2. Spása skrze vládní utrácení

V ranných třicátých letech, kdy vrcholila Velká deprese, se dostala do módy teorie, že prvotní příčinou všech depresí je nedostatečná poptávka. Lidé zkrátka nemají dost peněz a kvůli přemrštěnému pesimismu odmítají dostatečně utrácet. Řešení je tudíž jednoduché: v takové době by měla na místo lidí nastoupit vláda a odvážně zvýšit své vlastní výdaje, „přitlačit na pumpu“, a „uvést věci opět do pohybu“.

Naivní obhájci této teorie předpokládali, že větší vládní výdaje jsou dostatečnou odpovědí. Sofistikovanější obhájci si všimli, že zvýšené vládní výdaje nezvětší celkovou kupní sílu pokud bude rozpočet vyrovnaný a to, co vláda utratí navíc, si od lidí opět vezme prostřednictvím vyšších daní. Potřebovali tedy vymyslet, jak by se dalo utratit více aniž by se více zdaňovalo. Trik tedy spočíval v tom, mít vědomě nevyrovnaný rozpočet - vytvořit deficit.

Většina zastánců deficitu - včetně slavného Johna Maynarda Keynese, hlavního tvůrce této teorie - veřejně vyjádřila víru, že požadovaný deficit může být financován prodejem dluhopisů přímo veřejnosti, která by je nakoupila ze svých úspor. Ale opět ještě sofistikovanější zastánci deficitu si všimli, že člověk, který si koupil dluhopis za 1000$, se vzdal této kupní síly po dobu splatnosti dluhopisu. Krátce, že ztratil přesně tolik kupní síly, kolik jí vláda získala. V celkové bilanci tedy žádná nová kupní síla nepřibyla.

Jak by tedy vláda vůbec mohla „vytvořit“ nějakou novou kupní sílu? To může udělat jedině tehdy, když nezvýší daně a svoje dluhopisy „prodá“ bankovnímu systému, a jestliže banky za ně „zaplatí“ vytvořením vkladu ve prospěch vlády ve svých účetních záznamech. To vede ke zvýšení „peněžní zásoby“ - což je zvýšení buď množství peněžních jednotek nebo volných bankovních vkladů.

Pokud jsou nové vládní dluhopisy prodány přímo členským bankám (jsou členy centrálního bankovního systému), pak je snaha k nárůstu „dolar za dolar“ peněžní zásoby ve srovnání s nominální hodnotou dluhopisů. Pokud se však vládní obligace dostanou do rukou Federální Rezervní Banky (FED), pak jsou použity k vytvoření toho čemu se říká „mocné peníze“ (high-powered money). To může vést k vytvoření až 6 dolarů „nových“ peněz za každý dolar vládních obligací.

Není jednoduché dát uspokojující a krátké vysvětlení tohoto jevu čtenáři, který nemá žádnou znalost monetární teorie. Když členská banka „koupí“ vládní dluhopis a „zaplatí“ za něj vytvořením záznamu o vkladu ve svém účetnictví, díky čemuž si může vláda z účtu tyto prostředky čerpat, pak přidává nové peníze k celkové peněžní zásobě. Vytváří z vládního slibu peníze a někdo by třeba řekl, že kouzlí peníze přímo ze vzduchu.

Nyní, když členská banka, která takový vládní dluhopis koupila, prodá tento dluhopis Federální Rezervní Bance, může za to požádat Rezervní banku o přípis ke svým rezervám. Pokud je členská banka „městskou bankou“, tak musí mít rezervy u Federální Rezervní Banky pouze do výše 16,5% volných vkladů. To znamená, že členská banka může půjčovat a tedy vytvářet volné vklady do přibližně šestinásobné výše svých rezerv u Federální Rezervní Banky. To proto jsou peníze vytvářené přímo nebo nepřímo Federální Rezervní Bankou nazývány „mocnými“ penězi.

Takto je nová „kupní síla“ přivedena na svět. Takhle lidé budou mít více peněz, aby si mohli koupit víc zboží, stimulovat výrobu a obnovit prosperitu.

Tak to alespoň vyhlíží v tento okamžik. Ale brzy se objeví další následky.

Pokud existuje velká nezaměstnanost a „volná kapacita,“ nová peněžní kupní síla, skrze zvýšenou poptávku po komoditách, může vést ke zvýšení produkce a tedy ke zvýšení zaměstnanosti. Tohle bylo oslavováno jako velký Keynesův příspěvek ekonomické teorii a politice. Nicméně toto řešení krize v sobě obsahuje několik fatálních chyb.
Pokud nenastane nějaká vážná nerovnováha mezi cenami, náklady a mzdami, tak by v první řadě masivní nezaměstnanost vůbec neexistovala. Pokud existuje, tak jedinou správnou léčbou je individuální přizpůsobení cen, nákladů a mezd sobě navzájem - návrat k rovnováze. To však nastane automaticky jenom za předpokladu, že je konkurenčním silám na trhu ponecháno volné pole působnosti.

