7. 100% zlaté bankovnictví
Nyní se dostáváme ke kardinálnímu rozdílu mezi mnou a většinou těch ekonomů, kteří dnes podporují návrat ke zlatému standardu. Tito ekonomové, reprezentovaní profesorem Waltherem E. Spahrem a jeho kolegy v Národním výboru ekonomů pro měnovou politiku, v zásadě věří, že zlatý standard, jak existoval před rokem 1933, byl dobrou a životaschopnou institucí, a že opuštění zlata v roce 1933 byl jednorázový a svévolný čin, který stačí pouze zrušit, aby se náš peněžní systém znovu dostal na zdravé základy. Já naproti tomu vidím rok 1933 jako poslední článek celého řetězu nešťastných rozhodnutí; zdá se mi jasné, že zlatý standard byl ve dvacátých letech už natolik narušený, že byl každým okamžikem připravený zkolabovat. Návrat k takovému zlatému standardu by pouze vydláždil cestu pro další kolaps – a obávám se, že po něm by už zlato další šanci nedostalo. Ačkoliv by přechodné období bylo obtížnější, tak pro zlato, stejně jako pro dlouhodobé zdraví ekonomiky by bylo lepší, kdybychom se vrátili k daleko silnějšímu a životaschopnějšímu zlatému standardu, než byl ten, který jsme ztratili.
Troufnu si předpokládat, že moji čtenáři byli dostatečně vystaveni učení Chicagské školy, aby nebyli šokováni ideou bankovnictví na 100% rezervách. Toto téma si samozřejmě zaslouží daleko více prostoru, než mu budu věnovat zde. V tomto eseji chci hlavně zdůraznit, že můj vztah ke 100% bankovnictví se výrazně liší od postoje Chicagské školy. Chicagská skupina vidí ve 100% penězích hlavně techniku, kterak by vláda a její centrální banka mohla přímo manipulovat s peněžní zásobou, aniž by jí omezovaly zpoždění a zádrhele v bankovním systému. Můj důvod pro podporu 100% bankovnictví míří daleko blíže k srdci celého systému volného trhu a majetkových práv.[23] Podle mého názoru je vydávání slibů zaplatit na požádání v rozsahu větším, než je množství zboží v rezervě, jednoduše podvodem a mělo by tak být bráno i právním systémem. Jelikož to znamená, že banka vydává „falešné? skladní listy – například skladní listy na unce zlata, které ve skutečnosti ve svém trezoru nemá. Toto je legalizovaný podvod; toto je tvorba peněz bez nutnosti něco vyprodukovat. Já věřím, že bankovnictví na částečných rezervách je zkázou jak pro morálku tak pro základní instituce tržní ekonomiky.
Je mi známo mnoho argumentů ve prospěch částečných rezerv. Existuje názor, že toto je jednoduše ekonomické: Banky začnou se 100% rezervami, pak si ale mazaně a bystře všimly, že pouze určitá část těchto závazků splatných na požádání po nich bude pravděpodobně vyžadována, takže se jim zdálo bezpečné buď půjčit zlato nebo vydat více skladních listů (ať už ve formě bankovek, nebo vkladů na požádání) na zlato a rozpůjčovat tyto. Bankám je zde připisován charakter mazaného podnikatele, který využívá ziskové příležitosti. Stejně mazaně si ale počíná defraudant, který vezme peníze ze společnosti aby je investoval do nějaké spekulace. Stejně jako bankéř, také on vidí příležitost, jak vydělat na majetku někoho jiného. Řekněme, že defraudant zcela vážně zamýšlí vrátit svou „půjčku? před tím, než přijde auditor překontrolovat firemní účty, a že se mu to podaří. Je pak pravdou, že nikdo netratil a všichni získali? Já bych s tím nesouhlasil; stala se krádež a krádež by měla být trestána a nikoliv přehlížena. Povšimněme si, že obhájci bank předpokládájí, že se stalo něco špatného pouze tehdy, když se lidé rozhodnou vyzvednout si svůj majetek a zjistí, že tam není. Já mám ale za to, že něco špatného – krádež – se stala už tehdy, kdy defraudant vzal peníze, a nikoliv až v době, kdy se na jeho „půjčku? přijde z důvodu, že o peníze v nějaké riskantní spekulaci přišel.[24]
Další argument zní takto: Fakt, že bankovní vklady jsou splatné na požádání, je pouhou náhodou a ve skutečnosti se jedná o úvěrovou transakci. Vkladatelé jednoduše půjčují peníze bance, která působí jako jejich sprostředkovatel a směřuje tyto peníze k výrobním firmám. A proč omezovat produktivní úvěr? Mises ovšem ukázal klíčovou odlišnost mezi úvěrovou transakcí a nárokovou transakcí; poskytnout půjčku vždy znamená vzdát se současného zboží (peněz) ve prospěch nákupu budoucího zboží. Věřitel se vzdává současného zboží výměnou za dlužní úpis na zboží, které k němu dorazí až v budoucnu. Ale nárok – a bankovky nebo vklady na požádání jsou nárokem na peníze – neznamená, že by se jeho držitel vzdával jakékoliv části současného zboží. Právě naopak, držitel bankovek nebo vkladů na požádání si ponechává své peníze (současné zboží) jelikož má na ně nárok, má skladní list, který si může kdykoliv nechat proplatit.[25] Toto je jádrem problému a toto je také důvod, proč banky na částečných rezervách vytváří nové peníze zatímco jiné úvěrové instituce nikoliv – skladní listy nebo nároky vyplatit peníze na požádání totiž na trhu fungují jako plnohodnotný ekvivalent opravdových standardních peněz.
