7. Více o kontrole cen

Sociální stát může vzniknout a přežívat pouze díky množství ekonomických bludů, které se mu daří pěstovat v myslích voličů.

Jak jsme viděli na začátku minulé kapitoly, politika sociálního státu se drží typické časové sekvence. Nejprve sociální stát slibuje subvence či jiné zvláštní výhody pro tu či onu nátlakovou skupinu. To zvýší jeho výdaje. Ale nemůže či si netroufne zvýšit daně natolik, aby tyto zvýšené výdaje plně pokryl. Takže se uchýlí k deficitnímu financování a k zvýšenému tištění papírových peněz. To sníží hodnotu měnové jednotky a následkem toho stoupnou ceny. Dalším krokem bývá svést vinu za zvýšení cen na prodávající, velké korporace apod. Následuje zavedení cenových stropů či nátlak na snížení cen, aby byl „chráněn zákazník.“

Pokud by široká veřejnost dokázala pochopit, že to je vládní fiskální a monetární politika, která zvyšuje ceny a nikoliv chamtivost prodávajících, pokud by dále přišla na to, že vládní kontrola a regulace cen pouze zakrývá zlo vytvořené samotnou vládou, a že jakákoliv cenová regulace nemůže spotřebitelům pomoci, ale naopak jim dlouhodobě škodí, pak by se hlavní politické opory sociálního státu musely zřítit.

Je tedy nesmírně důležité, i za cenu nezbytného opakování, prozkoumat případ cenových regulací detailněji a na větším prostoru než v předešlé kapitole.

Ceny jsou na volném trhu určovány nabídkou a poptávkou. Pokud se relativní poptávka po produktu zvýší, spotřebitelé za něj budou ochotni zaplatit více. Jejich vzájemně konkurenční poptávka způsobí, že zaplatí více a producenti tedy dostanou více za tento produkt. Tak se zvýší míra zisku pro producenty. To přiláká více firem do tohoto odvětví a pobídne stávající firmy, aby zvětšily svojí výrobu. Zvýšená výroba zvětší nabídku, což povede k opětovnému snížení cen produktu a snížení míry zisku při jeho výrobě. Zvýšené investice v tomto odvětví mohou vést ke snížení nákladů na produkci. Nebo - zvláště pokud uvažujeme o nějakém těžebním odvětví jako ropném průmyslu, dolování zlata nebo stříbra - zvýšená poptávka a těžba může zvýšit náklady na produkci. V každém případě, cena bude mít rozhodující vliv na poptávku, množství produkce a náklady na produkci, stejně tak jako tyto zase budou mít vliv na cenu. Poptávka, nabídka, náklady a cena - jsou vzájemně propojeny. Změna v jednom faktoru přinese změnu ve všech ostatních.

Propojení cen

Stejně jako jsou propojeny poptávka, nabídka, náklady a cena jakékoliv jednotlivé komodity, tak jsou propojeny jedna s druhou ceny všech komodit. Tyto vztahy jsou přímé i nepřímé. Měděné doly mohou jako svůj vedlejší produkt těžit stříbro. To je spojení produkce. Pokud je cena mědi příliš vysoká, spotřebitelé jí pro některá užití mohou nahradit hliníkem. To je spojení substitucí. Dacron a bavlna jsou užívány při výrobě triček; to je propojení spotřeby.

Navíc k těmto relativně přímým spojením existuje nepřímá vzájemná propojenost veškerých cen. Jeden všeobecný produktivní faktor - práce - může být přesunut, krátkodobě nebo dlouhodobě, přímo nebo nepřímo, z jednoho odvětví do druhého. Pokud nějaká komodita stoupne v ceně a spotřebitelé se jí nechtějí nebo nemohou vzdát či nahradit jí jinou, jsou přinucení spotřebovat méně něčeho jiného. Všechny produkty spolu soutěží o spotřebitelův dolar; změna v jedné ceně ovlivní neurčitelné množství ostatních cen.

O žádné jednotlivé ceně tedy nemůžeme uvažovat jako o izolovaném objektu. Je spojená se všemi ostatními cenami. A přesně skrze tyto vzájemné vztahy je společnost schopná vyřešit neobyčejně obtížný a neustále se měnící problém, jak efektivně alokovat výrobní faktory mezi tisíce rozdílných komodit a služeb tak ,aby všechno mohlo být produkováno ve vztahu k měnícím se potřebám a přáním spotřebitelů.

