4. Následky znehodnocování dolaru

Začněme se srovnáním, které jsme již zmínili. Od konce roku 1939 do roku 1968 peněžní zásoba Spojených Států zvýšila více než pětinásobně - z 36 miliard na 199 miliard. V tomto třicetiletém období (navzdory ohromnému zvýšení produkce), ceny zboží a služeb vzrostly v průměru o 164%.

Toto znehodnocování dolaru je příčinou mnoha následných problémů včetně chronického „deficitu“ Americké platební bilance.

„Problém platební bilance“ vznikl nikoliv pouze kvůli domácí inflaci, ale kombinací toho, co je nazýváno „zlatým“ standardem a světovým peněžním systémem založeným v Bretton-Woods v roce 1944. V tomto systému každá vláda přijala závazek udržet paritu svojí měny vůči ostatním měnám v 1% pásmu (oběma směry) a to nákupem nebo prodejem této měny oproti ostatním měnám na peněžním trhu. Navíc Spojené Státy se ujaly úlohy udělat z dolaru světovou „rezervní měnu“ a měnovou kotvu garancí udržet jí směnitelnou (pro zahraniční centrální banky, nikoliv pro svoje občany) za zlato ve fixním poměru $35 dolarů za trojskou unci.

Ačkoliv pouze centrální banky a nikoliv soukromníci mají právo požadovat tuto výměnu, udržování směnitelnosti dolaru za zlato v tomto fixním poměru se ukázalo jako velmi překážející pro naše peněžní autority, zvláště pak po roce 1957. V minulém desetiletí jsme posílali či utratili v zahraničí za různými účely - jako platbu za import, jako zahraniční pomoc a také za naše ozbrojené síly v Evropě a ve Vietnamu - miliardy dolarů také dostáváme každoročně nazpět jako platbu za náš export a jako výnosy našich kapitálových investic v zahraničí.

Tento přebytek dolarů jdoucích ven ze země se nazývá „deficit“ naší platební bilance. Od konce roku 1957 do roku 1967 tento deficit byl v průměru $2,8 miliardy ročně. Na konci roku 1968 dosáhl celkové velikosti skoro $30 miliard. V první polovině roku 1969 deficit „hotovostní“ báze narůstal ročním tempem $6,8 miliard.

Následkem toho se naše zlaté rezervy snížily z $22,8 miliard v roce 1957 na $10,4 miliard v červnu 1969. Proti těmto sníženým zlatým rezervám mají Spojené státy závazky k zahraničním oficiálním institucím na $10,8 miliard plus krátkodobé závazky k zahraničním soukromníkům ve výši $22,6 miliard - celkově téměř 34 miliard.

Ve většině diskusí naše dolarové závazky k zahraničním soukromníkům nejsou započítány jako potenciální požadavky na naše zlaté rezervy, protože soukromé banky, firmy a jednotlivci nemohou vyžadovat přímou výměnu svých dolarů za zlato. Ale se souhlasem Mezinárodním měnovém fondu mohou prodat svoje dolary svým centrálním bankám.

Celkově oproti zlatým rezervám ve výši $10 miliard existuje více než trojnásobný počet dolarů v zahraničí a tedy potenciálně směnitelných za zlato.

Jak se naše zlaté rezervy zmenšovaly, a jak v zahraničí narůstalo množství dolarů, vina padla na tento „deficit“ platební bilance. Ale místo odstranění hlavní příčiny tohoto deficitu - domácí inflace - naše vládní autority tuto inflaci ještě zvýšily a snažily se místo toho řešit symptomy. Zacházely s deficitem platební bilance jako by to byl problém sám o sobě a přijaly zoufalá opatření ve snaze ho zastavit a dostat pod kontrolu.