Těm, kteří trvají na tom, že většina bankovních vkladů na požádání jsou skutečně uspořené fondy dobrovolně přenechané bankám, aby je pro střadatele investovaly a nejsou to tedy peněžní rezervy, které pro vkladatele fungují v principu stejně, jako hotovost v jeho peněžence, bych adresoval tuto výzvu: Pokud je to co říkáte pravdou, proč potom nezměnit bankovní strukturu tak, aby se tyto vklady změnily na dluhopisy s rozličnými dobami splatnosti? Posun od nekrytých vkladů k dluhopisům by samozřejmě znamenal enormní pokles peněžní zásoby, ale pokud vklady na požádání skutečně slouží jako určitá forma úvěru, pak by vkladatelé neměli nic namítat a my, teoretikové 100% rezerv, bychom byli spokojeni. Nákup dluhopisů je navíc skutečným uspořením a investicí existujících peněz oproti nezdravému zvyšování peněžní zásoby.[26]
Navrhuji tedy, aby zákony byly změněny tak, aby jednaly s bankovkami i vklady na požádání jako s tím, co v ekonomickém životě skutečně představují: jako s kdykoliv nárokovatelnými skladními listy na standardní peníze – krátce řečeno, aby jejich držitelé byli uznáni za zákonné vlastníky zlata (či v dnešním světě papíru) v bankovních trezorech. Vklad na požádání, který nyní zákon považuje za dluh, by měl být považován za úschovu.[27] Ve vztahu k obecným právním principům by to nebyla radikální změna, jelikož skladní listy jsou zákonem brány jako úschova již dnes. Banky by ve vztahu k vkladům na požádání byly zkrátka pokládány za peněžní sklady.[28]
Profesor Spahr pro ospravedlnění částečných rezerv často používá analogii s mostem. Konstruktér mostu odhaduje kolik lidí v průměru po mostě přejde a dimenzuje most na toto zatížení. Nesnaží se postavit most, který by vydržel nápor, kdyby se všichni lidé ve městě rozhodli na něj vkročit současně. Nejkritičtější chybou této analogie je ovšem to, že obyvatelé města nemají právní nárok vstoupit na most kdykoliv se jim zachce. (Toto je ještě jasnější v případě, kdy majitelem mostu je soukromá firma) Pokud hrozí poškození mostu, tak odpovědné autority mohou omezit provoz nebo zakázat vstup na most aniž by tím porušily práva obyvatel. Na druhé straně majitelé vkladů na požádání mají zcela jistě právní nárok vyzvednout si svůj majetek kdykoliv budou chtít. Tyto nároky tedy musí být podvodem, jelikož banka by je všechny najednou nikdy nemohla uspokojit.[29]
Těm, kteří chtějí dolar navázaný na zlato, ale byli by spokojeni se standardem jak existoval před rokem 1933, můžeme citovat analýzu Amasy Walkera, jednoho z velkých Amerických ekonomů devatenáctého století: „Nakolik jsou kovové mince drženy pro vyplacení těchto bankovek, je tento druh měny skutečně konvertibilní a ekvivalentní k penězům; nakolik ale úvěrový prvek přesahuje kov, jedná se o pouhý slib vyplatit peníze a [tento druh měny] je nekonvertibilní. Smíšená měna [s částečnými rezervami], tudíž může být považována jen za částečně konvertibilní; stupeň její konvertibility závisí na poměru množství kovu k vydaným bankovkám a vkladům.?[30]
Pro zastánce volného podnikání má systém „svobodného bankovnictví? jistě velkou přitažlivost. Nejen, že se zdá být konzistentním s obecnou institucí svobodného podnikání, ale Mises a jiní také přesvědčivě ukázali, že svobodné bankovnictví by nevedlo k nekonečné peněžní zásobě, což si představovali takoví utopičtí stoupenci svobodného bankovnictví jako Proudhon, Spooner, Greene a Meulen, ale k daleko „tvrdším? penězům, než jaké existují, když jsou banky kontrolované centrální bankou. V praxi by tudíž svobodné bankovnictví vedlo daleko blíže ke 100% ideálu než systém, jaký máme dnes.