4. Dolar: Nezávislé jméno nebo jednotka hmotnosti?

„Pokud jste pro volný trh, tak proč chcete, aby vláda zafixovala cenu zlata?? A, „Pokud chcete svázat dolar s komoditou, proč ne s celým košem komodit místo jen se zlatem?? Tyto otázky lidé často kladou libertariánům, kteří obhajují zlatý standard; ale samotná formulace těchto otázek odhaluje fundamentální neporozumění podstatě peněz a zlatého standardu. Klíčovým implicitním předpokladem takových otázek – a téměř veškerého současného uvažování o penězích – je to, že „dolar? je nezávislou entitou. Pokud dolary vskutku mají být věcí samy o sobě, aby byly prodávány, kupovány a oceňovány na trhu, pak by jistě bylo pravdou, že „zafixování ceny zlata? vyjádřené v dolarech by jednoduše bylo vládní intervencí. Dnes samozřejmě není pochyb o faktu, že dolary jsou nezávislou entitou, stejně jako libry, franky, marky a eskuda. Pokud by to bylo vše a pokud bychom jednoduše přijali fakt této nezávislosti a nepátrali dále, pak bych se připojil k profesorům Miltonu Friedmanovi, Lelandu Yeagerovi a dalším zástupcům Chicagské školy a požadoval uvolnění těchto nezávislých národních měn z pout fixních směnných kurzů arbitrárně stanovených vládami a volně fluktuující trh se zahraničními měnami. Pointou ale je, že já si nemyslím, že by tyto národní měny měly být nezávislými entitami. A proč by neměly být – to vyplývá ze samé podstaty peněz a tržní ekonomiky.

Tržní ekonomika a systém dělby práce fungují takto: producent vyprodukuje zboží nebo službu, prodá jí za peníze, poté použije peníze k nákupu jiného zboží a služeb, které potřebuje. Představme si hypotetický svět čistého laissez faire, kde trhy fungují svobodně a vlády nezasahují do peněžní sféry. Tento systém prodeje zboží za peníze by byl v takovém světě jediným způsobem, jak by jednotlivec mohl přijít k penězům, které potřebuje na nákup zboží či služeb.[6]

Těm obhájcům nazávislých papírových peněz, kteří zároveň obhajují volný trh, bych chtěl položit tuto jednoduchou otázku: „Proč neobhajujete neomezenou svobodu každého jednotlivce vyrábět dolary?? Pokud jsou dolary opravdu věcí samy o sobě, proč je nemůže v principu vyrábět každý, stejně jako pšenici nebo jídlo pro kojence? Je očividné, že na takových penězích je skutečně něco zvláštního. Pokud by totiž měl každý právo tisknout papírové dolary, tak by to také každý dělal a v neomezeném množství. Náklady na tištění jsou totiž zcela zanedbatelné ve srovnáním s téměř nekonečně vysokými čísly, které by se daly na tyto papírky natisknout. Celý peněžní systém by se nepochybně naprosto zhroutil. Pokud mají být „standardními? penězi papírové dolary, tak se všichni shodnou na tom, že vláda musí mít monopol na jejich tvorbu, aby zvyšování jejich množství zůstalo pod kontrolou. A ještě existuje další problém s tiskem papírových dolarů: řetěz od produkce zboží přes „nákup? peněz k „prodeji? peněz za jiné zboží, je tím totiž přerušen a člověk může získat peníze, aniž by před tím něco vyprodukoval. Může pak spotřebovávát, aniž by vyráběl a přivlastňovat si výstupy ekonomiky místo skutečných producentů.

Vládní monopol na tvorbu dolarů ovšem neřeší tento druhý problém. Co může zabránit vládě, aby netvořila peníze a neobohovacovala tím sebe a své oblíbené skupiny? Opět někdo může vytvořit peníze, aniž by produkoval a ochudit tím ty, kteří produkovali. Navíc znalost historie nemůže v nikom vzbudit důvěru, že vlády neudělají přesně tohle – a to až do rozsahu hyperinflace a chaotického zničení měny.