První významná regulace byla zavedena v roce 1964 a jednalo se o daň na nákup zahraničních obligací. Učinit z těchto zahraničních investic hlavního viníka odpovědného za platební bilanci bylo rozhodnutí nejen arbitrární, ale také neomluvitelnou drzostí. V pěti letech 1958 až 1963 celkové investice $16,6 miliardy do zahraničí byly vyrovnány příjmem $15,4 miliardy jako výnosu z předchozích investic. Dokonce i ministr financí, který žádal o zavedení této daně říkal: „Dlouhodobě je odplývání amerického kapitálu do zahraničí více než vyváženo příjmy, které nám z něj ze zahraničí plynou.“

Tuto daň ve skutečnosti navrhoval „pouze jako dočasné opatření než se problém podaří vyřešit fundamentálnější reformou.“ Samozřejmě fundamentální reformy jsme se dosud nedočkali, takže ono „dočasné“ opatření nejenže bylo stále obnovováno, ale v lednu 1968 k němu prezident přidal mandatorní kontrolu nad všemi přímými investicemi do zahraničí.

Tato opatření by mohla někoho vést k přesvědčení, že naše soukromé investice do zahraničí jsou hlavní příčinou našeho deficitu platební bilance. To samozřejmě není pravda. Pravou příčinou je federální utrácení skrze zahraniční pomoc a vojenské výdaje. V současné době soukromý sektor jako celek, následkem exportního přebytku a příjmu ze zahraničních investic, generuje platební přebytky.

V roce 1967 naše celkové zahraniční investice - včetně bankovních půjček, nákupu zahraničních obligací a přímých investic, byly $5,6 miliardy. Ale příjmy z těchto a předchozích investic byly $6,2 miliardy.

Takže veškeré restrikce na zahraniční investice jsou přinejlepším krátkozraké. Jakákoliv redukce našich investic dnes, přinese odpovídající redukci příjmů z těchto investic zítra.

Pokud by naše federální vláda místo hloupého omezování investic uvalila tarif na import luxusních zahraničních věcí - likérů, vín, parfémů, šperků, kožichů a automobilů - byla by to také chybná akce, ale alespoň by to způsobilo menší škodu našemu ekonomickému růstu. Tato těsná omezení přímých zahraničních investic amerických korporací musí poškodit jejich schopnost konkurovat jiným nadnárodním korporacím v Evropě i ve zbytku světa.

Poukazuje na to také prezidentova Ekonomická zpráva za rok 1967: „Americké investice v zahraničí negenerují pouze přímý příjem z těchto investic, ale i další americký export. Z hlediska platební bilance jsou toto další dividendy.“ Americké ministerstvo financí totiž zjistilo, že v roce 1964 $6,3 miliardy, čili 25% našeho celkového exportu v tomto roce, bylo vyvezeno do filiálek amerických společností v zámoří.

Je myslím zcela přesné říci, že tyto přímé zahraniční investice jsou dlouhodobě tím největším zdrojem, který stabilizuje naši platební bilanci.

Ještě horší (z pohledu dopadu na osobní svobodu) byl návrh (naštěstí neuskutečněný) Johnsonovy administrativy na uvalení prakticky prohibitivní daně na Američany cestující do zahraničí.

Celé úsilí eliminovat deficit naší platební bilance přímou kontrolou nad arbitrárně vybranými osobními aktivitami je odsouzeno k neúspěchu. Tato kontrola může změnit relativní množství těchto aktivit, ale nikoliv konečný výsledek. Nejlepší čeho dosáhnou bude, že současná bilance bude vypadat o něco lépe na úkor budoucí bilance. Nemůžeme jednostranně přerušit naše nákupy ze zahraničí, cestování a investování, aniž bychom zároveň nezlikvidovali náš export a příjmy ze zahraničních investic. Ve své ekonomické zprávě za rok 1968 prezident Johnson sám dospěl k závěru, že „vyprovokováním odplaty“ bychom mohli „zredukovat naše příjmy nejméně natolik jako naše platby.“

Celý takzvaný „problém platební bilance“ by za běžných okolností nikdy nenastal. Mohl se zrodit pouze v prostředí Mezinárodního měnového fondu, v systému zlatého směnného standartu ustanoveného v Bretton-Woods v roce 1944. Nemohl by existovat, pokud by Spojené státy a další země byly na čistě „plovoucím“ papírovém standartu s denně se měnícími kurzy na volném trhu, protože v takovém systému by fluktuace samy o sobě uvedly do pohybu síly, které by zabránily nechtěnému deficitu či přebytku narůstat. Samozřejmě by tento problém neexistoval také v situaci, kdy by byly Spojené státy a další významné země na plném zlatém standartu. „Deficit“ platební bilance by vedl k okamžitému odplynutí zlata. To by vedlo k okamžitému zvýšení úrokové míry a kontrakci měnové zásoby v „deficitní“ zemi a k opačnému následku v zemi „v přebytku,“ a tak by byl takzvaný deficit zastaven.

