6. Úpadek od hmotnosti ke jménu: podpora bankovní inflace

Přirozenou tendencí státu je podpora inflace. Toto tvrzení pravděpodobně šokuje ty, kteří si zvykli dívat se na stát jako na kolegium celého národa horlivě rozšiřující všeobecný blahobyt, nicméně já si myslím, že je pravdivé. Důvod se mi zdá zřejmý. Jak jsem zmínil dříve, cestou k získání peněz na trhu je produkce užitečného zboží a služeb. Vytváření peněz, aniž by člověk produkoval – padělání – je mnohem méně nákladnou metodou než produkce, a pro stát, který má monopol na vytváření peněz (uděluje výsadu vytvářet peníze), tedy toto představuje snadný způsob, jak poskytnout výhody svým favorizovaným skupinám.[19] A tato možnost je svůdnější a méně nápadnou než daně, které často provokují otevřenou opozici. Vytváření peněz naopak poskytuje evidentní výhody těm, kteří je vytváří a kteří se k nim dostanou mezi prvními, zatímco ztráty uvalené na zbytek společnosti zůstávají povrchnímu pozorovateli skryty. Samotná tato tendence státu by měla být varováním pro všechny ekonomy a spisovatele, kteří právě od vlády chtějí, aby vydávala a stabilizovala zásobu papírových peněz.

Dokud byly země na kovovém standardu byly bankovky a vládní papír vydávány jako směnitelné za kovové mince. Byly to peněžní substituty, v zásadě skladní listy na zlato, které mohlo být vyzvednuto na požádání. Brzy ovšem bylo vydáno více těchto listů, než bylo zlata na skladě a tudíž došlo k přímému vytváření peněz. Vlády se snažily seč mohly, aby podpořily a rozšířily používání bankovního a vládního papíru a odradily lidi od používání samotného zlata. Každá jednotlivá banka má dvě veliké překážky při vytváření peněz: požadavek na vyplacení klienty jiných bank nebo těmi, kdo chtějí používat standardní peníze a krizi důvěry v banku, která způsobuje „run?. Vlády soustavně působily tak, aby oslabily tato omezení, která by byla velmi těsná v systému „svobodného bankovnictví? – systému, kde banky mohou dělat cokoliv dokud dokáží promptně dostát svým závazkům a vyplatit kovovou hotovost. Státy vytvořily centrální banku, která umožnila všem bankám v zemi provádět inflaci současně. Neustále ujišťují banky, že je nenechají padnout, ať už pomocí doktríny, že centrální banka musí být „věřitelem poslední instance?, nebo, jako tomu bylo v Americe, jednoduše „odložením plateb v kovových mincích?, tedy umožněním bankám pokračovat v činnosti, ačkoliv tyto nebyly schopny dostát svým smluvním závazkům.[20]

Dalším nástrojem, užívaným během let, byla soustavná přesvědčovací kampaň, aby veřejnost nepoužívala při svých každodenních transakcích fyzický kov. To bylo vysmíváno jako anachronismus nevhodný do moderního světa. Venkovský křupan, který nevěří papírovým bankovkám, se stal obecným terčem posměchu. Tímto způsobem bylo zlato stále více soustřeďováno v bankovních trezorech a užíváno hlavně při velkých transakcích. To potom bylo jedním z důvodů, proč se šlo zlata tak snadno zbavit během Velké deprese, jelikož veřejnost mohla být přesvědčena, že jedinými postiženými bude několik sobeckých, asociálních a určitě nevlasteneckých boháčů hromadících zlato. Ve skutečnosti již od paniky roku 1819 se rozšířila představa, že někdo, kdo se snaží vyměnit svou bankovku za kovové mince či vybrat peníze ze svého účtu, tedy vyzvednout si svůj vlastní majetek, je rozvraceč, co se snaží zruinovat banky a celou ekonomiku; a ve třicátých letech pak bylo snadné denunciovat držitele zlata doslova jako zrádce národa.[21]

A tak zavedením centrálního bankovnictví, pozdržením plateb v kovových mincích a podporou posunu od zlata k papíru a bankovním vkladům při každodenních transakcích, vlády podporovaly inflaci a neustálé zvyšování poměru mezi množstvím peněžních substitutů a množstvím zlata (poměrem mezi závazky na požádání splatnými ve zlatě ke skutečně existujícímu zlatu). Ve třicátých letech byl tehdejší zlatý standard – vratký zlatý základ podporující neustále rostoucí pyramidu peněžních nároků – připraven ke kolapsu při první vážnější depresi či vlně bankovních runů.[22]