Jak demonstroval významný ekonom Ludwig von Mises, pouze kapitalistický systém se soukromým vlastnictvím, zdravou měnou a volným trhem bez cenové regulace dokáže efektivně vyřešit tento problém „ekonomické kalkulace.“

Protože přání a potřeby, nabídka a náklady na produkci, každé jednotlivé služby nebo produktu se neustále mění, mění se také jeho cena a vztahy mezi jednotlivými cenami. Mění se ročně, měsíčně, týdně, denně, každou hodinu. Lidé, kteří se domnívají, že ceny normálně spočívají na nějakém pevném bodě, či mohou být jednoduše drženy na „správné“ úrovni, by se měli alespoň na hodinu podívat na burzu nebo si přečíst v novinách zprávu o včerejším obchodování s kakaem, cukrem, obilím, kukuřicí, rýží, bavlnou, dřevem, gumou, mědí, stříbrem, olovem a zinkem. Zjistí, že žádná z těchto cen nikdy nezůstává stejná. To proto neustálé snahy vlády snížit, zvýšit či zmrazit určité ceny či zmrazit vztah mezi mzdami a cenami, kde se nachází v ten určitý okamžik, jsou nutně rušivé, pokud nejsou zbytečné či bezvýznamné.

Úsilí zvýšit ceny

Začněme s prozkoumáním vládního úsilí udržet ceny vysoké nebo je zvýšit. Nejčastěji vlády podnikají takové kroky pro komodity, které tvoří jádro exportu jejich země. Toto nejlépe ilustrují Japonsko v případě hedvábí a Britské impérium v případě přírodní gumy; Brazílie to dělala a dělá v případě kávy; Spojené státy v případě bavlny a hovězího. Teoreticky je zvýšení cen v těchto případech exportních komodit pro zemi příznivé, protože se zvýší příjmy domácích producentů a to na náklady  zahraničních spotřebitelů.

Všechny obdobné snahy dopadají stejně. Brzo se přijde na to, že cena komodit se nezvýší dokud se nezredukuje nabídka. To ze začátku povede například k regulaci celkové výměry půdy, na níž se daná komodita pěstuje. Ale vyšší ceny naopak pobízejí producenty k tomu, aby zvyšovali svojí produkci a to budou dělat například tak, že podporovanou plodinu budou pěstovat na svojí nejúrodnější půdě a budou do ní investovat ve formě vydatnějšího hnojení a zavlažování. Když vláda přijde na to, co se děje, zavede regulaci absolutního vyprodukovaného množství pro každého producenta. Ta je obvykle založena na tom, kolik toho daný producent v minulých letech v průměru vyprodukoval. Následkem tohoto systému kvót tedy bude potlačení veškeré nové konkurence; uzavření stávajících producentů v jejich současných pozicích a tedy udržování nákladů na produkci vysoko tím, že se odstraní hlavní mechanismus tlačící na redukci těchto nákladů. Zabráněno je nezbytnému přizpůsobování a rozvíjení výrobních metod.

Tržní síly v zahraničí ovšem stále fungují. Cizinci musejí platit vyšší ceny. Omezí tedy svoje nákupy oné komodity a hledají její jiné zdroje. Vyšší cena pobízí také jiné země, aby začaly produkovat onu komoditu. Tak přivedla britská snaha udržet vysokou cenu gumy Holanďany k zvýšené produkci gumy v jejich koloniích. To nejen snížilo cenu gumy, ale navždy připravilo Brity o jejich postavení na trhu s gumou. Navíc britské snahy podnítily ve Spojených Státech výzkum, který vedl k vývoji syntetické gumy. Aniž bychom zacházeli do detailů, podobná věc postihla brazilskou kávu a americkou bavlnu. Snaha udržet vysoké ceny nakonec připravila tyto země o jejich výrazně dominantní postavení na trhu s kávou i bavlnou.

Navíc všechny  tyto snahy vyžadují ustanovit v domácí zemi propracovaný systém byrokratické kontroly, která dohlíží a vynucuje dodržování produkčních kvót. To je nutné, protože je nutné kontrolovat každého individuálního producenta. Ilustrací toho, co to obnáší, může být Americké ministerstvo zemědělství. V roce 1929 - předtím, než se objevil systém kvót na zemědělskou produkci - ministerstvo zaměstnávalo 24 000 lidí. Dnes je to 120 000 lidí. Tato enormní byrokracie má samozřejmě veliký zájem na tom, aby si našla důvody, proč musí být kontroly, kvóty a restrikce zachovány a rozšiřovány. A pochopitelně tyto kontroly omezují individuální svobodu a jsou precedentem pro další restrikce.

