Samozřejmě - pokud by mohli dát každému jeho poměrný hlas při rozhodování, svobodu volby, pokud by všichni mohli podle takového Plánu vyrábět a spotřebovávat zboží a služby, které by stejně chtěli vyrábět a spotřebovávat, tak by takový Plán byl naprosto k ničemu. V nejlepším případě by se totiž dosáhlo naprosto stejné situace, jako na volném trhu. Plán má smysl jedině tehdy, pokud lidi donutí produkovat a spotřebovávat jiné věci, v odlišném množství a kvalitě než by sami chtěli. Takže Plán bude mít smysl jedině tehdy, když někoho k něčemu donutí a vynutí si změnu ve struktuře produkce a spotřeby.

Existují dvě „omluvy“ pro takového donucení*. Jedna je, že svobodný trh produkuje „špatné“ zboží a pouze vládní Plánování a direktiva mohou zabezpečit produkci „správného“ zboží. Tuto tezi zpopularizoval J. K. Galbraith. Druhou omluvou je, že svobodný trh neprodukuje dostatek zboží, a že pouze vládní Plánování umožní věci urychlit. To je teze apoštolů „ekonomického růstu“.

Galbraithova teze

Vezměme si nejprve „Galbraithovu“ tezi. Jméno jsem dal do uvozovek, protože tato teze byla samozřejmě známa již dávno před ním. Je totiž základem všech komunistických „pětiletek“, kterým je nyní podřízeno množství socialistických zemí. Ačkoliv tyto Plány obsahují ustanovení nějakého všeobecného procentního zvýšení produkce, jejich specifikem je spíše řada konkrétních „cílů“ pro jednotlivá výrobní odvětví: například 25% zvýšení produkce oceli, 15% zvýšení produkce cementu, 12% zvýšení produkce másla a mléka atd.

V těchto Plánech vždy existuje zvláštní zaujetí, a zvláště v komunistických zemích, upřednostňovat těžký průmysl, industrializaci proti zemědělství ve víře, že to povede k rychlejšímu zvýšení reálných příjmů a k větší národní soběstačnosti. Není náhodou, že tyto země často trpí zemědělskými krizemi a někdy také hladomory.

Ale Plány také samozřejmě reflektují implicitně či explicitně morální soudy vládních plánovačů. Asi málokterý plán bude obsahovat zvýšenou produkci cigaret nebo whisky nebo jakéhokoli tzv. „luxusního“ zboží. Plánovací standard je vždy šeď a puritánství. Slovo „úspornost“ se v nich až chronicky opakuje. Spotřebitelům je řečeno, aby si „utáhli opasky“ na trochu delší dobu. Někdy, když poslední Plán neskončil naprostým fiaskem, může přijít trochu uvolnění: spotřebitelům jsou navíc dodána nějaká auta, nemocnice nebo fotbalová hřiště. Ale samozřejmě se nikdy nenajde dost prostředků na „více golfových hřišť“.  Zkrátka, není schválen žádný výdaj, který by nebyl pro „všeobecné“ blaho nebo alespoň pro blaho „většiny“ a tzv. luxusní výdaje jsou ignorovány.

Toto přinucení spočívá na několika předpokladech. Skoro všechny „úsporné programy“ spočívají na víře, že jednotlivec by si třeba výdaje za „luxus“ mohl dovolit, ale „národ“ si je dovolit nemůže. To vyplývá z přesvědčení, že když např. zřídím golfové hřiště nebo na nějaké přispěji, tak nějakým způsobem zbavuji svoje spoluobčany důležitějšího zboží nebo služeb. To by bylo pravdou jedině tehdy, pokud by se předpokládalo, že správnou věcí je zdanit můj takzvaný přebytek a rozdat ho jiným jako peníze, zboží či služby. Avšak, pokud je mi povoleno ponechat si svůj „přebytek“ a je mi zakázáno utratit ho za golfové hřiště nebo za dovezené víno, tak ho prostě utratím za jiné zboží, které je právě povoleno. Tohle bylo zjevné, když Britský úsporný program po 2. světové válce zabránil Angličanům konzumovat importované luxusní zboží s odůvodněním, že „národ“ si nemůže dovolit „zahraniční obchod s nepříznivou platební bilancí“. Následně byla vláda šokována zjištěním, že občané peníze prosázeli na fotbalových stadiónech nebo psích závodech. Neexistuje pochopitelně důvod se domnívat, že takové opatření nějak pomohlo „nepříznivé platební bilanci“. Úsporný program, pokud není vynucen většími daněmi, pravděpodobně poškodil potenciální export stejnou měrou, jakou se mu povedlo zabránit importu; a samozřejmě pokud je vynucen daněmi z příjmů, tak poškodí export stejnou měrou, jakou poškodí produkci.