Proč se tedy v minulosti relativně volné trhy nemusely bát lidí divoce zakládajících továrny na peníze a tisknoucí peníze v neomezených množstvích?[7] Pokud by „penězi? skutečně byly dolary, libry a franky, pak by to jistě byl problém. Podstatou je ale to, že na volném trhu peníze neznamenají a ani nemohou znamenat jména papírových lístků. Peníze znamenají určitou komoditu, která je a byla využívaná i pro nepeněžní účely a která byla během let trhem zvolená jako obzvláště obchodovatelná, aby sloužila jako prostředek směny. Na volném trhu nikdo netiskne dolary, protože ve skutečnosti na něm neexistují žádné dolary; existují pouze komodity, jako pšenice, automobily a zlato. Při barteru jsou komodity vyměňovány jedna za druhou a pak jsou postupně nacházeny obzvláště obchodovatelné komodity, které jsou užívány jako prostředek směny. Nakonec, když dosáhne stupně všeobecného užívání jako prostředek směny, se taková komodita stane „penězi.? Nebudu zde popisovat známý, byť fascinující příběh toho, jak bylo na trhu vybráno zlato a stříbro poté, co byly zavrženy takové komoditní peníze jako dobytek, sůl nebo železné motyky.[8] A také nemusím pátrat po těch unikátních vlastnostech zlata a stříbra, díky nimž byly na trhu vybrány — tyto vlastnosti s láskou vyjmenovává každá starší učebnice ekonomie: vysoká obchodovatelnost, trvanlivost, přenosnost, rozpoznatelnost a homogenita. Jako u všech ostatních komodit „cena? zlata vyjádřená komoditami, které se za něj dají koupit, kolísá se změnami v nabídce a poptávce. Jelikož poptávka po zlatu a stříbru je v poměru s nabídkou vysoká, mají vysokou jednotkovou hodnotu – velmi užitečná vlastnost pro peníze.Tato relativní vzácnost kombinovaná s vysokou trvanlivostí znamená, že roční fluktuace v nabídce jsou velmi malé – další užitečná vlastnost peněžní komodity.

Homogenní komodity jsou na trhu obvykle směňovány po jednotkách hmotnosti a zlato a stříbro nejsou výjimkou. Když někdo směnil měď za zlato a pak zlato za máslo tak prodal x liber mědi za y gramů zlata, kterým koupil z liber másla. Na volném trhu se tudíž peněžní jednotka – neboli jednotka všech účtů – přirozeně vyvine jako jednotka hmotnosti peněžní komodity, například jako stříbrná unce nebo zlatý gram.

V tomto peněžním systému, který by se vyvinul na volném trhu, nemůže nikdo vytvářet peníze jen tak ze vzduchu. Peníze může získat pouze výměnou za zboží či služby. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je těžba zlata, při které se mohou produkovat nové peníze. Ale i zde je potřeba investovat zdroje do nalezení, vytěžení a přepravy obzvláště vzácné komodity a navíc těžaři produktivně přispívají i k množství zlata pro nepeněžní využití.