Žádný z těchto následků zdá se neodradí vládu, aby se znovu nesnažila o zvýšení cen určitých produktů nad jejich tržní úroveň. Neustále máme mezinárodní dohody o kávě a hovězím. Ironií je, že Spojené státy jsou mezi sponzory a organizátory mezinárodních dohod o kávě, ačkoli američtí občané jsou hlavními spotřebiteli kávy a tedy hlavní obětí těchto dohod.

Není snad nutné dokazovat, že obdobné snahy o „stabilizaci“ cen nebo o zvýšení cen zemědělských produktů politizují tyto ceny a rozhodnutí producentů a vytvářejí mezinárodní napětí.

Udržování nízkých cen

Nyní obraťme svoji pozornost k vládnímu úsilí snížit ceny nebo jim alespoň bránit růst. Tyto snahy se opakovaně objevují u většiny národů a nejen ve válečných dobách, ale pokaždé, když udeří inflace. Typickým procesem je: vláda z nějakého důvodu provádí politiku, která zvýší množství peněz a úvěrů. To začne tlačit na růst cen. Ale zvyšování cen nemají spotřebitelé příliš v oblibě. Takže vláda začne slibovat a vyvíjet snahy, aby dalšímu růstu cen zamezila.

Řekněme, že začne s chlebem a mlékem a dalšími základními životními nezbytnostmi. První co nastane, za předpokladu, že vláda si dokáže vynutit dodržování svých nařízení, bude to, že míra zisku při produkování těchto nezbytností poklesne nebo je zcela eliminována u menších producentů, zatímco míra zisku při produkci „luxusního“ zboží se nezmění. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, tak tohle sníží produkci u kontrolovaných druhů zboží („životních nezbytností“) a zvýší produkci „luxusního“ zboží. Což je tedy přesně obrácený výsledek, než jaký vláda zamýšlela. Jedinou možností, pokud na kontrole cen trvá, pak pro vládu bude nadále rozšiřovat kontrolu cen až nakonec bude kontrolovat a určovat ceny úplně všeho.

Kontrola cen narušuje produkci

Pokud vláda na jedné straně provádí inflační politiku a na druhé straně rigidně udržuje nízké ceny, působí tím velikou škodu. A poznamenejme, že také vláda, která neprovádí inflaci měny, ale snaží se o kontrolu cen působí velkou škodu. Protože na volném trhu, i když nedochází k pohybu takzvané „cenové hladiny“, tak jednotlivé ceny se neustále mění a mění se tak jejich vzájemné vztahy. Odpovídají změnám v nákladech na produkci, v nabídce a v poptávce po každé komoditě či službě.

A tyto změny cen, absolutní i relativní, jsou v naprosté většině nejen nezbytné, ale také žádoucí. Protože právě ony směrují kapitál, práci a další zdroje k produkci toho zboží a služeb, které jsou lidmi nejvíce žádané. Zajišťují rovnováhu produkce s neustále se měnící poptávkou. Čili přizpůsobování tržních cen a mezd je proces neustálé každodenní změny.

Kontrola cen vždy narušuje a ničí koordinaci mezi produkcí a poptávkou. Kontrola cen se s ubíhajícím časem stává progresivně stále škodlivější. I zafixování ceny nebo vztahu mezi cenami, které může být „správné“ nebo „rozumné“ v daný okamžik, se v průběhu doby stane nerozumným a nefunkčním.

Co si vlády zatím nikdy nedokázaly uvědomit je to, že pro jakoukoli individuální komoditu platí, že léčbou „příliš“ vysoké ceny, je sama tato vysoká cena. Vysoká cena vede v tržní ekonomice ke stimulaci a zvýšení produkce a omezení spotřeby. Oba tyto následky zvyšují nabídku a vedou k opětovnému snížení ceny.

Nadměrný strach z monopolů

Někdo si může říct: „Dobrá, tak vládní snaha kontrolovat ceny je v mnoha případech škodlivá. Ale zatím mluvíte jenom o trzích, na nichž vládne dokonalá konkurence. Co však monopolní trhy? Co trhy, na nichž je cena kontrolována či fixována velkými korporacemi? Nemusí zde vláda intervenovat třeba z důvodů, aby zajistila konkurenční prostředí nebo, aby přinutila korporace nastavit takové ceny, jaké by vznikly v konkurenčním prostředí?“

Obavy mnoha ekonomů před zlem „monopolu“ jsou často neodůvodněné a určitě přehnané. Za prvé je velmi obtížné přijít vůbec s uspokojivou ekonomickou definicí monopolu. Pokud je v malém izolovaném městě jen jedna lékárna, jedno řeznictví a jedno pekařství (a to je typická situace v mnoha malých městech), můžeme o těchto obchodech prohlásit, že si v tomto městě užívají monopolního postavení. O každém jednotlivci může být řečeno, že disponuje monopolem na své vlastní schopnosti či talent. Yehudi Mehunin má monopol na svojí houslovou hru, Pablo Picasso na svoje obrazy, Elizabeth Taylorová na svůj vzhled a sex-appeal; a tak je tomu také pro méně zářivé talenty v každodenním životě.