[31] A přesto pokud by měl být „svobodný obchod v bankovnictví svobodným obchodem v podvádění,? (rčení neznámého Američana citované Tookem) pak by tou nejrozumnější cestou bylo z bankovnictví podvod zcela odstranit. Misesovou výhradou proti 100% zlatému bankovnictví je to, že by to byl nešťastný precedent vládní kontroly bankovního systému. Pokud je ale bankovnictví s částečnými rezervami podvodné, pak by mělo být zakázáno nikoliv formou administrativní vládní intervence do bankovního systému, ale jako součást obecného právního zákazu násilí a podvodu.[32] V rámci tohoto obecného zákazu podvodu by mnou navrhovaná reforma ponechala soukromé banky zcela svobodnými.[33]
[23] Dalším velmi důležitým rozdílem samozřejmě je ten, že já obhajuji 100% rezervy ve zlatě či stříbře oproti 100% papírovému standardu Chicagské školy. Stoprocentní zlato neučiní peněžní systém snadněji ovladatelným vládou, ale právě naopak vyloučí jakoukoliv vládní intervenci.
[24] Chtěl bych zde zcela jasně říci, že neobviňuji dnešní bankéře z vědomého podvodu či zpronevěry; bankovní isntituce se stala tak posvátnou a uctívanou, že můžeme pouze říci, že umožňuje provádět legalizovaný podvod aniž by si to většina bankéřů uvědomovala. Co se týče původního zlatníka, který s touto praktikou začal, myslím, že náš úsudek o něm by byl daleko přísnější.
[25] Dnes je obvyklé považovat přijetí vkladů, které mohou být kdykoliv vybrány prostřednictvím šeku, za typ úvěrové transakce a z právního hlediska je to samozřejmě v současnosti ospravedlněno. Ekonomicky se ovšem nejedná o druh úvěrové transakce. Pokud úvěr v ekonomickém smyslu znamená výměnu současného zboží a služeb za budoucí zboží a služby, lze těžko tuto transakci považovat za druh úvěru. Ten, kdo si uloží sumu peněz a dostane výměnou za ni nárok kdykoliv na tyto peníze převoditelný, který mu navíc poskytuje tutéž službu, jako samotné peníze, k nimž se vztahuje, nevyměnil žádné současné zboží za zboží budoucí. Nárok, který obdržel při svém vkladu pro něj také představuje současné zboží. Uložením peněz se žádným způsobem nevzdal současného disponování s užitkem, který představují. Mises, The Theory of Money and Credit, str. 268. Já tedy požaduji změnu právního rámce takovým způsobem, aby odpovídal ekonomické realitě.
[26] Profesor Beckhart nás upozornil na dlouhodobou a úspěšnou praxi Švýcarských bank, které vydávají dluhopisy s rozdílnou dobou splatnosti. Zatímco Beckhart zvažuje dluhopisy pouze pro dlouhodobé půjčky, já nevidím důvod, proč by banky nemohly vydávat i krátkodobé dluhopisy. Pokud obchod vyžaduje krátkodobé úvěry, pak je může financovat při soutěži se všemi ostatními na trhu dobrovolně uspořených fondů. Proč dávat trhu krátkodobých úvěrů speciální privilegium a subvenci vytvářením peněz? Benjamin H. Beckhart, ?To Finance Term Loans,? New York Times, 31 květen, 1960.
[27] Úschova by mohla být definována jako převod osobního majetku jiné osobě se souhlasem, že tento majetek bude navrácen poté, co bude dokončen jistý záměr… Při prodeji se vzdáváme obojího: oprávnění s věcí nakládat i jejího držení. Při úschově se pouze dočasně vzdáváme držení zboží. Robert O. Sklar a Benjamin W. Palmer, Business Law (New York: McGraw-Hill, 1942), str. 361.
Nussbaum tvrdí, aniž by se snažil dokazovat: „Pouze v širším a netechnickém smyslu lze považovat vztah banky a vkladatele za uložení majetku. Není to svěření ani úschova. Opačný pohled by na bankovnictví uvalil neúnosné břemeno.? (moje kurzíva). Pokud je ale takové bankovnictví nesprávné, pak je to přesně ten druh břemena, který by měl být uvalen. Toto je příklad, co se stane s právem, když je hledání principu spravedlnosti nahrazeno pragmatickým zvažováním „veřejného zájmu?. Arthur Nussbaum, Money in the Law, National and International (Brooklyn, N.Y.: Foundation Press, 1950), str. 105.
