XII. Právo na práci, právo na zisk

„Bratři, udělejte mezi sebou sbírku, abyste mi mohli poskytnout práci za cenu, kterou určíte.“ To je právo na práci neboli socialismus elementární neboli socialismus prvního stupně.

„Bratři, udělejte mezi sebou sbírku, abyste mi mohli poskytnout práci za cenu, kterou určím já.“ To je právo na zisk neboli socialismus sofistikovaný neboli socialismus druhého stupně.

Oba dva způsoby socialismu jsou naživu pomocí těch svých účinků, které je vidět. Zemřou na ty své účinky, které není vidět.

To, co je vidět, je práce a zisk, jež se realizovaly na základě daní, uvalených na veřejnost. To, co není vidět, jsou práce a zisky, které by vzešly ze stejné částky peněz, pokud by byla ponechána poplatníkům.

V roce 1848 bylo jisté období, kdy se právo na práci ukázalo ve dvou podobách. To postačuje, aby se ve veřejném mínění zcela zkompromitovalo.

Jedna z těchto podob měla název Národní dílny.

Druhá se nazývala čtyřicet pět centimů.[1]

Každý den proudily z rue de Rivoli do Národních dílen milióny franků. To je líc mince.

Zde je však její rub. Aby z poklady mohly vycházet milióny, je třeba, aby se do ní ještě předtím dostaly. Proto se organizátoři práva na práci obracejí na daňové poplatníky. Nuže, rolníci si řekli: „Každý z nás musí platit 45 centimů. Pak je ovšem nutné, abychom se zřekli lepšího ošacení; nemůžeme kultivovat svá pole ani opravovat své domy.“

A venkovští řemeslníci si řekli: „Jelikož si náš sedlák odřekl nové šaty, bude méně práce pro krejčího; jelikož nebude odvodňovat svoje pole, bude méně práce pro kopáče; jelikož si nenechá opravit svůj dům, bude méně práce pro tesaře a zedníka.“

Bylo tudíž dokázáno, že z jednoho pytle se nevysype dvakrát tolik zrní, než se do něj vejde, že z jedné transakce nelze mít profit dvakrát a že pracovní místa vytvořená a placená vládou jdou na účet práce, kterou by byl zaplatil poplatník. To byla smrt práva na práci – když vyšlo najevo, že je právě tak chimérické jako nespravedlivé.

Avšak právo na zisk, které není ničím jiným než vystupňovanou podobou práva na práci, ještě stále žije a vzkvétá.

Není cosi ostudného v roli, kterou subvencionista nutí hrát společnost?

Říká jí:

„Musíš mi dávat práci, ba ještě více – lukrativní práci. Byl jsem hlupák, že jsem si vybral průmyslové odvětví, z něhož mám desetiprocentní ztráty. Jestliže uvalíš daň 20 franků na mé krajany a dáš mi tyto peníze, moje ztráta se obrátí v zisk. Neboť já mám právo na zisk; je tvojí povinností mi jej poskytnout.“

Společnost, která poslouchá tohoto sofistu, která na sebe uvaluje daně, aby ho uspokojila, která nevidí, že ztráta, jež se zahladí v jednom průmyslovém odvětví, nepřestává být ztrátou, jelikož jiná průmyslová odvětví jsou přinucena ji uhradit, tato společnost, pravím, si zasluhuje břemeno, které na sebe nakládá.

Na základě četných témat, jimiž jsem se zde zabýval, lze tudíž nahlédnout, že neznát politickou ekonomii znamená nechat se oslnit bezprostředním účinkem nějakého jevu; a že znát politickou ekonomii neznamená nic jiného než obsáhnout myšlením a předvídavostí souhrn všech účinků, jak bezprostředních, tak vzdálených.[2]

Mohl bych zde podrobit téže zkoušce i spoustu jiných věcí. Upustím však od toho, jelikož mě odpuzuje ona jednotvárnost, s níž bych musel dokazovat pořád jedno a totéž, a skončím tím, že vztáhnu na politickou ekonomii ona slova, jež Chateaubriand[3]řekl o historii:

„V dějinách existují vždy dva následky: jeden bezprostřední, který lidé poznávají okamžitě, druhý vzdálený, který zprvu není zpozorován. Tyto následky si často odporují; jedny plynou z naší krátké moudrosti, druhé z moudrosti, jež přetrvá vše. Čin Prozřetelnosti se ukáže až po činu lidském. Za zády lidí se pozvedá Bůh. Popírejte, jak se vám jen zlíbí, tu Nejvyšší Moudrost, nebuďte srozuměni s jejími činy, hádejte se o slova, nazývejte »tlakem okolností« nebo »rozumem« to, čemu obyčejný člověk říká Prozřetelnost, ale podívejte se na konec dokonané události a uvidíte, že vždy způsobila opak toho, co se očekávalo, pokud nebyla hned od začátku založena na mravnosti a spravedlnosti.“ (Chateaubriand, Paměti ze záhrobí.)

