IX. Úvěr

V každé době, ale obzvláště v posledních letech sní lidé o tom, že by se bohatství mohlo stát všeobecným, pokud by existoval všeobecný úvěr.

Nemyslím, že přeháním, když řeknu, že od Únorové revoluce[1] vychrlil pařížský tisk více než deset tisíc brožur, v nichž velebí a propaguje tento způsob řešení sociálního problému.

Avšak běda! Toto řešení má za základ pouze jistý optický klam, pokud ovšem vůbec nějaký klam může fungovat jako základ.

Jeho zastánci začínají tím, že si nejdřív pletou kovové peníze s výrobky, pak zase zaměňují papírové peníze a kovové peníze; a z těchto dvou konfusí by chtěli – alespoň tak zní jejich nároky – vyloupnout čistou skutečnost.

V této otázce je absolutně nezbytné zapomenout na peníze, mince, bankovky a všechny ostatní instrumenty, jejichž prostřednictvím výrobky přecházejí z ruky do ruky, a místo toho všeho pozorovat jen samotné výrobky, které jsou skutečným předmětem půjčky.

Neboť když si rolník vypůjčí 50 franků, aby si koupil pluh, tak to, co se mu ve skutečnosti půjčuje, není 50 franků, nýbrž je to pluh.

Když si obchodník vypůjčí 20 000 franků k zakoupení domu, nedluží 20 000 franků, nýbrž dluží dům.

Peníze se zde zjevují jen jako prostředek, jenž usnadňuje ujednání mezi několika stranami.

Petr nemusí být ochoten půjčit svůj pluh, ale Jakub může být ochoten půjčit své peníze. Co tedy udělá Vilém? Vypůjčí si peníze od Jakuba a za tyto peníze koupí pluh od Petra.

Avšak ve skutečnosti si nikdo nepůjčuje peníze jen pro peníze jako takové. Lidé si půjčují peníze, aby se dostali k výrobkům.

Nuže, v žádné zemi nemůže přecházet z jedné ruky do druhé víc výrobků, než jich tam skutečně existuje. Ať již je suma kovových a papírových peněz v oběhu jakkoli velká, vypůjčovatelé ve svém souhrnu nemohou dostat více pluhů, domů, nástrojů, surovin, než je celkový souhrn všech půjčovatelů s to poskytnout.

Musíme si dobře uvědomit, že každý vypůjčovatel předpokládá půjčovatele a že každá částka, kterou si někdo vypůjčí, předpokládá stejně velkou částku, která je mu někým půjčena.

Jestliže se toto klade jako samozřejmé, k čemu jsou dobré úvěrové instituce? Usnadňují styk mezi vypůjčovateli a půjčujícími, umožňují, aby se vzájemně našli a dohodli. Co však nemohou udělat, je okamžité zvýšení počtu vypůjčovaných a půjčovaných předmětů.

Úvěrové instituce by nicméně musely dělat právě toto, aby bylo lze dosáhnout cíle sociálních reformátorů, jelikož aspirace těchto pánů nesměřují k ničemu menšímu, než je požadavek, aby byly pluhy, domy, nástroje, zásoby, suroviny dány do rukou každého, kdo o ně požádá.

A jak si představují, že to udělají?

Tak, že poskytnou na půjčky státní garanci.

Snažme se proniknout do této věci hlouběji, jelikož je tu něco, co je vidět, a něco, co není vidět. Pokusme se nahlédnout obojí.

Představte si, že na světě je jen jeden pluh, o který se ucházejí dva rolníci.

Petr je vlastníkem jediného pluhu, který je k mání ve Francii. Jan a Jakub by si jej rádi vypůjčili. Jan svojí poctivostí, svým majetkem a dobrým jménem skýtá záruku. Lidé mu věří; má kredit a může získat úvěr. Jakub vůbec nevzbuzuje důvěru, anebo ji budí v menší míře. Zcela přirozeně dojde k tomu, že Petr půjčí svůj pluh Janovi.