Předpokládejme tedy, že zlato existuje jako všeobecný prostředek směny na trhu, a že účetní jednotkou je zlatý gram. Jaké by pak byly následky naprosté monetární svobody každého jednotlivce? Co svoboda jednotlivce vydávat své vlastní peníze, která, jak jsme viděli, by byla tak destruktivní ve věku nekrytého papíru? Nejprve si zkusme představit, že peněžní jednotkou je zlatý gram, a že žádná taková matoucí jména jako „dolary,? „franky,? či „marky? neexistují a nikdy neexistovaly. Pokud bych se v takovém světě rozhodl opustit náročný proces produkce zboží a služeb nebo těžby kovu a peníze si zkusil zkrátka vytisknout, co bych asi tak vytiskl? Mohl bych si vyrobit papírový lístek a vytisknout na něj „10 Rothbardů.? Pak bych mohl prohlásit tento lístek za „peníze? a zkusit s ním jít nakupovat do obchodu. A jaký by byl nevyhnutelný následek? Očividně mým „penězům? by nebyla věnována žádná pozornost a byly by oprávněně považovány za arogantní vtip. Totéž by platilo pro papírové lístky tištěné kýmkoliv jiným. A mělo by být jasné, že problém není zkrátka v tom, že o mě slyšelo jen málo lidí. Pokud by se General Motors snažila zaplatit svým dělníkům ničím nekrytými papírovými lístky pojmenovanými „50 GM,? tyto lístky by vzbudily stejný ohlas. žádný z těchto lístků by se nestal penězi a všichni by je považovali za bezcenné (možná s výjimkou některých sběratelů kuriozit). A proto by byla na volném trhu naprostá svoboda všech lidí tisknout peníze absolutně neškodná: nikdo by tyto tyto lístky nepřijímal. Proč nemít volně plovoucí směnné kurzy? Dobrá, mějme volně plovoucí směnné kurzy na volném trhu; ať jsou papírové lístky vydané jednotlivými lidmi vyměňované v libovolném poměru za zlato či mezi sebou. Potíž je, že by k tomuto nikdy nedošlo, protože by se jim nikdy nedostalo všeobecného přijetí, nikdy by se nestaly penězi a tudíž by se problém směnných kurzů nikdy nevynořil.

Na volném trhu by existovaly volně plovoucí směnné kurzy pouze mezi skutečnými komoditními penězi. Konkrétně zlato a stříbro, které historicky byly hlavními komoditními penězi, by pravděpodobně byly opět penězi a směňovaly by se mezi sebou při volně plovoucím kurzu. Rozdílné skupiny a komunity lidí by si pak mohly zvolit ty či ony peníze jako svou účetní jednotku.[9]

Samotná jména, ať už to jsou „dolary?, „pesa?, nebo „franky? se tudíž na volném trhu nikdy nemohou stát penězi. Kde tedy mají svůj původ a odkud vzaly své právo být nezávislými penězi? Odpovědí je, že tato jména původně byla vždy označením jednotky hmotnosti peněžní komodity, ať už jí bylo zlato nebo stříbro. V minulosti to nikdy nebyla pouhá jména, ale jména pro jednotku hmotnosti konkrétní peněžní komodity. Britská libra šterlinků je obzvláště názorným příkladem odvození názvu od hmotnosti, jelikož Britská libra byla původně přesně tím: librou stříbrných peněz.[10] ?Dolar? má svůj původ ve všeobecném označení pro minci z unce stříbra ražené v šestnáctém století Českým hrabětem Šlikem v Jáchymově – německy Joachimsthal, a jméno jeho pověstně kvalitních mincí bylo „Joachimsthalers,? později zkráceně „thalers?, „tolary?, „dolary?. A i po dlouhé době znehodnocování, měnění a manipulací s hmotností drahého kovu, kdy se pojmenování mincí stále více oddělovalo od označení pro jednotku hmotnosti, stále ještě zůstávalo pouto mezi jménem a určitou hmotností kovu až do chvíle, kdy Spojené státy v roce 1933 opustily zlatý standard. Krátce je nesprávné říkat, že před rokem 1933 byla zafixována cena zlata vyjádřená v dolarech. Naopak dolar byl definován jako jednotka hmotnosti přibližně 1/20 unce zlata. Dolar tedy byl tímto zlatem o určité váze.[11] Peněžní jednotka tudíž vždy byla jednotkou hmotnosti peněžní komodity a jména, která nyní známe jako nezávislé peníze, byly názvy jednotek hmotnosti.[12]