[1] Nový republikánský režim nastolený Únorovou revolucí zřídil a financoval tzv. Národní dílny, aby tak vyřešil problém nezaměstnanosti; kvůli úhradě nákladů na mzdy těchto státem zaměstnávaných dělníků byla sazba nepřímého zdanění zvýšena o 45 centimů. Ukázalo se však, že naděje vkládané do Národních dílen byly naprosto iluzorní — reálným výsledkem byla fraškovitá situace, kdy dělníci pracovali velmi málo nebo spíše vůbec ne, a pobírali za to mzdu jako jakýsi druh peněžního daru. Když vláda dospěla k rozhodnutí zrušit Národní dílny a vyhledat pro nezaměstnané vhodná místa v armádě, při veřejných pracích (vysoušení bažin v oblasti Sologne) a u soukromých průmyslníků, pařížští dělníci v rozhořčení že vláda pošlapala „právo na práci“, vztyčili barikády (22. června 1848) a jejich ozbrojená revolta byla potlačena až po čtyřech dnech krvavých bojů. Marxistická historiografie prezentovala tuto revoltu jako první ryze proletářskou revoluci v dějinách lidstva, v níž proletariát poprvé bojoval za jasně uvědomělé zájmy své vlastní třídy, a nikoliv za zájmy buržoazie, jak tomu bylo v dřívějších revolucích. Vzhledem k výše popsanému (a marxisty cudně zamlčovanému) charakteru činnosti v Národních dílnách se nabízí závěr, že oním „třídním zájmem“ proletariátu nebylo ani tak „právo na práci“ jako spíše „právo na lenost“ (jak tomu ostatně nasvědčuje pozdější stejnojmenný programový spis Marxova zetě Paula Lafargua). Objektivní stanovisko k červnové revoltě lze najít např. v Citové výchově G. Flauberta, kterého nijak nelze podezírat z nedostatku soucitu vůči chudým a dělným lidem.

[2] Jestliže by všechny následky nějakého činu měly zpětný dopad na jeho původce, naše výchova by probíhala velice rychle. Ale není tomu tak. Někdy se viditelné dobré účinky týkají jen nás, zatímco neviditelné špatné účinky postihují někoho jiného, čímž se stávají pro nás ještě méně viditelnými. Je proto nutné vyčkat na reakci těch, kteří musí snášet ony špatné následky činu. To trvá někdy velmi dlouho a právě tato skutečnost prodlužuje nadvládu omylu. Čin nějakého člověka způsobí dobré účinky v jeho prospěch, a sice ve výši deseti jednotek a špatné účinky ve výši patnácti jednotek, které jsou však rozděleny na třicet jeho bližních, takže na každého připadá pouze půl jednotky. V úhrnu je zde ztráta a reakce musí nutně přijít. Je ovšem nutno připustit, že na reakci se bude čekat tím déle, čím více jsou špatné účinky rozptýlené mezi lidmi a čím více se dobro koncentruje v jednom bodu. (nevydaný Bastiatův náčrtek)

[3] Vikomt François René de Chateaubriand (1768-1848), jeden ze zakladatelů romantismu ve francouzské literatuře, v politice roajalista legitimistického ražení, přívrženec Bourbonů. Po Napoleonově pádu vstoupil do služeb restaurované bourbonské monarchie jako velvyslanec v Anglii a Německu a jako ministr zahraničí. Jeho nejslavnější díla jsou Génius křesťanství, novely Atala a René a takéPaměti ze záhrobí (Mémoires d.outre-tombe), které vycházely již po autorově smrti v letech 1848-1850 a byly veřejností a kritikou očekávány jako literární událost světového významu. Jak lze seznat z Bastiatem citované pasáže z tohoto díla, Chateaubriand formuloval v obecné rovině totéž teologicko-metafyzické zdůvodnění principu „neviditelné ruky“ , které Bastiat aplikoval na užší oblast ekonomie; stojí za zmínku, že Chateaubriandovo pojetí je v principiální shodě s Hegelovou koncepcí „lsti rozumu“, která je nejznámější podobou metafyziky „neviditelné ruky.“ Bastiat ovšem neakceptuje všechny ideje velkého konzervativního romantika — v Ekonomických harmoniích (kap. 24; EH, str. 537-8.) se kriticky vyjadřuje k jiné pasáži z téhož Chateaubriandova díla, v níž autor (velice brilantním stylem) rozvíjí Rousseauovu myšlenku, že rozvoj civilizace na základě rozumu vede nutně k úpadku mravnosti