Nyní se dostáváme ke specifické Galbraithově tezi, která vzniká z dlouhodobého podezření byrokratů, že spotřebitelé všeobecně nevědí, co si počít s vydělanými penězi; že nakoupí cokoli, o čem jim reklama řekne, že si to mají koupit; že spotřebitelé jsou zkrátka nesvéprávní hlupáci, kteří chronicky plýtvají svými penězi na nesmysly nebo absolutní brak. Většina spotřebitelů, když bude ponechána bez dozoru, tak má úděsný vkus a dychtí po „obrovských třešňově červených automobilech se směšnými křídly“.

Přirozený závěr, který z toho plyne je - a J. K. Galbraith ho neváhal učinit - že spotřebitelé by měli být zbaveni svobody volby, a že vládní úředníci naplněni moudrostí - samozřejmě velmi neobyčejnou moudrostí - by raději měli rozhodovat za ně. Spotřebitelé by měli dostávat nikoliv to, co by si vybrali sami, ale to, co pro ně vládní úředník, vybavený vytříbeným vkusem a kulturním myšlením, vybere. A způsob, jakým to zařídit, je zdanit veškeré peníze, které si pošetilí lidé vydělali nad absolutní životní minimum a předat je byrokratům, aby byly utraceny způsobem, o němž si myslí, že přinese lidem nejvíce dobra - lepší silnice a parky a hřiště a školy a kvalitnější televizní programy - vše samozřejmě poskytované vládou.

„Soukromý“ vers. „veřejný“ sektor

Tady se J. K. Galbraith uchýlil k čistě sémantickému triku. Zboží a služby, za které lidé dobrovolně utrácejí svoje peníze, vytváří podle jeho slovníku „soukromý sektor“ ekonomie, zatímco zboží a služby poskytované vládou za peníze vybrané na daních tvoří „veřejný sektor“. Dnes je adjektivum „soukromý“ obestřeno aurou egoismu, nepřístupnosti a zahleděnosti do sebe, zatímco všechno „veřejné“ se automaticky považuje za demokratické, sdílené, štědré a vlastenecké. Tendencí sociálního státu tedy je odebrat ze soukromých rukou a předat do státních rukou poskytování zboží a služeb, které jsou označovány jako nezbytné a důležité - silnice, vodovody, školy, nemocnice, vědecký výzkum a zajištění na stáří. Je tendencí spojovat slovo „veřejný“ se vším, co je nezbytné a chvalitebné a ponechat „soukromý sektor“, aby byl spojován hlavně s přebytečnými a rozmařilými potřebami, které zbudou poté, co se stát postará o všechno důležité.

Pokud by uvedené rozlišení dvou „sektorů“ bylo popsáno v poněkud více neutrálních termínech - řekněme „soukromý sektor“ versus „vládní sektor“ - potom by váhy nebyly tak výrazně nakloněny ve prospěch toho druhého. Ve skutečnosti by neutrální slovník mohl zasít v myslích lidí otázku, jestli určité činnosti, které vykonává moderní sociální stát, musejí být opravdu poskytovány vládou. Použití termínů J. K. Galbraitha sektor „veřejný“ či „soukromý“, s sebou nese implikaci, že veřejný sektor je legitimní nejen pro jakékoli činnosti, které na sebe vláda již převzala, ale také pro mnoho dalších. J. K. Galbraith se snaží dokázat, že veřejný sektor „hladoví“ na úkor soukromého sektoru přeplněného módními výstřelky a brakem.