Ekonomové samozřejmě připouštějí, že naše dnešní peníze mají svůj původ ve zlatě a stříbře, ale mají tendenci nezabývat se příliš tímto procesem a považovat ho za pouhou historickou náhodu, z níž jsme se dnes již šťastně vymanili. Ludwig von Mises ve svém regresním teorému ovšem ukázal, že peníze v minulosti mohly logicky vzniknout pouze z nepeněžní komodity, která postupně byla zvolená trhem jakožto obecný prostředek směny. Peníze nemohly vzniknout jako pouhé jméno, nemohly být vytvořené vládním dekretem ani žádnou formou společenské smlouvy. Základním důvodem je fakt, že poptávka po penězích v jakýkoliv „den? X, která spolu s nabídkou peněz určuje kupní sílu peněžní jednotky v tento „den,? sama závisí na tom, že existovala kupní síla peněz v předcházející „den? X-1. Jelikož každá jiná komodita na trhu je užitečná sama o sobě, peníze (nebo peněžní komodita uvažovaná striktně ve svém monetárním použití) je užitečná pouze ke směně za jiné zboží a služby. Tudíž na rozdíl od ostatního zboží závisí použitelnost a poptávka po penězích na jejich předem existující kupní síle. A protože toto platí pro každý den jejich existence, můžeme logickou regresí dospět k tomu, že nakonec peněžní komodita musela mít i nějakou nepeněžní užitečnost v „den? před tím, než se stala penězi, ve světě barteru.[13] Chtěl bych ovšem udělat jasno v tom, co netvrdím. Netvrdím, že nekryté peníze, jakmile jednou byly zavedeny na troskách zlata, by nemohly existovat navždy samy o sobě. Naneštěstí takoví ultrametalisté jako J. Laurence Laughlin se mýlí; vskutku, pokud by nekryté peníze nemohly existovat navždy, pak bych se nenamáhal toto psát a požadovat jejich zrušení.