Na druhou stranu téměř veškeré ekonomické monopoly jsou omezeny možností náhrady. Pokud jsou příliš drahé měděné trubky, spotřebitel se může rozhodnout pro ocelové nebo plastové; pokud je příliš drahé hovězí, můžete se rozhodnout nakoupit jehněčí; pokud Vás odmítne dívka Vašich snů, můžete se oženit s některou jinou. Takže téměř každá osoba, producent či prodávající se může těšit z výhody kvazimonopolu v určitých mezích, ale jen velmi málo prodávajících je schopno rozšiřovat svůj monopol za tyto meze. V posledních letech se množí literatura odhalující chybějící dokonalou konkurenci na tom či onom trhu. Stejné úsilí by ovšem mohlo být věnováno snášení důkazů o tom, že nikde neexistují dokonalé monopoly. Ve skutečném životě neexistuje dokonalá konkurence, ale stejně tak neexistuje dokonalý monopol.

Neschopni najít příklad dokonalého monopolu, někteří ekonomové v poslední době začali sami sebe děsit přízrakem „oligopolu,“ omezené konkurence několika málo subjektů. K těmto znepokojivým závěrům došli ovšem až poté, co své vlastní hypotézy naplnili množstvím vzájemných tajných dohod a tichých dorozumění mezi velkými produktivními jednotkami a vyvodili z toho, jaké by mohly být následky.

Ovšem pouhý počet konkurentů v určitém průmyslovém odvětví má jen velmi málo společného s efektivitou a intenzitou konkurenčního prostředí. Pokud si efektivně konkurují General Electric a Westinghouse, pokud si efektivně konkurují General Motors, Ford a Chrysler, a tak dále (a každý člověk, který měl někdy nějakou přímou zkušenost s těmito společnostmi nepochybuje, že tomu tak je), pak je výsledek pro spotřebitele (nejen cena, ale také kvalita produkce) nejen tak dobrý, jako v prostředí atomizované konkurence, ale pravděpodobně o mnoho lepší, protože spotřebitel těží z výhod velké ekonomiky s rozsáhlým výzkumem a vývojem, který by si malé společnosti nemohly dovolit.

Podivná hra s čísly

Teoretici oligopolů mají zhoubný vliv na Americký antimonopolní úřad a rozhodnutí soudů. Státní zástupci a soudy v současnosti hrají velmi podivnou hru s čísly. Například v roce 1965, soud shledal, že spojení dvou newyorských bank před čtyřmi lety bylo nezákonné a musí být zrušeno. Spojené banky se nestaly největším subjektem ve městě, ve skutečnosti byly třetím největším a fůze by jim umožnila efektivněji konkurovat oněm dvěma větším bankám. Po spojení by tyto banky měly stále pouze 1/8 bankovního trhu ve městě. Tímto spojením byl zmenšen celkový počet bankovních domů působících v New Yorku ze 71 na 70 (přičemž celkový počet bankovních poboček ve městě se za ony čtyři roky zvýšil ze 645 na 698). Výrok soudu byl skutečně pozoruhodný. Soud dal za pravdu bankovnímu právníkovi, že „všeobecný veřejný zájem a zájem malých podnikatelů z tohoto spojení měl užitek.“ „Nicméně“, pokračoval soudní výrok, „praktiky neškodné samy o sobě či dokonce prospěšné pro komunitu, nemohou být tolerovány, pokud by směřovaly k vytvoření monopolu; to, co omezuje konkurenci je protizákonné a nezáleží na tom, jak prospěšné by to mohlo být.“

Je velmi podivné, že ačkoliv politici a soudy si myslí, že je nezbytné zakázat fůzi, aby ve městě bylo 71 bank místo 70, nemají žádné podobné zaujetí velkými čísly pokud dojde na náš politický systém. Dominantní americkou teorií je, že dvě politické strany jsou dostatečné množství, aby měl americký volič skutečný výběr; že více stran by vedlo pouze ke zmatkům a neprokázalo by to lidem skutečnou službu. Na této politické teorii je mnoho pravdy, pokud je aplikována na ekonomiku. Pokud si opravdu konkurují, pak stačí pouze dvě firmy v jednom oboru, aby zajistily skutečně efektivní konkurenční prostředí. 

