23. Od Spencerova 1884 k Orwellovu 1984

V roce 1884 napsal Herbert Spencer tehdy velmi oslavovanou knihu Člověk proti státu. Tato kniha je dnes zmiňována již jen zřídka a pravděpodobně pouze chytá prach v regálech knihoven. Spencerovo politické přesvědčení je chápáno mnohými dnešními spisovateli, kteří se obtěžují ho vůbec zmínit, jako „extrémní laissez faire“, a tudíž „zdiskreditované“.

Ale jakákoliv osoba s otevřenou a nezaujatou myslí, která si dnes dá práci přečíst si Člověk proti státu (The Man Versus The State) bude pravděpodobně překvapena dvěma skutečnostmi. Zaprvé velikou jasnozřivostí, se kterou Herbert Spencer předpověděl budoucí zásahy Státu do individuální svobody, hlavně v ekonomické oblasti. A za druhé rozsahem, v jakém tyto zásahy existovaly již v roce 1884.

Současná generace vyrostla v přesvědčení, že vládní zájem o „sociální spravedlnost“ a stav potřebných je něco, co se objevilo až s New Dealem kolem roku 1933. Předchozí doba je vykreslovaná jako „divoký kapitalismus“, kdy se „nikdo nestaral“ a nekontrolovatelně řádila laissez faire, a každý, kdo neuspěl v divoké konkurenci (eufemisticky nazývané svobodnou soutěží) byl ponechán, aby zemřel hlady. A pokud je současná generace přesvědčena, že tomu tak bylo dokonce ve 20. letech, tak skálopevně věří, že tento popis přesně odpovídá situaci v 80. letech 19. století, které pravděpodobně bere jako vrcholnou dobu laissez faire.

Počáteční údiv nového čtenáře Spencerovy knihy se pravděpodobně vytratí někdy kolem její poloviny, protože jedna příčina překvapení vysvětlí tu druhou. Vše, co Herbert  Spencer udělal bylo, že extrapoloval legislativní tendence, které existovaly v 80. letech do budoucnosti. Pouze si daleko jasněji než jeho současníci dokázal uvědomit tyto tendence a také jejich důsledky, pokud se jim nikdo nepostaví.

I ve své předmluvě k Člověk versus Stát poukázal na to, jak „zvýšení formální svobody“ bylo následováno „zmenšením skutečné svobody…

„Regulace, v každoročně rostoucích počtech, brání občanům v těch oblastech, kde jejich činnost byla dříve neomezená a nutí je k akcím, jejichž vykonání dříve záviselo na jejich libovůli; a v tu samou dobu daňové zatížení … nadále omezuje jejich svobodu, když snižuje jejich podíl na výdělku, který mohou utrácet za co chtějí a zvyšuje podíl, který je jim zabavován, aby byl utracen, jak chtějí veřejní zástupci“.

V první kapitole „Noví Toryové“, Herbert  Spencer tvrdí, že „většina z těch, kteří si dnes říkají liberálové jsou „toryové nového typu“. Poukazuje na to, že liberálové v jeho době už „ztratili ze zřetele tu skutečnost, že staří liberálové obvykle bojovali za svobodu jednotlivce proti státnímu přinucení“.

Takto nastala v anglo-americkém prostředí veliká změna významu toho slova, takže „liberál“ tam dnes znamená především státní intervencionista. Tato změna započala již v roce 1884. Již „přijatelné návrhy“, které tehdy činili, „že by mělo existovat organizované povinné pojištění, kam by každý člověk byl povinen v mládí přispívat, aby byl zajištěn na dobu nemohoucnosti“. Již zde je zárodek amerického Social Security Act z roku 1935.

Herbert  Spencer také věnuje svoji pozornost antiliberálním následkům zvětšování daňového břemene. Ti, kteří uvalují daně říkají: „dosud jste měli svobodu utrácet tuto část svých výdělků, jak se Vám zachtělo; odteď již nebudete mít svobodu utrácet, ale my budeme utrácet pro všeobecné dobro“.

Herbert  Spencer se poté obrací k donucení, které odbory uvalují na své členy a ptá se: „Pokud člověk užívá svou svobodu tím způsobem, že se vzdává svobody, je potom něčím jiným než otrokem“?

V druhé kapitole, „Přicházející otroctví“, Herbert  Spencer upozorňuje na existenci toho, co nazývá „politickou hybností“ - tendencí státních intervencí a obdobných politických prostředků se zvětšovat a zrychlovat ve směru, v němž byly uvedeny do pohybu. Američané se mohli s touto „hybností“ seznámit velmi zblízka v posledních letech.

