18. Uruguay: Zdivočelý sociální stát
Pokud by se udílela Nobelova cena za nejextrémnější a nejhorší příklad sociálního státu (a pokud by se samozřejmě vynechaly komunistické diktatury jako Sovětský svaz nebo Čína), která ze zemí dosud udělala nejvíce pro její získání?
Rozhodnutí by bylo těžké. Mezi nadějné kandidáty by se dostala Velká Británie, Francie, Švédsko* a Indie. Případ Velké Británie, přestože je nejznámějším a nejdiskutovanějším kvůli bývalému prominentnímu postavení Velké Británie ve světě, není určitě tím nejhorším.
Tragédie dosáhla největších rozměrů v Indii, která se se svojí 500 milionovou populací vždy pohybovala na hranici chudoby, která je tam udržována neuvěřitelným mixem ekonomické kontroly, plánování a socialismu. Již jsme si pověděli o některých problémech Indie v kapitole 9. Avšak Indie byla vždy chudou zemí, periodicky sužovanou suchem a povodněmi, což vyústilo v humanitární tragédii katastrofálních rozměrů a bývá často obtížné přesně určit, o kolik jí zhoršily vládní politiky.
Zřejmě nejdramatičtějším příkladem, jak byla země zbytečně zruinována socialistickými politikami je Uruguay. To je země jen asi třikrát větší než Wisconsin, s populací pouze okolo 2,8 milionu obyvatel. Populace je většinou evropského původu, s mírou gramotnosti kolem 90%. Kdysi měla Uruguay přezdívku „Švýcarsko Latinské Ameriky“, vzhledem k vysokému životnímu standardu.
Uruguay přijala průběžný státní penzijní systém již v roce 1919. Její hlavní problémy však mají pravděpodobně počátek v březnu 1952, kdy byl zrušen úřad prezidenta a zemi začala vládnout devítičlenná rada, volená na čtyřleté období. Šest jejích členů bylo z vládnoucí strany a tři z nejsilnější opoziční strany. Všech devět mělo stejné pravomoci.
Nejvíce znepokojivé na příkladu Uruguaye není pouze délka trvání tamních sociálních programů, ale fakt, že byly stále extrémněji prohlubovány, bez ohledu na katastrofy, ke kterým vedly. Příběh vypadá tak neuvěřitelně, že namísto jeho převyprávění svými slovy ho představím v sérii článků od nejrůznějších pozorovatelů, kteří ho zaznamenávali z první ruky v intervalu několika let.
První postřeh je od Karla Norskyho z Manchester Guardian Weekly ze dne 12. června 1956:
„Dnešní Uruguay nabízí smutné divadlo nemocného sociálního státu. Sní o svém Korejském boomu. Žádný z politiků se neodváží předložit svému publiku pravdu o tom, že široký rozsah sociálních služeb je placen z fondů, které někdo svou prací musí vytvářet. ...Demagogie je používána jako sedativum. Výsledkem je, že vnitřní a zahraniční dluh se prudce zvyšují, požadavky na mzdy se akumulují, ceny rostou a Uruguayské peso prudce oslabuje. Nepotismus je hojný. Dnes je jeden ze tří občanů Montevidea, kteří sami tvoří celou třetinu celkové populace této země, zaměstnán ve veřejném sektoru. Tráví tak každý den tři nebo čtyři hodiny na vládním úřadu a zbytek dne většinou pracuje v soukromém podniku. … Korupce je velmi rozšířená podle všech měřítek. …
Veřejní zaměstnanci neustále žádají podstatné navyšování svých platů. Pracovníci na jatkách stávkují za zvýšení platů a za „garantovaný“ denní příděl čtyř liber masa hluboko pod tržní cenou. …
Žádný místní politik nemůže doufat v zisk hlasů pokud obhajuje úspornost, utahování opasků nebo obětování, byť jen malé části z vymožeností sociálního státu“.
U posledního odstavce bych se na okamžik zastavil, jelikož přesně ilustruje, co je tím nejosudovějším aspektem sociálního státu všude ve světě. Jakmile jsou nějaké subvence, penze či jiné výhody rozšířeny na jakoukoli skupinu, jsou okamžitě považovány za „právo“. Bez ohledu na to, jaké krizi musí čelit rozpočet nebo měna, stane se pak „politicky neprůchodným“ jejich zrušení nebo pouhé zredukování. Na tento fakt narazíme v Uruguay ještě mnohokrát.
