1. Předmluva

V době, kdy byl tento esej poprvé uveřejněn, byla Amerika v osidlech Bretton Woodského systému, Keynesiánského mezinárodního měnového systému, který byl světu podstrčen vládami Spojených států a Velké Británie v roce 1945. Bretton Woodský systém byl mezinárodním dolarovým standardem zamaskovaným jako „zlatý standard,? aby si vypůjčil prestiž nejdéle existující a nejstabilnější světové měny, zlata, pro neustále více znehodnocovaný dolar. Ale tento systém byl po Druhé světové válce pouze groteskní parodií zlatého standardu. Ve světě před První světovou válkou, za „klasického? zlatého standardu, byla každá peněžní jednotka, ať už dolar, libra, frank či marka, definována jako určitá jednotka hmotnosti zlata. Dolar byl 1/20 unce zlata, zatímco libra byla přibližně 1 unce zlata, tudíž existoval fixní směnný kurz mezi těmito dvěma (a mezi všemi ostatními) měnami podle poměru jejich hmotnosti.[1]

Jelikož každá národní měna byla definována jako určitá hmotnost zlata, papírový frank, dolar nebo bankovní vklad byly splatné jejich vydavatelem, ať už jím byla vláda nebo banka, ve zlatě o konkrétní váze. Zvláště proto, že tyto vládní či bankovní peníze byly na požádání vyměnitelné za zlaté mince, mohla široká veřejnost používat zlato při každodenních obchodech, což striktně krotilo pokušení k peněžní inflaci. Vršení papíru nebo bankovních úvěrů na zlaté základně bylo tudíž limitováno možností držitelů měny, ať už domácích nebo zahraničních, požadovat vyplacení těchto závazků ve zlatě. Pokud v tomto systému například Francie nafoukla zásobu Francouzských franků (ať už papírem nebo bankovními úvěry), zvýšená peněžní zásoba a zvýšené příjmy ve francích by vedly ke zvýšení cen Francouzského zboží, což by snížilo jeho konkurenceschopnost oproti zahraničnímu zboží, zvýšilo to Francouzský import a snížilo export a zlato by začalo proudit pryč z Francie, aby zaplatilo deficit v platební bilanci. Ale odliv zlata do zahraničí by zvýšil tlak na Francouzský bankovní systém, jelikož stále menší zlaté základy by musely podporovat a krýt stále větší množství papírových franků. Aby čelil hrozbě bankrotu, musel Francouzský bankovní systém nevyhnutelně začít s kontrakcí, čímž snížil Francouzské ceny a obrátil tok zlata. Ačkoliv tedy klasický zlatý standard nezabránil cyklu boomů a propadů způsobených inflací peněz a bankovních úvěrů, alespoň tímto způsobem udržoval tuto inflaci a cyklus v určitých mezích.

Bretton Woodský systém, který byl rozvinutím Britského „standardu zlaté devizy? z dvacátých let, byl velmi odlišný. Dolar byl definován jako 1/35 unce zlata; byl ovšem ve zlatě splatný jen pro zahraniční vlády a centrální banky. Neexistovala směnitelnost ve zlatých mincích pro žádnou soukromou osobu nebo firmu. Ve skutečnosti měli Američtí občané přímo zakázáno vlastnit zlato, mimo velmi malých množství povolených sběratelům mincí, zubařům, nebo pro průmyslové účely. žádná z národních měn po Druhé světové válce nebyla ani definována ani splatná ve zlatě; místo toho byla definována v dolarech a dolary se staly rezervní měnou pro franky, libry a marky a národní peněžní zásoby byly vršeny na dolarové základně.