Monopolní ceny

Skutečným problémem není, jestli na trhu existují „monopoly,“ ale jestli existují monopolní ceny. A monopolní ceny na trhu mohou existovat jedině tehdy, když je reakce poptávajících taková, že monopolista může mít větší příjem, když prodá menší množství svého produktu za větší cenu, než kdyby prodal větší množství za nižší cenu. Předpokládá se, že takto může monopolista zrealizovat vyšší zisky a tedy nadiktuje vyšší ceny, než by byly v „dokonale konkurenčním“ prostředí.

Teorie, že zde vznikne vyšší monopolní cena než by byla konkurenční cena je jistě platná. Skutečnou otázkou je, jak užitečná je tato teorie ať už pro předpokládaného monopolistu při vytváření jeho cenové politiky nebo pro zákonodárce, žalobce a soud při vytváření antimonopolní politiky? Monopolista, aby byl schopen těžit ze své pozice, musí vědět, jak vypadá „poptávková křivka“ po jeho produktu. Nezná jí; může pouze hádat; může jí zkusit hledat  metodou pokus-omyl. A není to jenom reakce spotřebitelů odrážející se v poptávce, co musí vzít do úvahy; je to také efekt, který bude jeho cenová politika pravděpodobně mít na dobrou vůli či vyburcování odporu jeho zákazníků. A co je důležitější, monopolista musí vzít do úvahy efekt jeho cenové politiky na potenciální konkurenci, která by mohla nově vstoupit do jeho oboru. Může se ve skutečnosti rozhodnout, že nejrozumnější politikou, bude dlouhodobě stanovit ne o moc větší ceny, než by vznikly v konkurenčním prostředí.

V každém případě, když chybí konkurence, tak nikdo nemůže vědět, jaká by byla „cena v konkurenčním prostředí.“ Nikdo tedy nemůže vědět, o kolik je ona „monopolní“ cena vyšší, a jestli je vůbec vyšší!

Přesto antimonopolní politika ve Spojených státech předpokládá, že soud to nějakým záhadným postupem zjistit může.

Upuštění od kontroly cen

Naše analýza nás přivedla k závěru, že vláda by měla upustit, kdekoliv je to možné, od snahy stanovovat maximální či minimální ceny čehokoliv. Pokud existují znárodněné služby - pošta, železnice, telefony či elektřina - bude samozřejmě stanovovat cenovou politiku. A pokud garantuje monopolní koncese - pro metro, železnice, telefony či elektrárenské společnosti - musí samozřejmě zvážit, jaké restrikce na ceny bude vynucovat.

Co se týče antimonopolní politiky, jakákoli je současná situace v jiných zemích, tak ve Spojených státech tato politika nevykazuje žádnou smysluplnou konzistenci. Je plná nejistoty, svévolných, diskriminačních, rozporných a retroaktivních rozhodnutí soudů a úřadů. Žádná dnešní společnost, i střední velikosti, si nikdy nemůže být jistá, jestli nebude hnána před soud pro porušení antimonopolního zákona, a jaké bude rozhodnutí soudu. Vše záleží na ekonomickém zájmu konkrétního veřejného žalobce nebo soudce.

Kolem tohoto tématu existuje ohromné pokrytectví. Politici pronášejí vášnivé proslovy proti „monopolům“ a hned poté zavádějí tarify a importní kvóty, aby chránili monopoly před konkurencí; udílejí monopolní licence autobusovým a telefonním společnostem; schvalují monopolistické patenty a autorská práva; snaží se kontrolovat zemědělskou produkci, aby mohli zaručit farmářům monopolistické ceny. A nejhorší ze všeho je, že nejenom povolují, ale aktivně podporují monopoly na pracovním trhu a legislativně nutí zaměstnavatele s těmito monopoly „vyjednávat;“ a dokonce umožnili těmto monopolům vynucovat si své podmínky vydíráním a násilím.

Mám podezření, že tato intelektuální situace a politické klima se příliš neliší ani v jiných zemích. Najít cestu ze současného legislativního chaosu je samozřejmě úkol stejně tak pro právníky, jako pro ekonomy. Mám jen jeden skromný návrh: Může nám velmi pomoci starý dobrý Common Law, který zakazuje násilí, podvody a veškeré fyzické vyhrožování a nucení. „Účelem zákona,“ jak nám říká John Locke, „není zrušit nebo omezit, ale uchovat a rozšířit svobodu.“ A tak dnes můžeme prohlásit, že v ekonomické oblasti by zákon neměl omezovat, ale maximalizovat svobodu utvářet ceny na volném trhu.