Dalším postřehem bude článek od S. J. Rundta z doby o sedm let pozdější, z dubna 1963:
„Ve svém prvním projevu nový předseda Národního shromáždění přiznal, že Uruguay již prakticky zbankrotovala. … Nicméně se vyjádřil zcela jasně v tom smyslu, že sociální systém zůstane víceméně nezměněn.
Jako „sociální laboratoř Jižní Ameriky“, zavedla Uruguay legislativní program, který je mnohem blíže kompletnímu „sociálnímu státu“ než cokoli obdobného na západní polokouli. … Vláda garantuje rodinné přídavky založené na počtu dětí; zaměstnanci nemohou být propouštěni bez tučného odchodného; muži a ženy volí již od 18 let. …
Složitý a všechny zahrnující systém státních penzí byl zaveden již v roce 1919. Je financován průběžnými srážkami ze mzdy ve výši od 14% do 17% od zaměstnance a zaměstnavatele. Penze je k dispozici všem ve věku 55 let po 30 letech práce či v 60 letech po 10 letech práce. Výše penze se počítá z nejvyššího dosaženého příjmu. … Lidé mají bezplatné zdravotnictví a nárok na 20 dnů placené dovolené. Vláda poskytuje plnou péči ženám na mateřské dovolené.
Ohromné výdaje super-sociálního státu (přibližně pětina populace je úplně závislá na příjmu, který dostává od státu) a nejisté živobytí, které poskytuje ekonomika zaměřená převážně na zemědělství a chov dobytka, zanechaly své stopy. Dnes čelí Uruguay vážným fiskálním a finančním tlakům. …
Inflace stoupá. … Produkce klesá a nezaměstnanost se zvyšuje. Probíhá množství rozsáhlých stávek. Příjmy z turistického ruchu se citelně zmenšily…
Co se týče omezení dovozu a celní ochrany, Uruguay vyzkoušela pravděpodobně vše. …
Při úsilí omezit další nákupní horečku v roce 1963, nová administrativa zcela zakázala dovoz veškerého zahraničního zboží mimo základních surovin. … Tento zákaz postihl asi dvě třetiny uruguayského dovozu. … Pašování zboží, hlavně z Brazílie a Argentiny, dnes způsobuje velké bolení hlavy úřadům v Montevideu.
Odliv kapitálu během roku 1963 se odhaduje na $40 až $50 milionů. …
Rozpočtový deficit se v roce 1961 téměř zdvojnásobil na 210 milionů pesos. V roce 1962 tento trend pokračoval. … Dnes se uvádí číslo deficitu 807 milionů pesos. Mimoto vláda dluží penzijnímu fondu okolo 700 milionů pesos a přibližně jednu miliardu pesos dluží Banco de la República. Výplaty všech vládních úředníků se platí nejméně s měsíčním zpožděním. …
Náklady na práci jsou v Uruguay vysoké. Mnoho příspěvků na nejrůznější sociální výhody - penze, rodinné přídavky, nemocenské, mateřské, povinné úrazové pojištění a pojištění v nezaměstnanosti, jejichž výše se liší od jednoho průmyslového odvětví k druhému, ale v souhrnu vždy představují minimálně 50% ze mzdy. V některých sektorech je toto procento ještě vyšší…
Sociální neklid narůstá. … Rozšířené a nákladné stávky jsou na denním pořádku. Obvykle se stávkuje za zvýšení platů a požadavky na jednorázové a okamžité zvýšení až o 50% nejsou žádnou výjimkou“.
Třetí postřeh pochází od Sterlinga G. Slappeyho z Nation’s Business magazine z dubna 1967:
„Dvě stovky dovezených autobusů korodují v otevřených docích, zatímco vládní úředníci se mezi sebou dohadují, kterému úřadu se vlastně mají zaplatit přístavní poplatky. Tyto autobusy zde stojí již čtyři roky.