Důvodem, proč se zdá, že keynesiánská medicína může fungovat - za zvláštních okolností a pouze po krátkou dobu - je to, že zvýšením poptávky a cen, může zvýšit prodeje i míru zisku, a tím obnovit výrobu a zaměstnanost. Stejného výsledku by šlo dosáhnout ovšem mnohem efektivněji - a bez tíživých vedlejších účinků a pozdějších neblahých následků - obnovením  volné konkurence a individuální koordinace cen a mezd.

Keynesiánci myslí v pojmech agregátů. Jejich opatřením je zvýšit celkovou peněžní zásobu, a tudíž přivést cenovou „hladinu“ dostatečně nad „mzdovou“ hladinu, aby se obnovila či udržela míra zisku, a tudíž, aby se kola průmyslu otáčela na plné obrátky.

Toto úsilí je vadné ve dvou aspektech. Mlčky se předpokládá, že existuje stejně velký nesoulad mezi cenami a mzdami a stejně velké procento „volné kapacity“ ve všech výrobních odvětvích. Ani jedna verze v praxi určitě není pravdou. Pokud se předpokládá, že „průmysl“ vyrábí na 80% svojí kapacity, musíme mít na paměti, že toto číslo je v nejlepším případě průměrem. Může to znamenat situaci, ve které průmyslové odvětví A vyrábí na 60%, průmyslové odvětví B na 63% a tak dále, až průmysl M funguje na 97% a N na 100%. Pokud se budeme snažit zvýšit peněžní zásobu natolik, abychom navrátili odvětví A a B k jejich plné kapacitě, můžeme naprosto „přehřát“ odvětví M a N a způsobit tak vážné nesnáze.

Navíc zvýšení peněžní zásoby, na rozdíl od keynesiánské teorie, způsobí tlak na nepravidelný růst cen dlouho před dosažením „plné kapacity“ a „nevyužité rezervy“ budou znovu vzrůstat - a to pouze z toho důvodu, že  tyto „rezervy“ nejsou nikdy stejné ve všech průmyslových odvětvích. Po krátkém období, kdy se zvýší ceny a zvýší se poptávka po pracovnících, tak mzdy začnou růst rovněž. A jestliže tedy předchozí nezaměstnanost byla způsobena tím, že mzdy byly příliš vysoké ve vztahu k většině cen (tzn. byly příliš vysoké reálné mzdy), pak se nerovnováha mezi cenami a mzdami může znovu objevit. Pokud mezitím nebyla odstraněna její příčina,  a tudíž se znovu objeví také nezaměstnanost. A v takovém případě keynesiánský recept předepisuje další a další vládní utrácení, větší deficity a víc nových peněz.

Takže keynesiánská medicína musí vést k chronickým deficitům a chronické inflaci peněžní zásoby. Tohle je přesně stav, v němž se dnes nacházíme. Není náhodou, že jsme měli osm deficitních rozpočtů po sobě, a že za posledních 38 let se rozpočet ocitl v deficitu 32 krát. Není náhodou, že se peněžní zásoba Spojených států (fyzická měna + disponibilní vklady tzv. indikátor M1) zvýšila více než pětinásobně - z 36 miliard dolarů na konci roku 1939 na 199* miliard dolarů v srpnu 1969. A také není náhodou, že navzdory ohromně zvýšené průmyslové produkci, se ceny spotřebního zboží zvýšily (do června 1969) o 164%.

Dnes utratí Federální vláda za jediný rok 269 násobek toho, co utratila ve fiskálním roce před vypuknutím 1. světové války. Dnešní vysoké vládní utrácení je přičítáno mluvčími vlády válce ve Vietnamu. Přesto jsou v návrhu rozpočtu na rok 1970 výdaje na obranu o 35,6 miliardy dolarů vyšší než v roce 1960, celkové výdaje jsou o 103,1 miliardy dolarů vyšší. To znamená, že na záležitosti netýkající se obrany jde o 67,5 miliardy dolarů více. Není to ani tak válka, ale odhodlání zavést sociální stát, co vede k tomuto neuvěřitelnému rozhazování.

Hlavní omyl keynesianství, tak jako všech inflacionistických léků je, že chronicky zaměňuje „příjem“ v podobě papírových peněz, s reálným příjmem spočívajícím ve zboží a službách. Je jistě možné zvýšit příjem v podobě papírových peněz do jakékoliv výše znehodnocením měny. Ovšem reálný příjem může být zvýšen pouze pilnější či efektivnější prací, větším šetřením, větším investováním a následkem toho všeho, větší produkcí zboží a služeb.

Nenechejme se tedy oslnit politiky, kteří poukazují na zvýšení dolarových příjmů nebo „hrubého národního produktu“, aby dokázali, že jsme se nikdy neměli tak dobře. V dnešní Itálii, následkem minulé inflace, stojí jeden americký dolar 624 liry. Takže každý s ročním příjmem nebo celkovým vlastnictvím ve výši 1 600 dolarů je milionářem ve vlastní měně.

*Podle dnešních statistik vykazoval indikátor M1 v srpnu 1969 $201,7 miliardy -  fyzických peněz, bankovních vkladů s okamžitou splatností na vyžádání a cestovní šeky. (Pozn. překl.)