Spencer to dokládá: „Nejčastější otázka dne zní - „Už jsme udělali tohle, tak proč bychom neudělali tamto“? „Stát již koupil a provozuje telegrafy“, pokračuje, „a to je uváděno jako důvod požadavku, aby stát rovněž koupil a provozoval železnice“. Pak cituje požadavky jedné skupiny, aby stát znárodnil železnice „ať už s kompenzací nebo bez ní“.

Velká Británie znárodnila železnice až o 65 let později (1948), dostala se k tomu ovšem přesně tak, jak se Herbert  Spencer obával.

Není to pouze precedent, který je hbitě využit k neustálému rozšiřování intervencionistického rozsahu požadavků, jak poukazuje Herbert  Spencer:

„ale rovněž nezbytnost, která povstává z dodatečné neefektivity opatření a pro potýkání se s umělými nedostatky, které neustále vytváří. Selhání nezničí víru v patřičný úřad a byrokraty, ale naopak se objeví návrhy na daleko přísnější nebo širší kontrolu a nevyhnutelné rozšíření úřadu“.

Jeden příklad, který uvádí je, jak „zlo vyprodukované vynucenou dobročinností je nyní navrhováno řešit pomocí povinného pojištění“. V dnešní Americe bychom si mohli ukázat stovky příkladů (od prostředků užitých k omezení „deficitu platební bilance“ až k neustále se rozmnožujícím agenturám, které vedou vládní „válku s chudobou“) intervencí, které mají hlavní účel odstranit zlo, které bylo uměle stvořeno předchozími intervencemi.

Herbert  Spencer pokračuje: „Všude panuje tichý souhlas s tím, že vláda by měla zakročit kdekoliv nejde něco dobře….  Čím početnější tyto vládní zásahy jsou … tím hlasitější je volání po dalších zásazích“. Každé další zvýšení podpor zvyšuje naděje na budoucí zvýšení:

„Čím početnějšími se orgány státní správy stávají, tím více se vytváří u občanů pocit, že vše musí být uděláno pro ně a nic nemusí udělat sami. Každá generace se stává méně obeznámenou s tím, co je potřeba k dosažení žádoucích cílů individuální činností nebo soukromými prostředky; až se jednoho dne bude vláda považována za jediný dostupný prostředek“.

„Veškerý socialismus“, zní Spencerův závěr, „v sobě obsahuje otroctví… Základním rozlišovacím znakem otroka je, že pracuje z donucení, aby uspokojil touhy někoho jiného“. Tento vztah můžeme rozpoznat v mnoha stupních. Zdanění je formou otroctví jednotlivce pro komunitu jako celek. „Zásadní otázkou pro člověka je - jak moc je nucen pracovat pro dobro někoho jiného a nakolik může pracovat sám pro sebe“?

I Spencer by pravděpodobně přijal s nedůvěrou předpověď, že během dvou generací vystoupí v Anglii sazba daně z příjmů nad 90%, a že mnoho energických a ambiciózních lidí v Anglii a ve Spojených státech budou muset odvádět na podporu komunity více než polovinu svého výdělku a bude jim dovoleno ponechat si méně než polovinu pro jejich rodiny a pro sebe.

Progresivní daň z příjmů může dnes posloužit jako měřítko relativního rozsahu lidské ekonomické svobody a nevolnictví.

Ti, kteří si myslí, že veřejná výstavba domů pro nízko příjmové rodiny je novým vynálezem budou asi překvapeni, když uslyší, že byla přítomna - stejně jako některé škodlivé důsledky - už v roce 1884. Herbert  Spencer o tom píše:

„Když se municipální úřady přeměnily na stavebníky domů, tak tím nevyhnutelně snížily hodnotu ostatních domů stavěných jinak a zredukovaly jejich nabídku… Stavba domů, a zvláště malých domů, tak bude stále více redukována, což na druhou stranu povede ke stále rostoucím požadavkům na místní úřady, aby vyrovnaly chybějící nabídku…  A až tento proces zajde ve městech tak daleko, že se úřady stanou hlavními vlastníky domů, bude to precedent pro veřejnou výstavbu domů pro venkovskou populaci, jak je navrhováno v radikálním programu Demokratické federace, která trvá na povinném vybudování zdravotně nezávadných obydlí pro řemeslníky a zemědělské pracovníky v poměru k velikosti populace“.

Jedna státní intervence, kterou Herbert  Spencer nepředvídal, je zavedení regulace nájemného, která učinila pro soukromníky nelukrativní vlastnit, opravovat, renovovat nebo stavět nájemní domy. Následky regulace nájmů vyprovokovaly obvinění, že „soukromníci zkrátka nezvládnou poskytovat dostatek bytů“. Z toho se vyvodilo, že musí zakročit vláda a převzít tuto práci.