Množství mužů zapsaných pod falešnými ženskými jmény dostává pravidelnou vládní platbu skrze Uruguayské socializované nemocnice. Jsou zapsáni v personálu jako „pomocné sestry“.
V mnoha vládních úřadech pracuje dvojnásobek úředníků než je tam židlí a stolů. Nejdůležitějším trikem je dostat se do práce včas, aby člověk nemusel během čtyřhodinového pracovního dne stát.
Běžný věk pro odchod do důchodu s nekrácenou penzí je 45 let. Stejně běžné je pobírat dávky a podpory v nezaměstnanosti a pracovat načerno. To je pouze několik ukázek z života v Uruguay - sociálního státu, který se vymkl kontrole. …
Příjem přibližně 40% až 45% z 2,6 milionu lidí v této kdysi prosperující zemi nyní závisí na vládě. Mezi ně se řadí mladiství „penzisté“, kterým nečiní problém nechat se schválně propustit, a tak se kvalifikovat pro pobírání dávek a dalších výhod. …
V každém okamžiku probíhá současně osm až deset stávek. Montevideo se nyní stalo jedním z nejšpinavějších měst mimo Orient. Jeho ulice jsou zaplaveny odpadky, které stávkující zaměstnanci komunálních služeb neodvážejí. …
Monopolní podniky provozované vládou nyní zcela kontrolují produkci masa, vlny, rybolov, lov tuleňů, výrobu alkoholu, životní a úrazové pojišťění, poštu, telefony a telegrafy, ropný průmysl, leteckou dopravu, železnice, říční dopravu, kasina a loterie, divadla, většinu nemocnic, televizní a radiové stanice, tři oficiální banky, největší dopravní společnost. …
Inflace byla v roce 1965 88% a v roce 1966 mezi 40% až 50%.
Vláda prudce zvýšila svoje utrácení a marnotratně prosadila obrovské zvýšení platů - někde až o 60% ročně. …
Jeden z fiskálních expertů diagnostikoval potíže Uruguaje jako „Anglickou nemoc“, kdy, jak prohlásil, se každý snaží od společnosti dostat maximum za minimálního vlastního přispění.
Dokud nepřevzal vládu prezident Gestido, vládl v Uruguay patnáct let devítičlenný výbor v kolegiálním systému vlády. Bylo to idealistické, nefunkční a docela pošetilé již od svého začátku. Tento systém se rychle rozdrobil a vládla tak koalice sedmi rozdílných skupin. Každý rok se členové rady střídali na předsednickém postu.
Namísto toho, aby byla vláda pod dozorem opoziční strany se tedy stalo, že se každý začal starat, aby se na jeho přátele a příbuzné dostaly vládní sinekury.
Západní svět zřídkakdy vídá takový stupeň korupce a nepotismu“.
Návrat k prezidentskému systému vzbudil naděje, že uruguayský sociální stát by mohl být zredukován. Zde je další postřeh od C. L. Sulzbergera pro New York Times z 11. října 1967:
„Současná Anglie či Skandinávie by se měly dlouze zadívat jihozápadním směrem a zamumlat si: „Tam, s boží milostí, mám namířeno“. Uruguay je totiž zdivočelý sociální stát a tento fakt, nakonec uznávaný i vládou, způsobil současnou politickou krizi a vyhlášení výjimečného stavu.
To je jediná země na západní polokouli, kde proběhl pokus o ten typ demokratického socialismu, který praktikují v Norsku, Velké Británii nebo na Novém Zélandu. ** Běda však, díky zvrácené koncepci a tendenční aplikaci takového modelu byla celá sociální i ekonomická struktura pokřivena. Tady dobročinnost začíná doma. Jeden ze tří dospělých pobírá nějakou formu státní podpory. Čtyřicet procent práceschopného obyvatelstva je zaměstnáno státem. Politické strany soutěží v tom, která více rozšíří směšně nabobtnalou byrokracii, která pracuje pouze třicet hodin týdně. …
Ceny v minulé dekádě vzrostly 32 násobně. Hrubý národní produkt klesl o 9% a v tomto roce se očekává propad ještě větší. …
Kdokoliv může odejít do důchodu po třiceti letech práce a zachová si stejný příjem. Jelikož se ale za tyto peníze dá koupit pouze 1/32 toho, co před deseti lety, není taková penze moc platná. K navýšení zmatku si odbory navykly stávkovat. Právě v těchto dnech stávkují bankovní zaměstnanci a odmítají proplácet vládní šeky, čili žádný příjemce důchodů nic nedostává. …
Toto vše je zbytečnou tragédií. Uruguay mívala poměrně větší gramotnost a více lékařů na jednoho obyvatele než Spojené státy. Existovala zde rozvinutá střední třída a země rozhodně netrpěla přelidněním. …
Uruguay by měla být varovným příkladem pro ostatní sociální státy“.
