5. Úpadek od hmotnosti ke jménu: monopolizace mincovnictví

Debakl let 1931-1933, kdy svět opustil zlatý standard, nebyl náhlým posunem od hmotnosti ve zlatě ke jménu papírku; byl to poslední krok v dlouhém a komplexním procesu. Je důležité, nejen z historických důvodů, ale i pro formování dnešní politiky, analyzovat logické kroky této přeměny. Každá fáze tohoto procesu byla způsobena jiným aktem vládní intervence. Na trhu nabývají komodity rozličných forem pro svá různá využití a nejinak je tomu i se zlatem a stříbrem. Základní formou zpracovaného zlata je čistý kov, a ingoty či pruty čistého kovu byly používány při velkých transakcích. Pro menší každodenní transakce bylo zlato rozděleno do malých kousků, mincí, a pro zabránění otěru používáno ve slitině s jinými kovy (s nimiž se počítalo v celkové váze). Měli bychom porozumět tomu, že zlato bylo penězi ve všech svých formách, jelikož se směňovalo podle hmotnosti. Zlatý ornament je penězi a mohl by být používán při směně, ale není zkrátka ve vhodné formě a byl by pravděpodobně roztaven před tím, než by byl použit jako peníze. Dokonce i váčky zlatého prachu by mohly být užívány při směně (a v těžebních městech také byly používány). Samozřejmě jsou zapotřebí určité zdroje k přeměně zlata z jedné formy do druhé a tudíž by na trhu existovala tendence k tomu, že mince by měly oproti ekvivalentní váze čistého kovu jistou prémii, jelikož obecně je nákladnější vyrobit z čistého kovu minci než tuto minci roztavit nazpátek. První klíčovou intervencí vlády do trhu s penězi byla povinná monopolizace mincovnictví – procesu transformace kovu na mince. Údajným důvodem pro socializaci mincovnictví bylo to,že soukromé mincovny podváděly veřejnost ohledně kvality a obsahu drahého kovu ve svých mincích. Tento argument zní obzvláště falešně, pokud prozkoumáme dlouhou historii vládního znehodnocování mincí a peněžního standardu. Mimo to s jistotou víme, že soukromé podnikání je schopné nás zásobovat téměř nekonečným množstvím zboží, které vyžaduje velmi přesné dodržování standardů. Přesto nikdo nepožaduje znárodnění strojního nebo elektronického průmyslu jen z toho důvodu, aby bylo zajištěno dodržování těchto standardů. A nikdo nechce zrušit veškeré smlouvy jen z toho důvodu, že někteří lidé se mohli při jejich uzavídání dopustit podvodu. Patřičnou ochranou protiu podvodu je obecný zákon chránící vlastnická práva.[14]

Jako argument proti soukromé ražbě mincí se občas uvádí to, že peníze fungují podle vlastního mystického zákona – Greshamova zákona – kdy na rozdíl od ostatních konkurenčních odvětvích, v nichž dobré zboží vytlačuje z trhu špatné, tak „špatné peníze vytlačují dobré.?[15] Mises ovšem brilantně ukázal, že tato formulace Greshamova zákona je dezinterpretací, a že tento zákon je specifickým případem obvyklého následku vládní cenové kontroly: v tomto případě vlády uměle zafixují směnný kurz mezi dvěma druhy peněz, což způsobí nedostatek uměle podhodnocených peněz a nadbytek uměle nadhodnocených peněz. Greshamův zákon tudíž popisuje zákonitý výsledek státní intervence a nikoliv působení volného trhu.[16]

Znárodnění mincovnictví poškozuje trh a peněžní systém v mnoha ohledech. Vládní monopol v mincovnictví se vyznačuje stejnými chybami, neefektivitou a tyranií nad spotřebitelem jako každý jiný monopolní podnik. Jelikož mince jsou vhodnou peněžní formou pro každodenní transakce, státní rozhodnutí o tom, jaké denominace se budou razit, bude pro spotřebitele znamenat ztrátu užitku a rozmanitost trhu bude nahrazena nařízenou uniformitou. Také tím začne dlouhý a škodlivý posun od důrazu na hmotnost k důrazu na jméno. Při soukromé ražbě peněz by pravděpodobně existovalo množství denominací odpovídající nejrozšířenějším potřebám spotřebitelů. Soukromé cejchy by garantovaly ryzost a mince by se pak navzájem směňovaly podle hmotnosti drahého kovu. Pokud ale vláda nařídí jen několik určitých denominací, pak lidé začnou hmotnost mincí zanedbávat (za tu jim „ručí? vláda) a více se soustředí na jejich označení. Například v Evropě trval po staletí problém, co dělat se starými opotřebovanými mincemi. Pokud se třicetigramová mince časem ošoupala na řekněme pětadvacet gramů, nejjednodušším řešením by bylo, aby byla přijímána za tuto sníženou hodnotu. Fakt, že sám stát vyrazil tuto minci se zárukou, že obsahuje 30 gramů vzácného kovu, ovšem jaksi představoval výraznou bariéru tomuto jednoduchému řešení. Navíc státy prováděly znehodnocování peněz často tím způsobem, že nařídili, že staré i nové peníze musí být přijímány za svou nominální hodnotu. Greshamův zákon pak způsobil, že dobré peníze byly hromaděny a v oběhu zůstaly jenom špatné.[17]

Královské znaky na mincích také postupně přesunuly důraz od hmotnosti k mystice státní „suverenity.? Po mnoho století nebylo považováno za žádný problém, pokud v zemi obíhaly zlaté a stříbrné mince se zahraniční ražbou. Peněžní nacionalismus byl teprve v plenkách. V první polovině devatenáctého století se ve Spojených státech používaly téměř výhradně zahraniční mince. Postupně ale byly zahraniční mince zakazovány a jméno peněžní jednotky národního státu se stalo daleko významnějším.