Poctivější rozlišení a odpovídající slovník, ovšem vrhne na celou záležitost odlišné světlo. To, co J. K. Galbraith nazývá „soukromým sektorem“ ekonomie, je ve skutečnosti dobrovolný sektor; a to, co nazývá veřejným je nedobrovolný (koercivní) sektor. Dobrovolný sektor tvoří zboží a služby, za které lidé svoje peníze utrácejí dobrovolně. Nedobrovolný sektor tvoří zboží a služby, které jsou poskytovány bez ohledu na přání jednotlivců z peněz, které jim byly sebrány. A když tento sektor roste na úkor dobrovolného sektoru, tak se dostáváme k samotné podstatě sociálního státu. V takovém státě nikdo neplatí za vzdělání svých vlastních dětí, ale každý platí za vzdělání všech ostatních dětí. Nikdo neplatí u lékaře svoje vlastní účty, ale každý platí účty všech ostatních. Nikdo nepomáhá svým vlastním starým rodičům, ale starým rodičům všech ostatních. Nikdo si nevytváří rezervy pro případ vlastní nezaměstnanosti, svojí nemoci, svého stáří, ale každý přispívá na nezaměstnanost, nemoc a stáří všem ostatním. Sociální stát, jak Bastiat prohlásil s ohromnou jasnozřivostí už před více než stoletím, je „velká fikce pomocí níž se každý snaží žít na náklady všech ostatních“.

Tohle není jen fikce; to je hlavně ohromná chyba. Co bude jednoznačným následkem, když úsilí bude odděleno od výsledku? Když bude lidem vydělávajícím nadprůměrně větší část jejich „přebytku“ sebrána daněmi a podprůměrně vydělávajícím přidáno prostřednictvím dávek a služeb „zdarma“ produktivita určitě poklesne; energičtí a schopní ztratí motivaci vyprodukovat více než je průměr a lidé bez ctižádosti a schopností, ztratí motivaci zlepšovat si svoje podmínky.

Plánovači růstu

Zaplnil jsem tolik místa analýzou chyb školy ekonomických Plánovačů J. K. Galbraitha, že mně zbývá jen málo prostoru na Plánovače růstu. Mnoho chyb mají společných; existují však důležité rozdíly v přístupu. Hlavním rozdílem je, že přívrženci J. K. Galbraitha věří, že tržní ekonomika je příliš produktivní (ačkoli samozřejmě produkuje hlavně „špatné“ zboží), zatímco „prorůstová“ škola věří, že samotná tržní ekonomika není dostatečně produktivní. Odložím nyní na chvíli pojednání o některých statistických chybách a zavádějících tvrzeních, která obsahují jejich argumenty. Nyní se soustředím na myšlenku, že nějaké vládou vnucené nařízení, může prostřednictvím podivného kouzla zvýšit produkci nad úroveň, která by mohla být dosažena, pokud by se všechny subjekty těšily ekonomické svobodě.

Zdá se mi evidentní, že pokud jsou lidé svobodní, tak produkce bude maximální nebo alespoň optimální. Důvodem je, že v systému volného trhu a soukromého vlastnictví, se odměna každého přibližně rovná hodnotě jeho produkce. Co dostane za svojí práci (a je mu dovoleno si ponechat) je ve skutečnosti přesně tolik, jakou tato práce má cenu. Pokud si touží zdvojnásobit svůj příjem, má možnost se o to pokusit - a uspěje, pokud je schopen zdvojnásobit svůj příspěvek k produkci.

Pokud je spokojen se svým stávajícím příjmem - pokud se domnívá, že více by dostal jen za zcela vyčerpávající úsilí nebo nepřiměřené riziko - potom není pod žádným tlakem zvyšovat svoji produktivitu. Na volném trhu má každý možnost maximalizovat svoje uspokojení. Ať už je to více volného času nebo více zboží.

Avšak nyní přicházejí Plánovači Růstu. Pohledem do statistik (o jejichž důvěryhodnosti a přesnosti nikdy nezapochybují) zjistí, že ekonomika rostla v minulém roce jen o řekněme 2,8%. V záblesku geniálního poznání odvodí, že roční růst o 5% by byl rychlejší. A jakými způsoby ho tedy zajistit?