Výsledkem tohoto systému pro Americké politiky byl zdánlivý zlatý důl na konci čtyřicátých a během padesátých let. Spojené státy mohly vydávat více papírových a úvěrových dolarů a přitom zažívat jen velmi malý vzestup cen. Jak se zásoba dolarů zvyšovala a Spojené státyměly deficit platební bilance obvyklý pro inflační zemi, jiné země, v nichž se hromadily dolary, nepožadovaly již jejich vyplacení ve zlatě, jako by to udělaly před rokem 1914. Místo toho zadržovaly dolary ve svých rezervách a hromadily více franků, lir, etc. na jejich základě. Ostatní země již nenafukovaly svou peněžní zásobu na základě zlata a nebyly omezeny tím, že by jiné země požadovaly toto zlato, protože tyto jiné země také nafukovaly svou peněžní zásobu na zvýšené rezervě dolarů. Spojené státy tudíž byly schopné „exportovat? svou inflaci do jiných zemí a tím omezit nárůst cen u sebe doma.

Bretton Woodský systém byl chválen makroekonomy a finančními experty establishmentu jako zdravý, vznešený a předurčený trvat navěky. Hrstka obhájců opravdového zlatého standardu byla vysmívána jako potřeštěnci a neandrtálci. I tato malá hrstka byla rozdělena na dva tábory: Spahrova skupina, zmíněná v tomto eseji, věřila tomu, že Breton Woodský systém měl pravdu v jednom klíčovém aspektu – že zlato má vskutku cenu $35 za unci, a že Spojené státy by se měly vrátit ke zlatu v tomto poměru. Svedena z cesty důležitostí fixní definice, Spahrova skupina ignorovala fakt, že peněžní svět se od roku 1933 drasticky změnil, a že definice dolaru jako 1/35 unce zlata se již nedá aplikovat na národ, který od toho roku nebyl na opravdovém zlatém standardu.[2]

Zbytek obhájců zlatého standardu v šedesátých letech tvořili převážně přátelé a následovníci rakouského ekonoma Ludwiga von Misese. Mises sám a takoví lidé jako Henry Hazlitt, hlavní De Gaullův ekonomický poradce Jacques Rueff a Michael Angelo Heilperin, poukazovali na to, že vzhledem k proběhlé dolarové inflaci se zlato stalo absurdně podhodnocené při $35 za unci. Zlato vyjádřeno v dolarech a dalších měnách mělo daleko vyšší cenu a Spojené státy se podle Misesiánců měly vrátit k opravdovému zlatému standardu v realistickém a mnohem vyšším poměru. Rakouští ekonomové byli vysmíváni všemi ostatními ekonomickými školami jenom za představu, že zlato by někdy mohlo mít tak absurdně vysokou cenu jako $70 za unci. Misesiánci předvídali, že Bretton Woodský systém zkolabuje, jelikož země s relativně tvrdší měnou rozpoznají pokračující znehodnocování dolaru, začnou porušovat neformální gentlemanská pravidla Bretton Woodu a budou požadovat výměnu svých dolarů za zlato, které Spojené státy neměly.

Dalšími kritiky Bretton Woodu byla rostoucí skupina Friedmanových monetaristů. Ačkoliv monetaristé také viděli finanční krize, které vyvolají fixní směnné kurzy ve světě s rozdílnými stupni peněžní inflace, ke zlatu byli stejně nepřátelští jako jejich Keynesiánští rivalové. Obě skupiny byly oddány nekrytému papírovému standardu. Keynesiánci chtěli mít dolarový standard zakrytý fíkovým listem zlata, zatímco monetaristé chtěli odhodit tuto kamufláž, opustit jakékoliv mezinárodní peníze a jednoduše mít národní papírové měny s volně fluktuujícími směnnými kurzy. Stručně řečeno, Friedmanovci byli nakloněni tomu, vzdát se veškerých výhod mezinárodních peněz a vrátit se k mezinárodnímu barteru.

Keynesiánci i Friedmanovci společně tvrdili, že zastánci zlata jsou dinosauři. Zatímco Mises a jeho následovníci měli za to, že zlato tvoří oporu papírovým penězům, Keynesiánci a Friedmanovci tvrdili přesný opak: že to je tvrdý dolar, který dává zlatu jeho hodnotu. Zlato je prý nyní bezcenné jako monetární kov. Oddělte dolar od jeho umělého spojení se zlatem, tvrdili unisono, a uvidíte, že cena zlata spadne na jeho nepeněžní hodnotu, tehdy odhadovanou okolo $6 za unci.

