8. Výhrady proti 100% zlatým penězům

Určité standardní námitky jsou vznášeny proti 100% bankovnictví a proti 100% zlaté měně. Jeden z obecných argumentů proti 100% bankovnictví shledávám obzvláště podivným: že se 100% rezervami by banky nebyly schopny vydělávat. Nevidím žádný důvod, proč by banky neměly být schopné účtovat svým zákazníkům poplatky za svoje služby, jako to dělají ostatní užitečné podniky. Tento argument poukazuje na údajně enormní výhody bankovnictví. Pokud jsou tyto výhody skutečně tak mocné, pak budou spotřebitelé jistě bankám ochotni zaplatit provozní poplatky, stejně jako dnes platí za cestovní šeky. Pokud by nebyli ochotni zaplatit náklady bankovního podnikání, jako jsou dnesochotni zaplatit náklady jiných odvětví služeb, pak by to ukazovalo, že výhody bankovnictví byly značně přeceňovány.

Hlavní námitkou proti 100% zlatým penězům je to, že by to údajně způsobilo v ekonomice neadekvátní peněžní zásobou. Někteří ekonomové obhajují trvalý nárůst peněžní zásoby podle některého kritéria: růstu populace, růstu objemu obchodu a podobně; jiní si přejí, aby se peněžní zásoba měnila takovým způsobem, aby zajistila stálou a stabilní cenovou hladinu. V obou případech samozřejmě toto přizpůsobování a manipulace má provádět vláda. Tito ekonomové nedokázali plně pochopit velkou monetární lekci klasické ekonomie: že na množství peněz v ekonomice v zásadě nezáleží. Peníze plní svou funkci tím, že jsou prostředkem směny a jakákoliv změna v jejich množství se jednoduše projeví v kupní síle peněžní jednotky, tedy v množství jiného zboží, které za ní půjde koupit. Zvýšení peněžní zásoby tudíž povede pouze k tomu, že více peněžních jednotek bude plnit tutéž společenskou funkci, kterou před tím plnilo méně jednotek a kupní síla každé jednotky se tomu přizpůsobí. Z tohoto důvodu nepřináší zvyšování množství peněz, na rozdíl od všech ostatních komodit využívaných ať už ve výrobě nebo při spotřebě, žádný společenský prospěch. Důvodem, proč je těžba zlata užitečná je ve skutečnosti to, že více zlata může uspokojit více jeho nepeněžních využití.

Tudíž nikdy neexistuje potřeba mít v ekonomice více peněz. Zvýšení peněžní zásoby pouze přinese prospěch jedné skupině na úkor skupiny jiné a, jak jsme viděli, toto se děje pokud vláda nebo banky zvyšují peněžní zásobu. A přesně toto má mnou navrhovaná reforma eliminovat. K opravdovému „nedostatku? peněz v ekonomice nemůže nikdy dojít, protože samotný fakt, že na trhu bylo vybráno a užívalo se zlato jako peněžní komodita ukazuje, že ho existovalo dost, aby mohlo sloužit jako prostředek směny.

Množství lidí, objem obchodů a další navrhovaná kritéria jsou tudíž pouze arbitrární a irelevantní ve vztahu k peněžní zásobě. A co se týče ideálu stabilní cenové hladiny, mimo té závažné vady, že nelze vybrat ten správný index, dvě další věci jsou obecně přehlíženy. V první řadě samotný ideál stabilní cenové hladiny je zpochybnitelný. Proti hromadění peněz (tezauraci), jak jsme již říkali, je vždycky útočeno. A přesto se jedná o svobodně vyjádřenou a žádoucí akci lidí na trhu. Lidé si mohou přát zvýšit hodnotu držené hotovosti, zvýšit kupní sílu každého dolaru. Existuje mnoho důvodů, proč si to mohou přát. Proč by neměli mít toto právo jako mají jiná práva na volném trhu? A toho mohou dosáhnout pouze tímto „hromaděním?, které se projeví v poklesu cen. Nevidím žádný důvod, proč by měli vládní manipulátoři zbavovat spotřebitelskou veřejnost tohoto práva. Zadruhé, pokud lidé mají opravdu silnou touhu po stabilní cenové hladině, pak by uzavírali svoje dlouhodobé smlouvy v nějakém soukromě dohodnutém cenovém indexu. Fakt, že takové dobrovolné „tabulkové standardy? jsou velmi řídké, je patřičným komentářem k těm zastáncům stabilní cenové hladiny, kteří by chtěli svoje ambice vnucovat ostatním skrze vládní přinucení.

Peníze, jak se často říká, by měly fungovat jako měřítko hodnoty, a tudíž by jejich vlastní hodnota měla být stabilizována a zafixována. Ovšem nikoliv jejich hodnota, ale jejich hmotnost by měla být fixní, tak jako jsou jiné hmotnosti. Jejich hodnota, jako všechny ostatní hodnoty, by měla být ponechána na posouzení, odhadu a konečném rozhodnutí každého jednotlivého spotřebitele.[34]

[34] Politická teoretička Isabela Patersonová napsala o schématu „kompenzovaného? či „komoditního dolaru? Irvinga Fishera, který chtěl manipulovat s hmotností dolaru, aby stabilizoval jeho hodnotu: „Jelikož všechny jednotky měr a vah byly v první řadě stanoveny arbitrárně, ačkoliv nebyly zafixovány zákonem, tak očividně mohou být zákonem měněny. Táž délka bavlny může být jeden den označena za palec, druhý den za stopu a další den za yard; totéž množství ceného kovu může být denominováno jako deset centů dnes a jako dolar zítra. Čistým výsledkem ale bude jenom to, že čísla používaná v rozdílné dny nebudou znamenat totéž a někdo tak může utrpět zančnou ztrátu. Argumentem pro „komoditní dolar? je to, že za reálný dolar, při fixním množství, si nekoupíte vždy totéž množství zboží. Samozřejmě, že ne. Pokud by neexistovaly žádné peníze, pak by se ani yard vlny nebo libra sýra nevyměňovaly vždy za neměnné množství nějakého jiného zboží. Bylo argumentováno, že dolar by měl vždy koupit totéž množstvé popsaného zboží. To se ale nemůže stát. To by mohlo nastat jedině tehdy, pokud by existovalo stále totéž množství dolarů a stále totéž množství všeho ostatního zboží všech druhů a po tomto zboží by byla státle stejná poptávka.? (The God of the Machine [New York: Putnam, 1943], str. 203).