Mezi Plánovači Růstu je rozšířena mystická víra v sílu slova. Prohlásí, že „nejsou spokojeni“ s růstem pouze ve výši 2,8% ročně. A jakmile promluví, dělají jako by polovina jejich práce byla již hotova. Pokud by to nepředpokládali, jak potom vysvětlit tu naléhavost, s níž mezi sebou diskutují, jestli by měl být růst 4% nebo 5% nebo 6%. (Jediná věc, na které se spolehlivě dohodnou je, že by to mělo být více než kolik to právě je.) Když se dohodnou na tom magickém čísle, tak pokračují buď ke stanovení konkrétních cílů pro specifické druhy zboží (a zde si mohou podat ruku s Plánovači Sovětských pětiletek) nebo oznámí nějaký všeobecný recept, jak dosáhnout vyššího růstu.

Proč však předpokládají, že ustavením magického cílového čísla Růstu ho také dokáží zvýšit? Jak se naplánovaný Růst bude promítat do individuálních plánů? Má člověk, který si ročně vydělá $50 000 být nějakým způsobem přinucen více pracovat, aby si příští rok vydělal $52 500? A pokud nikoli, tak k čemu je potom specifický „roční Růst“ vyhlašován jako vládní „cíl“? Proč zkrátka nenechat každého člověka, ať se snaží jak může, a ať si je potom průměrný roční „Růst“ jaký chce?

Statistické omyly

Nyní se tedy vrátím k některým ze statistických omylů a chyb, které jsem před chvílí zmínil.

Jedna z nich vyplývá přímo z toho, o čem jsem právě psal. Jedná se o chybné zaměření na „národní“ míru Růstu. Růst hrubého národního důchodu se může v oficiálních statistikách objevovat vedle růstu populace v zemi. Někdo může sázet na růst hrubého národního produktu (HNP) srovnávaného s propadem příjmů per capita. Kromě toho by mělo být zřejmé, že průměrný příjem per capita nám neřekne mnoho o individuálních osudech. Zvýšení průměrného příjmu per capita může zamaskovat propad příjmů určité skupiny, pokud je tento vyvážen zvýšením příjmů u skupiny jiné.

Několik pastí se ukrývá také v zacházení s procenty. Čím menší je základ, od něhož začínáme, tím menší je potřeba absolutního nárůstu v produkci čehokoli, abychom byli schopni vykázat velký procentní nárůst. Tento princip se aplikuje na domy, automobily, rádia, televize a všechno ostatní. Ode dne narození, dítě během jednoho roku zvětší svoji váhu v průměru o 195%. Nikdy později se k tomuto rekordu nepřiblíží.

Neměla by nás tedy překvapovat dlouhodobá tendence ke zpomalování míry průmyslového růstu s tím, jak se zvyšuje úroveň produkce v jakékoli zemi. To je následek částečně zvětšování základu a částečně fyzického nasycení lidských potřeb.

Vezměme si jako příklad historii specifického ekonomického produktu – televizoru. Vyrobených televizních přijímačů ve Spojených státech v roce 1946 bylo 7 000. V roce 1947 to již bylo 200 000, čili nárůst o 2 757%. V roce 1948 se vyrobilo 975 000 televizorů – meziroční míra růstu tedy byla 387%. V roce 1949 vzrostla výroba na 3 029 000 – ale míra růstu byla nyní již pouhých 146%. Ačkoliv produkce se enormně zvyšovala v absolutním množství, procentní míra růstu neustále klesala až se po roce 1950 zastavila docela. Přesto se ve Spojených státech vyrobí něco mezi 6 až 11 miliony televizorů ročně a samozřejmě dnes jejich občané vlastní největší počet funkčních televizorů v historii  - odhad v roce 1967 byl 94,2 milionu. Přesto mnoho jiných zemí nyní překonává míru růstu Spojených států v této konkrétní produkci. Čím zaostalejší ekonomika je, tím vyšší může být její míra růstu.

