6. Kontrola cen

Když začne sociální stát nezodpovědně utrácet, vytvoří chronické deficity, vydá dluhopisy a natiskne více peněz, ceny začnou stoupat. Vláda pak pravidelně začne obviňovat soukromý sektor, zvláště velké korporace a začne jim vyhrožovat cenovou regulací.

Pokud se jedná o takzvaně „liberální“ vládu, tak začne navrhovat „dobrovolnou“ kontrolu. Vydá seznam „doporučených“ cen. Ceny ale samozřejmě budou dál růst, dokud bude vláda tisknout další peníze, a tudíž redukovat kupní sílu peněžní jednotky.

Dalším vládním krokem bývá vybrat si za obětního beránka nějakou velkou korporaci (nebo celé průmyslové odvětví, pokud v něm působí velké korporace) a požadovat, aby dále nezvyšovala ceny. Velké korporace jsou vybírány za cíl útoku samozřejmě proto, že je jednoduché popudit proti nim veřejnost ovládanou populárními předsudky. Mohou být buď obviněny z monopolního chování nebo z kartelové dohody.

Oblíbeným obětním beránkem ve Spojených státech byl v posledních letech ocelářský průmysl. Ačkoliv celková hodnota oceli vyprodukované ročně v této zemi tvoří sotva 2% hrubého národního produktu, tak útočící vláda vždy tvrdí, že ocel je základní surovinou pro mnohé další produkty, a že její zdražení má dominový efekt na celý průmysl a startuje tak řetězovou reakci inflace. Tento argument nikdy nebyl podroben seriózní analýze, ale to nebrání jeho opakovanému užívání.

Jednou mírně ironickou věcí je, že ačkoliv vláda měsíčně zveřejňuje index spotřebitelských cen a index celkových cen, kdy první zahrnuje přibližně 400 vybraných cen a druhý asi 2 000cen, měsíční vládní zprávy neobsahují informaci o tom, kolik z těchto položek zdražilo a kolik zlevnilo v minulém měsíci. Je pravdou, že někdy se ve zprávě objeví dílčí informace tohoto druhu. Takže ve zprávě o cenách z března 1968 se můžeme dozvědět: „Ceny byly větší pro 110 z 225 průmyslových produktů, 85 zůstalo beze změny a 30 zlevnilo.“ Ale kdyby vláda řekla, že z 2 000 individuálních cen v záznamech o všech cenách, řekněme 1 000 zdražilo v daném měsíci, 740 zůstalo nezměněných a 260 zlevnilo, veřejnost by snad pochopila celou absurditu. Stejně jako nespravedlnost toho, když si vláda vybere jednu položku z tisíce, jeden cenový vzestup v jednom průmyslovém odvětví pro obviňování a útoky.

Vzestup většiny cen naznačuje působení společné příčiny. Touto příčinou je monetární politika vlády. Dnešní ceny nerostou, protože by se stali obchodníci náhle chamtivějšími než byli včera. Můžeme předpokládat, že prodávající, ať už působí v konkurenčním prostředí nebo jako monopol si už říkají o maximum kolik můžou dostat. Problém je vysvětlit, proč si dnes mohou říct o víc než kolik dostávali včera nebo minulý rok. A pokud si skoro všichni mohou říct o víc tak to znamená, že se změnily všeobecné podmínky.

Vládní kontrola cen se snaží ignorovat tuto změnu. To proto tato kontrola vždy způsobí škodu. Pokus udržet ceny, pokud nevede přímo k černému trhu a poklesu kvality, musí snížit a narušit strukturu a rovnováhu produkce. (Uměle snížené ceny samozřejmě také působí na zvýšení poptávky.)

Pokud je cena určité věci, řekněme nějaké životní nezbytnosti jako je chléb nebo mléko, udržována pod úrovní, kterou by ustavila poptávka a nabídka na volném trhu, tak to samozřejmě bude znamenat snížení zisků při poskytování tohoto produktu, což brzy vyústí v jeho nedostatek. To je přesně opačný výsledek než by si vláda se svojí cenovou kontrolou přála. Pokud se ve snaze s tím vypořádat vláda pokusí snížit cenu práce a surovin a dalších faktorů, které se odrážejí v nákladech na výrobu produktu, jehož cena je kontrolována, tak se bude kontrola cen postupně šířit dál a dál až bude nakonec vláda kontrolovat ceny všeho.