[28] O skladních listech jakožto úschově srovnej: William H. Spencer, Casebook of Law and Business (New York: McGraw-Hill, 1939), str. 661. Možná patřičný právní systém by také měl pokládat veškeré „obecné skladní listy? (které dovolují skladu vrátit vkladateli jakékoliv homogenní zboží) jako „specifické skladní listy?, které, stejně jako nákladní listy, zaručují vlastnické právo k specifickému deponovanému objektu.
Jevons při rozpoznání nadřazenosti specifických skladních listů a jejich vztahu k penězům prohlásil: „Tím nejuspokojivějším druhem zavazujícího dokumentu … jsou nákladní listy, zástavní lístky, skladní listy či certifikáty, které zaručují vlastnictví konkrétního objektu. Důležité totiž je, že se nedají vydávat ve větším rozsahu, než na zboží, které je skutečně uskladněno, jinak jde o jasný podvod. [moje kurzíva]. Jejich vydavatel tedy musí jednat čistě jen jako skladník a jelikož uložená věc může být nárokována kdykoliv, nemůže nikdy legálně dovolit, aby opustila jeho opatrování dokud nebude vydána zpět svému vlastníkovi… V současnosti byl zaveden lepší systém [než obecné skladní listy], a každý konkrétní díl železa byl označen a uložen na určitý konkrétní list. Rozdíl se to zdá být jen malý, ale jinak se otevírá cesta k laxnímu plnění smluv… Navíc [s obecnými skladními listy] bylo možné vytvořit fiktivní zásoby komodity, tedy přimět lidi věřit, že existují zásoby, které ve skutečnosti neexistují… Bývalo obecným zákonným pravidlem, že vystavení listu na zboží, které neexistuje, je neplatné.? (Money and the Mechanism of Exchange, str. 206-12; viz. také str. 221).
[29] Banka, která selže, tudíž není pouze podnikem, jehož odhad budoucnosti se ukázal být chybným. Je podnikem, jehož zrazení důvěry bylo veřejně odhaleno. Navíc pravidlem v každém podnikání je přizpůsobovat časovou strukturu aktiv časové struktuře splatných závazků. Jedinou výjimku z tohoto pravidla mají banky, které půjčují na určitou dobu splatnosti, zatímco jejich závazky jsou splatné kdykoliv na požádání. Pokud by banka měla přizpůsobit svou časovou strukturu aktiv a závazků, pak by buď aktiva musela být rovněž okamžitě k dispozici (tj. musela by to být hotovost), nebo by závazky musely být splatné také až po určité době.
[30] The Science of Wealth, 3. vydání (Boston: Little, Brown, 1867), str. 139. V téže knize Walker představuje svojí bystrou analýzu defektů a problémů měny s částečnými rezervami. (str. 126-222).
[31] Viz. Mises Human Action, str. 439. Misesova pozice je stejná jako pozice Francouzského ekonoma Henriho Cernuschiho, který nazval „svobodné bankovnictví? nejlepším způsobem, jak vytlačit z trhu nekryté bankovní úvěry: „Chci dát každému právo vydávat bankovky, aby je už nikdo nechtěl přijímat.? (ibid., str. 402). Německý ekonom Otto Hübner zastával podobný názor. Viz. Smith, Rationale of Central Banking.
[32] Stručně řečeno, můj projekt právní reformy by byl plně v souladu s Misesovým cílem: „podřídit bankovnictví týmž obecným pravidlům obchodního a občanského práva, která nutí každého jednotlivce a každou firmu dostát všem svým závazkům v plném souladu s podmínkami uzavřené smlouvy.? (Lidské jednání, str. 399). Další věcí ohledně svobodného bankovnictví je to, že by mělo být umožněno veřejně vyzývat veškeré držitele bankovek a vkladů, aby požadovali od bank proplacení těchto závazků, pokud panuje podezření, že by jim banky nebyly schopny dostát.
[33] Srovnej: Walker, str. 230-31. v A Program for Monetary Stability, str.108, Milton Friedman vyjádřil své sympatie ideji svobodného bankovnictví, ale poněkud zvláštně jenom pro vklady; u bankovek by chtěl zachovat vládní monopol. Mělo by být jasné, že mezi bankovkami a vklady na požádání neexistuje žádný podstatný ekonomický rozdíl. Liší se pouze svou technologickou formou; z ekonomického hlediska je obojí slibem na požádání vyplatit určité množství standardních peněz.