Nikoliv množství ale hodnota

Nyní se podívejme na některé základní problémy při výpočtu hrubého národního produktu. První věcí, kterou si musíme zapamatovat je, že se nejedná a ani nemůže jednat o objektivní číslo. To, co měříme není fyzické množství nebo váha, ale ekonomická hodnota. Statistik je nucen se uchylovat k vlastním arbitrárním hodnotám. Má například zahrnout do výpočtu vyrovnání za zloděje, vyděrače a prodavače drog? Jak by měl vymezit to, co se obvykle nazývá ekonomickým zbožím od takových aktivit, jako je mytí automobilu, holení a hra na klavír (pro zábavu)? Tyto aktivity se přece neliší od těch samých aktivit vykonávaných za peníze jako služby jiným lidem – jako je holení u holiče a klavírní hra na koncertě. Statistik je nucen zahrnout jenom ty předměty, které jsou směňovány na oficiálním trhu.** To však vylučuje z oficiální statistiky všechny aktivity jako je domácí kutilství či práce žen v domácnosti, jejichž souhrn je pravděpodobně enormní. Tak mohou ve statistice vznikat paradoxy. Například, když se muž ožení se svojí kuchařkou, tak hodnota její práce zmizí z národních účtů.

Dalším problémem je, jak má statistik naložit s vládní aktivitou? Oficiální čísla jí zahrnují prakticky vždy, ale přitom neexistuje tržní test, který by byl mírou její hodnoty. Většina lidí by asi uznala, že práce policisty, hasiče nebo soudce je přínosem k národnímu produktu ekvivalentním nákladům na tyto služby. Co ale ta armáda byrokratů, jejichž činnost může spočívat v prostém přerozdělování příjmů nebo může ve skutečnosti i produkci škodit skrze uvalování a vynucování nerozumných regulací?

Měření volného času a svobody

Nyní se dostáváme k dalšímu problému při měření a porovnávání hrubého národního produktu u jednotlivých států. Všechna tato čísla měří národní produkt vynásobený peněžní hodnotou tohoto produktu. Neměří však volný čas nebo uspokojení z tohoto volného času. Ten je ale primárním zájmem individuálního blahobytu. Ve Spojených státech pracuje dnes průměrný člověk čtyřicet hodin týdně. Několik generací nazpět to bylo šedesát hodin. Pokud společnost dokáže vytvořit během čtyřicetihodinového pracovního týdne stejně velký národní produkt jako jiná společnost během šedesátihodinového týdne, je na tom očividně ekonomicky mnohem lépe. Nebudu to dále rozvádět, pouze poukáži na to, že toto je jeden z faktorů který může učinit jakékoliv přesné srovnání národního produktu mezi jednotlivými zeměmi nespolehlivým.

Samozřejmě ekonomické plánování, jak jsme si již řekli, musí nezbytně zahrnovat donucení – tedy ztrátu svobody občanů. Tato ztráta je dodatečným nákladem, kterého si někteří z nás cení velmi vysoko; ale s kterým ekonomičtí plánovači nikdy nepočítají. Stejně jako ztráta volného času, je ztráta svobody dalším faktorem, který činí statistické srovnání mezi např. HDP Spojených států a Sovětského svazu zavádějícím a neplatným.

Veškeré ekonomické vládní plánování se neobejde bez problémů s arbitrární alokací zdrojů, arbitrárními kvótami pro tisíce komodit a služeb, alokací práce a alokací příjmů a spotřeby. A asi nejzávažnější z těchto problémů, ačkoliv ho plánovači růstu téměř nikdy nezmiňují, je ten, který bychom mohli nazvat problém časové preference***. Když plánovači růstu rozhodnou, že náš ekonomický růst musí být 5% či 6% ročně, pak arbitrárně rozhodují o tom, že smíme spotřebovat jen určitý díl našeho příjmu a zbytek musíme ušetřit a investovat, abychom měli větší produkci v budoucnu. Je však vždy a za všech okolností žádoucí obětovat přítomnost ve prospěch budoucnosti? Je vždy žádoucí, aby se současná generace uskrovňovala, aby mohli dosud nenarození (které ani neznáme) spotřebovávat více? Nebudu se snažit najít odpověď na tuto otázku. Snažím se pouze poukázat na to, že ekonomický růst má svoje náklady – a čím větší si ho přejeme, tím více se musíme ve spotřebě uskrovnit v současnosti, aby byl vůbec možný. Tyto náklady jsou většinou plánovačů růstu zcela ignorovány.