Z čeho však Herbert  Spencer vyjádřil své obavy bylo, že veřejné vzdělání, poskytující zdarma, zač se musí na soukromých školách platit, časem zničí soukromé školy. Ovšem nepředvídal to, že vláda bude bezplatně poskytovat dokonce vysokoškolské vzdělání a univerzity budou placené z daní. A jelikož se tak univerzity stanou závislé na vládě, budou většinou produkovat konformní vzdělání plné provládní a socialistické ideologie. Tendencí vládou podporovaného vzdělávání je dosažení monopolu na vzdělávání.

„Liberální“ čtenář může být v roce 1970 šokován, když se dozví, že mnoho ze současných státních intervencí, které považuje za progresivní vyjádření pokrokového a humanistického myšlení, bylo předvídáno v roce 1884. A etatistický čtenář musí být nadále šokován, když Herbert  Spencer cituje historiky, jak v Galii během pádu říše Římské „tak početní byli příjemci státních dávek ve srovnání s plátci daní, a tak velké bylo daňové břemeno, že pracující přestávali pracovat, opouštěli svá pole, která se stávala pouští a les vyrostl tam, kde předtím oral pluh“.

Herbert  Spencer také připomíná svému čtenáři zákony o lichvě ve Francii za Ludvíka XV., které zvýšily úrokovou míru „z pěti na šest, ačkoliv se jí snažily snížit na čtyři“. Připomíná zákony proti „překupnictví“ (nakupování zboží za účelem jeho prodeje) také zavedené ve Francii již za Ludvíka XIV.. Tyto zákony zakazovaly komukoliv nakoupit na trhu více než dva bušly obilí, což zabránilo kupcům a dodavatelům průběžně doplňovat nabídku, což ještě zvýšilo nedostatek. Připomíná čtenářům také nařízení z roku 1315, které mělo zmírnit dopady hladomoru a předepsalo nejvyšší povolené ceny jídla, a které bylo zrušeno poté, co veškeré jídlo zmizelo z trhu. Připomíná mnohé pokusy ovlivňovat ceny a mzdy, které provedl Edward III. (1327-1377), počínaje jeho Nařízením řemeslníkům, dále Zákonem 35, který měl udržet nízkou cenu slanečků (který byl ale brzy zrušen, protože díky němu cena slanečků stoupla) a konče zákonem, podle kterého byli hostinští v přístavech povinni šacovat své hosty, „aby zabránili odvážení peněz ze země“.

Tento poslední příklad nám připomene potíže Američanů za současné prohibice soukromého vlastnictví zlata a vývozu zlata a Johnsonův návrh uvalit tíživou daň na cesty do zahraničí, stejně jako daň na zahraniční investice. A zmiňme ještě existující prohibici u EHS, zakazující ze země odvézt víc než malinkatou sumu v jejich místní papírové měně!

Dostáváme se k poslední specifické paralele mezi rokem 1884 a dneškem. Týká se vyčištění slumů a obnovy měst. Britská vláda ve Spencerově době odpověděla na existenci ubohé a přeplněné zástavby zavedením Zákona o řemeslnických obydlích (Artisans’ Dwellings Act). Ten dal místním úřadům pravomoci nařídit stržení špatných domů a zasazovat se o vybudování vyhovujících:

„Co bylo následkem? Shrnutí působení Metropolitního výboru prací (Metropolitan Board of Works), datované dne 21. prosince 1883 ukazuje, že do minulého srpna stálo jeho působení daňové poplatníky jeden a čtvrt milionu, vystěhoval 21 000 osob a poskytl obydlí pro 12 000 - zbývajících 9 000 zůstalo zatím bez domova. To není všechno… Tito přemístění… tvoří celkem téměř 11 000 uměle vytvořených bezdomovců, kteří si musí najít nějaký roh pro sebe v těch bídných místech, které již přetékají“.

Ty, které by zajímala důkladná studie o současné paralele, si mohou prostudovat The Federal Bulldozer (M.I.T. Press, 1964; McGraw-Hill paperback, 1967) od profesora Martina Andersona. Zde odcituji jenom jeden krátký odstavec:

„Federální program na obnovu měst ve skutečnosti zapříčinil nedostatek dostupného ubytování pro nízko příjmové skupiny. Od roku 1950 do roku 1960 bylo zničeno 126 000 bytových jednotek, většina z nich s nízkým nájemným. Podle odhadu této studie byla náhradou vybudována sotva čtvrtina tohoto počtu a většina nových jednotek má vysoké nájemné. V kontrastu k tomu je čistý přírůstek milionů standardních bytových jednotek, o které se postaralo soukromé podnikání“.