[6] Člověk by také mohl dostat peníze jako dědictví nebo dar, ale opět onen původní dárce by musel být producentem.
[7] Americké ?wildcat bank? netiskly peníze, ale stvrzenky, o nichž se předpokládalo, že jsou splatné v penězích. Dále viz. poznámka č. 20.
[8] O procesu vzniku peněz na trhu viz. klasické vysvětlení Carla Mengera v jeho Principles of Economics, přeloženo Jamesem Dingwallem a Bertem F. Hoselitzem (Glencoe, Ill.: Free Press, 1950), str. 257-85.
[9] Směnný kurz mezi zaltem a stříbrem by nevyhnutelně byl blízko jejich paritě kupní síly a tento kurz by měl tendenci se vyrovnávat po celém světě. Pro brilantní vysvětlení podstaty geografické kupní síly peněž a teorie parity kupních sil viz. Ludwig von Mises, The Theory of Money and Credit, 2. vydání (New Haven: Yale University Press, 1953), str. 170-86. Viz také Chi-Yuen Wu, An Outline of International Price Theories (Londýn: Routledge, 1939), str. 233-34.
Jelikož obhajuji volný peněžní trh, tak to, co navrhuji, není ani tak samotný zlatý standard, ale paralelní standardy zlata a stříbra (a případně i jiných komodit, pokud dojde k jejich rozšíření). Tím rozhodně nemám na mysli bimetalismus s arbitrárně zafixovaným směnným poměrem mezi zlatem a stříbrem, ale volně plovoucí směnné kurzy mezi rozdílnými komoditními penězi. Pro názorný příklad toho, jak paralelní standardy v dějinách fungovaly a jak do nich bylo zasahováno viz. Luigi Einaudi, ?The Theory of Imaginary Money from Charlemagne to the French Revolution,? v Enterprise and Secular Change (Homewood, Ill.: Irwin, 1953), str. 229-61.
Profesor Robert Sabatino Lopez napsal o návratu Evropy k ražbě zlatých mincí (po více než půl tisícileté přestávce) v polovině třináctého století: „Florencie, stejně jako další středověké státy, měla jako základ své monetární politiky bimetalismus či trimetalismus… její vláda se věnovala sysifofské práci znovu a znovu přizpůsobovat fixní směnné kurzy mezi mincemi z rozdílných kovů tomu, jak se měnily podmínky na trhu se vzácnými kovy nebo jak byly ty či ony mince znehodnocovány… Naproti tomu Janov, v souladu s principem omezení státních zásahů [moje kurzíva], se nesnažil vynucovat fixní kurzy mezi mincemi z odlišných kovů. V zásadě se Janov nesnažil integrovat ražbu mincí ze zlata, stříbra a jiných kovů do jednoho měnového systému, ale umožnil vznik několika nezávislým systémům? („Back to Gold, 1251,? Economic History Review [duben 1956]: 224).
O výhodách paralelních standardů oproti bimetalismu viz. William Brough, Open Mints and Free Banking (New York: Putnam, 1898), a Brough, The Natural Law of Money (New York: Putnam, 1894). Brough nazval tento systém „Volným metalismem.? O příkladu fungování čistě paralelních standardů v současnosti (před rokem 1950) v Saudské Arábii viz. Arthur N. Young, „Saudi Arabian Currency and Finance,? Middle East Journal (léto 1953): 361-80.
[10] Fakt, že nikdy neexistovala skutečná mince vyrobená z jedné libry stříbra je irelevantní a neimplikuje, že by libra byla nějakou „imaginární? účetní jednotkou. Libra byla librou stříbrného kovu, nebo množstvím stříbrných mincí, které dohromady obsahovaly libru stříbrného kovu. Srov. Einaudi, ?Theory of Imaginary Money,? str. 229-30. Fundamentálním omylem je přikládat příliš velký důraz mincím a nedostatečný kovu, což je, jak jsme viděli, těsně spjato s vládními intervencemi a s dlouhým posunem měnové jednotky od hmotnosti zlata a stříbra k pouhému jménu.
[11] Peněžní jednotka není pouhou jednotkou hmotnosti, jako je unce či gram; je to jednotka hmotnosti konkrétní peněžní komodity, jako je zlato. Dolar byl 1/20 unce zlata, nikoliv libovolná unce. A zde se také nachází klíčová chyba v ideji peněz složených s více komodit, která je často přehlížena: Stejně, jako nemůžeme nazývat peněžní jednotku „uncí? či „gramem? či „librou? několika rozdílných nebo složených komodit, tak také dolar nemůže být názvem pro mnoho rozdílných hmotností mnoha rozdílných komodit. Peněžní komoditou vybranou na trhu vždy byla konkrétní komodita jako zlato či stříbro a tudíž peněžní jednotka by se měla skládat pouze z této komodity a nikoliv z nějakého arbitrárně stanoveného koše komodit.
[12] Proto také starší knihy pojednávají o penězích a peněžních standardech často v rámci obecné diskuse o mírách a vahách. Například v Barnardově práci o mezinárodní unifikaci měr a vah je v dodatku diskutován problém unifikace mezinárodní měnové jednotky společně s problémem měření objemu a metrickým systémem. Frederick A. P. Barnard, The Metric System of Weights and Measures, rev. vyd. (New York: Columbia College, 1872).
[13] Ludwig von Mises rozvinul svůj důležitý regresní teorém ve své Theory of Money and Credit, str. 97-123, a obhájil ho proti kritice Benjamina M. Andersona a Howarda S. Ellise ve svém Human Action (New Haven: Yale University Press, 1949), str. 405-08. Viz. také Joseph A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), str. 1090. Pro odpověď na tvrzení profesora J. C. Gilberta, že vznik německé Rentenmark vyvrací regresní teorém viz. Murray N. Rothbard „Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics,― On Freedom and Free Enterprise (Princeton: Van Nostrand, 1956), str. 236.