Nakonec se musíme zeptat, co vlastně přesně měří ten hrubý národní produkt? To, co měří je mezní tržní hodnota tisíců druhů zboží a služeb v peněžním vyjádření, vynásobená celkovým množstvím tohoto zboží a služeb. (Samozřejmě jakákoliv inflace měny znásobí toto číslo, aniž by jakkoliv zvětšila celkové ekonomické uspokojení. K tomu se dostanu za okamžik.) Nyní chci poukázat na fakt, že když zvýšíme nabídku jakéhokoliv zboží (zatímco nabídka peněz zůstane konstantní), mezní hodnota této komodity, a tudíž také její cena, klesnou. Čili kdyby neexistovala peněžní inflace, tak by zvětšování produkce vedlo k poklesu cen. A tento pokles cen by pravděpodobně byl poměrně vyšší než nárůst výroby. To je zkušenost mnoha let, kdy například při větší sklizni má veškeré obilí menší celkovou tržní peněžní hodnotu než při chudší sklizni. Toto je mimochodem také základem regulačních opatření v zemědělství. Ale je to také ilustrace obecnějšího principu. Není to „užitná hodnota,“ ale vzácnost, která určuje „směnou hodnotu,“ neboli peněžní ceny. Vzduch je nepostradatelnou komoditou, která obvykle nemá žádnou peněžní hodnotu. Pokud by se stále více věcí (kromě peněz) stávalo stejně hojnými, pak by národní produkt v dolarovém vyjádření mohl začít klesat. A pokud bychom si dokázali představit situaci, v níž bude vše tak hojné jako vzduch, pak bychom naměřili (v peněžním vyjádření) HDP rovný nule!

Inflace vs. růst

Většina zastánců ekonomického růstu skrze vládní akci ve skutečnosti vkládá svou víru do jedné jediné politiky - inflace. Tato politika je ovšem zřídkakdy doporučována pod svým pravým jménem. Plánovači růstu jednoduše argumentují (keynesiánským způsobem), že růst byl příliš pomalý a výroba stagnuje díky nedostatečné „agregátní poptávce“; a myslí si, že to lze napravit dodatečným vládním utrácením. Někteří z těchto plánovačů jsou dost upřímní, aby se zastávali vládních deficitů. Ti pak přijdou postupně na to (viz druhá kapitola), že jediným způsobem, jak zvětšit „agregátní poptávku“ je zvýšení peněžní nabídky. Pokud je již země otevřeně na nekrytých papírových penězích, tak stačí pouze pustit tiskařský lis o něco rychleji. Pokud si jako Spojené státy dosud uchovává zbytky zlatého standartu, tak se to provede skrze centrální banku. Obvyklý postup je ten, že centrální banka na otevřeném trhu nakoupí vládní dluhopisy a „monetarizuje“ je.

Podpoří však zvýšená peněžní nabídka ekonomický růst? Pokud bychom již byli ve stavu plné zaměstnanosti a v ekonomice by neexistovaly rozsáhlé nevyužité kapacity, pak by (jak samotní keynesiánci přiznávají) peníze navíc vedly zkrátka ke zvýšení cen a mezd. Pokud je menší než plná zaměstnanost, pak je pravdou, že tyto peníze navíc mohou krátkodobě zvýšit zaměstnanost, pokud zvýší poptávku po výrobcích a tedy zvýší ceny, aniž by se odpovídajícím způsobem zvýšily mzdy.

Ovšem ti, kteří navrhují nezaměstnanost léčit pomocí inflace, se vždy zapomenou zeptat, co tuto nezaměstnanost vlastně způsobilo. Dlouhodobé příčiny se vždy dají nalézt v diskoordinaci cen a mezd. Ta může nabývat mnoha forem. Obvykle jsou mzdy příliš vysoké ve vztahu k cenám nebo k poptávce po nějakém konkrétním produktu. Tato koordinace může být obnovena pokud existují tržní mzdy a tržní ceny, které jsou flexibilní oběma směry. Inflace nemusí nutně vést k obnově této koordinace. Navíc jakékoli sladění cen a mezd, které přinese inflace, je vždy pouze dočasné. Odbory budou požadovat více, aby si udrželi „životní úroveň“ při rostoucích cenách, což vyústí v další diskoordinaci, která se bude projevovat znovu a znovu.