Náš pátý postřeh pochází od S. J. Rundta ze 6. srpna 1968:
„Nepořádky pokračují a zdá se, že se stupňují. Vláda se zatvrzuje a protestující rovněž. Mocná radikální levice, vedená komunisty a ovládající národní odborové svazy, vyhlásila 24 hodinovou protestní stávku proti ohlášenému zmrazení platů, důchodů, cen a dividend… Současné šest měsíců trvající sucho s sebou přineslo pochmurné zatemnění poté, co bylo nařízeno omezit spotřebu elektřiny na polovinu. … Temnota zakrývá sporadické protivládní srocení a teroristické aktivity. Hlavní vysílač vládního rádia byl vyhozen do povětří. … Loňský rok proběhlo přes 500 stávek, což byl rekord, který bude letos jistě zlomen. …
Vláda uzavřela tři velkoobchodní domy a množství menších obchodů za to, že zvýšily ceny. Stejně tak jsou uzavírány soukromé nemocnice za porušení dekretů o zmrazení cen a mezd. Ale přes striktní cenzuru tisku a drakonické vyhlášky proti demonstracím a stávkám, za něž se hrozí vojenskými tribunály, uklidnění stále nenastává“.
Šestý a poslední postřeh k této pokračující krizi pochází od dopisovatele New York Times z 21. ledna 1969:
„Stávkující vládní zaměstnanci se dnes srotili v centru Montevidea, rozbíjeli okna a stavěli hořící barikády. Podle policejních zpráv jeden člověk přišel o život a 32 bylo zraněno.
Demonstranti se rozdělili do skupin o 30 až 50 lidech, obsadili oblast o rozloze 30 bloků, zastavovali dopravu barikádami a útočili na automobily a autobusy. Policie odpověděla slzným plynem, vodními děly a obušky. …
Stávkující úředníci požadovali vyplacení měsíčních bonusů ve výši $24, jejichž vyplácení se údajně o dva měsíce zdrželo“.
Těchto šest postřehů pocházejících z časového intervalu třinácti let je pozoruhodně shodných; ale právě jejich shodnost je pointou. K nutným reformám se očividně nikdy nepřikročilo.
Poučení pro Spojené státy a zbytek světa z vývoje v Uruguaji by mělo znít, že sociální stát s jeho stále se rozrůstající armádou osob pobírajících všechny možné dávky, podpory a výhody, je extrémně snadné zavést a rozšiřovat. Je však téměř nemožné je zastavit bez ohledu na to, jak očividné a katastrofické jsou jejich následky. Takový vývoj vede ke zvětšující se inflaci, státnímu bankrotu, politickým nepořádkům, sociální dezintegraci a nakonec k represivní diktatuře. Přesto se dosud žádná země nepoučila z příkladu druhých.
*Švédsko procházelo na konci 60. a začátkem 70. let ekonomickou stagnací, která vyústila v roce1976 v první volební porážku sociálních demokratů po 44 letech vlády a opakovanou devalvaci švédské koruny. Stejně jako ostatní země, také Švédsko v druhé polovině 80. let prodělalo mnoho protržních reforem (za vlády Ingvara Carlssona) včetně dramatického snižování mezních daňových sazeb.
**Velká Británie a Nový Zéland čelily velmi vážným ekonomickým krizím, z nichž je vyvedly až série liberálních reforem v průběhu 80. let (reformy na Novém Zélandu bývají označovány za vůbec nejúspěšnější a nejlépe provedené liberální reformy 20. století). Norsko zbohatlo na těžbě ropy v Severním moři.