[19] Toto logicky vyplývá z brilantního rozlišení Franze Oppenheimera mezi dvěma základními cestami k získání bohatství: produkce a směna, které nazval „ekonomickými prostředky?; a uchvácení či konfiskace, které nazval „politickými prostředky?. Inflace, kterou já definuji jako vytváření peněz (tedy jako vytváření peněžních substitutů, které nejsou 100% kryty měnovým kovem) je tudíž jedním z hlavních politických prostředků. Oppenheimer definuje stát jakožto organizaci politických prostředků. (The State [New York: Vanguard Press, 1926], str. 24.).
[20] Panuje obecný mýtus, že excesy „wildcat banks? v Americe byly důsledkem svobodného bankovnictví. Ve skutečnosti daleko závažnější příčinou byla tradice, která se zrodila v roce 1814 a která pokračovala během každé ekonomické krize od té doby, kdy státy umožňovaly bankám pokračování v činnosti, ačkoliv tyto nebyly schopné splatit své závazky kovem. Je také rozšířeným mýtem, že centrální banky byly zavedeny proto, aby omezily inflaci prováděnou komerčními bankami. Druhá Banka Spojených států byla naopak v roce 1817 ustavena jako inflacionistická úlitba pro státem kartelizované banky, jimž bylo umožněno pokračovat v činnosti aniž by od roku 1814 byly schopny vyplácet své závazky kovem. Byla to chabá náhražka oproti návratu k platbám kovem. Na toto v té době oprávněně poukazovali takoví stoupenci tvrdých peněz, jakými byli Daniel Webster a John Randolph z Roanoke. Senátor William H. Wells, federalista z Delaware prohlásil, že Bankovní zákon měl „napravit chorobu naší měny zabráněním v nadměrném vydávání bankovního papíru, leč přinesl nám totéž zlo, které není ničím jiným než továrnou na papír.? Annals of Congress, 14 Cong., 1 Sess.,1. březen, 1816, str. 267-70. Také viz. ibid., str. 1066, 1091, 1110.
Co se týče Federálního Rezervního Systému, hlavním argumentem pro jeho zavedení bylo to, že učiní peněžní zásobu „elastičtější? a centralizuje bankovní rezervy a tudíž je učiní „efektivnějšími,? i.e. umožní větší inflaci. Navíc při jeho zavedení byly požadavky na povinné rezervy přímo sníženy. Srovnej C. A. Phillips, T. F. McManus a R. W. Nelson, Banking and the Business Cycle (New York: Macmillan, 1937), str 21. Viz. také O. K. Burrel, ?The Coming Crisis in External Convertibility in U. S. Gold,? Commercial and Financial Chronicle (23 duben, 1959): 5.
Souhrn historických argumentů pro svobodné či centrální bankovnictví viz. Vera C. Smith, The Rationale of Central Banking (London: King, 1936).
[21] Během paniky 1819 napsal ekonom Condy Raguet, senátor z Filadelfie, udivenému Davidu Ricardovi: „Ve svém dopise píšete, že shledáváte obtížným pochopit, proč osoba, která má právo požadovat od banky kovové mince výměnou za bankovky, tak dlouho váhá toto právo uplatnit. Toto se bezpochyby může zdát paradoxní někomu, kdo žije v zemi, kde bylo potřeba parlamentního zákona k ochraně bank, ale tuto záhadu lze jednoduše vysvětlit. U nás celá populace je buď podílníky bank, nebo je u bank zadlužená… Nezávislý člověk, který není ani podílníkem ani dlužníkem a který by si troufnul nutit banky ke splnění jejich závazků by byl pronásledován jako veřejný nepřítel…? Raguet Ricardovi, 18. dubna, 1821, v David Ricardo, Minor Papers on the Currency Question, 1809-23, ed. Jacob Hollander (Baltimore, Maryland: The Johns Hopkins Press, 1932), str. 199-201.
Například v roce 1931 prezident Hoover spustil kampaň proti „zrádnému hromadění.? Tato kampaň se skládala z Citizens‘ Reconstruction Organization, vedené plukovníkem Frankem Knoxem z Chicaga. A Jesse Jones podává svědectví o tom, že během bankovní krize na počátku roku 1933 Hoover vážně zvažoval obnovení zapomenutého válečného zákona, který činil z hromadění zlata trestný čin. Jesse H. Jones a Edward Angly, Fifty Billion Dollars (New York: Macmillan, 1951), str. 18. Mělo by být také poznamenáno, že údajné trvání Hooverovy administrativy na zachování zlatého standardu je z větší části mýtus. Jak náměstek Hooverova ministra financí hrdě prohlásil: „Opuštění zlata nemůže být přičítáno pouze Franklinu Rooseveltovi. O tom bylo rozhodnuto již Ogdenem Millsem, ministrem financí, a mnou, jeho náměstkem, dlouho před tím, než se Franklin Roosevelt dostal do úřadu.? Arthur A. Ballantine, v New YorkHerald-Tribune, 5. květen, 1958, str. 18.
[22] V současnosti je nejhorším příkladem vládní výpomoci bankám velice populární ručení za vklady – což znamená, že banky mají neomezenou záruku vlády, že je ochrání při jakékoliv platební krizi. Výsledkem je, že téměř všechna přirozená tržní omezení inflaci byla zničena. Pokud jsou banky takto ochraňovány vládou proti ztrátám, tak v jakém rozsahu se ještě jedná o soukromé instituce?