V záležitostech lidské společnosti nelze provést žádný kontrolovaný laboratorní experiment, ale v roce 1968 a 1971 jsme mu byli tak blízko, jak si to jen lze představit. Existovaly dvě velmi jasné a protikladné predikce: Misesiánská, která tvrdila, že pokud bude dolar od zlata oddělen, tak cena zlata vyjádřená v dolarech vyletí nahoru; a spojený ekonomický estabilishment od Friedmana k Samuelsonovi, který tvrdil, že volná cena zlata poklesne z $35 někam k $6 za unci.

Údajně věčný Bretton Woodský systém se začal hroutit v roce 1968. Cena zlata na trzích v Londýně a Curichu se šplhala nad $35 za unci, zatímco státní pokladna, odhodlaná udržet cenu zlata na $35, začala rozprodávat svoje zlato, aby docílila poklesu jeho ceny. Jednotlivci v Evropě a v dalších zemích zjistili, že díky této akci mohou v podstatě získat zlaté slitky za $35 za unci. Jelikož viděli, že dolar má ve skutečnosti daleko nižší a zlato daleko vyšší cenu, tak začali zlato skupovat s neustále rostoucí rychlostí. Nakonec v roce 1968 se Spojené státy dohodly s dalšími zeměmi, že zruší většinu Bretton Woodských dohod a zavedou místo nich „dvouvrstvý? zlatý systém. Vlády a jejich centrální banky mezi sebou udrží $35 směnitelnost, ale hermeticky se odříznou od volných trhů se zlatem, na nichž nechají ceny stoupat či klesat, jak jim bude libo. V roce 1971 pak zkolaboval i zbytek Bretton Woodského systému. Země s tvrdou měnou jako Západní Německo nebo Švýcarsko se začaly stále více obávat znehodnocování dolaru, začaly porušovat neformální gentlemanská ujednání a chtěly vyměnit svoje dolary za zlato, jak na to měly právo. Jakmile ale začalo množství Evropských zemí požadovat zlato, které neexistovalo, celý systém nevyhnutelně zkolaboval. Při faktickém vyhlášení národního bankrotu 15. srpna 1971 prezident Nixon roztrhl poslední vazbu, která spojovala dolar se zlatem a ukončil Bretton Woods.

Zlato bylo nakonec od dolaru odděleno ve dvou krocích. Od roku 1968 do 1971 vlády a jejich centrální banky udržovaly poměr $35 samy mezi sebou a dovolily volně fluktuující soukromý trh se zlatem. Od roku 1971 by opuštěna i fikce $35.

Jak tedy dopadl tento laboratorní experiment? Navzdory predikcím ekonomického estabilishmentu cena zlata na volném trhu ani jedinkrát neklesla pod $35. Místo toho rostla a po roce 1971 se dostala vysoko nad kdysi zdánlivě absurdně vysoký odhad $70 za unci.[3] Po dramaticky neúspěšném experimentu s fixními směnnými kurzy bez mezinárodních zlatých peněz se svět v létě 1973 dostal do monetaristického ráje národních papírových měn a pohyblivých směnných kurzů. Po dvou desetiletích kurzové volatility, opuštění mezinárodních peněz a - pro mírové období - bezprecedentně vysoké míře inflace, se mezi rozčarovaným ekonomickým estabilishmentem objevila nostalgie po Bretton Woodu, navzdory všeobecně přiznanému selhání tohoto systému. Člověk by si myslel, že svět jednou unaví potácet se sem a tam mezi rozličnými nevýhodami fixních kurzů s papírovou měnou a plovoucích kurzů s papírovou měnou a navrátí se ke klasickému či ještě lépe 100% zlatému standardu. Bohužel volání po zlatě se dosud všeobecně neozývá.