Zde je výmluvný odstavec ze Spencerovy knihy, který připomíná jeho anglickému čtenáři osmdesátých let, za co všechno nevděčí státu:

„Není to stát, kterému vděčíme za množství užitečných vynálezů, od rýče až po telefon; není to stát, který umožnil pokročilou navigaci rozvojem astronomie; není to stát, kdo učinil objevy ve fyzice, chemii atd., které umožňují fungování moderních továren; není to stát, kdo vynalezl stroje pro výrobu látek všech druhů, pro přesun lidí a věcí z místa na místo a přispívajících tisíci rozličnými způsoby k našemu pohodlí. Celosvětové transakce probíhající v obchodních kancelářích, rušná doprava naplňující naše ulice, systém distribuce, který přináší každému zboží nezbytné pro život na dosah ruky, nemají původ ve vládě. Toto vše jsou výsledky spontánní aktivity občanů, ať už jednotlivců či skupin“.

Naši současní etatisté se usilovně snaží toto vše změnit. Vybírají na daních miliardy dolarů, aby je utratily za „vědecký výzkum“. Touto (z donucení) subvencovanou vládní konkurencí odrazují a odčerpávají fondy ze soukromého výzkumu, takže hrozí, že veškerá věda bude za nějaký čas vládním monopolem. Jestli to však bude znamenat větší vědecké pokroky v budoucnosti a v dlouhodobém výhledu, je pochybné. Enormní sumy jsou utráceny za „výzkum“, ale výzkum v kontroverzním směru - vojenský výzkum; vývoj čím dál větších superbomb a dalších zbraní hromadného ničení. Nebo vývoj nadzvukových civilních letadel, bez ohledu na jejich ekonomickou rentabilitu a na to, kolik oken bude rozbito rázovou vlnou. A nakonec takový kousek jako přistání člověka na Měsíci (nicméně dech beroucí výkon) nebo dokonce na Marsu. Není to , co by bylo nejdůležitější nebo nejnaléhavější, ale to, o čem si politici myslí, že udělá největší dojem na masy, co rozhoduje o nasměrování výzkumu.

Je celkem očividné, že toto vše bude provázeno obrovským plýtváním; že vládní byrokraté budou rozhodovat o tom, kdo peníze na výzkum dostane a kdo ne, a že tato volba bude buď založena na arbitrární kvalifikaci, podobnou té, která probíhá při zkouškách pro státní úředníky (což je sotva způsob, jak objevit ty nejoriginálnější mozky), nebo na snaze udržet si přízeň nadřízeného v úřadu, který o distribuci grantů rozhoduje.

Ale naši etatisté jsou odhodláni zavést nás do pozice, kdy bude na vládě záviset také náš budoucí vědecký a průmyslový pokrok - pozice, kde budou moci věrohodně argumentovat tím, jak moc jsme na vládě závislí.

Herbert  Spencer poté pokračuje, aby ukázal, že druh státní intervence, na který si stěžuje, nespočívá na pouhém omezení, ale na odmítnutí soukromého vlastnictví jako takového: „zmatení idejí může být vysledováno v celé legislativě, která násilím bere majetek jednoho člověka, aby mohla dát něco zdarma jinému člověku“. Princip, na kterém je veškerá tato přerozdělovací činnost založena, je tento:

„Žádný člověk nemá nárok na majetek, dokonce ani na ten, který vytvořil v potu své tváře. Uznání jeho majetku pochází od komunity a komunita tedy může toto uznání zrušit, v jakémkoliv rozsahu se jí zdá příhodné. Vyvlastnění majetku A ve prospěch B není možné obhájit na žádném jiném základě než na tom, že společnost jako celek má absolutní právo na majetek každého svého člena“.

V poslední kapitole (po ní následuje ještě post scriptum) Herbert Spencer říká: „Funkcí liberalismu v minulosti bylo ustanovit omezení pro moc krále. Funkcí opravdového liberalismu v budoucnosti, bude ustanovit omezení pro moc parlamentu“.

Pro přijetí některých argumentů ze Spencerovy knihy Člověk proti státu a pro uznání jejích jasnozřivých postřehů a pozoruhodné přesnosti při předpovědi budoucího politického vývoje, nemusíme nezbytně souhlasit s každou pozicí, kterou zastává. Samotný titul Spencerovy knihy je v jednom aspektu nešťastný. Mluvit o „člověku proti státu“ implikuje, že stát jako takový, je postradatelný a špatný. Stát je nezbytný pro udržení práva a pořádku a mírové společenské spolupráce. Co je zbytečné a špatné, co narušuje svobodu a ohrožuje opravdový blahobyt jednotlivců je stát, který si uzurpuje příliš mnoho moci a rozrůstá se za své legitimní funkce - superstát, přerozdělující stát, tedy ten ironicky pojmenovaný „sociální stát“.   