V Bretton-Woodském systému „zlatého směnného“ standardu takový samo regulační mechanismus neexistuje. Pokud „přijdeme“ o papírový dolar, tak si jich zkrátka doma vytiskneme více. A když Evropané tento dolar získají, tak si najde cestu do jejich centrálních bank, kde se stane dodatečnou „rezervou“, proti které evropské vlády vytisknou více vlastní měny. Takže další inflace v obou zemích - v té z „deficitem“ i té s „přebytkem,“ se děje stále téměř automaticky.

V systému MMF neexistují volně fluktuující tržní sazby pro jednotlivé měny, které by odhalily a napravily mezinárodní nerovnováhu. Tržní kurzy se mohou pohybovat jenom v 1% pásmu (na obě strany). A každá vláda má závazek nakupovat či prodávat svou vlastní či zahraniční měnu, aby zamezila větším odchylkám od parity.

Tyto operace pro stabilizaci měny jsou doplněné takzvaným zlatým směnným standardem. Toto uspořádání, které má své kořeny už v mezinárodních dohodách z let 1921 a 1922, umožňuje centrálním bankám nepočítat pouze se svým zlatem, ale také s dolary (a britskými librami) jako s částí svých rezerv. Toto uspořádání bylo přijato ve víře, že hrozí „nedostatek zlata“ a „nedostatek mezinárodní hotovosti.“ Následkem toho se dnešní monetární „rezervy“ skládají z $42miliard ve zlatě plus $28 miliard v „rezervních měnách,“ z nichž více než $15 miliard tvoří americké dolary. Jiné měny jsou svázány s těmito rezervními měnami a samotné rezervy jsou postiženy inflací.

Důvodem proč se naše autority tak bojí pokračujícího „deficitu“ platební bilance je to, že daly zahraničním centrálním bankám právo požadovat zlato za jejich dolary v pevném poměru 35 za unci. Už více než polovina z našich zlatých rezerv odplynula do zahraničí v minulých dvanácti letech a oni se bojí ztráty toho zbytku.

Již před dlouhou dobou se jim povedlo přesvědčit Federální vládu, aby zakázala americkým občanům držet nebo požadovat zlato. V několika posledních letech se jim podařilo ohromně zvýšit výdaje. Kdykoli to je možné, tak vytvářejí politický nátlak na zahraniční centrální banky, aby je odradily od vyměňování dolarů za zlato. V roce 1968 zastavily přesuny zlata, aby udržely ceny na burzách v Londýně, Paříži a Curychu nízké. Snaží se nyní o udržení vnitřně nestabilního systému dvou cen, oficiální monetární zlato za $35 a nemonetární zlato, jehož cena je dána nabídkou a poptávkou na trhu.

V roce 1968 administrativa rovněž přesvědčila Kongres, aby zrušil zbývající požadavek na 25% zlaté rezervy oproti bankovkám FEDu pod záminkou, že to je nezbytné k ujištění zahraničních centrálních bank, že jim bude všechno zbývající zlato k dispozici. Ve skutečnosti to tedy znamená, že byla odstraněna poslední překážka a poslední zákonný limit množství papírových peněz, které Federální rezervní systém může vydat.

Nakonec americká vláda chce tlačit Mezinárodní měnový fond k vytvoření „speciálních směnek“ (SDR – special drawing rights), neboli „papírového zlata“ jako „doplňku“ k dolarovým mezinárodním rezervám. Jediný účel, kterému tato komplikovaná operace bude sloužit, je další zředění rezerv a umožnění státům vytisknout ještě více papírových peněz oproti papírovým SDR, které jsou s vážnou tváří prohlašovány stejně poctivými jako zlato, jestliže ne více.

Všechny tyto návrhy jsou nesmyslné a nakonec také se všechny ukáží být zklamáním. Pravdou je, že neexistuje žádné řešení monetárního problému, ať už národního nebo mezinárodního, dokud se nepodaří zastavit inflaci.