19. Inflace je celosvětová

Epidemie inflace není pouze americkou záležitostí, ale je rozšířena celosvětově. A ve většině zemí nabírá stále vyšších obrátek.

První národní newyorská banka pořizuje roční záznamy. Tabulky publikované v srpnu 1968 ukazují znehodnocení měny ve 45 zemích v roce 1967 a v předchozím desetiletí, podle měření pomocí indexů nákladů na živobytí.

Tabulka ukazuje, že v každé ze 45 zemí mezi lety 1957-67 poklesla kupní síla měnové jednotky, a že rychlost tohoto poklesu v roce 1967 překročila 10 letý průměr ve 27 zemích. Střední hodnota poklesu v 45 zemích v roce 1967 byla 3,8% ve srovnání s 3,3% průměrného ročního poklesu v celé dekádě.

Kupní síla amerického dolaru se snížila o 2,7% v roce 1967, ve srovnání s průměrným poklesem 1,7% ročně během celé dekády. (Kupní síla dolaru se snížila o 4% během roku 1968).

Na konci roku 1967 jste si za jeden dolar mohli nakoupit 84% toho, co před 10 lety. V tomtéž desetiletém srovnání poklesla kupní síla kanadské měny na 82%, belgické na 80%, západoněmecké na 79%, švýcarské na 76%, britské na 75%, holandské na 73%, italské na 71%, švédské na 69%, japonské na 66%, francouzské na 62%, indické na 52%, španělské na 50%, vietnamské na 31%, chilské na 11%, argentinské na 6% a brazilské na 2%.

Tři země s nejhorší měnou podle uvedené žebříčku se nalézají v Latinské Americe; ovšem pozoruhodné je, že se zde rovněž nacházejí tři země s nejlepšími výsledky. S guatemalskou měnou si v roce 1967 stále koupíte 99% toho, co v roce 1957; měna El Salvadoru poklesla jen na 94% své kupní síly; a ve Venezuele, kde si za jednu měnovou jednotku nakoupíte 88% toho, co před deseti lety.

Tento kontrast ukazuje, že rozsah inflace nijak nesouvisí s bohatstvím nebo zdroji v té, které zemi. A jistě není výsledkem „vzácnosti zboží“, když Guatemala a El Salvador patří mezi nejchudší země světa.

Pravdou je, že inflace je vždy následkem tištění peněz.

Pokud by se v těchto tabulkách uváděla nejen klesající kupní síla, ale rovněž srovnání množství peněz, které bylo vydáno do oběhu v každé z těchto 45 zemí, tak by tento fakt byl jasný. Pokusil jsem se udělat takové srovnání sám a jako zdroje jsem využil měsíční publikace Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní monetární statistiky. Zjistil jsem, že například množství peněz v Guatemale se zvýšilo ze 120 milionů quetzalů v roce 1957, na 157 milionů v roce 1967, čili nárůst o pouhých 31%. Naproti tomu v Brazílii byla peněžní nabídka zvýšena z 291 milionů nových cruzeirů v roce 1957, na 19 593 milionů v roce 1967, čili nárůst o 6 633%. Toto je očividný důvod, proč guatemalská měna ztratila pouhé 1% své kupní síly v průběhu 10 let, zatímco Brazilská měna ztratila 98% kupní síly. Obdobné srovnání je možné také pro další země.

Vlády, které udělaly nebo „byly nuceny“ udělat nejvíc pro svoji měnovou expanzi, to udělaly, protože přijaly socialistická schémata a socialistické programy, které jejich zemím přinesly chronické deficity.

Ve svém úsilí „přinést okamžitou prosperitu“ a „odstranit chudobu“, nahlodaly hodnotu úspor svých vlastních občanů a zanechaly tak miliony těch nejpracovitějších tváří tvář strašidlu bídy.