Znehodnocování během staletí velice podemlelo důvěru v peníze jakožto jednotku hmotnosti. Jakýkoliv hmotnostní standard má smysl pouze tehdy, když je nastálo zafixovaný. Mezinárodní gram vždy musí zůstat mezinárodním gramem. Ale při zneužívání svého mincovního monopolu začali vládci států s balamucením ohledně standardní peněžní hmotnosti ke svému vlastnímu prospěchu. Pokud bych měl použít analogii, tak bych přirovnal stát k obřímu skladišti, kam jeho klienti uložili mnoho liber mědi, stříbra či jiných peněžních komodit a v okamžiku, kdy si přišli klienti do skladiště svůj majetek vyzvednout, tak jim skladník oznámil, že od teď má libra pouze 12 a nikoliv 16 uncí, vydal jim jen tři čtvrtiny jejich mědi a zbytek si nechal pro sebe. Je asi zbytečné poukazovat na to, že kdyby toto provedla soukromá společnost, tak by okamžitě byla stíhaná za kriminální delikt.[18]

[14] Na volném trhu budou lidé také pravděpodobně hlídat své mince a testovat jejich hmotnost a ryzost – jako to dělají s měnovým kovem – nebo budou používat mince těch soukromých mincoven, které budou mít pověst pro svoji poctivost a efektivitu. Dokonce i ve vrcholných dnech zlatého standardu existovalo jen málo spisovatelů, kteří byli ochotni vymanit se ze společenského zvyku popírání proveditelnosti soukromého mincovnictví. Pozoruhodnou výjimkou byl Herbert Spencer, Social Statics (New York: Appleton, 1890), str. 488-89. Francouzský ekonom Paul Leroy-Beaulieu byl také pro soukromé mincovnictví. Viz Charles A. Conant, The Principles of Money and Banking (New York: Harper, 1905), díl1, str. 127-28. Viz. také Leonard E. Read, Government—An Ideal Concept (Irvington-on-Hudson, NY: Foundation for Economic Education, 1954), str. 82. V současnosti profesor Milton Friedman, ačkoliv nechová ke zlatému standardu žádné sympatie, pozoruhodně vyslovil na soukromé mincovnictví tentýž názor v A Program for Monetary Stability (New York: Fordham University Press, 1960), str. 5.
Pro historické příklady úspěšného soukromého mincovnictví viz. B. W. Barnard, „The Use of Private Tokens for Money in the United States,? Quarterly Journal of Economics (1916-47): 617-26; Conant, díl 1, str. 127-32; Lysander Spooner, A Letter to Grover Cleveland (Boston: Tucker, 1886), str. 69; a J. Laurence Laughlin, A New Exposition of Money, Credit and Prices (Chicago: University of Chicago Press, 1931), díl. 1, str. 47-51.
[15] Viz. Jevonsova kritika Spencera v jeho Money and the Mechanism of Exchange, 15. vydání (Londýn: Kegan Paul, 1905), str. 63-66.
[16] Viz. Mises, Human Action, str. 432, 447, 754. Misese v tomto předešel na přelomu století William Brough: „Efektivnější peníze vždy z oběhu vytlačí méně efektivní pokud je jednotlivcům, kteří je používají, ponechána volnost jednání. Pouze v případě, kdy jsou špatné peníze podrženy státem a vyhlášeny zákonným platidlem, tak mohou vytlačit z oběhu dobré.? (Open Mints and Free Banking, str. 35-36)
[17] Mincovní monopol také umožnil státu účtovat si monopolní ceny („seigniorage?) za své mincovní služby, což bylo zvláštním břemenem při přeměně kovu na mince. V pozdějších letech stát naopak mincovnictví subvencoval a bezplatné mincovnictví přehnaně stimulovalo přeměnu kovu na mince. Někteří ze současných příznivců zlatého standardu bohužel zastávají také subvence bezplatnému mincovnictví. Kdyby bylo mincovnictví ryze soukromé, firmy by si samozřejmě účtovaly poplatek přibližně pokrývající náklady na výrobu mincí (takový poplatek je znám jako ?brassage?).
[18] Mimo mincovního monopolu bylo dalším klíčovým nástrojem vládní kontroly nad penězi zavedení zákonného platidla. Takový zákon je přinejlepším zbytečný a v ostatních případech přímo škodlivý. Jak poznamenal William Brough: „Není žádný důvod mít speciální zákon nutící lidi přijímat peníze stejně jako není důvod je nutit přijímat obilí či bavlnu. Common law je při vynucování smluv zcela dostatečný v prvním případě jako v tom druhém? (The Natural Law of Money, str. 135). Tutéž pozici zastává T. H. Farrer, Studies in Currency, 1898 (London: Macmillan, 1898), str. 42.