Dokud budou vládní autority podporovat nebo tolerovat systém, v němž si mohou odbory vynucovat neekonomicky vysokou úroveň mezd, jíž se úroveň cen může přizpůsobit jen následnou inflací, tak budou existovat tyto diskoordinace a jejich trvání se bude neustále prodlužovat. To musí vést ke zpomalení ekonomického růstu.

Inflace znesnadňuje ekonomickou kalkulaci

Inflace není vůbec nezbytná pro ekonomický růst. Ve skutečnosti je to nepřítel ekonomického růstu. Narušuje a znesnadňuje ekonomickou kalkulaci. Ekonomika roste a funguje, když vztah mezi cenami, mzdami, zisky a celkovou rovnováhou produkce tisíců rozličných komodit a služeb je takový, že vede ke srovnávání míry zisku kvůli správným předvídáním vztahu nabídky a poptávky, cen a nákladů.

Pokud však inflace zvyšuje ceny, tyto ceny nerostou ve stejném poměru a stejným tempem. Pro podnikatele se pak stává obtížnějším odlišit mezi změnou trvalou a změnou dočasnou, odhadnout, jak bude vypadat opravdová poptávka a jaké budou opravdové náklady na jeho činnost. Ortodoxní účetní praktiky budou dávat zavádějící výsledky. Amortizace a náklady na obnovu nebudou adekvátní. Odhady zisků budou přehnané. Všichni podnikatelé budou podvedeni. Budou spotřebovávat svůj reálný kapitál, ačkoliv si budou myslet, že ho zvyšují. Budou si myslet, že mají zisky a kapitálové přírůstky, ačkoliv ve skutečnosti budou mít ztráty.

Jednou z hlavních funkcí volného trhu je trestat neefektivitu a omyly a odměňovat efektivitu a dobrý úsudek. Pokřivením ekonomické kalkulace a vytvořením iluzorních zisků, inflace ochromí tuto funkci. Téměř všichni budou zdánlivě prosperovat a tak se budou hromadit chyby a špatné investice. Poctivá práce a poctivá produkce ustoupí spekulaci a hazardu. Nastane úpadek v kvalitě zboží a služeb a v reálných životních standardech.

Vzestup cen a mezd způsobený inflací povede k požadavkům veřejnosti na zavedení vládní kontroly nad cenami a mzdami. Vláda velmi ráda vyslyší tyto požadavky, jelikož jí to umožní svalit vinu na jiné a odvést pozornost od vládní inflační politiky. Ale tato kontrola nad cenami a mzdami napáchá více škody než inflace samotná.

Ještě před zavedením samotné cenové kontroly se pravděpodobně objeví nějaký druh kontroly kurzu, aby se zabránilo poklesu měny vzhledem k ostatním měnám. Ale efekt takové kontroly, která bude nadhodnocovat domácí měnu, bude deficit platební bilance. Export bude oproti importu nadhodnocen a tak autority na obranu zavedou systém kvót a dovozních cel. To ovšem dále naruší zahraniční obchod.

Ještě jsem se nezmínil o tom, co považuji za hlavní důvod, proč inflace musí v dlouhém období vést spíše k brždění než urychlování růstu. Tímto efektem je odrazování od vytváření peněžních úspor a podpora okamžité spotřeby. Takže do určité míry musí brzdit a omezovat akumulaci kapitálu, tedy principiální podmínku veškerého ekonomického růstu.

Samozřejmě inflace dočasně stimuluje investice jdoucí určitým směrem. Když probíhá peněžní inflace, tak téměř každý podnik v peněžním vyjádření vypadá výnosně, což je mocným popudem k reinvesticím zisků a k nákupu akcií (ačkoliv ne dluhopisů). Ale jak jsme si již řekli, tak inflace dává falešné signály pro ekonomickou kalkulaci. To, k čemu vede tato stimulace jsou ve skutečnosti chybné investice. Tím, že směruje investice do špatného směru, vede inflace k velkému plýtvání a musí tudíž vést ke zpomalení růstu bohatství v dlouhém období.