V americké ekonomice pravděpodobně existuje nejméně 10 milionů jednotlivých cen a to znamená něco okolo 50 bilionů vztahů mezi těmito cenami. Vláda by tak na sebe brala nepředstavitelně obtížnou úlohu. Ale to neznamená, že nemůže napáchat rozsáhlé škody, kdykoli se pokouší zasahovat do těchto vztahů.

Je ironií že i „socialistická“ vláda, jakmile se jednou pustí do kontroly cen, aby tak řešila následky své vlastní monetární politiky, je nakonec přinucena čelit faktu, že nemůže uspět, pokud nechce zároveň kontrolovat a udržovat nízkou úroveň mezd. K tomuto došlo v Anglii. Ale kontrola mezd je daleko hůře vynutitelná než kontrola ostatních cen. Pokud kontrola mezd existuje a je přísná, odbory jí zkrátka nějak obejdou; takže se začne hemžit děrami a výjimkami, což způsobí rostoucí škodu produkci.

Speciálním případem cenové kontroly je kontrola úrokových měr, ať už na půjčky pro podniky nebo úvěry domácností. Ze začátku vypadá snáze než pokusy o jinou formu cenové kontroly. Zdá se, že pouze stačí vytisknout více peněz, aby se zvětšila velikost půjčitelných fondů.Pokud je však úroková míra snížena tímto způsobem, má to dva následky. Nižší úroková sazba podpoří půjčování si a zvýšené objemy půjček budou tlačit na opětovné zvýšení úrokových sazeb. A zvýšené množství peněz jako obvykle odstartuje růst cen a mezd. To přinutí obchodníky, aby si půjčovali ještě více, pokud chtějí nakupovat stejné množství zboží a zaměstnávat stejný počet zaměstnanců jako předtím.

A jestliže se jako následek zvýšení množství peněz dostaví inflace řekněme okolo 5% za rok, přičemž se očekává 6% následují rok, tak věřitelé zjistí, že by při 6% nominální úrokové sazbě nedostali vůbec žádný úrok.

To je jeden z důvodů, proč úrokové sazby ve Spojených státech dosáhly v letech 1968 a 1969 rekordní úrovně. Byla to ve skutečnosti snaha vlády udržet je nízko, která je dotlačila do takové výše. To je opět jeden z příkladů toho, jak vládní aktivity mají přesně opačný následek než je zamýšlený.

Arthur M. Okun, poslední předseda rady ekonomických poradců prezidenta Johnsona ignoroval fakta, že odbory nemohou úspěšně zvyšovat nominální mzdy a obchodníci ceny, dokud jim to monetární inflace neumožní. Dovolával se u obchodníků a odborů „dobrovolných omezení“, aby zastavili růst cen a mezd. Pokud by se ale obchodníci a pracovníci skutečně „dobrovolně omezili“ a žádali za své zboží a služby méně, než by na volném trhu mohli dostat, tak by tím ve skutečnosti způsobili společnosti škodu.

Poptávka a nabídka po každé z tisíců různých komodit a služeb se mění každý den. Pokud nenastane zvýšení peněžní zásoby, které by tyto výsledky zkreslilo, tak se cena toho zboží a služeb, po kterém je největší poptávka zvýší a cena toho zboží, po kterém je poptávka nejmenší sníží. Takže míra zisku při výrobě nejvíce poptávaného zboží vzroste zatímco, u nejméně poptávaného klesne. To způsobí zvýšení produkce toho zboží, kterého je nejvíce potřeba a relativní pokles produkce toho zboží, kterého lidé potřebují méně. Takto se produkce tisíců nejrůznějších druhů zboží a služeb udržuje v poměru s neustále se měnící poptávkou.

Ceny jsou nepostradatelným vodítkem pro producenty a spotřebitele. Aby mechanismus hladce fungoval musí ceny říkat pravdu o poptávce a nabídce. „Dobrovolné omezení“ - a ještě daleko více vládní nařízení - znehodnocuje signály, které dávají a tím působí dezorganizaci a nevyrovnanost produkce.

Monetární inflace je hroznou věcí. Ještě horší je ovšem snaha zakrýt nebo potlačit její působení skrze kontrolu cen a mezd.