I. Rozbité okno

Byli jste svědky řádění spravedlivého občana Dobroděje Sedláčka[1], když jeho nezvedený syn vyrazil okenní tabuli? Pokud jste byli u tohoto spektakulárního výjevu, byli byste pak též mohli konstatovat, že všichni přihlížející – i kdyby jich bylo třicet – poskytli, jak se zdá, nešťastnému majiteli tuto jednostejnou útěchu: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Takové nehody podporují průmysl. Každý se musí nějak živit. Co by dělali sklenáři, kdyby nikdy nikdo nerozbil žádné okno?“

Tato soustrastná formulka obsahuje celou určitou teorii, kterou je dobré přistihnout flagrante delicto v tomto zcela jednoduchém případě, jelikož je to přesně tatáž teorie, která naneštěstí ovládá většinu našich ekonomických institucí.

Dejme tomu, že je třeba vydat 6 franků, aby se napravila škoda. Pokud by někdo chtěl říci, že tato nehoda je poskytne sklenářskému průmyslu a že tedy v rozsahu hodnoty šesti franků se tomuto průmyslu dostane podpory, tak má můj souhlas. Nemám nižádnou námitku a uznávám, že se usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svoji práci, dostane 6 franků, bude si mnout ruce a v duchu bude blahořečit onomu enfant terrible. To je to, co je vidět.

Jestliže však – jak se velmi často stává – cestou dedukce dospějete k závěru, že je dobré rozbíjet okna, že se tím napomáhá oběhu peněz, že z toho rezultuje podpora průmyslu obecně, pak je mojí povinností zvolat: Zadržte! Vaše teorie uvízla na tom, co je vidět, a nebere v úvahu to, co vidět není!

Zde není vidět to, že náš občan — protože utratil 6 franků za jednu věc – nemůže již vydat tuto sumu na jinou věc; není vidět, že kdyby nemusel dát spravit okno, dal by si spravit např. sešlapané střevíce, nebo by si přikoupil další knihu do své knihovny. Byl by zkrátka upotřebil těch 6 franků na něco jiného, což ovšem již nemůže učinit.

Uvažujme tedy o průmyslu obecně.

Bylo rozbito okno, sklenářský průmysl získává 6 franků; to je to, co je vidět. Kdyby okenní tabule nebyla rozbita, byla by 6 franků získala živnost obuvnická (nebo nějaká jiná); to je to, co vidět není.

A kdybychom vzali v úvahu to, co vidět není, poněvadž je to faktor negativní, a stejně tak to, co vidět je, poněvadž je to faktor pozitivní, porozuměli bychom, že zde neplyne žádný prospěch ani pro průmysl obecně, ani pro celek národní práce z hlediska zaměstnanosti, ať již se okenní tabule roztloukají nebo nikoliv.

Všimněme si však nyní Dobroděje Sedláčka.

V rámci první hypotézy, totiž pokud se okno rozbije, vydá 6 franků a nemá o nic víc a o nic méně, než měl dřív, má užitek z okenní tabule. V rámci druhé hypotézy, tedy pokud by nedošlo k nehodě, vydal by 6 franků na střevíce a měl by užitek jak z páru bot, tak i z okenní tabule

Nuže, jelikož Dobroděj Sedláček je členem společnosti, je nutné dospět k závěru, že společnost jako celek – ve své celkové bilanci vynaložené práce a získaného užitku – přišla o hodnotu rozbité okenní tabule.

Jestliže provedeme generalizaci, plyne z toho tento neočekávaný závěr: „Společnost ztrácí hodnotu zbytečně zničených předmětů“, jakož i následující aforismus, při kterém ochranářům vstávají hrůzou vlasy na hlavě: „Rozbíjení, ničení a rozhazování není stimulací celkové zaměstnanosti.“ Lze jej vyjádřit také stručněji: „Destrukce nepřináší zisk“

Co byste tomu řekli, pánové z Moniteur Industriel,[2] co byste řekli vy, učedníci dobrého pana de Saint-Chamans[3], jenž vypočítal tak přesně, kolik by získal průmysl stavbou domů, kdyby Paříž byla zničena požárem?

Mrzí mě, že rušivě zasahuji do jeho důmyslných kalkulací, a to tím spíše, že jimi vnesl do našeho zákonodárství smysl pro humor, ale prosím jej, aby se do nich pustil znovu a mezi účetní položky zanesl vedle toho, co je vidět, také to, co vidět není.

Je třeba, aby si čtenář dobře uvědomil, že v tomto malém dramatu, které jsem mu předvedl, nevystupují pouze dvě osoby, nýbrž tři. První z nich, Dobroděj Sedláček, představuje spotřebitele, kterého výše zmíněná destrukce dostala do situace, že místo požitku ze dvou věcí má požitek jen z jedné. Druhou v osobě sklenáře nám představuje výrobce, pro nějž ona nehoda znamená podporu jeho živnosti. Třetí osobou je obuvník nebo jiný živnostník, jehož obor je z téže příčiny nepříznivě postižen. Tato třetí osoba, která se vždy zdržuje ve stínu a personifikuje to, co není vidět, je nezbytným elementem problému. Právě ona nám umožňuje porozumět, jak absurdní je vidět prospěch v destrukci. A je to také ona, kdo nás brzy poučí, že stejně absurdní je vidět prospěch v restrikci obchodu, která konec konců není ničím jiným než dílčí destrukcí. – A tudíž, pokud proniknete k základům všech argumentů, které se uplatňují ve prospěch restriktivních opatření, najdete tam pouze parafrázi této běžné průpovídky: „Co by se stalo se sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno?“

[1] Abychom zdůraznili ono selství neboli zdravý selský rozum, který podle naší interpretace reprezentuje Jacques le Bonhomme, překládáme toto jméno do češtiny jako „Dobroděj Sedláček.“ Tento překlad se opírá hlavně o skutečnost, že křestní jméno Jacques se ve francouzštině opravdu vžilo jako zástupné slovo pro označení sedláka (o čem. svědčí název jacquerie pro selské rebelie v polovině 14. století); jelikož spojení Jacques le Bonhomme je pro Francouze něčím naprosto obvyklým a familiárním, nezdálo se nám správné následovat první české překladatele Bastiata, jejichž převod zní „Václav Dobrák“, což jako české jméno zní velmi nezvykle a navíc se v něm ztrácí jednoznačná vazba na selství, třebaže ji mělo sugerovat jméno Václav; a konečně, použití napůl pohádkového jména „Dobroděj“ spolu s diminutivním tvarem „Sedláček“ má za úkol vyjádřit onu ironickou nadřazenost, která je ve francouzském originálu trvale přítomná.

[2] Moniteur Industriel: Noviny vydávané Výborem na obranu domácího průmyslu, protekcionistické organizace založené P. A. H. Mimerelem de Roubaix.

[3] Auguste, vikomt de Saint-Chamans (1777-1861), poslanec a státní rada v období Restaurace, protekcionista a zastánce vyrovnané obchodní bilance. Jeho proslulý výrok o tom, že požár Paříže by mohl být příčinou růstu blahobytu, pochází z jeho spisu Nouvel essai sur la richesse des nations z r. 1824. Tento spis byl později (1852) zařazen do jeho práce Traité d’économie politique