Avšak teď pod vlivem socialistické inspirace intervenuje stát a řekne Petrovi: „Půjčete váš pluh Jakubovi, my se zaručujeme za to, že vaše půjčka bude splacena, a tato záruka je lepší než záruka Janova, neboť on může ručit pouze sebou samým, kdežto my, pravda, nemáme nic, avšak disponujeme majetkem všech našich daňových poplatníků, a bude-li třeba, proplatíme vám z jejich peněz váš kapitál i s úroky.“

V důsledku toho půjčí Petr pluh Jakubovi: to je to, co je vidět.

Socialisté si mnou ruce a říkají: „Podívejte se, jak se náš plán podařil. Díky státní intervenci má ubohý Jakub pluh. Nebude již muset obdělávat půdu rýčem; hle, je na cestě k blahobytu. Je to dobro pro něj a zisk pro národ jako celek.“

Ó, nikoliv! Pánové, to není zisk pro národ, neboť zde je to, co není vidět.

Není vidět to, že pluh byl dán Jakubovi jen proto, že nebyl dán Janovi.

Není vidět to, že když Jakub oře pole pluhem, místo aby je obracel rýčem, Jan musí obracet rýčem, místo aby oral pluhem.

A není též vidět, že v důsledku toho není to, co se považuje za přírůstek k celkovému úhrnu půjček, ničím jiným než pouhourealokací půjček.

Krom toho není vidět, že tato realokace zahrnuje dvě veliké křivdy:

Křivdu spáchanou na Janovi, který poté, co si zasloužil a vydobyl kredit svojí pilností a poctivostí, je o úvěr připraven.

Křivdu spáchanou na daňových poplatnících, kteří jsou vystaveni nebezpečí, že budou muset platit dluh, do kterého jim nic není.

A co když bude řečeno, že vláda poskytuje Janovi tytéž příležitosti jako Jakubovi? Pokud je však pouze jeden pluh k dispozici, nemohou být zapůjčeny dva. Argumentace se totiž vždy vrací k tomu, že díky státní intervenci se bude více vypůjčovat nežli může být půjčeno, neboť pluh zde představuje celkový úhrn disponibilního kapitálu.

Je pravda, že jsem zde zredukoval celou operaci na její co možná nejjednodušší podobu: ale prozkoušejte tímtéž prubířským kamenem i ty nejsložitější vládní úvěrové instituce. Přesvědčíte se, že mohou mít pouze jeden výsledek, a sice realokaci úvěru, nikoli však jeho nárůst. V dané zemi a v daném čase mají lidé pouze určitou sumu disponibilního kapitálu a všechen tento kapitál nalézá umístění. Svými zárukami, jež poskytuje insolventním dlužníkům, může stát zajisté zvýšit počet uchazečů o úvěr, a tím zvýšit úrokovou míru (vždy na úkor poplatníků), ale v žádném případě nemůže zvětšit počet věřitelů a celkovou hodnotu jimi poskytovaných půjček.

Prosím však, aby se mi nepřipisoval závěr, před nímž mě ochraňuj Bůh. Říkám, že zákon by neměl umělým způsobem podporovat půjčky, ale neříkám, že jim má stejně umělým způsobem zabraňovat. Pokud se vyskytují v našem hypotečním systému nebo kdekoli jinde překážky, jež brání rozšiřování a užívání úvěru, nechť se odstraní – nic by nemohlo být lepší a spravedlivější. Neboť toto je spolu se svobodou vše, co sociální reformátoři, kteří si opravdu zaslouží toto jméno, mají požadovat od zákona.

[1] Pod vlivem masových lidových demonstrací proti premiéru Guizotovi, které propukly 22. února 1848, se král Ludvík Filip odhodlal Guizota odvolat. Avšak ani tento králův počin nezachránil Červencovou monarchii, protože hned na druhý den došlo ke střelbě vojáků do demonstrantů, což mělo za následek ozbrojené revoluční vystoupení pařížského lidu, který si vynutil abdikaci Ludvíka Filipa a ustavení Druhé republiky.