Dva nezpochybňované články víry byly v roce 1962 vlastní celému ekonomickému estabilishmentu. Jedním byla permanentní oddanost papíru a pohrdání jakýmikoliv řečmi o zlatém standardu. Druhým bylo nekritické přesvědčení, že Americký bankovní systém, posílený strukturou pojištění vkladů zavedenou federální vládou během Nového údělu, je pevný jako Gibraltarská skála. Jakákoliv zmínka o tom, že Americký bankovní systém na částečných rezervách by mohl být nezdravý nebo dokonce nebezpečný, byla považována za ještě potřeštěnější a neandrtálštější než volání po návratu ke zlatému standardu. Opět jak Keynesiánci tak Friedmanovci stejně nadšeně podporovali federální pojištění vkladů a FDIC (Federal Deposit Insurance Corporation) navzdory údajnému vášnivém lpění na tržní ekonomice bez kontrol, subvencí či garancí u Friedmanovců. Ti z nás, kteří projevovali znepokojení nad bankovnictvím na částečných rezervách, byli tehdy pouze hlasem v pustině. Zde opět v posledních letech došlo ke drastickým změnám. Nejprve v polovině osmdesátých let zkolabovaly při masivních bankovních runech „pojištěné? spořící a úvěrové banky v Ohiu a Marylandu. Pak na konci osmdesátých let se celý S&L (Savings & Loans) systém ocitl v krizi a bylo nutné mu poskytnout výpomoc v řádu stovek miliard dolarů. Problémem nebylo pouze to, že by několik bank poskytlo nesmyslné půjčky, ale run na větší část S&L systému. Výsledkem byl přiznaný bankrot a likvidace federálně řízeného FSLIC (Federal Savings and Loan Insurance Corporation). FSLIC byla pro spořící a úvěrové banky tím, čím je FDIC pro komerční bankovní systém a pokud se „pojištění vkladů? FSLIC mohlo ukázat jako beznadějná chiméra, stejně by to mohlo dopadnout s vychvalovaným FDIC. Vskutku finanční tisk byl v té době plný článků, že FDIC by mohla nakrásně zbankrotovat bez přítoku peněz ze státního rozpočtu. Zatímco za „bezpečnou? uroveň FDIC rezerv vzhledem k „pojištěným? vkladům se pokládá 1,5%, tento poměr je dnes okolo 0,2% a to je považováno za důvod ke znepokojení.

Důležitá je ovšem změna, která se odehrála v psychologii trhu a veřejnosti. Oproti naivní a nekritické víře včerejška dnes už alespoň každý bere možnost kolapsu FDIC seriózně. V nějakém okamžiku v budoucnosti, možná už při další recesi a další záplavě špatných bankovních úvěrů by mohlo veřejnosti svitnout, že ani 1,5% není příliš bezpečné, a že žádná obdobná úroveň nemůže systém ochránit před neodolatelným holokaustem bankovních runů. V tom okamžiku, navzdory obvyklému falešnému ujišťování a uklidňujícím řečem estabilismentu, by se komerční banky mohly ocitnout v obrovské krizi. Autority ve Spojených státech by pak měly na výběr ze dvou pochmurných možností. Jednou možností by bylo nechat celý bankovní systém zkolabovat spolu s většinou vkladů a vkladatelů v tomto systému. Při dnešním stavu americké politiky a její evidentní filosofii „too big to fail? je jisté, že by byla donucena přijmout druhou možnost: masivní inflační natištění dostatku hotovosti ke splacení většiny bankovních závazků. Znovuvložení této hotovosti do bankovního systému by vedlo k hyperinflaci a masivnímu útěku od dolaru.

Takový budoucí scénář, dříve zdánlivě nepředstavitelný, se dnes již rýsuje na obzoru. Možná, že takové události povedou ke zvýšenému zájmu o zlato a také o 100% bankovní systém založený na přehodnocených zlatých rezervách.

