V. Veřejné práce

Když národ dospěje k jistotě, že nějaký velký podnik bude prospívat společnosti, tak je veskrze přirozené, že jej uskuteční z výtěžku společných příspěvků. Přiznávám se však, že mi dochází trpělivost, když slyším, jak se při prosazování takového rozhodnutí uvádí jako argument tento hrubý ekonomický omyl: „Je to ostatně prostředek, jímž se pro dělnictvo vytváří práce.“

Stát zřizuje novou silnici, buduje palác, opravuje ulici, hloubí průplav; dává tím práci jistým dělníkům – to je to, co je vidět; zároveň však připravuje o práci jiné dělníky – to je to, co není vidět.

Podívejme se, jak se provádí stavba silnice. Tisíc dělníků přichází každé ráno a pak odchází každý večer, přičemž si každý odnáší svou mzdu, to je zřejmé. Kdyby stavba silnice nebyla nařízena dekretem, kdyby potřebné peněžní fondy nebyly odhlasovány, tito dobří lidé by neměli ani tuto práci, ani tuto mzdu; to je stále ještě zřejmé.

Avšak je to všechno? Nezahrnuje tato operace jako celek ještě něco jiného? Cožpak v okamžiku, kdy pan Dupin[1] pronáší ona posvátná slova: „Shromáždění přijalo návrh“, se stane zázrak a ony milióny sestoupí po měsíčních paprscích do pokladen pánů Foulda[2] a Bineaua?[3]  Jestlipak není nutné – pokud má výše zmíněný proces dospět ke svému ucelenému tvaru – aby stát organizoval nejen svoje výdaje, ale stejně tak svoje příjmy, a aby vyslal výběrčí daní a přiměl poplatníky k jejich placení?

Studujme tedy celou otázku v obou jejích aspektech. Když konstatujete, k čemu stát použije ony odhlasované milióny, neopomeňte také konstatovat, k čemu by tytéž milióny použili poplatníci, kteří ovšem již tak učinit nemohou. Pak porozumíte, že veřejný podnik je jako mince o dvou stranách. Na jedné je zobrazen dělník v plné práci a nad ním heslo: To, co je vidět; na druhé pak je nezaměstnaný dělník a heslo hlásá: To, co není vidět.

Sofisma, které v tomto spise vyvracím, je ve své aplikaci na veřejné práce o to nebezpečnější, že slouží k ospravedlňování nejbláznivějších podniků a nejpošetilejších marnotratností. Jestliže nějaká železniční trať nebo most jsou s to poskytnout reálný užitek, pak při argumentaci v jejich prospěch plně postačuje, když se prostě odvoláme na tento fakt. Co se však dělá, když toto není možné? Útočištěm je tehdy tato mystifikace: „Je nutné obstarat práci pro dělníky!“

Jakmile padnou tato slova, přichází rozkaz, aby se na Martově poli[4] vybudovaly a hned poté zase odstranily terasy. Veliký Napoleon – jak se říká – se domníval, že koná filantropické dílo, když dal hloubit a zase zarovnávat příkopy. Také říkal: „Co záleží na výsledku? Nepotřebujeme nic jiného než vidět, jak se blahobyt rozšiřuje mezi pracující třídy.“

Přistupme teď k jádru věci. Peníze jsou pro nás zdrojem iluzí. Když žádáme všechny občany, aby přispěli ke společné věci formou peněz, znamená to, že je ve skutečnosti žádáme o věcný příspěvek, neboť částku, která představuje jejich daňové zatížení, si každý z nich opatří svou prací. Nuže, kdyby se shromáždili všichni občané, aby v naturální formě vytvořili dílo všem užitečné, bylo by to pro každého srozumitelné; jejich odměna by spočívala ve výsledcích samotného díla. Kdyby je však někdo svolal a přinutil stavět  silnice, na nichž nikdo nebude jezdit, a paláce, ve kterých nikdo nebude bydlet, a to vše jen pod záminkou, že se jim opatřuje práce – to by přece bylo absurdní, a oni občané by určitě s plným oprávněním namítli: Z takové práce nemáme nic než mozoly. Raději pracujeme sami pro sebe.

Postup, jenž spočívá v tom, že občané přispívají penězi, a nikoli prací, celkem nic nemění na těchto obecných výsledcích. Avšak v případě, kdy občané naturálně přispívají svou prací, dochází k tomu, že ztrátu sdílejí všichni jedinci. Při peněžní formě příspěvků uniknou svému podílu na ztrátě zaměstnanci státu, což se u každého z jejich spoluobčanů projeví jako nezanedbatelný přírůstek k té části ztráty, která na něj připadá z ryze proporcionálního hlediska.

Existuje jeden článek ústavy, který zní:

„Společnost podporuje rozvoj práce … tím, že stát, departmenty a obce zřizují veřejné práce, způsobilé k zaměstnání zahálejících rukou.“

Jako přechodné opatření v době krize nebo za kruté zimy může mít tato intervence daňového poplatníka dobré výsledky. Funguje stejným způsobem jako pojištění. Nepřidává nic ani k počtu pracovních míst, ani k souhrnu mezd, nýbrž ubírá z práce a mzdy v normální době, aby to vydala — ovšemže se ztrátou — v dobách zlých.

Jako opatření stálé, všeobecné a soustavné není ničím jiným než zhoubnou mystifikací, nemožností a kontradikcí, jež předvádí malé množství práce, které vzniklo v důsledku jejího stimulačního působení a které je vidět, a zakrývá velké množství práce znemožněné, které vidět není.

[1] André Marie Jean Jacques Dupin (1783-1865), advokát, poslanec, předseda poslanecké sněmovny a zákonodárného shromáždění, později generální prokurátor. Starší bratr Charlese Duphina.

[2] Achille Fould (1800-1867), politik a finančník.

[3] Jean Martial Bineau (1805-1855), inženýr a politik, ministr financí v r. 1852.

[4] Původně volné prostranství na levém břehu Seiny v Paříži, určené pro konání vojenských přehlídek; nyní park mezi Eiffelovou věží a Vojenskou akademií.