9. Hladomory způsobené vládou

V posledních několika letech vlivná skupina sociálních reformátorů energicky propaguje nebezpečný mýtus. Ten je, že zvyšující se růst celosvětové populace převyšuje dostupné kapacity pro produkci jídla a hrozivé hladomory jsou nevyhnutelné, pokud se růst populace nezačne regulovat.

V říjnu 1966 předložil profesor Karl Brandt, jedna z předních světových autorit v zemědělské oblasti, bývalý ředitel Zemědělského výzkumného institutu při Stanfordově universitě a bývalý člen výboru prezidentových vědeckých poradců, zprávu, která analyzovala tento mýtus. Této analýze se bohužel nedostalo pozornosti, kterou by si zasluhovala.

„Vládní prioritou“, prohlásil Brandt, „by nemělo být zavádět či propagovat „plánované rodičovství,“ ale uvolnit regulace v oblasti zemědělství, což by farmářům umožnilo zvýšit produkci potravin“.

Brandt nikdy neodporoval „plánovanému rodičovství vycházejícímu z dobrovolného individuálního rozhodnutí.“ Ale trvalo by celá desetiletí, než by potenciálně úspěšná vládní propaganda ohledně kontroly porodnosti přinesla výsledky v celkové velikosti populace. Navíc zaujetí pro kontrolu porodnosti jako způsobu, jak předejít hladomoru, odvádí pozornost od obrovského potenciálu na zvýšení produkce potravin, která je nyní technicky možná.

Věda a technika nám nyní umožnila nahradit lidskou a zvířecí práci zavedením strojů také při výrobě potravin. Nejdůležitější ze všech hnojiv, dusík, je dostupný v rostoucích množstvích potenciálně všude po světě a za snižující se cenu. Technologie nových metod zavlažování je velmi efektivní stejně jako pesticidy proti hmyzu, rozšiřuje se lepší způsoby skladování a uchovávání potravin.

Proč tedy ve světě stále řádí hladomory? Brandt odpovídá, že v posledních generacích byla primární příčinou většiny hladomorů vládní politika. Upozorňoval samozřejmě na kolektivistickou politiku v Sovětském Rusku, která vyústila v hladovění milionů lidí a účinně bránila zvýšení produkce jídla téměř po čtyřicet let. Stejné, a možná i horší, byly následky pro nespočetné miliony v Rudé Číně.

Obdobné hospodářské politiky stojí za hladomory v Indii a v některých afrických státech. V socialistické mánii pro „industrializaci,“ indická vláda přesměrovala svým centrálním plánováním značnou část kapitálu ze zemědělství do průmyslu. Arbitrárně ustanovila vysoké ceny pro průmyslovou produkci a nízké ceny pro zemědělskou produkci.

A navíc k tomuto drtivému srážení produkce potravin, vede korupce a laxnost k situaci, v níž hlodavci, ptáci a kobylky decimují indickou domácí produkci potravin rychleji než může být dovezena (s vysokými náklady), americká potravinová pomoc (program Food for Peace).

Ještě k tomu se volně potuluje přibližně 200 milionů posvátných krav (pochopitelně chráněných vládou) kolem lidí umírajících hlady.

Naše vláda nestanovila žádné adekvátní podmínky pro využití našich obrovských potravinových darů Indii. Což, jak Brandt zjistil, nechtěně přispělo k vytváření podmínek pro vznik dalších hladomorů: „Takové dary umožňují indické vládě pokračovat ve špatné politice, která dusí iniciativu indických farmářů. Potenciální velikost deficitu potravin, který tato politika nadále vytváří, je tak ohromná, že veškerá charita a zahraniční pomoc celého vyspělého světa ho nikdy nedokáže pokrýt“.