V určitém smyslu je 100% bankovnictví nyní snadněji dosažitelné, než tomu bylo v roce 1962. Ve svém původním eseji jsem navrhoval, aby banky začaly vydávat dluhopisy s rozdílnou dobou splatnosti, které by si mohla veřejnost kupovat a které by sloužily jako produktivní cesta pro skutečné úspory, která by nebyla ani klamná ani inflační. Místo aby vkladatelé věřili, že mají celkem řekněme 1 miliardu vkladů, zatímco existuje pouze 100 milionů v rezervách, peníze by byly uspořeny a zapůjčeny bance na určitou dobu, banka by pak mohla tyto úspory zapůjčit na vyšší úrok a splatit je s příslušnou odměnou. Většina lidí se mylně domnívá, že právě toto komerční banky dělají dnes.

Od šedesátých let se ovšem přesně tento systém začal rozšiřovat při prodeji vkladových certifikátů (certificates of deposit - CD). Dnes je nakupování CD zcela obvyklé a vklady na požádání by se daly daleko snadněji přeměnit na CD než před třemi desetiletími. Navíc nárůst vzájemných fondů peněžního trhu (money market mutual funds - MMMF) na konci sedmdesátých let vytvořil další široce užívanou možnost pro využití úspor mimo systém komerčních bank. To je také možnost, jak mohou být úspory využity pro poskytování krátkodobých úvěrů obchodníkům, aniž by vznikaly nové peníze a nastartoval se cyklus boomů a propadů. Institucionálně by byl přechod od frakčního bankovnictví ke 100% rezervám nyní snazší než kdy dříve.

Naneštěstí dnes, kdy by byly podmínky pro 100% zlatý standard příznivější než v několika předchozích desetiletích, se objevil další problém. Při podivném útěku od zlata, charakteristickém pro příliš mnoho ekonomů ve dvacátém století, vznikla některá bizarní schémata pro peněžní reformu a získala si jistou pozornost: aby měl každý svoje „standardní peníze?; aby byly odděleny peníze jakožto účetní jednotka od prostředku směny; aby byly peníze svázány s vládou definovaným komoditním indexem a tak dále.[4] Je obzvlášť podivné, pokud se ekonomové, kteří o sobě tvrdí, že jsou obhájci volné tržní ekonomiky, odvracejí od jasného faktu: zlato, tento vzácný a hodnotný kov vždy byl a vždy také bude zdaleka těmi nejlepšími penězi pro lidskou společnost.

Murray N. Rothbard
Las Vegas, Nevada
Září, 1991

[1] Přesný poměr hmotnosti zlata definoval libru šterligů rovnou $4.86656.
[2] Ve skutečnosti, pokud by byla ve své oddanosti fixní definici konzistentní, tak by Spahrova skupina měla obhajovat návrat ke $20 za unci, což byla původní definice, než Franklin D. Roosevelt začal v roce 1933 manipulovat s cenou zlata. „Spahrova skupina? se skládala ze dvou organizací: Národního ekonomického výboru pro měnovou politiku vedeném profesorem Walterem E. Spahrem z New York University a přidružené laické aktivistické organizace vedené Philipem McKennou nazvané Liga pro zlatý standard. Spahr vyloučil Henryho Hazlitta ze svojí skupiny za to, že obhajoval návrat ke zlatu při daleko vyšší ceně (či nižší hmotnosti měnové jednotky).
[3] V jeden okamžik se cena zlata dostala na $850 a dnes (rok 1991) se pohybuje v oblasti okolo $350 za unci. I tato „snížená? cena je stále desetkrát vyšší, než byl údajně věčný fixní poměr $35 za unci. Jedním z efektů takto vysoké tržní ceny zlata bylo totální rozpuštění Spahrovy skupiny. Zlato za třicet pět dolarů již není ani legální fikcí; je mrtvé a pohřbené a dnes je možné prohlásit, že nikdo nepropaguje návrat ke zlatu v tomto poměru.
[4] Kritika některých schémat viz. Murray N. Rothbard, „Aurophobia, Or: Free Banking On What Standard??, Review of Austrian Economics 6, č. 1(1992); a Rothbard, "The Case for a Genuine Gold Dollar," v Llewellyn H. Rockwell, Jr., ed. The Gold Standard: An Austrian Perspective (Lexington, Mass.: Lexington Books, 1985), str. 1-17.