Nemusíme přijímat Spencerův „první princip“ (uvedený v jeho Sociální statice v roce 1850) pro určení funkcí zákona a limitů pro moc státu: „Každý člověk má svobodu dělat cokoliv, za předpokladu, že nenarušuje obdobnou svobodu jakéhokoliv jiného člověka“. Vzato doslovně by se to dalo interpretovat tak, že lupič má právo stát s palicí na rohu a tlouct do hlav všechny, kteří jdou kolem za předpokladu, že respektuje právo svých obětí učinit totéž.

Je pravdou, jak poukázal John Locke, že „cílem zákona není zrušit či omezit, ale uchovat a rozšířit svobodu“. Ale jedinou stručnou větou, kterou můžeme použít k popisu funkce zákona by byla, že má maximalizovat svobodu, řád a štěstí při minimalizaci donucení, násilí a ublížení. Detailní aplikace jakékoliv takové stručné fráze přináší mnoho obtíží a problémů. Nebudeme se jimi zde zabývat, pouze řekněme, že Common Law, který se vyvinul z dávných zvyků a tisíců rozhodnutí soudců, řeší tyto problémy po celé věky a v naší době právníci a ekonomové nadále rozvíjejí tyto principy.

Herbert Spencer měl jistě pravdu v hlavním zaměření svých argumentů, které jsou v zásadě shodné s Adamem Smithem a dalšími klasickými liberály, že dvě základní funkce státu jsou ochrana národa proti zahraniční agresi a ochrana vlastního individuálního občana proti agresi, nespravedlnosti a útlaku ze strany jiného občana - a že každé rozšíření funkcí státu jdoucí za tyto dvě primární povinnosti, by mělo být přezkoumáno s nedůvěřivou ostražitostí.

Dalším bodem, ve kterém nemusíme naprosto se Spencerem souhlasit, je jeho naprosté odmítání státní dobročinnosti, které je založeno na jeho chápání Darwinovy teorie. Měl docela pravdu v tom, když citoval ze správy komise zkoumající staré chudinské zákony: „Shledali jsme, že lze stěží najít jeden jediný zákon týkající se správy veřejné chudinské pomoci, který by měl účinek zamýšlený zákonodárci. Naopak většina z nich způsobila nová strádání nebo prohloubila ta stávající, které měla odstranit“. Tento úsudek by očividně mohl být uplatněn také na dnešek.

Přesto problém existuje a při jeho řešení by asi nebylo rozumné spoléhat se plně na soukromou charitu. Pro okamžité řešení některých naléhavých situací by měly být vyčleněny určité vládní zdroje. Abych uvedl extrémní případ, který je bohužel na denním pořádku: Pokud je na ulici přejeto dítě nebo se srazí dvě auta, pak je na místě ta nejrychlejší možná pomoc, která by dopravila oběti do nemocnice bez starosti o to, kdo zaplatí účet. A tato pomoc nemůže záviset na existenci nějakého soukromého samaritána.

Velkým problémem samozřejmě je, jak poskytovat takovou naléhavou pomoc, aniž by zdegenerovala v permanentní pomoc; jak poskytnout pomoc těm, kteří se dostali do neštěstí nikoliv vlastní vinou, aniž by se podporovala zahálka těch, kteří jsou chudí vlastním zaviněním. Na tento problém jsem narážel už v jedné z předchozích kapitol. V jakých konkrétních případech, a v jakém konkrétním rozsahu má stát povinnost hrát roli při řešení tohoto problému? A jaká by to přesně měla být role? Po tisíce let historie tento problém nebyl uspokojivě vyřešen žádnou vládou. Nepředstírám, že znám jeho přesné řešení. Ale oboustrannost problému, jak pomoci trpícím, aniž by se zničily podněty k práci, by měla být čestně uznána „konzervativci“ a „liberály“.

Přestože můžeme mít jakékoliv výhrady, tak jsme hluboce zavázáni Herbertu Spencerovi za bystřejší úsudek než projevila většina jeho současníků a za varování před „nastávajícím otroctvím“, ke kterému státy od jeho doby směřují stále rychleji.

Snad je pouhou shodou okolností, že Herbert Spencer varoval před otroctvím v roce 1884 a George Orwell ve svém románu předpověděl dosažení tohoto stavu v roce 1984, přesně o jedno století později.