Samozřejmě tento efekt zůstává řadě lidí (pravděpodobně většině) skryt. Ceny, mzdy a příjmy neustále v peněžním vyjádření rostou, stejně jako oficiální čísla hrubého domácího produktu. Euforie může dočasně utišit všechny pochybovače, nakonec však hořká pravda stejně musí vyjít najevo.

Souhrn

Způsob, jak dosáhnout maximálního „ekonomického růstu“ - za předpokladu, že to je náš cíl - je vytvořit maximální podporu pro produkci, zaměstnavatele, úspory a investice. A způsobem, jak toho dosáhnout je volný trh a zdravá měna. Je to zvýšení zisků, které musí podpořit, jak investování, tak zaměstnanost. Je to upuštění od tíživého zdanění, které vysává fondy, které by jinak byly dostupné pro investování. Je to povolení volné výše mezd, což umožní plnou zaměstnanost. Je to umožnění volných úrokových sazeb, které povede k maximalizaci úspor a investic.

Způsobem, jak zpomalit tempo ekonomického růstu je samozřejmě pravý opak. Je to odrazování od produkce, zaměstnávání, spoření a investování neustálými intervencemi, vyhrožováním a obtěžováním. Je to nenávistný pohled na zisk, rozhlašování, že je nadměrný. Jsou to antimonopolní zákony, cenová kontrola, konfiskační daně, umělé manipulace s úrokovou sazbou, zbavení zaměstnavatelů možnosti zaměstnávat koho chtějí, dávat nadměrná privilegia odborům – a pak se důsledky všech těchto politik snažit řešit vládním utrácením a peněžní inflací. Právě jsem popsal politiky, které jsou doporučované většinou fanatických obhájců růstu.

Jejich recept na růst se vždy ukáže být jediné – inflace. Ta vede k iluzi růstu, kterou změří jejich statistiky. To, co doposud nezjistili je, že kouzlo inflace je vždy pouze krátkodobým kouzlem, které rychle vyprchá. Může fungovat částečně a za zvláštních podmínek – když způsobí rychlejší nárůst cen než mezd a obnoví nebo zvýší míru zisku. To nastane však pouze v prvním období inflace a jen pokud nebude očekáváno její pokračování. A i pak to může nastat jen díky dočasné pasivitě odborových předáků. Následkem tohoto krátkodobého růstu jsou chybné investice, plýtvání, svévolná redistribuce bohatství a příjmů, nárůst hazardní spekulace, deziluze, korupce, společenská „blbá nálada“, nepokoje, otřesy, bankroty, narůstání vládní kontroly a eventuelně kolaps. Letošní euforie se v příštím roce stane traumatem. Zdravý dlouhodobý růst je zpomalen.

Nakonec se musíme vrátit k apriornímu závěru, přesto závěru, který je podpořen veškerou lidskou zkušeností: pokud má každý z nás svobodu pracovat na svém vlastním ekonomickém osudu, v rámci tržní ekonomiky, instituce soukromého vlastnictví a vlády zákona, dokážeme zlepšit své ekonomické podmínky daleko rychleji než vykonáváním příkazů byrokratů.

* V době, kdy tuto knihu Hazlitt psal, to ještě nebylo populárním tématem, ale dnes už známe také třetí omluvu - svobodný trh produkuje příliš mnoho zboží a to vyvolává globální oteplování či je to hrozbou pro životní prostředí všeobecně. (Pozn. překl.)
** Viz Simon Kuznets, National Income and Its Composition, 1919-1938 (New York: Národní úřad pro ekonomický výzkum, 1941) 2 díly. (Pozn. autora)
*** O problému časové preference stejně jako o srovnávání volného času a svobody viz. Izrael Kirzner, „On the Premise of Growth Economics,“ New Individual Review, Vol. 3. No. 1 (University of Chicago). (Pozn. autora)